U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně J. P., zastoupené advokátkou, proti žalované K. G., a. s. (dříve Z.
o. s. s., a. s.), zastoupené advokátem, o zaplacení částky 31.333,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Z. pod sp. zn. 7 C 200/2001, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v B. ze dne 3. října 2005, č.
j. 17 Co 236/2003-204, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
2.375,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Žalobkyně se žalobou domáhala původně zaplacení částky 60.098,20 Kč s
11 % úrokem z prodlení od 1. 12. 2000 do zaplacení s odůvodněním, že jde o
škodu, kterou jí způsobila žalovaná nekvalitním provedením díla. Žalovaná na
základě smlouvy č. 5627 ze dne 7. 10. 1996 prováděla pro J. Ž. a žalobkyni
stavbu půdní vestavby v domě ve Z. Protože se vada díla, spočívající v chybně
provedeném odpadním potrubí, projevila až 16. 8. 2000, tj. po uplynutí záruční
doby (dílo bylo provedeno dne 28. 2. 1997), byla žalobkyně nucena ji odstranit
na vlastní náklady. Takto vynaložená částka představuje proto škodu, kterou je
žalovaná povinna jí zaplatit.
Okresní soud ve Z. (dále jen „soud prvního stupně“) poté, co usnesením ze dne
11. června 2002, č. j. 7 C 200/2001-87 zastavil řízení o zaplacení částky
18.320,20 Kč s příslušenstvím, rozsudkem ze dne 2. června 2003, č. j. 7 C
200/2001-171, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 31.333,50 Kč
s 10 % úrokem z prodlení od 1. 12. 2000 do zaplacení, zamítl žalobu co do
částky 10.444,50 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 12. 2000 do zaplacení a v
rozsahu 1 % úroku z prodlení z částky 41.778,- Kč od 1. 12. 2000 do zaplacení;
současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v B. rozsudkem ze dne 3. října 2005, č. j. 17 Co 236/2003-204,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně zaplacení
částky 10.444,50 Kč s příslušenstvím, ve vyhovujícím výroku co do částky
31.333,50 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl;
zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. namítá nesprávné právní posouzení
věci odvolacím soudem a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje
za věcně správné.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných
před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o
dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce l není přípustné
ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jelikož dovoláním dotčeným výrokem odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění
nepřesahujícím částku 50.000,- Kč bylo nutno v prvé řadě vyřešit otázku, zda v
posuzovaném případě jde z hlediska procesního o obchodní věc. Nejvyšší soud
České republiky již ve svém usnesení ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 33 Cdo
2272/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/2000,
vyjádřil názor, že za věci obchodní pro účely občanského soudního řádu je nutno
považovat nejen všechny věci vyjmenované v § 9 odst. 3 a 4 o. s. ř., ale i
obchodní závazkové vztahy, jejichž definice je obsažena v § 261 a § 262
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Smlouva o dílo č. 5627 (dále jen „smlouva“) byla uzavřena dne 7. 10. 1996 mezi
objednateli J. Ž. a žalobkyní a zhotovitelkou – žalovanou, přičemž v jejím
záhlaví se uvádí, že je uzavřena ve smyslu § 536 a násl. obchodního zákoníku.
Předmětem díla byla půdní vestavba v domě č. p. 23 ve Znojmě za dohodnutou cenu
942.058,40 Kč. Na dílo žalovaná poskytla záruku po dobu 24 měsíců. V článku IX.
bod 3 smlouvy si smluvní strany dohodly, že pokud nebylo v této smlouvě
ujednáno jinak, řídí se právní poměry z ní vyplývající a vznikající obchodním
zákoníkem.
Podle ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. si strany mohou dohodnout, že jejich
závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto
zákonem. Podle odstavce druhého tohoto ustanovení tato dohoda vyžaduje písemnou
formu. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je jednotná v závěru, že obchodním
závazkovým vztahem může být i vztah, který je kompletně upraven v jiném zákoně,
např. právě v občanském zákoníku. Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod
ve smyslu ustanovení § 261 odst. 1 a 2 obch. zák., o tzv. absolutní obchod ve
smyslu výčtu podávajícího se z ustanovení § 261 odst. 3 obch. zák. nebo o
závazkový vztah, jemuž strany přisoudily povahu obchodního vztahu písemnou
volbou práva podle § 262 obch. zák. Je nepochybné, že účastnice řízení uzavřely
smlouvu o dílo podle § 536 obchodního zákoníku, v níž se dohodly, že právní
poměry z ní vyplývající a vznikající se budou řídit obchodním zákoníkem; takto
založený vztah je tudíž vztahem obchodním.
K závěru, že vztah z náhrady škody (vzniklý porušením smluvní povinnosti) je
rovněž obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že škoda, o
jejíž náhradu se žádá, vznikla v souvislosti se vztahem, který svým pojetím
odpovídá ustanovením § 261 odst. 1 až 3 obch. zák. a § 262 obch. zák. Je-li
závazkový vztah založený mezi účastníky smlouvou o dílo vztahem obchodním, má
obchodní povahu i závazkový vztah vzniklý z odpovědnosti za škodu, k níž došlo
porušením smluvní povinnosti provést dílo řádně.
Podle žaloby byl předmětem řízení, jak byl vymezen tvrzeními žalobkyně o
skutkových okolnostech týkajících se věci, požadavek na zaplacení škody. Tento
žalobkyní tvrzený závazkový vztah účastníků je, vzhledem k okolnostem jeho
vzniku a obchodněprávnímu vztahu vyplývajícímu ze smlouvy o dílo ze dne 7. 10.
1996, z procesního hlediska věcí obchodní.
Jelikož odvolací soud napadeným výrokem v dané obchodní věci rozhodl o
peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání
proti takovému výroku vyloučena [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o
možnosti podat dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon
připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v § 237 až
239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se
účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně
srov. též usnesení Nejvyššího soudu, zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty prvé, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání
bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které
představuje odměna advokáta za jím sepsané vyjádření k dovolání [§ 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006], stanovená podle §
3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst.
1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006 (viz čl. II. vyhlášky č.
277/2006 Sb.), částkou 2.300,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle § 13
odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v citovaném znění ve výši 75,- Kč (čl. II.
vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti
vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 31. ledna 2008
JUDr. Václav Duda
předseda senátu