33 Odo 154/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci
žalobkyně S. s. r. o., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1)
J. P. a 2) M. P., zastoupeným, advokátem, o zaplacení částky
264.332,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp.
zn. 10 C 1048/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 29. října 2003, č. j. 24 Co 240/2003-119, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 18. dubna 2003, č. j. 10 C
1048/2001-86, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a
nerozdílně částku 264.332,20 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 13. 5.
2000 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, žalobu do částky
18.219,80 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a
státu.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. října
2003, č. j. 24 Co 240/2003-119, rozsudek soudu prvního stupně (vyjma zamítavého
výroku ve věci samé, který nebyl odvoláním dotčen) potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci dne 16. 6. 1999 sjednali písemně
smlouvu o dílo, podle níž se žalobkyně zavázala provést úpravy rodinného domu
ve vlastnictví prvního žalovaného za sjednanou cenu 698.105,- Kč. Dne 21. 6.
1999 účastníci uzavřeli písemně novou smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly
úpravy toliko přízemí rodinného domu (tedy v užším rozsahu), přičemž tato další
smlouva neobsahuje ujednání o ceně. Poté, co žalobkyně provedla úpravy domu
(část stavebních prací na domě v ceně 18.219,80 Kč provedli sami žalovaní),
podepsali účastníci dne 4. 4. 2000 soupis provedených prací a dodávek, ze
kterého vyplývá cena díla v celkové částce 636.552,- Kč. Žalovaní zaplatili
žalobkyni za provedení díla celkem 354.000,- Kč a dne 8. 1. 2001 písemně
uznali, že žalobkyni za provedení stavebních prací na rodinném domě dluží
částku 282.552,- Kč. Pokud žalovaní tvrdili, že žalobkyni navíc za
provedení díla zaplatili ještě částku 98.105,- Kč, soudy tomuto jejich tvrzení
neuvěřily.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že
účastníci uzavřenou smlouvou o dílo ze dne 21. 6. 1999 nahradili původní
smlouvu ze dne 16. 6. 1999. Jelikož ve smlouvě nebyla výslovně ujednána volba
práva a žalovaní nejsou podnikatelé, podřadil posouzení smluvního vztahu zákonu
č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, ve znění v tu dobu platném - dále jen
„obč. zák.“ (přestože účastníci ve smlouvě odkazovali na § 536 zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění v tu dobu platném - dále jen „obch.
zák.“). Vzhledem k tomu, že došlo k následnému odsouhlasení a podepsání soupisu
provedených prací, dospěl soud prvního stupně k závěru, že tímto byla sjednána
cena díla v částce 636.552,- Kč. Protože žalovaní žalobkyni uhradili pouze
částku 354.000,- Kč (200.000,- Kč, 130.000,- Kč a 24.000,- Kč), zbývalo by jim
zaplatit ještě částku 282.552,- Kč. Poněvadž však žalovaní část stavebních
prací v ceně 18.219,80 Kč vykonali sami, posoudil jejich námitku započtení v
této výši jako důvodnou a žalobu v tomto rozsahu zamítl s odůvodněním, že
pohledávka žalobkyně vůči žalovaným v této částce zanikla započtením. Žalobě
vyhověl do částky 264.332,20 Kč (s příslušenstvím), přičemž měl zato, že cena
díla byla sjednána dohodou, a tak pokládal za nadbytečné doplňovat dokazování
navrhovaným znaleckým posudkem ke zjištění přiměřené ceny díla a nepřihlédl ani
k rozpočtu vypracovanému Ing. J. K.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci
smlouvu o dílo ze dne 16. 6. 1999 sjednali podle § 536 a násl. obch. zák. (§
262 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000) a žalobkyně se podle
ní zavázala provést stavební úpravy rodinného domu za sjednanou cenu 698.105,-
Kč. Následně písemně sjednanou smlouvu ze dne 21. 6. 1999, jež se měla řídit
týmiž ustanoveními obchodního zákoníku (nahrazující původní závazek závazkem
novým a obsahující povinnost upravit pouze přízemí rodinného domu - § 570 obč.
zák.), shledal odvolací soud neplatnou, neboť neobsahuje ujednání o ceně. Z
následného chování účastníků (provádění díla žalobkyní, placení záloh
žalovanými) však usoudil na to, že účastníci projevili vůli sjednat smlouvu o
úpravě předmětného rodinného domu a že tedy uzavřeli konkludentně (§ 35 odst. 1
obč. zák.) smlouvu o úpravě věci ve smyslu § 652 a násl. obč.
zák. Po provedení díla se dne 4. 4. 2000 dohodli i o výši ceny díla v částce
636.552,- Kč. Konstatoval, že dodatečné určení ceny díla nečiní smlouvu o
úpravě věci jakožto zvláštního druhu smlouvy o dílo neplatnou. Těmto závěrům
proto odpovídala povinnost žalovaných zaplatit žalobkyni částku 636.552,- Kč.
Vzhledem k prokázaným uskutečněným platbám pak shledal odvolací soud rozsudek
soudu prvního stupně rovněž co do výše přiznané částky správným. Na tomto
závěru podle odvolacího soudu nezměnila nic ani žalovanými důvodně uplatněná
námitka, že uznání závazku ze dne 8. 1. 2001 je neplatné a nezakládá
proto účinky uznání dluhu podle § 558 obč. zák. (neobsahuje vyjádření příslibu
dlužníků dluh zaplatit). Odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu prvního
stupně, který neprovedl důkaz znaleckým posudkem a nepřihlédl k rozpočtu, s
odůvodněním, že účastníci se platně dohodli o ceně díla, a proto nebylo třeba
zjišťovat přiměřenou cenu díla ve smyslu § 634 odst. 1 obč. zák.; výši
smluvené ceny přitom nemohla ovlivnit okolnost, v jakém rozsahu provedli
žalovaní stavební práce sami.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozovali z
§ 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v
platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnili v něm výslovně dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Odvolacímu soudu především vytkli, že i když konstatoval neplatnost smlouvy o
dílo uzavřené účastníky, přesto při právním posouzení věci aplikoval §
652 a násl. obč. zák. Je-li smlouva o dílo neplatná, nemohla být podle jejich
názoru dodatečně platně uzavřena ani dohoda o ceně, a proto bylo nutně plněno
bez právního důvodu. Odvolací soud tak měl správně posoudit věc podle § 451 a
násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení a měl se zaměřit na jednoznačné
zjištění rozsahu provedených prací a jejich skutečné hodnoty a nikoli vycházet
ze soupisu provedených prací a dodávek ze dne 4. 4. 2000 (dohody o ceně). Z
uvedených důvodů navrhli rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s.ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas subjekty k tomu oprávněnými při splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o.
s. ř.), se zaměřil na posouzení jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí §
237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
V posuzovaném případě přípustnost dovolání nemůže být založena § 237 odst.
1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v
pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Je proto namístě přípustnost
dovolání zvažovat výlučně v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Otázku, zda dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho
kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. může být přípustné jen tehdy,
je-li v něm dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky, která měla pro
rozhodnutí o věci určující význam (tj. právní otázky, na níž bylo rozhodnutí
odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci založeno). Současně se musí
jednat o právní otázku, která měla význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní
projednávané věci, ale současně i význam obecný - z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec.
Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou vad v tomto
ustanovení uvedených) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl
dovolatelem obsahově vymezen. Právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího
přezkumu pouze tehdy, jestliže dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem
napadl, tj. jestliže zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud
zaujal. Jen s posouzením těchto právních otázek je dovolací soud povolán
spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě dovolatelé odůvodnili přípustnost dovolání
tvrzením, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem přiznal
žalobou uplatněný nárok jakožto plnění ze smlouvy o dílo, místo toho, aby
správně vztah účastníků posoudil jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 a
násl. obč. zák., neboť uvedená smlouva o dílo nebyla uzavřena platně.
Výtce dovolatelů nelze přisvědčit, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, stojí
(jak vyplývá z jeho odůvodnění) na právním závěru, že účastníci sice smlouvu ze
dne 21. 6. 1999 neuzavřeli platně,…“ovšem následně svým chováním (provádění
díla žalobcem, placení záloh žalovanými) projevili vůli sjednat smlouvu o
úpravě předmětného rodinného domu. Uzavřeli tak konkludentně (§ 35 odst. 1
občanského zákoníku) smlouvu o úpravě věci podle ustanovení § 652 a násl.
občanského zákoníku. Po provedení díla se dne 4. 4. 2000 dohodli i o
výši ceny (636.552,- Kč)…… žalovaní byli proto povinni zaplatit žalobci
sjednanou cenu“.
Z uvedeného je evidentní, že právní závěr odvolacího soudu dovozující
neplatnost smlouvy o dílo (ze dne 21. 6. 1999), jenž dovolatelé učinili
předmětem své kritiky v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst.
2 písm. b/ o. s. ř., nebyl pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci určující.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé naopak spočívá na právním závěru, že
účastníci konkludentním způsobem platně uzavřeli smlouvu o úpravě věci
(§ 35 odst. 1, § 652 obč. zák.), přičemž přisouzená částka představuje plnění z
této smlouvy. Proti tomuto právnímu závěru však dovolatelé podle obsahu
dovolání ničeho konkrétně nenamítají a jeho správnost nezpochybňují. Za této
situace (při vázanosti obsahovým vymezením dovolacího důvodu) nezbylo, než
uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a
že tudíž dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud proto dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a §
218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá stavu, kdy žalobkyni
nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla
právo proti žalovaným, kterým bylo dovolání odmítnuto (§ 243b odst. 5 věta
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu