NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 202/2002-50
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny
Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. Z., zastoupené
JUDr. J. H., advokátkou, proti žalovanému V. P., zastoupenému JUDr. P. H.,
advokátem, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 C 167/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 15. května 2001 č. j. 42 Co
401/2001-31, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2001 č.
j. 42 Co 401/2001-31 a usnesení Okresního
soudu v Ostravě ze dne 20. února 2001 č.j. 21 C 167/99-22 se
zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
zastavil řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně
uvedl, že žalobkyně žádala po žalovaném zaplacení
částky 1 000 000 Kč podle smlouvy o půjčce ze dne 1. 3.
1996. Žalovaný namítl překážku věci pravomocně rozsouzené, neboť v téže věci
již probíhalo řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm
56/98, přičemž věc již byla pravomocně rozhodnuta. Ze spisu Krajského soudu v
Ústí nad Labem sp. zn. 22 Cm 56/98 soud prvního stupně zjistil, že stejní
účastníci řízení vedli soudní spor, v němž žalobkyně navrhovala vydání
směnečného platebního rozkazu na částku 1 227 198 Kč, a to na základě stejné
smlouvy o půjčce, když na krytí pohledávky žalobkyně byla vystavena směnka
znějící na částku 1 000 000 Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č. j.
22 Cm 56/98-26 ze dne 24. 6. 1998 návrh na vydání směnečného
platebního rozkazu zamítl; tento rozsudek nabyl právní moci 13. 8.
1998. Na základě těchto skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že je
zde dána překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť podle § 159 odst. 3 o. s.
ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být tatáž věc v rozsahu
závaznosti výroku projednána znovu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. května 2001 č.
j. 42 Co 401/2001-31 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud posoudil skutková zjištění soudu
prvního stupně jako správná a uzavřel, že řízení trpí nedostatkem podmínky
řízení, který nelze odstranit, konkrétně je zde překážka věci rozhodnuté.
Namítala-li žalobkyně, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodoval o její
žalobě toliko z toho pohledu platnosti směnky, odvolací soud tuto námitku
nepřijal a poukázal na § 175 odst. 1 větu třetí o. s. ř., podle něhož nelze-li
návrhu na vydání platebního rozkazu vyhovět, nařídí soud jednání. Pokud Krajský
soud v Ústí nad Labem takto nepostupoval, trpělo jeho řízení vadami a vydaný
rozsudek měl být napaden odvoláním. Žalobkyně odvolání nepodala a rozsudek
nabyl právní moci, nemůže se proto domáhat svého nároku novou žalobou v tomto
řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž odkázala na
ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávnost právního posouzení věci
spatřuje dovolatelka v nerespektování speciálního postupu soudu ve směnečném
řízení daném § 175 o. s. ř. Jde o velmi speciální, vysoce formální řízení, ve
kterém soud zkoumá, zda uplatněné nároky ze směnky odpovídají postižním
právům, neboť směnečné řízení se může týkat jen
těchto práv vyplývajících z § 48 a § 49 zákona č. 191/50 Sb., směnečného a
šekového, v platném znění. Soud v řízení podle § 175 o. s. ř.
zkoumá pouze splnění podmínek pro vydání směnečného platebního rozkazu, tedy
práva a povinnosti ze směnky, nikoliv však již z jiného důvodu, např. ze
smlouvy. Dovolatelka navrhla zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno
včas oprávněnou osobou a že je podle § 239 odst.
2 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu
podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud posoudil usnesení odvolacího soudu z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového
vymezení v dovolání.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Podle ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř. platí, že jakmile bylo o věci
pravomocně rozhodnuto, nemůže být tatáž věc v rozsahu závaznosti výroku
rozsudku projednávána znovu. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém
řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně
rozhodnuto, týká-li se stejného předmětu řízení a těchže osob. O totožnost
předmětu řízení jde v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž nárok nebo
stav vymezený žalobním petitem, opírající se o tentýž právní
důvod, a to za podmínky, že tento důvod plyne ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku) jako v
předchozím řízení. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat
především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v
následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný
proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty,
které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána
překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), není však významné, zda
byl skutek, který je předmětem řízení, posouzen soudem po právní stránce
nesprávně, popřípadě neúplně (např. jestliže skutek byl posouzen jako závazkový
vztah, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do
totožnosti osob pak není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých
řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako
žalovaní a v druhém jako žalobci).
V řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 56/98 a v
řízení v této věci skutečně vystupují stejní účastníci řízení jak na straně
žalobce, tak na straně žalované. V řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad
Labem se žalobkyně domáhala plnění ze směnky, která
plnila zajišťovací funkci k závazku ze smlouvy o půjčce, v řízení
v této posuzované věci se žalobkyně domáhá přiznání plnění ze smlouvy o půjčce,
která byla zajištěna uvedenou směnkou.
Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný
papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká
přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit
majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku a ve sporu o
uplatnění směnečných práv je jediným a dostatečným důvodem k placení. I když se
vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky
specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že
právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnka plnící zajišťovací funkci ovšem není k zajištěnému závazku ani
akcesorická, ani subsidiární. Směnka, lhostejno v jaké funkci, stojí ve vztahu
k jiným závazkům vždy v postavení zcela samostatného, na
souvisejícím obecném závazku zcela nezávislého, závazku. Co se týče vzniku
směnky jako cenného papíru i jednotlivých závazků do této listiny vtělených,
pokud jde o jejich obsah, změny v účastnících, splatnost i zánik, uplatní se
výlučně předpisy směnečného práva. Směnka může být změnami v zajištěném vztahu
dotčena jen tehdy, pokud směnečné právo s takovou skutečností spojuje následky
týkající se směnky. Již vznik směnky, která plní zajišťovací
funkci, není na zajištěný závazek nikterak vázán. Směnka, jako cenný papír,
inkorporující v té chvíli nejméně závazek výstavce, vzniká již tím, kdy řádně
vybavená listina (§ 1, 2, 75 a 76 zákona č. 191/1950 Sb. v platném znění, zákon
směnečný a šekový) je uvedena řádně do oběhu (§ 5 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v platném znění). Přitom směnka, jež později
bude plnit zajišťovací funkci, může platně a bez dalšího existovat dávno dříve,
než účastníci později zajištěného závazku na tento vůbec pomysleli. Okolnost,
že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku,
se pak projeví v okruhu kauzálních námitek (čl. I. § 17 zákona směnečného a
šekového), jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může
úspěšně bránit povinnosti zaplatit ze směnky jinak platné a
pravé (stejný názor je zastáván též v právnické literatuře - srov. Kovařík,
Z., Směnka jako zajištění, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2002, str. 6). Závěr,
že plnění z tzv. zajišťovací směnky je samostatným nárokem nezávislým na
existenci zajištěné pohledávky dovodila i soudní praxe (srov. usnesení Vrchního
soudu v Praze, sp. zn. 5 Cmo 14/97, publikované v časopise Soudní
rozhledy 2/1999, str. 54 a násl.). Ze samostatnosti
plnění ze směnky a plnění ze smlouvy vyplývá i způsob vymáhání plnění
věřitelem. Toto rozhodnutí je plně na jeho úvaze, věřitel může zvolit jak
uplatnění pohledávky zajištěné, tak nároku ze zajišťovací směnky, a to i
souběžně. V obou řízeních je pak na dlužníkovi, aby prokázal, že splnil svůj
závazek vůči věřiteli, a to buď uspokojením zajištěné pohledávky nebo platbou
směnky. Je-li uspokojena zajištěná pohledávka, má ten, kdo věřiteli směnku
vydal za účelem zajištění, právo požadovat ji zpět, i když přímo na směnku
placeno nebylo.
Plní-li na kauzální pohledávku, nedošlo tím sice k zániku
závazku směnečného, ale jeho funkce se vyčerpala. Dlužník platící směnku, by měl postupovat důsledně podle § 39 odst. 1 zákona
směnečného a šekového a požadovat vrácení vykvitované směnky. Dlužníku, který
hodlá zaplatit samotnou kauzální pohledávku, pak nelze upřít ani právo na
to, aby podmiňoval toto placení tím, že mu bude současně vydán i
předmět zajištění, tj. směnka (srov. usnesení Vrchního
soudu v Praze, sp. zn. 9 Cmo 306/97, publikované v časopise Obchodní právo
5/2000, str. 19, Kovařík Z., Směnka jako zajištění, Praha, C. H. Beck, 2002,
str. 40 a násl.). K doplnění této problematiky se sluší ještě
uvést, že řízení o splnění dluhu mezi věřitelem a dlužníkem
nezakládá ani překážku tzv. litispendence
(překážky věci zahájené podle § 83 o. s. ř.) pro řízení o splnění téhož dluhu
mezi věřitelem a ručitelem dlužníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 723/2000, publikované pod č. 46 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
Pokud tedy v posuzované věci odvolací soud postupoval tak, že v rozporu s
ustálenou judikaturou vyšších soudů potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně,
kterým bylo zastaveno řízení pro překážku věci rozhodnuté, přičemž tuto
překážku spatřoval v ukončení řízení o uplatnění práv dovolatelky vůči
žalovanému ze směnky, je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu
vychází z nesprávného právního posouzení věci a z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. není správný.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. května 2003
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu