33 Odo 1708/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve
věci žalobkyně U. P. B. – C. E. s.r.o., zastoupené advokátkou, proti žalované
S. u. Č., o zaplacení 102.843,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 165/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2006, č. j. 62 Co 446/2005-65, takto:
Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2006, č.
j. 62 Co 446/2005-65, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze
dne 4. května 2005, č. j. 7 C 165/2003-43, ve vyhovujícím výroku o věci samé
tak, že ve vztahu k žalované se žaloba zamítá, se zamítá.
Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2006, č.
j. 62 Co 446/2005-65, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou
stupňů, se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně po žalované a po M. G., požadovala zaplacení 102.843,60 Kč. Uváděla,
že M. G. objednal jménem žalované u žalobkyně alkohol na akci „A.“. Objednaný
alkohol byl dne 1. 3. 2002 odebrán, avšak jeho cena nebyla uhrazena. M. G.
odmítl odebrané zboží zaplatit
s odůvodněním, že jednal za žalovanou a žalovaná odmítla platbu provést s tím,
M. G. byl 31. 12. 2001 zbaven všech funkcí a nebyl oprávněn za ni jednat.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 4. května 2005, č. j. 7 C
165/2003-43, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 102.843,60 Kč
s 6,5% úrokem z prodlení od 1. 3. 2002 do zaplacení; vůči M. G. žalobu zamítl a
rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že M. G. dne 26. 2. 2002
jménem žalované objednal u žalobkyně alkoholické nápoje v ceně 102.843,30 Kč,
které dne 1. 3. 2002 od žalobkyně převzal. M. G. byl dne 31. 12. 2000 jmenován
statutárním zástupcem žalované („kancléřem“) s oprávněním nakládat s jejími
veškerými finančními prostředky. Funkce kancléře zanikla dne 25. 4. 2002 v
důsledku změny stanov žalované. Ze zasedání grémia žalované ze dne 12. 12. 2001
byl pořízen zápis, z něhož vyplývá, že M. G. odstoupil z funkce kancléře;
grémium nebylo (pro nedostatečnou účast členů) usnášeníschopné a o dalším
setrvání jmenovaného ve funkci nebylo hlasováno. Na podkladě těchto zjištění
soud prvního stupně dovodil, že M. G. uzavřel kupní smlouvu se žalobkyní jménem
žalované, takže povinnost zaplatit kupní cenu za odebrané zboží měla žalovaná.
Proti M. G. žalobu zamítl, neboť není ve sporu pasivně věcně legitimovaný.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. února 2006, č. j.
62 Co 446/2005-65, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu vůči
žalované zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na
rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že M. G. nebyl v době uzavírání kupní
smlouvy statutárním orgánem žalované, neboť odstoupil-li na zasedání grémia dne
12. 12. 2001 ze své funkce, jeho funkce zanikla, aniž by k tomu bylo třeba
schvalovacího úkonu (resp. rozhodnutí) žalované.
I kdyby M. G. ze své funkce neodstoupil, zanikla jeho funkce podle stanov
žalované nejpozději k 31. 12. 2001 uplynutím jednoročního funkčního období. V
době uzavření kupní smlouvy nebyl M. G. statutárním orgánem žalované, byl
toliko předsedou dvou klubů žalované bez pravomocí statutárního orgánu a za
žalovanou mohl jednat pouze jako její člen (§ 20 odst. 2 obč. zák.). Jako
předseda klubu byl podle stanov oprávněn nakládat s finančními prostředky a
majetkem klubu a jménem klubu uzavírat samostatně smlouvy do stanovené výše.
Tím, že 26. 2. 2002 objednal za žalovanou u žalobkyně zboží, které 1. 3. 2002
odebral, vybočil z mezí svých oprávnění jednat za žalovanou. Při tomto excesu
jednal sice v rámci předmětu činnosti žalované, nebyla však splněna druhá
podmínka nutná pro vázanost žalované právním úkonem učiněným v tomto excesu, a
to, že žalobkyně nemohla vědět, že M. G. při uzavírání kupní smlouvy překračuje
své kompetence. Ten objednal zboží prostřednictvím elektronické pošty a
potvrzení o jeho převzetí bez dalšího údaje jen podepsal. Žalobkyně ani
netvrdila, že by si jeho oprávnění jednat za žalovanou ověřovala nebo jí bylo
toto oprávnění prokázáno; spokojila se toliko s prohlášením, že M. G. jedná za
žalovanou. Jelikož M. G. z dřívějších vztahů neznala, nepočínala si podle
odvolacího soudu s opatrností, kterou lze v obchodních vztazích očekávat a
mohla tak vědět, že překročil své oprávnění jednat za žalovanou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že byť žádný
z účastníků její pohledávku nepopíral, odepřel jí odvolací soud svým
rozhodnutím právní ochranu, neboť zamítl žalobu proti žalované za situace, kdy
soud prvního stupně zamítl žalobu proti současně žalovanému M. G. Je
přesvědčena, že za situace, kdy žalovala dva subjekty solidárně zavázané, mělo
odvolání žalované účinky podle § 206 odst. 2 o. s. ř. a vztahovalo se i na
výrok o zamítnutí žaloby proti M. G. Oba výroky na sebe totiž logicky navazují
a některému z původně žalovaných musí být uložena povinnost dluh zaplatit.
Odvolací soud tak měl ze zákona povinnost rozhodovat o celém rozsudku soudu
prvního stupně bez ohledu na to, jak byl vymezen rozsah odvolání žalované.
Navíc závěr odvolacího soudu, že z kupní smlouvy nebyla zavázána přímo
žalovaná, je nesprávný, neboť nemohla vědět, že M. G. překračuje své pravomoce;
neexistuje totiž žádný veřejně přístupný zdroj informací o subjektech jako je
žalovaná, ze kterého by bylo možné oprávnění k zastupování okamžitě ověřit.
Musela proto vycházet toliko z ujištění M. G., které působilo přesvědčivě. V
řízení bylo navíc prokázáno, že M. G. jednal při přípravě akce A. s vědomím
prezidenta žalované a jeho jednání se tak dostávalo konkludentního schválení.
Nesprávné je podle názoru žalobkyně i rozhodnutí o nákladech řízení, neboť
nemohla vědět, kdo ze žalovaných je pasivně legitimován.
Dovolání proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o věci samé, bylo
podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným
advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a/ o. s. ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu je důvodné,
může posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V předmětné věci se dovolacímu přezkumu otevírá posouzení správnosti závěru
odvolacího soudu, že v důsledku odvolání žalované nemohl být v odvolacím řízení
přezkoumán výrok, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu proti M. G. a současně
správnost závěru, že žalobkyně mohla vědět o tom, že M. G. nejedná jako
oprávněný zástupce žalované.
První z uvedených námitek vystihla dovolatelka dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 206 odst. 1 zákona číslo 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále znovu jen „o. s. ř.“), podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas
přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání
pravomocně nerozhodne odvolací soud. Podle odstavce druhého téhož ustanovení
bylo-li však rozhodnuto o několika právech se samostatným skutkovým základem
nebo týká-li se rozhodnutí několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám
za sebe (§ 91 odst. 1) a odvolání se výslovně vztahuje jen na některá práva
nebo na některé účastníky, není právní moc výroku, který není napaden,
odvoláním dotčena. To neplatí v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku
je závislý výrok, který odvoláním nebyl výslovně dotčen, nebo jestliže z
právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky.
Podle § 91 odst. 1 o. s. ř. je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik,
jedná v řízení každý z nich sám za sebe. Podle § 91 odst. 2 o. s. ř. jestliže
však jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat
na všechny účastníky, kteří vystupují
na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní. Ke změně návrhu, k
jeho vzetí zpět, k uznání nároku a k uzavření smíru je však třeba souhlasu
všech účastníků, kteří vystupují
na jedné straně.
Zásadně platí, že odvolání má suspenzívní účinky, tzn. podáním odvolání se
odkládá právní moc napadeného rozhodnutí. Účinky právní moci rozhodnutí jsou
zcela v dispozici účastníků řízení potud, že zásadně jen rozsah podaného
odvolání určuje, zda rozhodnutí (jeho část) nabude právní moci a stane se
vykonatelným nebo zda v důsledku suspenzívního účinku odvolání a v závislosti
na jeho rozsahu bude přezkoumáno celé rozhodnutí soudu prvního stupně nebo jeho
část. V případech tzv. samostatné (oddělené) právní moci nemá odvolání
suspenzívní účinek ke všem výrokům rozhodnutí. Oddělené právní moci nabývá
rozhodnutí, ve kterém bylo rozhodnuto o několika právech se samostatným
skutkovým základem, přičemž odvolání se výslovně vztahuje jen na některá práva.
Soudní praxe, obecně vzato, vychází z toho, že o právo se samostatným skutkovým
základem jde všude tam, kde se jedno právo opírá o jiné skutkové okolnosti, než
právo druhé, případně vychází-li (ve srovnání s jinými právy) z jiného právního
předpisu. K oddělené právní moci některých výroků dochází také tehdy, jestliže
se rozhodnutí týká samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) a odvolání
se vztahuje jen na některé účastníky. Z toho také vyplývá, že v případě
společenství účastníků na jedné či obou stranách závisí účinky podaného
odvolání na povaze společenství. Jde-li
o samostatné společenství, nemá opravný prostředek podaný jen některými
(jedním) ze společníků účinky pro ostatní. Stejně tak odvolání směřující jen
proti některému ze společníků nemá vliv na postavení ostatních společníků a
rozsudek proti nim vydaný nabude odděleně právní moci. Samostatné společenství
může v důsledku odvolání doznat změn potud, že ne všichni samostatní společníci
z řízení před soudem prvního stupně budou účastníky odvolacího řízení, případně
společenství může úplně zmizet. Naproti tomu nerozlučné společenství (§ 91
odst. 2 o. s. ř.) zůstane vždy zachováno i pro odvolací řízení; odvolání podané
kterýmkoliv z nerozlučných společníků má účinky i pro ostatní, takže rozsudek
nemůže ve vztahu k některému ze společníků nabýt odděleně právní moci.
Samostatné společenství vzniká zejména tím, že žalobu podá (nebo je v žalobě
označeno) společně více osob. V samostatném společenství jedná každý účastník
sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních žádný vliv. O
nerozlučné společenství jde tam, kde účastníci mají taková společná práva nebo
povinnosti, že se rozhodnutí o věci samé musí vztahovat na všechny účastníky,
kteří vystupují na jedné straně sporu. Pro posouzení, zda se jedná o samostatné
nebo nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z
hmotného práva. Naprostá většina společenství účastníků má povahu samostatného
společenství. Samostatnými společníky jsou i solidárně zavázaní dlužníci (srov.
Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář.
I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 297 s.).
Z uvedeného vyplývá, že výhrady žalobkyně k aplikaci § 206 odst. 2 o. s. ř.
odvolacím soudem není důvodná. V posuzované věci vzniklo mezi žalovanou a M. G.
procesní společenství na straně toho, proti němuž žaloba směřovala jen proto,
že si žalobkyně nebyla jistá, kdo z nich s ní ve skutečnosti uzavřel kupní
smlouvu. To, že oba žalovaná a M. G. byli žalováni jako solidární dlužníci, na
uvedeném závěru nemůže nic změnit, neboť existence hmotněprávní solidarity
dlužníků v procesní rovině nedílné společenství podle § 91 odst. 2 o. s. ř.
nezakládá. Je namístě uvést, že žalovaná a M. G. nemohou být solidárními
dlužníky už proto, že závazek jednoho z nich logicky vylučuje závazek druhého;
žalobkyně navíc takto žalobní petit ani neformulovala a její tvrzení v dovolání
je nutno považovat za ryze účelové. Lze uzavřít, že procesní společenství M. G.
a žalované bylo společenstvím samostatným ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř. a
každý z nich tak mohl v řízení jednat pouze sám za sebe. Protože se rozhodnutí
soudu prvního stupně týkalo dvou žalovaných subjektů, z nichž každý jednal sám
za sebe, mělo odvolání žalované právní účinky jen vůči ní a ve vztahu k M. G.
nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci (žalobkyně proti výroku
rozsudku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu vůči M. G., odvolání nepodala)
Odvolací soud proto nepochybil, jestliže k odvolání žalované proti výroku
rozsudku, jímž soud prvního stupně rozhodl
ve vztahu mezi ní a žalobkyní, neposuzoval současně správnost výroku rozsudku,
jímž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobkyní a M. G.
Výhradou ke správnosti závěru odvolacího soudu, že mohla vědět o tom, že M. G.
neuzavírá kupní smlouvy jako oprávněný zástupce žalované, uplatnila žalobkyně
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně má za to, že z
provedených důkazů takový závěr nelze dovodit. Oproti odvolacímu soudu
prosazuje názor, že nemohla vědět, že M. G. není oprávněn žalovanou zavazovat a
že překračuje své oprávnění k jednání za ni. Zdůrazňuje, že neexistuje žádný
veřejně přístupný zdroj informací o organizacích podobných žalované, kde by
bylo možné informace o oprávnění k zastupování okamžitě ověřit. Musela tudíž
vycházet jen z přesvědčivě vyznívajícího ujištění M. G., že jedná za žalovanou.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá
oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn.
21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů,
a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených
důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění, z něhož rozhodnutí odvolacího soudu vychází a jehož
správnost dovolatelka zpochybnila, je významné z hlediska posouzení, zda
jednání M. G. zavazovalo žalovanou podle § 20 odst. 2 obč. zák. Závěr, že
žalobkyně mohla vědět,
že M. G. při jednání s ní překračuje své pravomoci jednat za žalovanou, resp.
že si nepočínala s dostatečnou opatrností, kterou od ní – jako obchodníka – lze
v obchodních vztazích očekávat, učinil odvolací soud na podkladě zjištění, že
M. G. u žalobkyně objednal dodávku zboží pro žalovanou elektronickou poštou a
doklad o převzetí zboží podepsal pouze svým jménem bez dalších údajů; toto
zjištění nebylo mezi účastníky sporné. Zpochybněný skutkový závěr má tudíž
oporu v provedených důkazech, neboť odvolací soud pro své skutkové zjištění
vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů
účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v
jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z
hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický
rozpor. Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl naplněn a
dovolací soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část
věty před středníkem o. s. ř.).
Dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není
přípustné. Podle § 237 o. s. ř. nepřichází přípustnost dovolání proti těmto
výrokům v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení (byť je začleněno do
rozsudku odvolacího soudu a stává
se proto formálně jeho součástí) není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Ustanoveními § 238, 238a
a § 239 o. s. ř. není přípustnost dovolání rovněž založena, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu o nákladech řízení nelze podřadit žádnému z tam taxativně
vyjmenovaných případů. Dovolací soud proto dovolání proti výrokům o nákladech
řízení podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/
o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalované
podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu