33 Odo 1766/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně Č. r. – Ú. p. z. s. . v. m., proti žalovanému J. P., , zastoupenému
JUDr. T. V., advokátem , o zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 317/2005, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 8. září 2006, č. j. 7 Co 2034/2006-56, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 8. září 2006, č. j. 7 Co 2034/2006-56, kterým byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 6. června 2006, č. j. 4 C
317/2005-36, jímž tento soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do
tří dnů od právní moci rozsudku částku 50.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši
3,5 % od 7. 12. 2002 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o
soudním poplatku, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným
ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího
soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Uplatnění
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., které míří proti skutkovým
zjištěním, je zde vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací
soud tak musí převzít skutkový stav, z něhož vycházel při právním posouzení
věci soud odvolací.
Z uvedeného je zřejmé, že z hlediska zvažování přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je bez významu námitka žalovaného, že smlouvu o
poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu uzavřel za
souhlasu své tehdejší manželky R.Pl., neboť jde o výhradu skutkového
charakteru, tedy o uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst.
3 o. s. ř.
Žalovaný prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že
pohledávka žalobkyně za žalovaným není součástí společného jmění manželů. I
nadále tvrdí, že závazek vrátit státní příspěvek ze smlouvy o poskytnutí
státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, kterou uzavřel za trvání
manželství dne 6. 11. 1992 s Českou republikou, Okresním úřadem v Jindřichově
Hradci, je závazkem, který je ve smyslu článku VIII. bodu 2 přechodných
ustanovení k zákonu č. 91/1998 Sb., součástí společného jmění manželů (jak je
upravuje § 143 odst. 1 písm. b/ občanského zákoníku v platném znění) a žalováni
měli být oba manželé.
Takto vytyčená právní otázka však z napadeného rozsudku nečiní rozhodnutí,
které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejde totiž o otázkou
dosud dovolacím soudem neřešenou a odvolací soud ji vyřešil v souladu s hmotným
právem. Nejvyšší soud ČR již v odůvodnění rozsudku ze dne 18. 8. 2005, sp. zn.
33 Odo 1080/2004, kterým navázal na starší použitelnou judikaturu (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 12. 1973, sp. zn. 3 Cz 57/73),
vyslovil v souvislosti s výkladem § 143 a § 145 odst. 2 občanského zákoníku, ve
znění účinném do 31.7.1998, právní názor, že závazky jednoho či obou manželů
vzniklé za trvání manželství nebyly předmětem bezpodílového spoluvlastnictví
manželů a pasivní solidarita manželů byla stanovena pouze pro právní úkony
týkající se věcí v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Smlouvou o poskytnutí
státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu nebyly dotčeny společné
věci, neboť touto smlouvou byly peníze do bezpodílového spoluvlastnictví
teprve získávány. Nešlo tudíž o právní úkon, který se týkal společné věci, z
něhož byli oba manželé oprávněni společně a nerozdílně. Jestliže takový právní
úkon uzavřel pouze jeden z manželů (tak jako v posuzovaném případě), byl z něho
oprávněn či zavázán sám. Dovolací soud se ztotožňuje též s právním závěrem
odvolacího soudu, že článek VIII. bod 2 přechodných ustanovení k zákonu č.
91/1998 Sb., na daný případ nedopadá. Nelze totiž přehlédnout že Nejvyšší soud
ČR v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12.
9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 24/2008, vyslovil, že splnění závazku náležejícího do
společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v
nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů.
Jelikož odvolací soud při právním posouzení věci z intencí rozhodovací praxe
dovolacího soudu nevybočil, lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni
v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2008
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu