33 Odo 17/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudů JUDr. Vladimíra Velenského a JUDr. Blanky
Moudré ve věci žalující o. Z., zastoupené, advokátem, proti žalovanému K. H.,
zastoupenému, advokátem, o 20 635,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 3 C 96/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 17. září 2001, č.j. 15 Co 477/2001-108, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 20 635,30 Kč (s
příslušenstvím) z titulu nevrácené půjčky, která byla žalovanému poskytnuta dne
7. 11. 1997, a dále požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 11 500 Kč.
Okresní soud Plzeň – sever rozsudkem ze dne 22. srpna 2000, č.j. 3 C 96/99-66,
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že soud je „vázán
návrhem žalobce“ a pokud byl žalován závazek z půjčky, a existence této půjčky
nebyla v řízení prokázána, je nutno žalobu zamítnout přesto, že ve skutečnosti
jde o plnění z kupní smlouvy.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13. listopadu 2000, č.j. 15 Co
762/2000-78, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení s odůvodněním, že soud je vázán pouze skutkovými tvrzeními obsaženými v
žalobě, nikoli však tím, jak žalobkyně svůj nárok právně kvalifikuje. Žaloba
sice obsahuje vadné skutkové tvrzení o půjčení uplatněné částky, avšak zároveň
odkazuje na smlouvu ze dne 7. 11. 1997, podle níž tato částka představuje kupní
cenu. Pokud lze uplatněná skutková tvrzení posoudit po právní stránce jinak,
než jak se dovolává žalobkyně, není to důvodem pro zamítnutí žaloby.
Okresní soud Plzeň – sever rozsudkem ze dne 21. června 2001, č.j. 3 C 96/99-90,
zastavil řízení o zaplacení smluvní pokuty 11 500 Kč, žalovanému uložil, aby
zaplatil žalobkyni 20 633 30 Kč s 26 % úrokem z prodlení z částky 500 Kč od 1.
12. 1997, z částky 1 000 Kč od 1. 1. 1998, z částky 1 000 Kč od 1. 2. 1998, z
částky 1 000 Kč od 1. 3. 1998, z částky 1 000 Kč od 1. 4. 1998, z částky 1 000
Kč od 1. 5. 1998, z částky 1 000 Kč od 1. 6. 1998, z částky 1 000 Kč od 1. 7.
1998, z částky 1 000 Kč od 1. 8. 1998, dále s 23 % úrokem z prodlení z částky 1
000 Kč od 1. 9. 1998, z částky 1 000 Kč od 1. 10. 1998, s 20 % úrokem z
prodlení z částky 1 000 Kč od 1. 11. 1998, z částky 1 000 Kč od 1. 12. 1998,
dále s 15 % úrokem z prodlení z částky 1 000 Kč od 1. 1. 1999, z částky 1 000
Kč od 1. 2. 1999, z částky 1 000 Kč od 1. 3. 1999, konečně pak s 12 % úrokem z
prodlení z částky 1 000 Kč od 1. 4. 1999, z částky 1 000 Kč od 1. 5. 1999, z
částky 1 000 Kč od 1. 6. 1999, z částky 1 000 Kč od 1. 7. 1999, z částky 1
000 Kč od 1. 8. 1999, jakož s 11 % úrokem z prodlení z částky 135,30 Kč od 1.
10. 1999 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. V požadavku na
zaplacení 3 % úroku z prodlení z částky 1 000 Kč od 1. 9. 1998 a z částky 1 000
od 1. 10. 1998 a 1 % úroku s prodlení z částky 135,30 Kč od 1. 10. 1999 do
zaplacení soud žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně
vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 7. 11. 1997 smlouvu, podle níž
žalovaný převzal od žalobkyně závěsný plynový kotel, instalovaný již předtím v
jeho nájemní bytě, a zavázal se za něj žalobkyni zaplatit 25 135,30 Kč v
25 měsíčních splátkách po 1 000 Kč počínaje červencem 1997, konče splátkou
135,30 Kč v srpnu 1997 s tím, že zaplacením poslední splátky se stane jeho
vlastníkem. Tuto smlouvu uzavřela v zastoupení žalovaného jeho manželka H. H.
na základě plné moci ze dne 4. 11. 1997. Žalovaný zaplatil z dohodnuté částky
pouze 4 500 Kč, a 20 635,30 Kč dosud žalobkyni dluží. Vztah účastníků řízení
soud prvního stupně posoudil jako vztah z kupní smlouvy s výhradou vlastnictví,
které má přejít na žalovaného až po zaplacení poslední splátky v srpnu 1999 (§
588, § 601 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů – dále jen „ObčZ“). Dovodil, že smlouva byla uzavřena manželkou
žalovaného platně, na základě plné moci, jejíž rozsah zmocněnce k uzavření
smlouvy opravňoval. K podpisu smlouvy nebyla manželka žalovaného donucena
fyzickým ani psychickým násilím, a smlouva je projevem její vážné a svobodné
vůle (§ 37 odst. 1 ObčZ). Odstoupení žalovaného od smlouvy ze dne 26. 2. 1998
je neplatné, neboť možnost odstoupit od smlouvy nebyla účastníky sjednána a
žalovaný neprokázal zákonný důvod odstoupení – jím tvrzenou tíseň (§ 48 odst.
1, § 49 ObčZ).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze 17. září 2001, č.j. 15 Co 477/2001-108,
rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku, jímž byla
žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 20 635,30 Kč se zde
specifikovaným příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení
potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní
závěry soudu prvního stupně shledal odvolací soud správnými. Doplnil, že
žalovaným tvrzené skutečnosti, že do jeho bytu nebylo dodáváno teplo a teplá
voda, nemohly vyvolat takový psychický stav, který by jej, resp. jeho
zmocněnkyni, ovlivnil natolik, že učinila úkon, který by jinak neučinila, navíc
je ale zřejmé, že takové tvrzení žalovaného není pravdivé, neboť smlouva byla
uzavírána v době, kdy topení již fungovalo a teplou vodu bylo možné zajistit
ohřevem vody studené.
Proti rozsudku odvolacího podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a požaduje, aby dovolací soud zrušil
jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nadále prosazuje názor, že manželka ho
„nemohla zastoupit v úkonu, který on sám předtím odmítl“, což bylo žalobkyni
známo, a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu dovozujícím, že manželka
žalovaného nejednala na základě donucení, resp. psychického nátlaku
ze strany žalobkyně. Připomíná, že smlouva byla uzavřena v listopadu, kdy se v
bytě netopilo a byla přerušena dodávka teplé vody, tedy za situace, kdy
žalobkyně jako pronajímatelka měla povinnost dle nájemní smlouvy a evidenčního
listu dodávat teplo i teplou vodu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou (žalovaným) řádně zastoupenou
advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), a je podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. přípustné, neshledal dovolání opodstatněným.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny.
Z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení trpělo vadami uvedenými v ustanovení §
229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami
řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Pro identifikaci dovolacích důvodů není rozhodující, jak jsou v dovolání
označeny, je třeba vycházet z jejich obsahového vymezení, tedy pod který
zákonný důvod je lze podle obsahové konkretizace podřadit. Byť žalovaný v
dovolání výslovně netvrdí, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
zpochybňuje dva skutkové závěry odvolacího soudu založené na provedených
důkazech. V prvé řadě závěr, jímž odvolací soud dovodil, že manželka žalovaného
byla k uzavření kupní smlouvy zmocněna (a to na základě plné moci z 4. 11.
1997), dále pak závěr, že v době uzavření této smlouvy již topení v bytě
žalovaného fungovalo. Současně dovolatel činí z provedených důkazů vlastní (od
odvolacího soudu odlišné) skutkové závěry ohledně toho, zda v zastoupení své
manželky uzavřel dne 7. 11. 1997 kupní smlouvu, a ohledně dodávky tepla do bytu
žalovaného v době uzavření smlouvy; na těchto svých závěrech pak dovolatel
buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.
Zpochybněním závěru odvolacího soudu, že přerušení dodávky teplé vody za
situace, kdy si žalovaný mohl ohřát vodu studenou, nemohlo naplňovat znaky
tísně, resp. způsobit, že manželka byla donucena smlouvu uzavřít (jednala
nesvobodně), uplatňuje dovolatel dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 2 písm.
b) o. s. ř, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou
námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou
významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze
kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné
části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co
bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z
logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné)
skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst.
3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků,
nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133
až 135 o. s. ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné)
právní posouzení věci.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo v řízení najevo, včetně tohoto, co uvedli účastnici (§ 132 o. s. ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
soud zkoumá, zda důkazy byly získány a provedeny způsobem odpovídajícím
zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo
provedeny v rozporu s obecně závaznými předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením
důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,
o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze
považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Jeho hodnocení důkazů z
hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované
zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona
provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s
přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané
věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely
jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu
reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota,
plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným
na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka
souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně
doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o
pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Na
nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl).
Dovolatel tvrdí, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že H. H. byla oprávněna
na základě plné moci ze dne 4. 11. 1997 uzavřít jménem žalovaného kupní
smlouvu, a uzavřel-li, že v době uzavření této smlouvy nedošlo k přerušení
dodávek tepla do bytu, jehož byl žalovaný nájemcem, vycházel ze skutkových
zjištění, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani
jinak nevyšly za řízení najevo. Odvolacímu soudu však v tomto směru nelze
vytknout žádné pochybení. Z obsahu plné moci ze dne 4. 11. 1997 vyplývá, že
podle ní žalovaný zmocnil svoji manželku H. H. „k vyřizování potřebných
náležitostí souvisejících s užíváním bytu“. S užíváním bytu nepochybně
souvisí i změna způsobu jeho vytápění spočívající v záměně topení přes
centrální uhelnou kotelnu za etážové plynové topení. Uzavření kupní
smlouvy, jejímž předmětem byl závěsný plynový kotel DUA 24 CT, určený k
instalaci v bytě, jehož nájemcem je žalovaný, je tudíž „záležitostí související
s užíváním bytu“. Sama skutečnost, že manželka žalovaného předmětnou kupní
smlouvu dne 7. 11. 1997 za žalovaného uzavřela, pak nebyla žalovaným v řízení
zpochybněna. Námitka, že žalovaný předtím, než udělil své manželce shora
specifikovanou plnou moc, sám s uzavřením kupní smlouvy nesouhlasil, je z
hlediska skutkového zjištění, že kupní smlouva byla posléze v zastoupení
žalovaného jeho zmocněnkyní uzavřena, bezvýznamná; manželka žalovaného
postupovala v rozsahu zmocnění a bylo pouze na žalovaném, v jakém
rozsahu svoji manželku k zastupování své osoby zmocnil. Rovněž skutkové
zjištění, že v době uzavření kupní smlouvy (tedy ke dni 7. 11. 1997) byla do
bytu, jehož nájemcem je žalovaný, dodávka tepla prováděna, má oporu v
provedených důkazech. Skutečnost, že závěsný plynový kotel DUA 24 CT výr. č.
24359/97 byl v bytě č. 4 v domě čp. 371 ve Z. instalován již v době uzavření
kupní smlouvy, tj. ke dni 7. 11. 1997, je zmíněna již v této smlouvě,
která je podepsána zástupcem obce Z. a zmocněnkyní žalovaného s tím, že tyto
osoby svými podpisy stvrdily souhlas s obsahem smlouvy. Údaj získaný z tohoto
listinného důkazu zcela koresponduje s údajem, který vyplynul z výpovědi
svědkyně H. H. (manželky žalovaného), podle níž byl kotel instalován v létě
1997 a zprovozněn již v říjnu 1997. Čerpal-li odvolací soud - pokud jde o
skutkové závěry týkající se uzavření kupní smlouvy a dodávek tepla do bytu
žalovaného - z listinných důkazů a z výpovědi svědkyně H. H., přičemž
neuvěřil tvrzení žalovaného, postupoval v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.,
a v jeho hodnocení není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti,
popřípadě věrohodnosti logický rozpor.
Protože oba dovolatelem zpochybněné skutkové závěry mají oporu v provedeném
dokazování, dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. není naplněn a
zbývá věc posoudit z pohledu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž bylo dovolatelem namítáno, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav
aplikoval jinou právní normu, než měl, nebo sice použil správný právní předpis,
avšak nesprávně jej vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil
nesprávné právní závěry.
Podle dovolatele žalobkyně donutila jeho manželku H. H. uzavřít kupní smlouvu
tím, že jim do bytu nedodávala teplou vodu; kupní smlouva je podle § 37 odst. 1
ObčZ neplatná proto, že zástupkyně žalovaného ji uzavřela bez svobodné vůle.
Podle § 37 odst. 1 ObčZ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Dané ustanovení jako jednu z
nezbytných náležitostí pro platnost právního úkonu stanoví svobodu projevu
vůle.
Požadavek svobodně učiněného právního úkonu vylučuje platnost úkonu učiněného
jednak pod tlakem násilí a jednak pod tlakem bezprávné výhrůžky. Násilí (tzv.
fyzické donucení, vis absoluta) spočívá v takovém fyzickém nátlaku na
jednajícího, a tím tedy i v nátlaku na jeho vůli, který vylučuje, aby
se jeho vůle jakkoli uplatnila, a jímž se místo jeho vůle prosazuje vůle
donucujícího. Násilí musí mít takovou povahu a intenzitu, aby uplatnění vůle
donucovaného bylo zcela vyloučeno a aby jeho vůle byla nahrazena vůlí
donucujícího. Násilí musí být protiprávné a mezi ním a učiněným projevem musí
být příčinná souvislost, tj. učiněný projev musí být výsledkem násilí.
Bezprávná výhrůžka (tzv. psychické donucení, vis compulsiva) je bezprávné
působení na vůli člověka, které v něm vzbuzuje důvodný strach z újmy, jíž se
hrozí tak, že se jeho vůle, projevená v právním úkonu, utváří pod vlivem tohoto
strachu. Bezprávnost výhrůžky spočívá v tom, že se jí vynucuje něco, co takto
nesmí být vynucováno; může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící
vůbec není oprávněn provést, popř. něčím, co je sice oprávněn provést, ale čím
není oprávněn hrozit za tím účelem, aby pohnul jiného k určitému právnímu
úkonu. Hrozí-li někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit,
nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak. Mezi hrozbou a učiněným
projevem musí být příčinná souvislost; to znamená že z hrozby musí pramenit
strach, který má přímý vliv na utváření projevené vůle. Výhrůžka musí tedy být
takové povahy, že v druhém důvodný strach vzbuzuje.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že sama odstávka dodávky teplé vody
při nepřerušené dodávce vody studené do bytu žalovaného nebyla způsobilá u
manželky žalovaného vzbudit důvodný strach z újmy, v jehož důsledku byla
donucena podepsat kupní smlouvu. Ze svědecké výpovědi H. H. nevyplynulo ani to,
že by jí kdokoli z pracovníků či osob pověřených žalobkyní nutil k uzavření
smlouvy, ani to že by jí taková osoba vyhrožovala tím, že dodávka teplé vody
nebude obnovena, pokud neuzavře za žalovaného předmětnou kupní
smlouvu; její obavy vyplývaly výlučně z vlastního vyhodnocení dané situace.
Závěr odvolacího soudu, že tato skutečnost nemůže být způsobilá k založení
nesvobody projevu vůle a tím i neplatnosti právního úkonu, je proto správný.
Lze uzavřít, že ani jeden z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů není
naplněn. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správné, dovolací soud
dovolání žalovaného zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v dovolacím
řízení úspěšný a žalobkyni náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. března 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu