Nejvyšší soud Rozsudek občanské

33 Odo 1557/2005

ze dne 2007-03-29
ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1557.2005.1

33 Odo 1557/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci

žalobce P. T., zastoupeného advokátem, proti žalované V. z. p. České

republiky, o zaplacení částky 99.307,60 Kč s příslušenstvím, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 C 156/2000, o dovolání žalobce proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2005, č. j. 55 Co

89/2005-309, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 99.307,60 Kč s příslušenstvím.

Jako majitel nestátního zdravotnického zařízení (dále též „NZZ“), provozovaného

na základě registrace vydané Okresním úřadem v L., vyúčtoval žalované podle

uzavřené smlouvy jím provedené výkony zdravotní péče v odbornostech 001

(praktický lékař) a 918 (rehabilitace) za měsíce listopad 1998 až únor 1999,

které mu žalovaná dosud nezaplatila. Trestní stíhání proti němu vedené a

ukončené vydáním trestního příkazu se týkalo skutku omezeného obdobím od 1. 1.

1997 do srpna 1998 a nemohlo se tudíž dotknout nároku na zaplacení výkonů

zdravotní péče, provedených v období od listopadu 1998 do února 1999.

Alternativně, pro případ, že by jeho původní nárok vycházející z existence

smlouvy neobstál, domáhal se žalobce přiznání žalované částky z titulu vydání

bezdůvodného obohacení, neboť výkony zdravotní péče provedl pacientům lege

artis a výše bezdůvodného obohacení odpovídá hodnotě bodu podle zveřejněného

sazebníku.

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25.

listopadu 2004, č. j. 8 C 156/2000-296 (v pořadí druhým ve věci vydaným),

žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 99.307,60 Kč

s blíže specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal

za prokázané, že žalobce jako držitel registrace nestátního zdravotnického

zařízení vydaného Okresním úřadem v L., č. j. ZDR 35/94-registr, uzavřel se

žalovanou dne 3. 1. 1997 smlouvu č. 1520 o poskytování a úhradě zdravotní péče.

Výkony zdravotní péče žalobce vyúčtoval žalované fakturami č. 23, 24, 25 a 26

za rok 1998, č. 1 a č. 3 za rok 1999 v celkové částce 99.307,60 Kč. Vztah mezi

účastníky soud prvního stupně posoudil podle § 262 obchodního zákoníku (dále

jen „obch. zák.“). Z trestního příkazu Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7.

května 2004, č. j. 3 T 65/20001-1782, soud prvního stupně zjistil, že žalobce

byl shledán vinným z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 písm.

b) trestního zákona (dále jen „tr.zák.“), kterého se měl dopustit tím, že v

období od 1. 1. 1997 do srpna 1998 jako majitel NZZ prováděl rehabilitační

výkony, jež vyúčtovával žalované, přitom mimo skutečně provedených výkonů

vykazoval i rehabilitační a lékařské výkony, které nebyly vůbec provedeny,

přičemž za neoprávněně vykázané rehabilitační výkony v období od 1. 1. 1997 do

30. 8. 1998 mu bylo vyplaceno 126.496,- Kč a za období od 1. 10. 1997 do 30. 8.

1998 mu bylo vyplaceno 193.602,- Kč. Dále se dopustil trestného činu

neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. tím, že

nesplnil zákonné podmínky pro provoz NZZ a od podpisu smlouvy s žalovanou dne

12. 1. 1997 do konce roku 1997 mu bylo proto neoprávněně vyplaceno 546.546,- Kč

a v roce 1998 částka 570.627,- Kč za rehabilitační a lékařské výkony. Z toho

soud prvního stupně dovodil, že žalobce uplatňuje zaplacení výkonů zdravotní

péče za období listopadu 1998 až února 1999, tedy mimo období vymezené v

trestním příkazu, a proto jeho nárok shledal oprávněným.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. dubna 2005, č. j.

55 Co 89/2005-309, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zcela

zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Za

bezpředmětné považoval úvahy o platnosti smlouvy ze dne 3. 1. 1997, neboť

žalobce uplatňoval nároky ze smlouvy ze dne 12. 1. 1997. Jestliže byl žalobce

uznán shora citovaným trestním příkazem mimo jiné vinným, že jako majitel NZZ

nesplnil zákonné podmínky pro jeho provoz, a z tohoto důvodu mu byly žalovanou

neoprávněně vyplaceny částky z prostředků veřejného zdravotního pojištění

(trestním příkazem se odvolací soud považoval být vázán podle § 135 odst. 1 o.

s. ř.), nemůže se úspěšně domáhat proplacení faktur za provedené výkony

zdravotnického zařízení, neboť smlouva ze dne 12. 1. 1997 je od počátku

absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Neproplacením požadovaných výkonů (faktur)

se žalovaná nemohla na úkor žalobce bezdůvodně obohatit; jestliže by faktury na

základě neplatné smlouvy proplatila, dopustil by se žalobce pokračujícího

trestného činu neoprávněného podnikání, neboť by se ke škodě cizího majetku

obohatil. Z těchto důvodů nenáleží žalobci částka ani z titulu bezdůvodného

obohacení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání,

jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Prostřednictvím

dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. odvolacímu

soudu vytkl, že jeho rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení

věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v

podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatele předmět tohoto

řízení není totožný s „předmětem trestního řízení“. Připustil, že byl odsouzen

trestním příkazem ze dne 7. května 2004, č. j. 3 T 65/2001-1782, vydaným

Okresním soudem v Litoměřicích pro skutek spáchaný v období od 1. 1. 1997 do

srpna 1998. Částky, jejichž úhrady se domáhá, byly vyúčtovány za období

následující po skutku vymezeném v citovaném trestním příkazu; předmět sporu se

tedy netýká časově ani věcně stejného období, a proto se odvolací soud nemohl

odvolávat na § 135 o. s. ř. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby byl rozsudek

odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná

ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání

proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto

zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle

dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních

právních předpisů. Napadené rozhodnutí bylo sice vydáno po 1. 4. 2005, ale

stalo se tak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (článek

II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.). Proto bylo i v řízení o dovolání postupováno

podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.

59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po

zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno

osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, při splnění podmínky advokátního

zastoupení [§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.] ve lhůtě

uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že je podle § 237 odst. 1 písm a)

o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a

3 o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z

důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne

též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.

3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobce žádnou z

uvedených vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu

spisu; dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím

důvodem tak, jak byl žalobcem obsahově vymezen, a dospěl k závěru, že dovolání

není opodstatněné.

I když žalobce výslovně uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném

rozsahu, ve skutečnosti zpochybňuje pouze meritorní výrok napadeného rozsudku.

Navíc podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nevyvrací skutkové závěry,

na kterých je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž zpochybňuje právní

posouzení věci - výklad § 135 odst. 1 o. s. ř. – pokud vedl ke změně rozsudku

soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby za dobu po 31. 8. 1998.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci

je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,

jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně

určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně

aplikoval.

Dovolatel přehlíží, že soud je podle § 135 odst. 1 části věty před středníkem

o. s. ř. vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný

čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů,

a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu. Zcela v souladu s tímto

ustanovením byl odvolací soud vázán výrokem trestního příkazu o tom, že

žalobce spáchal (mimo jiné) trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118

odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. tím, že jako majitel NZZ nesplnil zákonné

podmínky pro jeho provoz a neoprávněně ve větším rozsahu poskytoval služby

(první podmínka skutkové podstaty tohoto trestného činu) a tímto činem získal

značný prospěch (druhá podmínky skutkové podstaty trestného činu). Na tomto

základě pak odvolací soud založil závěr o absolutní neplatnosti smlouvy ze dne

12. 1. 1997, jelikož byla uzavřena v rozporu se zákonem a nebyla podepsána

statutárním zástupcem. Z tohoto pohledu je proto nerozhodná skutečnost, že ve

skutkové větě vztažené k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 2

písm. b) tr. zák. je vymezeno období od . 1. 1. 1997 do srpna 1998 a ve

skutkové větě vztažené k trestnému činu neoprávněného podnikání podle § 118

odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. období roku 1997 a 1998. Z hlediska hmotného

práva byl pro rozhodnutí odvolacího soudu směrodatný závěr o spáchání trestného

činu neoprávněného podnikání (a v návaznosti na něj o absolutní neplatnosti

smlouvy ze dne 12. 1. 1997), a nikoliv o období, ve kterém došlo ze strany

žalobce k vyúčtování neoprávněných výkonů zdravotní péče.

Protože se žalobci nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu [§

241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] zpochybnit správnost meritorního výroku

napadeného rozsudku, dovolací soud jeho dovolání směřující proti tomuto výroku

zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která

by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst.

1, resp. § 146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení

žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. března 2007

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu