33 Odo 1552/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a Víta Jakšiče ve věci žalobců
a) V. K. a b) V. K., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) M. K.,
zastoupenému advokátkou, a 2) P. K., zastoupené advokátem, o 137.000,- Kč,
vedené Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7 C 327/2002, o dovolání prvního
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. května 2005, č. j.
14 Co 220/2004-202, ve spojení s opravným usnesením ze dne 17. srpna 2005, č.
j. 14 Co 220/2004-211, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.
prosince 2003, č. j. 7 C 327/2002-167, ve spojení s usnesením ze dne 30.
prosince 2003, č. j. 7 C 327/2002-170, uložil žalovaným povinnost zaplatit
žalobcům společně a nerozdílně 137.000,- Kč s tím, že plněním jednoho z
žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného; současně
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že žalobci poskytli
žalovaným půjčku ve výši 150.000,- Kč na pořízení společného bytu, tedy věci
spadající do bezpodílového spoluvlastnictví (po 1. 8. 1998 do společného jmění
manželů). Z tohoto důvodu je závazek vrátit půjčku závazkem solidárním podle §
145 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a přesto, že po rozvodu
manželství žalovaní uzavřeli dohodu o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví, nemůže omezení, podle kterého závazek ze smlouvy o půjčce
zaplatí pouze jeden z nich, jít k tíži věřitele; i kdyby žalovaná platně uznala
dluh vůči žalobcům, neměnilo by to nic na skutečnosti, že povinnost k úhradě
dluhu podle § 511 odst. 1 obč. zák. tíží jako společný závazek nadále oba
bývalé manžely. S odkazem na § 563 obč. zák. neshledal soud prvního stupně
důvodnou námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná. V řízení nebylo prokázáno,
že byla dohodnuta doba vrácení půjčky; doba splnění byla ponechána na vůli
žalobců. Jestliže žalobci vyzvali žalovanou k úhradě půjčky dopisem ze dne 27.
3. 2001 a žalobu podali dne 19. 10. 2001, nemůže být jejich nárok promlčen.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. května 2005, č. j.
14 Co 220/2004-202, ve spojení s usnesením ze dne 17. srpna 2005, č. j. 14 Co
220/2004-211, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak,
že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 137.000,- Kč k jejich ruce
společné a nerozdílné a ve vztahu k žalované žalobu zamítl; v souvislosti s tím
změnil výroky o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že mezi
účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce 150.000,- Kč, neztotožnil se ale se
závěrem, že právo žalobců vůči žalované není promlčeno. Ujednání, že půjčku
žalovaní vrátí “na požádání žalobců“ nebo „až budou žalovaní moci“ (což je doba
plnění ponechaná na vůli dlužníků), shledal odvolací soud nesrozumitelným a
tudíž neplatným podle § 37 odst. 1 obč. zák. Protože lze ujednání o době
splatnosti od zbývajícího obsahu právního úkonu oddělit, nezpůsobuje neplatnost
celé smlouvy (§ 41 obč. zák.). V takovém případě je na místě na splatnost
dluhu vztáhnout § 563 obč. zák., tedy dovodit, že žalovaní byli povinni splnit
dluh prvního dne poté, co byli o plnění žalobci požádáni. S tím pak úzce
souvisí námitka promlčení vznesená jen žalovanou. S odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. listopadu 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, publikovaný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 1984, pod R 28/84,
odvolací soud uzavřel, že pro právo na plnění z časově neomezeného právního
vztahu (jako v tomto případě, kdy doba splatnosti nebyla platně sjednána)
začíná běžet promlčecí doba po dni, kdy došlo ke vzniku právního vztahu
(dluhu). První objektivní možnost výkonu práva je pak dána okamžikem, kdy
věřitel mohl o splnění požádat, a pokud tak neučinil do konce promlčecí doby,
jeho právo se promlčí a v důsledku vznesené námitky promlčení je nelze přiznat.
Protože žalovaná námitku vznesla, není možno nárok proti ní přiznat, a naopak
nevznesl-li ji žalovaný za svou osobu, je povinen spornou částku uhradit sám.
Odvolací soud neuznal výhradu žalovaného, že listinou označenou jako „Uznání
dluhu“ pozbyl pasivní legitimaci ve sporu, neboť závazek zaplatit dluh zcela
převzala žalovaná. Citovanou listinou žalovaná neprojevila vůli dluh vůči
žalobcům uznat. Není rozhodující, že listinu předložil žalobcům žalovaný.
Odvolací soud uzavřel, že vzájemná ujednání společných dlužníků podle § 511
odst. 1 obč. zák. o tom, který z nich společný dluh splní, nemají právní účinky
vůči věřiteli.
Proti výrokům, kterými odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům k jejich ruce společné a
nerozdílné částku 137.000,- Kč a ve vztahu k žalované žalobu zamítl, podal
žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má podle něj po právní stránce
zásadní význam. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Odvolací soud totiž své rozhodnutí založil na nesprávné
aplikaci § 511 odst. 1 obč. zák. a § 145 obč. zák. Dovolatel zdůraznil, že
manželství žalovaných bylo rozvedeno rozsudkem, který nabyl právní moci dne 24.
2. 1998. Listinou ze dne 3. 5. 1999 označenou jako „Uznání dluhu“ se žalovaná
zavázala sama zaplatit žalobcům dluh ve výši 137.000,- Kč. Podpisy věřitelů
(žalobců) na této listině prokazují, že o dohodě o převzetí dluhu věděli.
Protože se po rozvodu manželství žalovaná zavázala celý dluh uhradit, nemůže
být žalovaný ve sporu pasivně legitimován. V další části dovolání žalovaný
podrobně rozvedl důvody, pro které měnící rozhodnutí, jímž byla zamítnuta
žaloba vůči žalované, řeší jím nastíněné právní otázky v rozporu s hmotným
právem. Výkladem § 100 odst. 2, § 102, § 563 a § 564 obč. zák. dovozuje, že
nárok vůči žalované nemůže být promlčen. Podle dovolatele soudy obou stupňů
nesprávně vyložily zjištěný skutkový stav tak, že listina ze dne 3. 5. 1999
není uznáním dluhu podle § 558 obč. zák. s účinky podle § 100 odst. 1 obč.
zák. Listina obsahuje veškeré náležitosti uznání dluhu a projev vůle žalované
nevzbuzuje žádné pochybnosti o obsahu ani u třetích osob. Navrhl proto, aby
byly rozsudky odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně zrušeny a věc
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných
před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o
dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nutno předeslat, že dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu nejen v tom
rozsahu, v jakém se ho bezprostředně dotýká, tj. v měnícím výroku, jímž jemu
výlučně byla stanovena povinnost zaplatit žalobcům částku 137.000,- Kč, nýbrž i
ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba
vůči žalované zamítá. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací nejprve
zabýval tím, zda na straně žalovaných jde o nerozlučné či samostatné procesní
společenství podle § 91 o. s. ř., a zda v důsledku dovolání jednoho ze
společníků je otevřen dovolacímu přezkumu i výrok rozsudku, dotýkající se
druhého společníka.
Subjektivní legitimaci k podání dovolání zákon přiznává zásadně účastníku
řízení. Při procesním společenství, kdy na straně žalující nebo žalované
vystupuje více osob, je rozhodné, zda jde o společenství samostatné či
nerozlučné. V případě samostatného společenství jedná každý účastník sám za
sebe a jeho úkony jsou bez vlivu na práva a povinnosti ostatních společníků.
Naproti tomu v případě, že účastníci mají postavení nerozlučných společníků,
úkony jednoho z nich zavazují všechny společníky (§ 91 odst. 2 o. s. ř.). Pro
posouzení, zda se jedná o samostatné nebo nerozlučné společenství, je
rozhodující povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva; tam, kde
hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán samostatně vůči
každému společníkovi, jde o nerozlučné společenství. O společná práva a
povinnosti, ohledně nichž se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky
řízení, kteří vystupují na jedné straně, a úkony jednoho z nich platí i pro
ostatní, tedy tam, kde podle ustanovení hmotného práva je právo nebo povinnost,
o něž v řízení jde, nedílné povahy, se jedná např. v řízení o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví náležejícího více spoluvlastníkům, v
řízení o neplatnost závěti zůstavitele, který zanechal více dědiců, v řízení o
popření otcovství (nyní popření rodičovství) ve vztahu k dítěti, otci a matce
apod. (srovnej stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. prosince 1974, sp.
zn. Plsf 2/74, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1,
ročník 1975, jako R 1/75).
Předmětem řízení byl solidární závazek žalovaných, přičemž hmotné právo
umožňuje, aby takový závazek byl projednán samostatně vůči každému
společníkovi; rozhodne-li soud proti všem společníkům jedním rozsudkem, nemusí
rozhodnutí vyznít pro všechny stejně. Rozsudek tedy platí vždy jen mezi
věřitelem a tím spoludlužníkem, který byl žalován; promlčecí doba běží ve
vztahu ke každému ze spoludlužníků zvlášť (k tomu srovnej Švestka, J., Češka,
Z., Chyský, J., Promlčení a prekluze v čs. právním řádu, Orbis, Praha, 1967,
str. 77). Jinak řečeno i solidárně zavázaní dlužníci mají postavení
samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) a každý z nich je oprávněn
podat dovolání pouze za svou osobu; dovolání žalovaného proto nemůže mít žádné
právní účinky ve vztahu k žalované [§ 91, § 242 odst. 2 písm. c), § 243c o. s.
ř.] a v části, jíž se dovolatel domáhá změny rozsudku i ve vztahu k ní, je
dovolací soud musel odmítnout jako podané neoprávněnou osobou (§ 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. ).
Ze shora uvedených důvodů mohl dovolací soud přezkoumat napadený rozsudek pouze
ve vztahu k žalovanému.
Pro posouzení, zda jde obsahově o měnící nebo potvrzující rozhodnutí odvolacího
soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219 o. s. ř.
nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o. s. ř. Rozhodující je obsahový
vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (pro posouzení přípustnosti
dovolání je podstatné pouze porovnání obsahu obou rozhodnutí); významným proto
není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí.
Dovolatel brojí proti rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu
prvního stupně, vycházeje z posouzení účinků promlčení společného závazku
žalovaných; jeho dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, kterým odvolací soud ve
skutečnosti vůči němu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť shodně s
ním žalobě vyhověl, tedy uznal žalovaného povinným zaplatit žalovanou částku (k
tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon
931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/99).
Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud
je neshledal přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam; ten
je v mezích § 237 odst. 3 o. s. ř. dán zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena
právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
jež je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že
přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o
zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se
otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se
vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naproti tomu je
zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková
zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné
znění § 241a odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání
přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Proto musí dovolací soud
při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Přestože žalovaný v dovolání vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení
věci, z obsahu dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že
zpochybňuje výlučně skutkové zjištění soudu, z něhož odvolací soud při svém
rozhodování vycházel, nikoli výsledek aplikace práva na zjištěný skutkový stav
(k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon
1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000).
Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru,
že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, že listinou ze
dne 3. 5. 1999 prokázal, že jediným dlužníkem se stala žalovaná, musel by
návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci o nedostatku pasivní
legitimace žalovaného. Tato výhrada přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. proto založit nemůže.
Rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s hmotným právem (§ 511 odst. 1
obč. zák. a § 145 obč. zák.).
Protože majetkové společenství žalovaných – bezpodílové spoluvlastnictví
manželů (dále jen „BSM“) - zaniklo před 1. červencem 1998 (viz rozsudek
Okresního soudu v Kladně ze dne 5. února 1998, č. j. 18 C 197/97-16, jenž nabyl
právní moci dne 24. února 1998), bylo třeba ho vypořádat podle občanského
zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. června 1999, sp. zn. 31 Cdo
1908/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod 20/2000).
Jedním z možných způsobů vypořádání je uzavření dohody o vypořádání společného
jmění (po zániku BSM), která má zásadně právní účinky jen mezi bývalými
manžely. Není možné, aby jí zasáhli do práv třetích osob, zejména věřitelů (viz
stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. února 1972, Cpj 86/71, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 42/72, str. 135). To znamená, že
dohodli-li se bývalí manželé na tom, že společný dluh převezme jen jeden z
nich, je takové ujednání vůči věřitelům neúčinné a ti se mohou přesto domáhat
splnění dluhu po kterémkoliv z bývalých manželů (§ 511 odst. 1 obč. zák.);
odvolací soud tedy věc, co do důsledků vyplývajících z pasivní solidarity,
posoudil v souladu s hmotným právem.
Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští.
Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty
prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobcům, kteří
by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3
o. s. ř. měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. února 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu