33 Odo 1630/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně České konsolidační agentury, proti žalovanému J. M., o zaplacení
40.762,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
13 C 31/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 12. října 2004, č. j. 21 Co 315/2004-78, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 40.762,- Kč s příslušenstvím s
tím, že tato částka představuje nedoplatek kupní ceny za PC MIRAGE OPTIMA 333,
který žalovaný zakoupil dne 15. 2. 1999 od obchodní společnosti C. T., s. r. o.
Kupní cena počítače měla být podle smluvního ujednání hrazena ve splátkách
podle splátkového kalendáře. Žalovaný zaplatil pouze první a druhou splátku,
dne 3. 11. 199 uhradil částku 10.000,- Kč a zůstatek kupní ceny dluží.
Žalobkyni byla pohledávka zmíněné obchodní společnosti za žalovaným postoupena
dne 13. 12. 2001 a žalovanému byla změna v osobě věřitele oznámena dopisem ze
dne 4. 2. 2002.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. března 2004, č. j. 13 C
31/2003-59, žalobu o zaplacení částky 40.762,- Kč s 0,1 % úrokem z prodlení od
13. 11. 2001 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze
zjištění, že dne 15. 2. 1999 byla uzavřena kupní smlouva č. 99/3/1506/035,
jejíž nedílnou součástí jsou všeobecné smluvní podmínky a splátkový kalendář.
Podle této kupní smlouvy prodala C. T. s. r. o. žalovanému PC MIRAGE OPTIMA 333
za kupní cenu 65.942,- Kč. Kupující (žalovaný) se zavázal zaplatit prodávající
(C. T. s. r. o.) kupní cenu tak, že při podpisu kupní smlouvy složí částku
22.968,- Kč a dále bude splácet po dobu 9 měsíců po 5.670,- Kč měsíčně
splatných k prvému dni v měsíci. Dále bylo ujednáno, že „při prodlení v placení
kupní ceny“ je kupující povinen zaplatit prodávající úrok z prodlení ve výši
0,1 % dlužné částky za každý den prodlení a že při prodlení platby splátky
kupní ceny větším než 20 kalendářních dnů se dnem následujícím po uplynutí této
lhůty stává splatnou celá zbývající část kupní ceny a kupující je v takovém
případě povinen zaplatit prodávajícímu vedle zůstatku kupní ceny rovněž smluvní
pokutu ve výši 10 % pořizovací ceny předmětu koupě, jejíž splatnost nastává
dnem splatnosti celé zbývající části kupní ceny. Žalovaný se dostal do prodlení
s platbou třetí splátky splatné 1. 4. 1999. Dne 3. 11. 1999 uhradil ve prospěch
prodávající částku 10.000,- Kč. C. T. s. r. o. postoupila 13. 12. 2001 svou
pohledávku za žalovaným ve výši nedoplatku kupní ceny a smluvní pokuty (tj.
35.357,- Kč a 5.405,- Kč, celkem tedy 40.762,- Kč) žalobkyni a tato skutečnost
byla sdělena žalovanému dopisem ze dne 18. 2. 2001. Na podkladě těchto zjištění
soud prvního stupně posoudil vztah mezi právní předchůdkyní žalobkyně a
žalovaným jako vztah z kupní smlouvy uzavřené podle § 588 a násl. občanského
zákoníku a přihlížeje k námitce promlčení uplatněné v průběhu řízení žalovaným,
žalobu zamítl, neboť dovodil, že právo na zaplacení nedoplatku kupní ceny je
promlčeno. Splatnost zůstatku kupní ceny totiž nastala podle ujednání kupní
smlouvy dne 22. 4. 1999 a od tohoto dne počala běžet tříletá promlčecí doba,
která skončila dne 22. 4. 2002. Žaloba byla podána až dne 26. 4. 2002, tedy po
uplynutí tříleté promlčecí doby.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. října 2004, č. j. 21 Co 315/2004-78,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Skutkové i právní závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně, shledal správnými.
Námitku žalobkyně, že nebyl vzat v potaz § 565 občanského zákoníku (dále jen
„ObčZ“), neshledal důvodnou s tím, že v daném případě byly podmínky splatnosti
výslovně sjednány v kupní smlouvě, resp. účastníci závazkově právního vztahu si
výslovně sjednali, kdy se stane splatným zůstatek kupní ceny v případě
nedodržení sjednaných splátek, a ze smluvního ujednání je tudíž nutné vycházet.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť je přesvědčena, že
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Není srozuměna
s právním závěrem odvolacího soudu, že její právo na úhradu nedoplatku kupní
ceny je promlčeno. Namítá, že odvolací soud nesprávně dovodil, že je namístě
vycházet ze smluvního ujednání účastníků závazkového právního vztahu ohledně
podmínek splatnosti celého dluhu, resp. že toto ujednání má přednost před
právní úpravou uvedenou v § 565 ObčZ a nevzal přitom v úvahu ani částečné
plnění žalovaného ze dne 3. 11. 1999, které bylo zaúčtováno na splátky se
splatností 1. 4. 1999 a 1. 5. 1999, ani „finanční vyrovnání z 29. 10. 2001“.
Žalobkyně připomíná, že podle § 565 ObčZ splatnost celé pohledávky, tzn. ztráta
lhůt nebo výhody splátek, nenastává přímo ze zákona, ale záleží na věřiteli,
zda toto právo uplatní, tedy zda vyzve dlužníka k zaplacení celého zbytku
dluhu. Právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel toto své zákonné právo na
„sesplatnění“ dluhu nevyužila a žalobkyně vymáhá zbytek neuhrazeného závazku na
základě „finančního vyrovnání“ ze dne 29. 10. 2001, v němž je stanovena lhůta k
zaplacení celého dluhu i smluvní pokuty nejpozději do 12. 11. 2001. Protože
částka 10.000,- Kč, kterou žalovaný uhradil 3. 11. 1999, byla zaúčtována na
nejstarší splatnou a nezaplacenou splátku se splatností 1. 4. 1999 a částečně
na splátku splatnou 1. 5. 1999, je skutečně neuhrazenou první splátkou až část
splátky splatné 1. 5. 1999. Zbytek dluhu je požadován na základě zmíněného
finančního vyrovnání, takže byla-li žaloba podána 26. 4. 2002, bylo právo
uplatněno včas a námitka promlčení je nedůvodná. Žalobkyně navrhla, aby z
uvedených důvodů dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních
předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o
dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) za splnění
zvláštní podmínky podle § 241 odst. 1, 4 o. s. ř. zabýval nejprve tím, zda jde
o dovolání přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, a c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý
rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v
intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je
dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího
soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudu nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení
spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je
tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž
lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.,
které míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém
rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Proto také při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž založil právní
posouzení věci soud odvolací. Bez právního významu jsou tudíž námitky
dovolatelky, že odvolací soud nevzal při svém rozhodování v úvahu skutečnost,
že žalovaný dne 3. 11. 1999 plnil na úhradu dluhu částku 10.000,- Kč a jak bylo
toto plnění zúčtováno, a že nerespektoval zjištění, že žalovaný byl teprve dne
29. 10. 2001 žalobkyní vyzván k plnění zůstatku dluhu.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3
o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že jeho úvahy, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, jsou limitovány jen právními
otázkami, které dovolatel v dovolání označil, tzn. které výslovně v dovolání
zpochybnil a učinil je předmětem dovolacího přezkumu. V posuzovaném případě
činí žalobkyně předmětem dovolacího přezkumu otázku dopadu ustanovení § 565
ObčZ na soudy zjištěný skutkový stav věci, když odvolacímu soudu vytýká, že
rozhodl v rozporu s hmotným právem, pokud otázku splatnosti zůstatku dluhu
podle tohoto zákonného ustanovení neposuzoval. Řešení této právní otázky bylo
stěžejní pro závěr o promlčení práva žalobkyně, na němž rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá. Dovolací soud nemá poznatky o tom, že by výklad ustanovení § 565
ObčZ v naznačených souvislostech jím byl již v minulosti podán a je tak nutno
rozsudek odvolacího soudu považovat za rozhodnutí, které má po právní stránce
zásadní význam. Dovolání je tudíž přípustné.
Podle § 565 ObčZ jde-li o plnění ve splátkách, může věřitel žádat o zaplacení
celé pohledávky pro nesplnění některé splátky, jen bylo-li to dohodnuto nebo v
rozhodnutí určeno. Toto právo však může věřitel použít nejpozději do splatnosti
nejblíže příští splátky.
Plnění dluhu ve splátkách je v podstatě plněním po částech s tím rozdílem, že
výše a splatnost jednotlivých splátek je předem určena. Při plnění ve splátkách
jde vlastně o dvojí dobu splatnosti. Jednak je stanovena doba plnění
jednotlivých splátek a zároveň doba splatnosti celé pohledávky je určena
poslední splátkou. Závazek pak zaniká postupně tak jak jsou splátky plněny a
prodlení dlužníka se posuzuje u každé splátky zvlášť. Součástí podmínek
splatnosti jednotlivých splátek může být i určení, že pro nesplnění některé
splátky je věřitel oprávněn žádat celý zbytek pohledávky najednou. Splatnost
celé pohledávky (tzv. ztráta lhůt nebo ztráta výhody splátek) nenastává přímo
ze zákona, ale záleží na věřiteli, zda toto právo uplatní, tedy zda vyzve
dlužníka k zaplacení celého zbytku, popř. zda podá u soudu žalobu na plnění. V
každém případě může své právo uplatnit pouze do splatnosti nejbližší další
splátky. Pokud tak neučiní a dlužník řádně a včas příští splátku zaplatí, může
věřitel vymáhat jen nezaplacenou jednu splátku. Svého práva však může využít
kdykoli při vynechání některé z dalších splátek.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že režim ustanovení § 565 ObčZ na daný případ
nelze uplatnit. Ze smlouvy, která byla sjednána mezi právní předchůdkyní
žalobkyně coby věřitelem a žalovaným jako dlužníkem dne 15. 2. 1999, vyplývá,
že v ní bylo sice sjednáno plnění kupní ceny ve splátkách, smluvními stranami
však nebyla pro případ, že některá z těchto splátek nebude zaplacena ve
sjednané lhůtě, dohodnuta pouhá ztráta výhody splátek. Bylo jimi totiž
ujednáno, že v takovém případě se stane zbývající část kupní ceny splatnou dnem
následujícím po uplynutí 20 kalendářních dnů od splatnosti nezaplacené měsíční
splátky. Doba splatnosti zůstatku kupní ceny tak byla smluvními stranami
konkrétně dojednána a nastala v okamžiku, na kterém se dohodly. Věřitel tak byl
podle smlouvy oprávněn žádat celý zbytek dluhu (zůstatek kupní ceny) poprvé
dne, který následoval po dni, který smluvní strany určily za okamžik splatnosti
celého zůstatku kupní ceny; od tohoto dne se tudíž – jak správně dovodil
odvolací soud – odvíjí v posuzovaném případě i doba promlčení práva žalobkyně
žádat zaplacení zůstatkum kupní ceny a smluvní pokuty. Na konkrétně sjednaném
datu splatnosti kupní ceny, resp. jejího zůstatku, a smluvní pokuty pak nemůže
nic změnit ani částečné plnění dluhu poskytnuté žalovaným již po datu
splatnosti, ani skutečnost, že pohledávka za žalovaným z titulu nedoplatku
kupní ceny byla právní předchůdkyní žalobkyně postoupena žalobkyni a žalovaný o
tom byl vyrozuměn.
V mezích dovolacího přezkumu daných obsahovou formulací dovolacího důvodu
uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je napadené rozhodnutí odvolacího
soudu správné a protože nebylo zjištěno (a dovolatelkou ani tvrzeno), že by
řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud dovolání žalobkyně podle
§ 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty prvé, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému,
který by jinak měl právo na jejich náhradu, v tomto stádiu řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. února 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu