33 Odo 189/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců a) C. Š., b) V. R., c) M. R., všech zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) Ing. I. P. a 2) MUDr. V. P., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 113.049,41 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 132/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2005, č. j. 15 Co 438/2005-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.730,25,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Žalobci se domáhali, aby jim žalovaní společně a nerozdílně (ovšem bez výslovného určení podílu, v jakém mají být dílčí nároky žalobcům uhrazeny) zaplatili částku 113.889,41 Kč s 2 % úrokem z prodlení od data podání žaloby (25. 3. 2004) do zaplacení. Uváděli, že účastníci řízení jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí v katastrálním území K.. V rozsahu částky 69.601,41 Kč žalovaní zadržují finanční prostředky spoluvlastníků domu, které měl žalovaný coby zvolený správce domu podle rozhodnutí spoluvlastníků z roku 2003 převést na nově zřízený účet. Na základě většinového rozhodnutí spoluvlastníků o opravě fasády domu zaplatili spoluvlastníci za tuto opravu částku 581.385,- Kč, ze které na žalované připadá částka 154.683,93 Kč, na niž dosud zaplatili 141.116,- Kč. Dále žalovaní dluží částku 24.179,- Kč za opravu garáže v jejich výlučném vlastnictví, částku 2.782,- Kč za opravu fasády balkónu a 6.004,- Kč jako jejich podíl na odměně J. H., který vykonával funkci stavebního dozoru při opravě fasády. Podle smlouvy o sdružení ze dne 8. 2. 1998 se jednotliví členové sdružení (budoucí podíloví spoluvlastníci) zavázali platit do fondu oprav a služeb měsíčně částku 1.080,- Kč. V měsících lednu a únoru 2004 žalovaní zaplatili jen po 660,- Kč a jejich dluh za toto období tak činí 840,- Kč.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. května 2005, č. j. 12 C 132/2004-106 uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům částku 69.601,41 s 2 % úrokem z prodlení od 25. 3. 2004 do zaplacení (výrok I.), dále částku 26.091,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 25. 3. 2004 do zaplacení (výrok II.), částku 2.909,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 25. 3. 2004 do zaplacení (výroku III.); v rozsahu částky 14.448,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 25. 3. 2004 do zaplacení žalobu zamítl (výrok IV.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. října 2005, č. j. 15 Co 438/2005-138, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a
V. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že smlouva o dílo, její dodatky i mandátní smlouva uzavřená mezi J. H. a společenstvím vlastníků bytových jednotek jsou platné a že žalobci na jejich základě plnili i za žalované. Jsou proto oprávněni vymáhat plnění po žalovaných. Odvolací soud s odkazem na § 119a odst. 1 o. s. ř. nepřihlédl k námitce žalovaných, obsažené až v odvolání, že částka 69.601,41 Kč zahrnuje i jejich výlučné finanční prostředky ve výši 54.836,- Kč; konstatoval, že v odvolacím řízení lze uplatnit nové skutečnosti jen za podmínek § 205a o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu napadli „v celém rozsahu“ oba žalovaní (dále též „dovolatelé“) dovoláním, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spojují s řešením otázek aktivní legitimace a platnosti smluv o dílo. Důvodnost dovolání opírají o § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť mají zato, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na základě obsáhlé rekapitulace řízení před soudy obou stupňů vyjadřují nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, že smlouvy o dílo uzavřené společenstvím vlastníků bytových jednotek se zhotoviteli P. S. a J. H. jsou platné. Mají zato, že tyto smlouvy jsou neplatné proto, že vlastníci bytových jednotek nerozhodli o tom, že budou uzavřeny. Namítají, že k této neplatnosti měl soud přihlédnout z úřední povinnosti. Odvolací soud se v rozhodnutí nezabýval otázkou aktivní legitimace žalobců přesto dovodil, že ačkoliv žalovaní (správně žalobci) neuzavírali smlouvu o dílo a ze svých prostředků jeho cenu neplatili, mají nárok na celou částku, kterou za žalované zaplatili. Odvolacímu soudu dále vytýkají procesní pochybení, neboť v rozporu s § 205a písm. d) o. s. ř. nepřihlédl v odvolacím řízení k námitce, že na účtu, z něhož mají žalovaní vyplatit finanční prostředky, jsou uloženy taktéž jejich peníze. Z výše uvedených důvodů považují rozhodnutí za nesprávné a navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli dovolání odmítnout.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 o. s. ř. Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. však není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, pokud ovšem netvoří samostatný předmět řízení. Již v usnesení ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1/2000 pod SJ 9/2000, zaujal Nejvyšší soud ČR názor, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu [po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a)] proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.
V dané věci žalovaní napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž jim byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně částku 98.601,41 Kč (69.601,41 + 26.091 + 2.909). Tato částka sestává ze tří samostatných nároků. Prvním je nárok na zaplacení částky 69.601,41,- Kč, kterou žalovaní po zrušení podílového spoluvlastnictví nevrátili z dříve založeného společného účtu. Druhým nárokem je požadováno zaplacení částky 26.091,- Kč z titulu podílu žalovaných na nákladech spojených s opravou společné věci a třetím zaplacení částky 2.909,- Kč představující jejich podíl na odměně stavebnímu dozoru – J. H. Požadují-li žalobci, aby jim žalovaní dlužné částky zaplatili společně a nerozdílně (§ 511 odst. 1 obč. zák.), chtějí, aby výrokem soudu byla založena solidarita dlužníků. Nelze ovšem přehlédnout, že tito dlužníci mají plnit dluh více věřitelům. Protože žalobou uplatněné nároky nejsou solidárního charakteru, z petitu žaloby nevyplývá, v jakém poměru má být dluh jednotlivým žalobcům zaplacen, a jde o dělitelné plnění, může každý z věřitelů (žalobců) požadovat jen svůj díl tj. jednu třetinu (srovnej § 512 odst. 1 obč. zák.) z dluhu. Jelikož dílčí nároky na zaplacení částek 26.091,- Kč a 2.909,- Kč (nároky se samostatným skutkovým základem) v každém jednotlivém případě, s ohledem na třetinový podíl žalobců, nepřesahují částku 20.000,- Kč (u částky 26.091,- Kč jde o 3 x 8.697,- Kč a u částky 2.909,- Kč jde o 3 x 969,6,- Kč), je přípustnost dovolání ve vztahu k výrokům ohledně těchto částek vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura, č. 5/2000, pod poř. č. SJ 55/2000).
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti výroku rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu o zaplacení částky 69.601,41,- Kč s příslušenstvím. Tu lze uvažovat pouze v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jím byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně. Ze znění citovaného ustanovení vyplývá, že
dovolání je podle něho přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Výhrady dovolatele, že odvolací soud porušil procesní předpisy, představují uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné; sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Žalovaní sice uvádí, že dovoláním brojí proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti výroku o nákladech řízení, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku neuplatnili. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Lze tedy uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. jsou žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinni nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006], stanovená podle § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 15, § 14 odst. 1, § 16, § 17 odst. 1 písm. a), § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 3.750,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v citovaném znění ve výši 225,- Kč (celkem 3.975,- Kč) zvýšenou o sazbu daně ve výši 19 %. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. července 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu