33 Odo 1470/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) A. T., a 2) J. T.,
zastoupené advokátem, o zaplacení částky 55.700,- Kč, vedené u Okresního soudu
ve V. pod sp. zn. 3 C 126/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v B. ze dne 7. února 2005, č. j. 44 Co 802/99-191, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou v konečném znění domáhal po žalovaných zaplacení 129.579,-
Kč. Uváděl, že se žalovaným uzavřel dne 18. 10. 1993 smlouvu o úplatném převodu
majetkového podílu u Zemědělského družstva D. C. v hodnotě 208.579,- Kč.
Dohodou o vypořádání úplaty ze dne 20. 10. 1993 se žalovaný zavázal uhradit mu
částku 208.579,- Kč ve dvou splátkách tak, že 80.000,- Kč zaplatí do 31. 12.
1993 a 128.579,- Kč do 31. 12. 1994. Zaplatil mu však pouze 79.000,- Kč.
Okresní soud ve V. rozsudkem ze dne 11. června 1999, č. j. 3 C 126/95-73,
uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku
80.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu o zaplacení
další částky 48.879,- Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok
III.).
Krajský soud v B. rozsudkem ze dne 7. února 2005, č. j. 44 Co 802/99-191,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. do částky 25.000,- Kč potvrdil, do
částky 55.700,- Kč jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, ve výroku
II. jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce dne 18. 10. 1993 uzavřel se žalovaným
„Smlouvu o úplatném převodu majetkového podílu oprávněné osoby“ (dále jen
„smlouva“). Na základě ní žalovanému postoupil svůj majetkový podíl v hodnotě
208.579,- Kč, jenž měl jako osoba oprávněná „na základě zák. č. 229/91 Sb. a
dále na základě ust. transformačního zákona“ vůči Zemědělskému družstvu D. C.
Účastníci smlouvy učinili její nedílnou součástí dohodu o vypořádání úplaty za
převod majetkového podílu, kterou oba podepsali, přičemž žalovaný tak učinil
před notářkou JUDr. J. P. dne 20. 10. 1993. V dohodě se uvádí, že celková výše
úplaty za převod majetkového podílu je odvislá od výše majetku skutečně
vydaného povinnou osobou oprávněné osobě. Současně dohoda obsahuje text, podle
něhož se smluvní strany dohodly na úhradě dohodnuté úplaty ve formě
pravidelných splátek po dobu dvou let vždy jednou za rok nejpozději k
poslednímu dni hospodářského roku a na výši splátek 80.000,- Kč s tím, že první
splátka bude uhrazena do 31. 12. 1993. Žalovaný od družstva obdržel majetkový
podíl v hodnotě 208.579,- Kč a žalobci uhradil jen 79.300,- Kč. Tvrzení, že se
účastníci smlouvy posléze dohodli na úplatě ve výši 208.579,- Kč, se žalobci
nepodařilo prokázat.
Oproti soudu prvního stupně, který smlouvu posoudil podle § 37 odst. 1 obč.
zák. jako platnou a jejím výkladem dovodil, že si účastníci sjednali úplatu za
postoupení pohledávky ve výši 160.000,- Kč, odvolací soud dospěl k závěru, že
smlouva je absolutně neplatným právním úkonem. Uzavřel, že dohoda, resp.
smluvní ujednání o vypořádání úplaty za převod majetkového podílu je svým
obsahem rozporuplné a nedostatečně určité. Jestliže je v něm předesíláno, že
celková výše úplaty za převod majetkového podílu je odvislá od výše majetku
skutečně vydaného povinnou osobou osobě oprávněné, pak úplata byla smluvena
neurčitě, neboť v té době strany nevěděly, co a v jakém množství bude vůbec
vydáno (§ 39 obč. zák.). Jelikož družstvo žalovanému (postupníkovi) plnilo,
došlo k zániku dluhu splněním, i když smlouva o postoupení pohledávky je
neplatná (§ 524 a násl. obč. zák.). Tím se ovšem žalovaný na úkor žalobce
(postupitele) bezdůvodně obohatil a je povinen mu bezdůvodné obohacení vydat.
Výše bezdůvodného obohacení činí částku 104.289,- Kč, jež odpovídá tržní
hodnotě majetkového podílu (§ 451 a § 458 obč. zák.). Zaplatil-li žalovaný
žalobci 79.300,-, zbývá uhradit 25.000,- Kč (po zaokrouhlení). Soudu prvního
stupně přisvědčil, že žalovaní jsou zavázáni společně a nerozdílně, neboť v
době uzavření smlouvy byli manžely a jejich bezpodílové spoluvlastnictví nebylo
zrušeno.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřel o §
237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a výslovně v něm označil dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že dospěl k nesprávnému
právnímu závěru, že smlouva je neplatná ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. pro
neurčitost dohody o vypořádání úplaty za převod majetkového podílu, aniž se
jakkoli blíže zaobíral jejím výkladem ve smyslu výkladových pravidel podle § 35
obč. zák. Tím narušil právní jistotu účastníků, nerespektoval jejich autonomii
vůle a porušil zásadu „pacta sunt servanda“. Účastníci uzavřeli dohodu za
účelem určení výše úhrady za postoupení pohledávky (majetkového podílu) ve
smyslu § 524 obč. zák. Podle jeho přesvědčení z ní jednoznačně vyplývá, že
dohodnutá úplata bude splacena ve dvou pravidelných splátkách tak, že výše
pravidelných splátek činí 80.000,- Kč, které jsou splatné vždy k poslednímu dni
hospodářského roku, první z nich do 31. 12. 1993. Připouští, že smluvní
ujednání, že celková výše úplaty za převod majetkového podílu je odvislá od
výše majetku skutečně vydaného povinnou osobou oprávněné osobě, vyvolává
určitou nejasnost, která může činit výkladové problémy. S přihlédnutím k obsahu
právního úkonu jako celku a ke všem jeho souvislostem lze dohodu vyložit jen
tak, že si strany dohodly úplatu ve výši 160.000,- Kč; v případě, že žalovaný
od družstva obdrží méně než 160.000,- Kč, sníží se výše úplaty na částku,
kterou žalovaný od družstva obdržel. Nad rámec podaného dovolání žalobce
poznamenal, že i když se mu nepodařilo prokázat dodatečné stanovení úplaty ve
výši 208.579,- Kč, nezbavuje to soud povinnosti provést interpretaci dohody. Z
uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit.
Žalovaný se ztotožnil s právním posouzením věci soudem odvolacím. Žalovaná
navrhla dovolání žalobce odmítnout.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.
1. 2001). Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 11.
června 1999, musel odvolací soud odvolání proti němu projednat a rozhodnout
podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve
znění před 1. lednem 2001 (viz část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č.
30/2000 Sb.). Proto i v dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 30/2000 Sb. - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej část dvanáctou, hlavu první, bod
17. zákona č. 30/2000 Sb.). Z uvedených důvodů proto žalobce nesprávně v
dovolání odkazuje na ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném po 1.
1. 2001.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno subjektem k tomu oprávněným - účastníkem
řízení, při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1,
§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval otázkou jeho včasnosti.
Dovolací soud ve svých rozhodnutích již dříve vyslovil názor, že projednáním a
rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu bodu 17.
hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., se rozumí i posuzování
včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání, a že dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v
době po 1. lednu 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve
znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní
moci rozhodnutí odvolacího soudu (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Současně však dospěl
k závěru, že dovolání podané účastníkem po uplynutí této lhůty nelze odmítnout
jako opožděné, dodržel-li účastník lhůtu, kterou mu k podání tohoto opravného
prostředku v písemném vyhotovení rozhodnutí nesprávně vymezil odvolací soud
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 4. 2001,
sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné pod R 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a usnesení velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněné v časopisu
Soudní judikatura pod označením SJ 7/2003).
Jelikož v písemném vyhotovení napadeného rozsudku byli účastníci poučeni tak,
že „proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR do 2
měsíců ode dne jeho doručení, prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním
stupni“, a žalobce dovolání podal sice po marném uplynutí jednoměsíční dovolací
lhůty (ve smyslu § 240 odst. 1 věty první o. s. ř.), avšak - ve shodě s
poučením, jehož se mu dostalo v písemném vyhotovení napadeného rozsudku - ve
dvouměsíční lhůtě od jeho doručení, jde o dovolání včasné.
Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnět dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V dané věci žalobce napadá
dovoláním (posuzováno podle jeho obsahu ve smyslu § 41 odst. 2 o. s. ř.)
rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 55.700,- Kč. Přípustnost
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, se řídí § 237 odst. 1 a § 238 odst. 1 písm. a/ o.
s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v tomto ustanovení, k
nimž dovolací soud přihlíží, i když dovoláním nebyly uplatněny (§ 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Protože v dovolání takovéto vady namítány nejsou a jejich
existence nevyplývá ani z obsahu spisu, není dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 o. s. ř.; přípustnost dovolání je založena § 238 odst. 1 písm. a/ o.
s. ř.
Žalobce prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
napadl správnost závěru odvolacího soudu, že smlouva o úplatném převodu
majetkového podílu je absolutně neplatným právním úkonem pro neurčitost
stanovení výše úplaty za převod majetkového podílu v dohodě o vypořádání
úplaty, jež je součástí smlouvy (§ 37 odst. 1 obč. zák.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil
sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.
Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže nelze zjistit, jaký obsah jím měl být
vlastně vyjádřen. Právní úkon je neurčitý tehdy, je-li vyjádření projevu vůle
sice po jazykové stránce srozumitelné, avšak nejednoznačný a tím i neurčitý je
jeho věcný obsah (má věcné nedostatky). Jen právní úkony, u nichž neurčitost
obsahu nelze odstranit výkladem podle stanovených interpretačních pravidel (§
35 odst. 2 obč. zák.), jsou pro neurčitost neplatné (srovnej rozhodnutí
Vrchního soudu v P. ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 5 Cmo 494/96, publikované v
časopise Soudní rozhledy, ročník 1998, číslo 8, strana 205, rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97,
publikované v časopise Soudní rozhledy, ročník 1998, číslo 7, strana 372).
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Citované ustanovení formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby
pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem, a to zejména
gramatickým, logickým, systematickým a historickým. Kromě toho soud posoudí na
základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku
uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby
nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace
obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže
nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových
pravidel tedy směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy,
který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem,
který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního
úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž
je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy
a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny.
Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by
neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.
V posuzovaném případě byla výše úplaty za postoupení pohledávky mezi žalobcem a
žalovaným sjednána v dohodě tak, že „Celková výše úplaty za převod majetkového
podílu je odvislá od výše majetku vydaného povinnou osobou oprávněné osobě.
Smluvní strany se dohodly na formě úhrady dohodnuté úplaty v pravidelných
splátkách po dobu 2 let. Nabyvatel je povinen splácet dohodnutou úplatu ve
splátkách takto: - jednou za rok - vždy nejpozději k poslednímu dni
hospodářského roku - výše pravidelné splátky je 80.000,-
Kč/ročně poukázkou. První splátka se uskuteční do 31. 12. 1993“. Protože tato
formulace vzbuzuje pochybnost, v jaké výši byla úplata za postoupení pohledávky
podle vůle smluvních stran skutečně sjednána, bylo na místě pokusit se tuto
pochybnost odstranit výkladem uvedeného ujednání. Odvolacímu soudu je třeba
přisvědčit, že dohoda je co do výše sjednané úplaty svým obsahem rozporuplná a
nedostatečně určitá. Ani výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák. totiž nelze
najisto a jednoznačně určit dojednanou výši úplaty. Ujednání váže výši úplaty
„na výši majetku vydaného povinnou osobou oprávněné osobě“, avšak zároveň
výslovně stanoví, že úplata bude zaplacena ve dvou splátkách po 80.000,- Kč.
Takové ujednání je tudíž vnitřně rozporné. Není proto možné akceptovat názor
žalobce, že úplata byla nepochybně sjednána v celkové výši 160.000,- Kč, a pro
případ, že žalovaný obdrží od družstva podíl v nižší hodnotě, bude výše úplaty
odpovídat této hodnotě, a že tedy účelem tohoto ujednání bylo ochránit
žalovaného, aby nebyl nucen zaplatit úplatu v částce vyšší, než kolik obdrží od
družstva. Lze si totiž představit situaci, kdy žalovaný obdrží od družstva
majetkový podíl v hodnotě vyšší než 160.000,- Kč; ani pak konkrétně stanovené
splátky po 80.000,- Kč nekorespondují s částí smluvního ujednání, že výše
úplaty odvisí na výši vydaného majetku. Protože není možno ani jednu z částí
smluvního ujednání pominout a ani jednu z nich nelze upřednostnit, přičemž
ujednání musí být hodnoceno jako celek, nezbylo než uzavřít, že výši úplaty za
postoupení pohledávky nelze bez dalších pochybností z ujednání dovodit ani za
pomoci výkladových pravidel ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. Jde tak o ujednání
neurčité (nejednoznačné), v důsledku něhož je ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.
neplatná celá smlouva.
Z uvedeného je zřejmé, že žalobci se prostřednictvím uplatněného dovolacího
důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného výroku rozsudku odvolacího
soudu. Dovolací soud proto dovolání zamítl (§ 243b odst. 1 část věty před
středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy
žalovaným v této fázi řízení nevznikly žádné účelně vynaložené náklady, na
jejichž náhradu by měli vůči žalobci právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. listopadu 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu