33 Odo 157/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce M. N., proti žalované I. Č., o zaplacení částky 245.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 129/2000,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. srpna
2003, č. j. 42 Co 58/2003-143, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. srpna 2003, č. j. 42 Co
58/2003-143, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Bruntále
ze dne 27. září 2002, č. j. 17 C 129/2000-109, tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci částku 245.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku,
rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. září 2002, č. j. 17 C
129/2000-109, v části výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky
245.000,- Kč, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. října 2003, č.
j. 17 C 129/2000-152, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v
Bruntále k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 249.000,- Kč s
příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná mu kupní smlouvou ze dne 2. 6. 1998
prodala za sjednanou kupní cenu 249.000,- Kč osobní automobil značky BMP 316i
compakt barvy šedé metalízy, který dne 11. 8. 1998 vydal policii, neboť šlo o
vozidlo odcizené. Žalovaná jeho požadavku na vrácení kupní ceny dosud
nevyhověla.
Okresní soud v Bruntále v pořadí třetím rozsudkem ze dne 27. září 2002, č. j.
17 C 129/2000-109, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit
žalobci částku 249.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 3. 6. 1998 do
zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení (předchozí jeho rozsudky ze dne 29.
června 2001, č. j. 17 C 129/2000-54, a 15. ledna 2002, č. j. 17 C 129/2000-77,
byly zrušeny usneseními Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2001, č.
j. 41 Co 914/2001-70, a 25. července 2002, č. j. 42 Co 398/2002-102). Vyšel ze
zjištění, že žalobce, který provozoval autobazar, v zastoupení J. K. (na
základě mandátní smlouvy) uzavřel dne 2. 6. 1998 se žalovanou kupní smlouvu,
jíž žalovaná koupila od J. K. osobní automobil za kupní cenu 249.000,- Kč. Tato
dohodnutá kupní cena měla být J. K. uhrazena za žalovanou žalobcem z prodeje
osobního automobilu, který téhož dne žalovaná předala žalobci, s nímž zároveň
uzavřela mandátní smlouvu s plnou mocí k prodeji předmětného automobilu.
Žalovaná (s manželem M. Č.) neměla v úmyslu žalobci tento automobil prodat.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce neprokázal, že by účastníci ve smyslu §
588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen
„obč. zák.“) uzavřeli kupní smlouvu ohledně automobilu, neboť zde scházel
jejich shodný projev vůle takovou smlouvu uzavřít (§ 34 obč. zák.), a že by
předal kupní cenu žalované a tato ji od něho převzala. Za situace, kdy žalobce
jako jediný předmět řízení vymezil vrácení kupní ceny za tento automobil,
neshledal soud prvního stupně žalobu důvodnou.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. srpna 2003, č.
j. 42 Co 58/2003-143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, pokud jím byla
zamítnuta žaloba o zaplacení částky 4.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 3.
6. 1998 do zaplacení, dále jej změnil tak, že žalované uložil povinnost
zaplatit žalobci částku 245.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a
zrušil jej v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 26 % úroku z prodlení
od 3. 6. 1998 do zaplacení z částky 245.000,- Kč, a ve výroku o nákladech
řízení; v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Předně se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce učinil na
základě svého tvrzení předmětem řízení vrácení kupní ceny automobilu. Poukázal
zejména na podání žalobce ze dne 13. 3. 2001 (závěrečný návrh), v němž tvrdil,
že došlo k uzavření jednak kupní smlouvy ohledně automobilu mezi prodávajícím
J. K. (jehož žalobce zastupoval na základě mandátní smlouvy ze dne 12. 5. 1998)
a kupující žalovanou a jednak kupní smlouvy ohledně automobilu mezi prodávající
žalovanou a kupujícím žalobcem. V obou případech byla sjednána kupní cena ve
výši 249.000,- Kč, přičemž žalovaná nezaplatila kupní cenu J. K. a žalobce
nezaplatil kupní cenu žalované. Žalobce ovšem vyplatil za žalovanou J. K. na
kupní ceně za automobil částku 245.000,- Kč. Pro posouzení věci - na rozdíl od
soudu prvního stupně - shledal podstatné tvrzení žalobce, že za žalovanou
splnil její povinnost zaplatit J. K. kupní cenu za automobil, a ne zjištění,
zda žalobce uzavřel či nikoli se žalovanou kupní smlouvu ohledně automobilu,
neboť tento automobil nemohla žalovaná nikdy nabýt do vlastnictví, jelikož byl
odcizený, a jakékoli právní úkony týkající se ho byly by absolutně neplatné (§
37 obč. zák.). Z listinných důkazů (pokladního dokladu č. 369 ze dne 9. 6. 1998
a mandátní smlouvy č. 139/98 ze dne 12. 5. 1998), jimiž doplnil dokazování,
odvolací soud zjistil, že žalobce na základě mandátní smlouvy č. 193/98
uzavřené s vlastníkem automobilu J. K. uzavřel následně dne 2. 6. 1998 kupní
smlouvu ohledně tohoto vozidla mezi J. K. jako prodávajícím a žalovanou jako
kupující. Povinnost z této smlouvy zaplatit prodávajícímu kupní cenu ve výši
249.000,- Kč žalovaná nesplnila a za žalovanou tuto povinnost splnil žalobce,
jenž vyplatil J. K. částku 245.000,- Kč. Z takto zjištěného skutkového stavu
věci odvolací soud dovodil, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila
v rozsahu 245.000,- Kč tím, že žalobce za ni plnil, co po právu měla plnit sama
(§ 454 obč. zák.). Proto jí uložil povinnost žalobci toto bezdůvodné obohacení
vydat. Námitce promlčení vznesené žalovanou nepřisvědčil vzhledem ke zjištění,
že částka 245.000,- Kč byla za žalovanou žalobcem zaplacena dne 9. 6. 1998 a
žaloba byla podána u soudu dne 10. 4. 2000.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 30. října 2003, č. j. 17 C
129/2000-152, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve
výši 10 % od 9. 6. 2000 do zaplacení z částky 245.000,- Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku, žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 26 % úroku z částky
245.000,- Kč od 3. 6. 1998 do 8. 6. 2000 a o zaplacení úroku ve výši 16 % z
částky 245.000,- Kč od 9. 6. 2000 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech
řízení.
Výrok rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně, napadla žalovaná dovoláním. V prvé řadě namítla, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobce vymezil předmět sporu v žalobě tak, že požadoval vrácení kupní ceny za
automobil SPZ B. 3.-5. O automobilu SPZ P. 9.-9. se v žalobě ani nezmínil a
učinil tak až v průběhu řízení dne 8. 3. 2001. Ačkoli žalobce v řízení
nedisponoval se žalobou a změna žaloby nebyla soudy ve smyslu § 95 o. s. ř.
připuštěna, odvolací soud napadeným rozsudkem uložil žalované zaplatit žalobci
částku 245.000,- Kč představující bezdůvodné obohacení, které na úkor žalobce
získala tím, že za ni žalobce zaplatil J. K. kupní cenu za automobil SPZ P.
9.-9. Tím ovšem rozhodl nad rámec žaloby o jiném skutku, než který byl
předmětem žaloby. V tomto směru poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR,
sp. zn. 21 Cdo 2502/2000. Dále žalovaná polemizovala se skutkovým dějem, z
něhož vyšel odvolací soud při právním posouzení věci, a provedla rekapitulaci
svých skutkových tvrzení učiněných v řízení před soudy obou stupňů. Odvolacímu
soudu vytkla, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
jelikož při výkladu právních úkonů nepřihlédl k hospodářskému riziku, s nímž
žalobce do transakce vstupoval (žalované nebyly známy podmínky mandátní smlouvy
uzavřené mezi žalobcem a J. K. a ziskové možnosti žalobce). Z uvedených důvodů
navrhla rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc mu vrátit k
dalšímu řízení.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.)
a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., dospěl k závěru, že je
i opodstatněné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i
když nebyly v dovolání uplatněny. Na rozdíl od zmatečnostních vad žalovaná v
dovolání namítla, že řízení je zatíženo jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež zároveň představuje dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu (§ 95 odst. 1 věta první
o. s. ř.). Soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního
řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě; v takovém případě
pokračuje soud v řízení o původní žalobě po právní moci usnesení (§ 95 odst. 2
o. s. ř.). I když soud není vázán tím, jak žalobce v žalobě právně
charakterizuje vylíčený skutek, a může jej proto právně kvalifikovat jinak,
tedy aplikovat jinou hmotně právní normu, než o jakou opřel svůj nárok žalobce,
musí přitom ve sporném řízení vždy respektovat skutkový děj vymezený tvrzeními
žalobce. Nemohou-li rozhodné skutečnosti tvrzené žalobcem naplnit skutkovou
podstatu jiné právní normy, nemůže soud, aniž by současně došlo ke změně žaloby
spočívající ve vymezení jiného (nového nebo doplněného) skutkového stavu,
posoudit věc po právní stránce podle této právní normy. Dovolací soud přitom
již v rozsudku ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, publikovaném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 21/2003 (na který žalovaná
poukázala), vyslovil názor, že o změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) jde nejen tehdy,
domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na
základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale
mimo jiné také v případě že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění
(stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu
(skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.
V posuzovaném případě se žalobce po žalované domáhal částky 249.000,- Kč
představující kupní cenu, za kterou od žalované koupil utomobil SPZ B. 3.-5.,
jenž později vydal policii, neboť šlo o vozidlo odcizené. Požadované plnění tak
dovozoval z důvodu vrácení plnění z neplatné smlouvy ve smyslu § 457 obč. zák.
V průběhu řízení při jednání u soudu prvního stupně dne 8. 3. 2001 v rámci své
účastnické výpovědi, jakož i v podání ze dne 13. 3. 2001, doplnil vylíčení
skutkového stavu tvrzením, že došlo k uzavření dvou kupních smluv, a to kupní
smlouvy mezi žalovanou (jako kupující) a J. K. (jako prodávajícím) ohledně
automobilu SPZ P. 9.-9., kde žalobce vystupoval jako zprostředkovatel, a kupní
smlouvy mezi žalobcem (jako kupujícím) a žalovanou (jako prodávající) ohledně
automobilu SPZ B. 3.-5. Kupní ceny z obou kupních smluv byly sjednány ve stejné
výši 249.000,- Kč, přičemž bylo ujednáno, že žalobce zaplatí J. K. kupní cenu
za automobil SPZ P. 9.-9. z kupní ceny získané prodejem osobního automobilu B.
3.-5. Žalobce kupní cenu J. K. uhradil, k prodeji automobilu B. 3.-5. však
nedošlo, neboť byl vydán policii. Žalobce tak plnění částky 245.000,- Kč již
nedovozoval z titulu „vrácení kupní ceny“ za automobil SPZ B. 3.-5., ale
požadoval je proto, že za žalovanou uhradil J. K. kupní cenu za automobil P.
9.-9., tedy z důvodů vydání bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo tím,
že za ni splnil to, co po právu měla splnit sama (§ 454 obč. zák.). Tím ve
skutečnosti uplatnil nárok jiný - nový, který původně v žalobě nepožadoval. Obě
požadovaná plnění představují sice bezdůvodné obohacení, které měla žalovaná na
úkor žalobce získat, nicméně z hlediska skutkového základu (předmětu řízení)
jde o nároky zcela odlišné. Nárok uplatněný původně v žalobě je nárokem na
vydání bezdůvodného obohacení z neplatného právního úkonu podle § 457 obč.
zák., dle něhož je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit
druhému vše, co podle ní dostal, kdežto nárok uplatněný v průběhu řízení je
nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo tomu, za něhož bylo
plněno, co po právu měl plnit sám, ve smyslu § 454 obč. zák. Lze uzavřít, že
žalobce tak nezměnil jen právní posouzení v žalobě uplatněného nároku, ale
uplatnil změnou žaloby nárok nový založený na jiném než původně tvrzeném
skutkovém stavu, i když nadále trval na zaplacení stejné částky. Na tomto
závěru nemůže nic změnit ani to, že žalobce výslovně neuvedl, že mění žalobu,
neboť soud je povinen posuzovat každý úkon účastníka řízení podle jeho obsahu,
i když je úkon nesprávně označen (§ 41 odst. 2 o.s. ř.).
Soud prvního stupně se dopustil pochybení tím, že projednal původní žalobu a
rozhodl o ní (o plnění požadovaném na základě skutkového stavu vylíčeného v
žalobě), aniž rozhodl o uplatněné změně žaloby. Odvolacímu soudu je pak třeba
vytknout, že pochybení soudu prvního stupně nenapravil a projednal žalobcem
změněnou žalobu a rozhodl o ní bez toho, že by usnesením změnu žaloby
připustil. Oba soudy tím zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolací soud z uvedených důvodů, aniž se zabýval dalšími námitkami žalované,
rozhodnutí obou soudů včetně rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. 10. 2003,
č. j. 17 C 129/2000-152, který obsahuje výroky závislé na napadeném výroku (§
242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, § 243b odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. září 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu