NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 200/2002-145
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně P., spol. s r.o., zastoupené JUDr. P. S., advokátem, proti žalovaným
1. M. K. a 2. A. K., oběma zastoupeným JUDr. V. Ř., advokátkou, o zaplacení
úroků z prodlení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 66/96, o
dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2001
č. j. 26 Co 30/2001-124, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2001 č. j. 26 Co 30/2001-124,
pokud jím byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. září 2000 č.
j. 52 C 66/96-114 tak, že se zamítá žaloba v rozsahu, ve
kterém se žalobkyně domáhala zaplacení úroků z prodlení ve výši 16 % z částky
53 106 Kč od 1. 10. 1994 do 24. 3. 1998, a pokud jím bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému
soudu v Brně k dalšímu řízení.
částky 53 106 Kč za dobu od 1. 10. 1994 do zaplacení, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud prvního stupně takto rozhodl poté, co svým předcházejícím
rozsudkem ze dne 7. ledna 1998 č. j. 52 C 66/96-79 žalovaným uložil,
aby žalobkyni zaplatili 53 106 Kč (tento výrok nabyl právní moci dne 21. 3.
1998), a řízení o úroku z prodlení zastavil, neboť požadovaná výše úroku z
prodlení ve výši „dvojnásobku diskontní sazby“ se soudu jevila jako
nedostatečně určitá a nebyla upřesněna ani na výzvu soudu. K odvolání
žalobkyně pak odvolací soud rozsudkem ze dne 10. února 2000 č. j. 13 Co
266/98-105 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení
řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu
řízení, neboť shledal žalobní návrh dostatečně určitým pro stanovení výše úroků
z prodlení. Soud prvního stupně vycházel ze svých skutkových i právních závěrů,
které přijal ve shora označeném rozsudku ze dne 7. ledna 1998, podle nichž
účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, v níž se žalobkyně zavázala provést pro
žalované stavební práce spočívající v dostavbě půdní vestavby rodinného domu.
Účastníci se podle § 262 odst. 1 obchodního zákoníku dohodli, že jejich
vztah se bude řídit tímto zákoníkem. Soud prvního stupně dospěl k závěru,
že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení ceny díla, neboť nedošlo k
protokolárnímu předání a převzetí díla. Vzhledem k tomu, že se účastníci
poté dohodli na rozšíření předmětu smlouvy o prováděné vícepráce a současně i
na omezení rozsahu díla, je podle závěru soudu prvního stupně nárok žalobkyně
dán podle § 549 obchodního zákoníku. Podle tohoto ustanovení je objednatel
povinen zaplatit zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou nebo sníženou v případech,
kdy se účastníci po uzavření smlouvy o dílo dohodnou na změně díla. Tato cena
byla v řízení stanovena znaleckým posudkem na částku 53 106 Kč a její splatnost
nastala podle předmětné smlouvy o dílo čtrnáct dnů po vyúčtování doplatku ceny
díla. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalovaní se ocitli v prodlení od 29.
9. 1994 poté, co žalobkyně vyúčtovala nedoplatek ceny díla fakturou z 5. 9.
1994 ve výši 90 742 Kč a po marném uplynutí sjednané čtrnáctidenní lhůty. Podle
§ 517 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a § 1 nařízení vlády č.
142/1994 Sb. má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z
prodlení ve výši dvojnásobku diskontní sazby stanovené Českou národní bankou a
platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu. Diskontní sazba v
předmětném období byla stanovena ve výši 8 %, žalobkyně má tedy nárok na úrok z
prodlení ve výši 16 % z dlužné částky.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. května 2001 č.
j. 26 Co 30/2001-124 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I
změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni úrok z
prodlení ve výši 16 % z částky 53 106 Kč od 25. 3. 1998 a pokud se žalobkyně
domáhala zaplacení úroků z prodlení ve výši 16 % z částky 53 106 Kč od 1. 10.
1994 do 24. 3. 1998, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud se neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně
týkajícími se posouzení prodlení žalovaných a jeho počátku a odkázal na svůj
právní názor, vyslovený v rozsudku z 10. února 2000 č. j. 13 Co 266/98-105,
podle něhož smlouva o dílo ze dne 13. 4. 1994, z níž by pro žalované
vyplývala povinnost zaplatit žalobkyni cenu díla, nebyla uzavřena platně; důvod
plnění, kterého se žalobkyně mohla domáhat, mohl vyplývat pouze z titulu vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatného právního úkonu, tj.
investicemi do opravované nemovitosti. Vzhledem k tomu, že žalovaní nebyli
vlastníky zhodnocené nemovitosti, povinnost žalovaných zaplatit žalobkyni
částku 53 106 Kč vznikla až na základě soudního rozhodnutí, v němž byla určena
doba splnění, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I rozsudku
Městského soudu v Brně ze 7. 1. 1998 č. j. 52 C 66/96-79). Tento
rozsudek nabyl právní moci dne 21. března 1998, lhůta k plnění pak skončila 24.
března 1998, počínaje dnem 25. 3. 1998 se tedy žalovaní dostali do
prodlení se zaplacením částky 53 106 Kč a od tohoto data je nárok
žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení důvodný. Dvojnásobek diskontní sazby
stanovené ČNB k 25. 3. 1998 činil 26 %, žalobkyně se však domáhala zaplacení
úroků z prodlení ve výši 16 %, bylo jí proto možno přiznat úrok pouze v této
výši. Pokud soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost zaplatit úrok z
prodlení společně a nerozdílně, žalobkyně se toho nedomáhala, odvolací soud
proto do svého měnícího výroku tento způsob platby úroků z prodlení nestanovil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které odůvodnila
tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Z obsahové argumentace obsažené v dovolání se podává, že
žalobkyně napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba v rozsahu, ve
kterém se žalobkyně domáhala zaplacení úroků z prodlení ve výši 16 % z částky
53 106 Kč od 1. 10. 1994 do 24. 3. 1998. Dovolatelka především napadla
hodnocení smlouvy o dílo odvolacím soudem jako právně zcela irelevantní, neboť
toto hodnocení vyslovil odvolací soud až poté, co výrok č. I prvního rozsudku
soudu prvního stupně ze dne 7. 1. 1998 nabyl právní moci a odvolací soud je
tímto rozsudkem jako rei iudicatae vázán stejně jako všechny
státní orgány. Tímto pravomocným rozsudkem bylo rozhodnuto, že pohledávka
žalobkyně za žalovanými v přiznané výši 53 106 Kč vznikla na
základě jejího plnění ve prospěch žalovaných podle smlouvy o dílo ze dne 13.
4. 1994. Tím je dán právní důvod a doba vzniku tohoto nároku a od toho se
nezbytně musí odvíjet i posouzení nároku na úrok z prodlení, takže
nelze činit jiné právní závěry, než ty, které závazně vyplývají
ze zmíněného výroku soudu prvního stupně o vlastní pohledávce. Nárok na
zaplacení přiznané částky 53 106 Kč nemohl vzniknout až dnem jeho přiznání
odvolacím soudem, neboť soudy svým rozhodování právo netvoří, nýbrž již
existující hmotněprávní nároky posuzují. Nárok na zaplacení uvedené částky
musel dávno existovat na základě zcela jiné skutečnosti, než vlastního
soudního rozhodnutí. Dovolatelka navrhla zrušení usnesení odvolacího soudu a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s.
ř.“).
Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání
proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V
posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 6. září 2000.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a
že je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené
rozhodnutí odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud pochybil, pokud o příslušenství pohledávky rozhodoval usnesením,
neboť podle § 152 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje o věci samé rozsudkem. Věcí
samou se přitom rozumí nárok, který byl předmětem řízení a jeho
příslušenství(§ 121 odst. 3 ObčZ), s výjimkou nákladů řízení. Nejvyšší soud
proto přípustnost dovolání posuzoval podle ustanovení o přípustnosti dovolání v
případě měnícího rozsudku odvolacího soudu. Z uvedeného důvodu rovněž v souladu
s ustanovením § 243b odst. 5 o. s. ř. o dovolání rozhodl rozsudkem.
Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s.
ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je
nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice
správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Podle § 159 odst. 2 o. s. ř. je výrok pravomocného rozsudku závazný pro
účastníky a pro všechny orgány; je-li jím rozhodnuto o osobním stavu,
je závazný pro každého. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že pro soudy a jiné
státní orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech
závazný potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní
vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím.
Taková situace nastala i v daném řízení. Výrokem pod bodem I rozsudku soudu
prvního stupně ze dne 7. ledna 1998 č. j. 52 C 66/96-79 byl žalobkyni přiznán
nárok na úhradu jistiny ve výši 53 106 Kč představující cenu
díla. Rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu tohoto výroku nabyl právní moci
21. března 1998. Soud v této části rozhodnutí dospěl k závěru, že účastníci
řízení uzavřeli podle § 536 a násl. obchodního zákoníku platnou smlouvu o dílo,
na jejímž základě žalobkyně provedla pro žalované sjednané práce. Právo
na zaplacení ceny díla pak soud žalobkyni přiznal na základě ustanovení § 549
obchodního zákoníku. Námitce dovolatelky, že citovaná pravomocná část rozsudku
je podle § 159 odst. 2 o. s. ř. závazná i pro odvolací soud, který již proto
nebyl oprávněn přezkoumávat důvodnost pravomocně přiznaného nároku, je nutno
přisvědčit. Podle § 159 odst. 2 o. s. ř. je sice závazný pouze výrok rozsudku,
tento výrok je však nutno posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. To
má význam jak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, tak z
hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně
pravomocně rozhodnuta. Pokud tedy odvolací soud v projednávané věci znovu
posuzoval platnost smlouvy o dílo, dospěl k právním závěrům odlišným od
pravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně a na základě takového postupu
posuzoval otázku nároku žalobkyně na úrok z prodlení, jeho výši, dále počátek a
trvání prodlení žalovaných, nepostupoval v souladu s § 159 odst. 2 o. s. ř. a
jeho rozhodnutí není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší
soud proto podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. usnesení
odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení, včetně dovolacího řízení, rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci. V této souvislosti je třeba odvolacímu soudu vytknout, že
nesprávně rozhodl pouze o náhradě nákladů odvolacího řízení, ač měl podle § 224
odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy alespoň částečně měnil rozsudek
soudu prvního stupně, rozhodnout i o nákladech řízení před
soudem prvního stupně. Podle § 206 odst. 1 a § 212 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
mělo totiž odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 6. září 2000 č.
j. 52 C 66/96-114 suspenzivní účinek i na výroky, jimiž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2003
JUDr. Zdeněk Des, v. r.
předseda senátu