33 Odo 1684/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václavy Dudy ve věci
žalobkyně Č., a. s. proti žalované D. K., zastoupené advokátem, o zaplacení
částky 152.396,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ
pod sp. zn. 5 C 974/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 27. června 2005, č. j. 30 Co 267/2005-43, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2005, č. j. 30 Co
267/2005-43, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Původní žalobkyně S. e. a. s. se po žalované jako dědičce H. L., která zemřela,
domáhala zaplacení částky 230.007,50 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že
zůstavitelka byla na základě přihlášky k odběru elektřiny odběratelem
elektrické energie na odběrném místě O. Žalovaná částka představuje neuhrazenou
platbu za spotřebovanou elektřinu v období od 14. 5. 2000 do 18. 6. 2002 v
uvedeném odběrném místě.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 16. března 2005, č. j. 5 C
97/2004-25, uložil žalované povinnost zaplatit původní žalobkyni do patnácti
dnů od právní moci rozsudku částku 152.396,- Kč s 2 % úrokem z prodlení ročně
od 1. 6. 2004 do zaplacení, rozhodl o náhradě nákladů řízení, do částky
77.611,50 Kč s příslušenstvím řízení zastavil a rozhodl o vrácení části
zaplaceného soudního poplatku. Vyšel ze zjištění, že původní žalobkyně dodávala
do odběrného místa O. elektřinu. Zálohy za tento odběr platila H. L.. Na její
jméno byly také vystavovány faktury za odebranou elektřinu, které jí byly
doručovány na adresu odběrného místa. H. L. zemřela. Veškeré dědictví po ní
nabyla žalovaná (její dcera) s tím, že čistá cena dědictví činila 5,463.019,-
Kč (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 10. 2002, č. j. 34 D
3046/2001-78). V období od 14. 5. 2000 do 21. 10. 2001 byla v odběrném místě
odebrána elektřina v ceně 155.045,93 Kč, na zálohách za toto období bylo
zaplaceno 2.650,- Kč, neuhrazeno zůstalo 152.396,- Kč. Žalovaná původně ve svém
vyjádření k žalobě potvrdila, že zůstavitelka odběr elektřiny v O. přihlásila s
uvedením dalších podrobností, ale namítala, že uvedenou nemovitost zůstavitelka
nevlastnila a elektřinu sama neodebírala. Později existenci smluvního vztahu
mezi zůstavitelkou a původní žalobkyní zpochybnila. Soud prvního stupně vzal za
prokázané, že elektřina do odběrného místa byla dodávána na základě přihlášky
zůstavitelky k odběru elektřiny, byť uvedená přihláška nebyla původní žalobkyní
předložena a žalovaná její existenci popírala. Na základě takto zjištěného
skutkového stavu dospěl k závěru, že mezi původní žalobkyní a zůstavitelkou
vznikl smluvní vztah. Původní žalobkyně se zavázala dodávat do odběrného místa
O. elektřinu a zůstavitelka se zavázala původní žalobkyni platit cenu odebrané
elektřiny. Okolnost, že uvedený objekt nebyl ve vlastnictví zůstavitelky a že v
něm nikdy nebydlela, považoval z hlediska platební povinnosti za nerozhodnou.
Protože zůstavitelce vznikl dluh za elektřinu odebranou v období od 14. 5. 2000
do 21. 10. 2001 v částce 152.396,- Kč, je povinna tuto částku původní žalobkyni
zaplatit žalovaná, která coby dědička odpovídá za dluhy zůstavitelky ve smyslu
§ 470 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále
jen „obč. zák.“). Námitku promlčení nároku uplatněnou žalovanou neshledal soud
prvního stupně opodstatněnou.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června 2005, č.
j. 30 Co 267/2005-43, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku
změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 152.396,- Kč s 2 % úrokem z prodlení
od 1. 6. 2004 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že se původní
žalobkyni nepodařilo prokázat její tvrzení, že elektřinu do odběrného místa
dodávala na základě přihlášky zůstavitelky k odběru elektřiny. Konstatoval, že
původní žalobkyně ani po poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. o nutnosti označit
důkazy prokazující existenci smluvního vztahu mezi ní a zůstavitelkou a o
následcích nesplnění této výzvy žádné důkazy neoznačila. Za situace, kdy
původní žalobkyně písemnou smlouvu o dodávce elektřiny (uzavřené podle § 15
odst. 2 zákona č. 222/1994 Sb.) či přihlášku k odběru elektřiny (podle právní
úpravy předcházející zákonu č. 222/1994 Sb.) nepředložila a ani neoznačila
důkazy prokazující, že došlo k uzavření této smlouvy či k podání předmětné
přihlášky, neunesla důkazní břemeno ohledně prokázání vzniku smluvního vztahu
mezi ní a zůstavitelkou. Tato skutečnost přitom nevyplývá ani z nesporných
tvrzení účastnic, neboť žalovaná, která zprvu potvrdila, že zůstavitelka odběr
elektřiny přihlásila, posléze tuto skutečnost popřela s odůvodněním, že neměla
dostatek informací. Odvolací soud současně vyslovil, že žalobě nebylo možno
vyhovět ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť vylíčení rozhodných
skutečností v žalobě neobsahovalo tvrzení, že zůstavitelka elektřinu fakticky
odebírala bez uzavřené smlouvy. Původní žalobkyně naopak uváděla, že jí není
známo, kdo elektřinu v odběrném místě odebíral. Vzhledem k učiněným závěrům
pokládal odvolací soud za nadbytečné zabývat se otázkou promlčení a výše
nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala původní žalobkyně dovolání, v němž
označila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Odvolacímu
soudu především vytýká, že při zjišťování skutkového stavu nevyšel z vyjádření
žalované ze dne 23. 12. 2003, v němž učinila nesporným, že zůstavitelka
přihlásila odběr elektřiny v uvedeném odběrném místě. Za chybnou považuje úvahu
odvolacího soudu, že žalovaná před soudy obou stupňů tuto skutečnost popřela s
hodnověrným vysvětlením. Dále namítla, že odvolací soud jí svým postupem
neumožnil prokázat vznik smluvního vztahu mezi ní a zůstavitelkou jinak, než
předložením písemné smlouvy. Sice ji při jednání poučil podle § 118a o. s. ř. o
nutnosti okamžitě označit důkazy, tyto však odmítl pro nezpůsobilost prokázat
tvrzené skutečnosti. Pro velké množství odběratelů se nepodařilo dohledat
písemnou smlouvu uzavřenou se zůstavitelkou, avšak byla dohledána řada jiných
listinných důkazů svědčících o existenci smluvního vztahu (např. pravidelná
fakturace za dodanou elektřinu zůstavitelce, mnohaleté placení záloh na odběr
elektřiny zůstavitelkou, pracovní příkazy k osazení odběrného místa
elektroměrem, provedení odečtu spotřeby), jež odvolací soud z jí neznámých
důvodů odmítl. K žalobním tvrzením bylo možno vyslechnout rovněž vlastníka
objektu, případně jeho zmocněnce Mgr. V. S., jenž původní žalobkyni oznámil
úmrtí H. L. a svým jménem uzavřel novou smlouvu o dodávce elektřiny do
předmětného odběrného místa. Konečně původní žalobkyně polemizuje s právním
názorem odvolacího soudu, že smluvní vztah mezi ní a zůstavitelkou mohl být
založen smlouvou uzavřenou podle § 15 odst. 2 zákona č. 222/1994 Sb., který
nabyl účinnosti k 1. 1. 1995. Jestliže zůstavitelka přihlásila odběr elektřiny
v souvislosti s vyřizováním restitucí svého příbuzného (jak uváděla ve svém
vyjádření žalovaná), lze předpokládat, že tak učinila před účinností tohoto
zákona, t. j. podle zákona č. 79/1957 Sb. a vyhlášky č. 140/1978 Sb. Z
uvedených důvodů navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu
k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony).
V průběhu dovolacího řízení dnem 1. října 2007 dosavadní žalobkyně S. e. a. s.
zanikla sloučením s nástupnickou společností ČEZ. Nejvyšší soud České republiky
proto usnesením ze dne 12. prosince 2007, č. j. 33 Odo 1684/2005-56, rozhodl,
že v dovolacím řízení bude místo dosavadní žalobkyně pokračováno s touto
nástupnickou společností (§ 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. ve spojení s § 243c odst.
1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.) při splnění podmínky uvedené v § 241 odst. 2 písm. b/ a
odst. 4 o. s. ř. a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.,
přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že dovolání je důvodné.
Podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadou řízení je v prvé řadě to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z
neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. O vadu při zjišťování
skutkového stavu věci se jedná mimo jiné tehdy, jestliže nebyl proveden
navrhovaný důkaz a soud přesto dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno.
Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze - jak vyplývá zejména z
jeho smyslu v občanském soudním řízení - v první řadě učinit jen tehdy,
jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník označil k
prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v
případě, jestliže jeho prostřednictvím nelze nepochybně prokázat pro věc
rozhodnou skutečnost (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4.
1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy pod označením
SR 57/1995). Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom
účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe
příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto
skutečností také tvrdí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech č.
7/1998). Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí
účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, tedy právní předpis,
který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem
důkazního břemene, tj. které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat.
V daném případě pro posouzení otázky, zda mezi původní žalobkyní a
zůstavitelkou vznikl právní vztah, z něhož měla zůstavitelka povinnost platit
za odebranou elektřinu, bylo rozhodné zjištění, zda uzavřely písemnou smlouvu o
odběru elektrické energie ve smyslu § 15 odst. 2 zákona č. 222/1994 Sb., o
podmínkách podnikání a o výkonu správy v energetických odvětvích a o Státní
energetické inspekci, v tehdy platném znění, popř. zjištění zda původní
žalobkyně potvrdila přihlášku zůstavitelky k odběru elektřiny ve smyslu § 3
odst. 1 a § 4 vyhlášky č. 140/1978 Sb., o dodávce elektřiny obyvatelstvu, jíž
byl proveden zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, v
tehdy platném znění.
Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) konstatoval, že původní
žalobkyni se nepodařilo prokázat tvrzení, že mezi ní a zůstavitelkou byl
založen smluvní vztah o dodávce elektřiny. Původní žalobkyni je nutno dát za
pravdu, že uzavření smlouvy v písemné formě (či jiného právního úkonu) lze
prokázat i jinými důkazními prostředky, než jen a pouze předložením listiny
obsahující uvedený právní úkon. Jak vyplývá z obsahu spisu, původní žalobkyně k
prokázání svého tvrzení, že zůstavitelka byla smluvním odběratelem elektřiny,
sice nenabídla samotnou smlouvu o odběru elektřiny, popř. přihlášku k odběru
elektřiny, avšak po poučení odvolacím soudem podle § 118a o. s. ř. při jeho
jednání dne 27. 6. 2005 označila za důkazy způsobilé prokázat jí tvrzenou
skutečnost faktury zasílané po dobu více než deset let zůstavitelce, které byly
řádně placeny, a interní příkazy týkající se příslušného elektroměru. Ačkoli
označené důkazy nebyly provedeny, odvolací soud svůj skutkový závěr ohledně
neexistence tvrzené smlouvy, příp. přihlášky postavil na tom, že původní
žalobkyně neunesla důkazní břemeno. Protože odvolací soud v rozporu s § 157
odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. v odůvodnění svého rozsudku
neuvedl (a ani z kontextu tohoto rozhodnutí nevyplývá), proč neprovedl označené
důkazy, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění závěru
odvolacího soudu o tom, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno totiž brání
dovolacímu soudu posoudit jeho správnost. Původní žalobkyně tudíž dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. uplatnila opodstatněně. Na okraj
se jen sluší poznamenat, že nelze přisvědčit původní žalobkyni, která má na
rozdíl od odvolacímu soudu za nesporné, že zůstavitelka podala přihlášku k
odběru elektřiny, na základě vyjádření žalované k žalobě. Přehlíží přitom, že
žalovaná již před soudem prvního stupně tuto skutečnost zpochybnila. V důsledku
toho nelze mít tuto skutečnost za nespornou ve smyslu § 120 odst. 4 o. s. ř.
Jelikož se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.
s. ř. podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku, nezbylo dovolacímu
soudu, než jej zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. prosince 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu