33 Odo 1557/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce P. T., zastoupeného advokátem, proti žalované V. z. p. České
republiky, o zaplacení částky 99.307,60 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 C 156/2000, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2005, č. j. 55 Co
89/2005-309, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 99.307,60 Kč s příslušenstvím.
Jako majitel nestátního zdravotnického zařízení (dále též „NZZ“), provozovaného
na základě registrace vydané Okresním úřadem v L., vyúčtoval žalované podle
uzavřené smlouvy jím provedené výkony zdravotní péče v odbornostech 001
(praktický lékař) a 918 (rehabilitace) za měsíce listopad 1998 až únor 1999,
které mu žalovaná dosud nezaplatila. Trestní stíhání proti němu vedené a
ukončené vydáním trestního příkazu se týkalo skutku omezeného obdobím od 1. 1.
1997 do srpna 1998 a nemohlo se tudíž dotknout nároku na zaplacení výkonů
zdravotní péče, provedených v období od listopadu 1998 do února 1999.
Alternativně, pro případ, že by jeho původní nárok vycházející z existence
smlouvy neobstál, domáhal se žalobce přiznání žalované částky z titulu vydání
bezdůvodného obohacení, neboť výkony zdravotní péče provedl pacientům lege
artis a výše bezdůvodného obohacení odpovídá hodnotě bodu podle zveřejněného
sazebníku.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25.
listopadu 2004, č. j. 8 C 156/2000-296 (v pořadí druhým ve věci vydaným),
žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 99.307,60 Kč
s blíže specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal
za prokázané, že žalobce jako držitel registrace nestátního zdravotnického
zařízení vydaného Okresním úřadem v L., č. j. ZDR 35/94-registr, uzavřel se
žalovanou dne 3. 1. 1997 smlouvu č. 1520 o poskytování a úhradě zdravotní péče.
Výkony zdravotní péče žalobce vyúčtoval žalované fakturami č. 23, 24, 25 a 26
za rok 1998, č. 1 a č. 3 za rok 1999 v celkové částce 99.307,60 Kč. Vztah mezi
účastníky soud prvního stupně posoudil podle § 262 obchodního zákoníku (dále
jen „obch. zák.“). Z trestního příkazu Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7.
května 2004, č. j. 3 T 65/20001-1782, soud prvního stupně zjistil, že žalobce
byl shledán vinným z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 písm.
b) trestního zákona (dále jen „tr.zák.“), kterého se měl dopustit tím, že v
období od 1. 1. 1997 do srpna 1998 jako majitel NZZ prováděl rehabilitační
výkony, jež vyúčtovával žalované, přitom mimo skutečně provedených výkonů
vykazoval i rehabilitační a lékařské výkony, které nebyly vůbec provedeny,
přičemž za neoprávněně vykázané rehabilitační výkony v období od 1. 1. 1997 do
30. 8. 1998 mu bylo vyplaceno 126.496,- Kč a za období od 1. 10. 1997 do 30. 8.
1998 mu bylo vyplaceno 193.602,- Kč. Dále se dopustil trestného činu
neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. tím, že
nesplnil zákonné podmínky pro provoz NZZ a od podpisu smlouvy s žalovanou dne
12. 1. 1997 do konce roku 1997 mu bylo proto neoprávněně vyplaceno 546.546,- Kč
a v roce 1998 částka 570.627,- Kč za rehabilitační a lékařské výkony. Z toho
soud prvního stupně dovodil, že žalobce uplatňuje zaplacení výkonů zdravotní
péče za období listopadu 1998 až února 1999, tedy mimo období vymezené v
trestním příkazu, a proto jeho nárok shledal oprávněným.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. dubna 2005, č. j.
55 Co 89/2005-309, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zcela
zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Za
bezpředmětné považoval úvahy o platnosti smlouvy ze dne 3. 1. 1997, neboť
žalobce uplatňoval nároky ze smlouvy ze dne 12. 1. 1997. Jestliže byl žalobce
uznán shora citovaným trestním příkazem mimo jiné vinným, že jako majitel NZZ
nesplnil zákonné podmínky pro jeho provoz, a z tohoto důvodu mu byly žalovanou
neoprávněně vyplaceny částky z prostředků veřejného zdravotního pojištění
(trestním příkazem se odvolací soud považoval být vázán podle § 135 odst. 1 o.
s. ř.), nemůže se úspěšně domáhat proplacení faktur za provedené výkony
zdravotnického zařízení, neboť smlouva ze dne 12. 1. 1997 je od počátku
absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Neproplacením požadovaných výkonů (faktur)
se žalovaná nemohla na úkor žalobce bezdůvodně obohatit; jestliže by faktury na
základě neplatné smlouvy proplatila, dopustil by se žalobce pokračujícího
trestného činu neoprávněného podnikání, neboť by se ke škodě cizího majetku
obohatil. Z těchto důvodů nenáleží žalobci částka ani z titulu bezdůvodného
obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání,
jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Prostřednictvím
dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. odvolacímu
soudu vytkl, že jeho rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení
věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatele předmět tohoto
řízení není totožný s „předmětem trestního řízení“. Připustil, že byl odsouzen
trestním příkazem ze dne 7. května 2004, č. j. 3 T 65/2001-1782, vydaným
Okresním soudem v Litoměřicích pro skutek spáchaný v období od 1. 1. 1997 do
srpna 1998. Částky, jejichž úhrady se domáhá, byly vyúčtovány za období
následující po skutku vymezeném v citovaném trestním příkazu; předmět sporu se
tedy netýká časově ani věcně stejného období, a proto se odvolací soud nemohl
odvolávat na § 135 o. s. ř. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Napadené rozhodnutí bylo sice vydáno po 1. 4. 2005, ale
stalo se tak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (článek
II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.). Proto bylo i v řízení o dovolání postupováno
podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.
59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, při splnění podmínky advokátního
zastoupení [§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.] ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že je podle § 237 odst. 1 písm a)
o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a
3 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobce žádnou z
uvedených vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu
spisu; dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím
důvodem tak, jak byl žalobcem obsahově vymezen, a dospěl k závěru, že dovolání
není opodstatněné.
I když žalobce výslovně uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném
rozsahu, ve skutečnosti zpochybňuje pouze meritorní výrok napadeného rozsudku.
Navíc podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nevyvrací skutkové závěry,
na kterých je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž zpochybňuje právní
posouzení věci - výklad § 135 odst. 1 o. s. ř. – pokud vedl ke změně rozsudku
soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby za dobu po 31. 8. 1998.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci
je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Dovolatel přehlíží, že soud je podle § 135 odst. 1 části věty před středníkem
o. s. ř. vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný
čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů,
a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu. Zcela v souladu s tímto
ustanovením byl odvolací soud vázán výrokem trestního příkazu o tom, že
žalobce spáchal (mimo jiné) trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118
odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. tím, že jako majitel NZZ nesplnil zákonné
podmínky pro jeho provoz a neoprávněně ve větším rozsahu poskytoval služby
(první podmínka skutkové podstaty tohoto trestného činu) a tímto činem získal
značný prospěch (druhá podmínky skutkové podstaty trestného činu). Na tomto
základě pak odvolací soud založil závěr o absolutní neplatnosti smlouvy ze dne
12. 1. 1997, jelikož byla uzavřena v rozporu se zákonem a nebyla podepsána
statutárním zástupcem. Z tohoto pohledu je proto nerozhodná skutečnost, že ve
skutkové větě vztažené k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 2
písm. b) tr. zák. je vymezeno období od . 1. 1. 1997 do srpna 1998 a ve
skutkové větě vztažené k trestnému činu neoprávněného podnikání podle § 118
odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. období roku 1997 a 1998. Z hlediska hmotného
práva byl pro rozhodnutí odvolacího soudu směrodatný závěr o spáchání trestného
činu neoprávněného podnikání (a v návaznosti na něj o absolutní neplatnosti
smlouvy ze dne 12. 1. 1997), a nikoliv o období, ve kterém došlo ze strany
žalobce k vyúčtování neoprávněných výkonů zdravotní péče.
Protože se žalobci nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu [§
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] zpochybnit správnost meritorního výroku
napadeného rozsudku, dovolací soud jeho dovolání směřující proti tomuto výroku
zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která
by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst.
1, resp. § 146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu