33 Odo 208/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta
Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové
ve věci žalobkyně B. N., proti žalovanému označenému jako Z. – o. s. P., v. z.
o. P., a. s., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 56.640,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 74/94, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu
2003, č. j. 25 Co 308/2003-159, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2003, č. j. 25 Co
308/2003-159, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. března 2003,
č. j. 12 C 74/94-139, s výjimkou jeho výroku II. o částečném zastavení řízení
se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20.
března 2003, č. j. 12 C 74/94-139, uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni částku 56.640,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% ročně od 1. 7. 1994
do 15. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení ročně od 16. 7. 1994 do zaplacení, vše
do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zastavil řízení o určení
neplatnosti ukončení členství žalobkyně u žalovaného a o zaplacení
částky 4.160,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 7. 1994 do 15. 7. 1994 do
zaplacení a s 16 % úrokem z prodlení od 16. 7. 1994 do zaplacení (výrok II.) a
rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku (výroky III. až
V.). Vázán právním názorem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího,
vysloveným v usnesení ze dne 12. června 2001, č. j. 25 Co 140/2001-108, jímž
byl zrušen předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně vydaný v této věci
(ze dne 31. srpna 2000, č. j. 12 C 74/94-97), dospěl k závěru, že
ukončení členství žalobkyně u žalovaného, k němuž došlo na výroční členské
konferenci odborové organizace a. s. P. (P. ú. d. a i. s.) konané 24. 11. 1993
(v odůvodnění rozsudku je nesprávně uvedeno datum 24. 2. 1993), je neplatné.
Stanovy odborového svazu S. ČR, schválené řádným sjezdem odborového svazu dne
13. ledna 1991 (dále jen „Stanovy“), účinné v době konání zmíněné konference,
totiž znaly pouze členství v odborovém svazu, nikoli členství v základní
organizaci, a proto též upravovaly jen postup při vyloučení člena odborového
svazu včetně důvodů, které k němu mohou vést, a způsobu, jakým se
může člen proti vyloučení bránit, a úpravu zániku členství v základní
organizaci neobsahovaly. Za této situace je zánik členství členů odborové
organizace a. s. P., kteří nebyli zároveň zaměstnanci tohoto ústavu, v rozporu
se Stanovami. Žalobkyně je tedy nadále členkou žalovaného a jako taková má z
důvodů, jež byly v rozsudku soudu prvního stupně podrobně rozvedeny, nárok na
poměrnou část výtěžku, který získal žalovaný jako samostatně hospodařící právní
subjekt prodejem rekreačního objektu ve Š., ve výši 56.640,- Kč. Proto bylo
žalobě v této části – a to včetně požadovaného úroku z prodlení – vyhověno.
Ohledně zbytku původně uplatněného nároku bylo řízení zastaveno v důsledku
částečného zpětvzetí žaloby.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 4. listopadu 2003, č.
j. 25 Co 308/2003-159, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích I., III. a IV., ve výroku V. o nákladech řízení státu jej změnil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se plně se skutkovými i
právními závěry soudu prvního stupně, na které pro stručnost odkázal, a k
odvolacím námitkám žalovaného uvedl, že soud prvního stupně správně nevycházel
ze znaleckého posudku JUDr. J. Z., CSc., v němž je vysloven závěr, že
nedomáhala-li se žalobkyně v prekluzivní lhůtě u soudu podle § 15
zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (dále jen „zákon
o sdružování občanů“), přezkoumání rozhodnutí členské konference o ukončení
svého členství v základní organizaci, toto členství zaniklo, neboť v tomto
posudku byly řešeny právní otázky, které přísluší řešit toliko soudu. Námitku
žalovaného, že členství žalobkyně bylo ukončeno též pro soustavné a vážné
neplnění členských povinností, považoval odvolací soud za novou skutečnost
uplatněnou až v odvolacím řízení a dovodil, že nejsou-li
splněny podmínky § 205a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“),
nelze k ní přihlížet.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §
237 odst. 1 písm. b) OSŘ a v němž uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a b) a odst. 3 OSŘ. V prvé řadě namítl, že nebyla
dostatečně vyřešena otázka pasivní legitimace v řízení a že ani není jasné,
komu vlastně byla platební povinnost uložena. Ačkoli odvolací soud již v
předchozím průběhu řízení konstatoval, že současné označení žalovaného zahrnuje
čtyři subjekty, některé i bez samostatné právní subjektivity, a to základní
organizaci, odborový svaz P., výbor základní organizace a P. ú. d. a i. s., a.
s., nebyla tato vada odstraněna a při takovémto označení žalované strany není
napadený rozsudek vykonatelný. Žalovaný dále namítl, že byla nesprávně vyřešena
i otázka aktivní legitimace žalobkyně, kterou odvolací soud dovodil ze závěru,
že její členství u žalovaného trvá. Podle jeho názoru se mohla žalobkyně
domáhat vyslovení neplatnosti ukončení členství pouze podle § 15 odst. 1 zákona
o sdružování občanů a v tomto řízení nebylo možno tuto otázku řešit
prejudicielně. Dovolatel kromě toho vyslovil přesvědčení, že zánik členství
žalobkyně v základní organizaci způsobem vyplývajícím ze zápisu z členské
konference z 24. 11. 1993 byl v souladu se Stanovami a tento svůj názor
podrobně rozvedl. Konečně žalovaný s poukazem na své vyjádření k žalobě, v němž
je obsaženo tvrzení o neplnění členských povinností žalobkyně, a na odůvodnění
prvého rozsudku soudu prvního stupně vydaného v této věci, které se tímto jeho
tvrzením zabývalo, vytkl odvolacímu soudu, že v důsledku toho, že se náležitě
neseznámil se spisovým materiálem, odmítl nesprávně jeho námitku, že
členství žalobkyně bylo ukončeno též pro soustavné a vážné neplnění členských
povinností, jako novou skutečnost uplatněnou až v odvolacím řízení. Žalovaný
navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a aby věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a že jsou
splněny i další podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 OSŘ,
přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3. Dovolatel netvrdí, že je
řízení postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ či (s výjimkou poukazu na rozporné
označení žalované strany) jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž by dovolací soud podle § 242 odst. 3 OSŘ musel
přihlédnout, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu
spisu nic takového neplyne. Proto se Nejvyšší soud ČR zabýval jen výslovně
uplatněnými dovolacími důvody tak, jak je žalovaný obsahově vymezil, a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Takovýmito vadami jsou bez dalšího všechny procesní vady, které jsou důvodem
zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím podle § 221 odst. 1
písm. b) až e) OSŘ, přičemž odvolací řízení těmito vadami trpí v případě, že se
vyskytly již v řízení před soudem prvního stupně, ale odvolací soud je ponechal
bez povšimnutí. Podle § 221 odst. 1 písm. b) OSŘ zruší odvolací soud rozhodnutí
soudu prvního stupně mimo jiné tehdy, jestliže jsou tu takové vady, že řízení
nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení. Povinnost přihlížet kdykoli
za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení (tedy podmínky, za nichž
soud může rozhodnout ve věci samé), stanoví § 103 OSŘ. Mezi podmínky řízení
patří kromě jiných podmínka, aby označení účastníci řízení měli způsobilost být
účastníkem řízení ve smyslu § 19 OSŘ, příp. procesní způsobilost podle § 20
OSŘ. Splněním této podmínky řízení se však soud prvního stupně náležitě
nezabýval. Žalovanému je nutno dát za pravdu, že odvolací soud již v prvém
rozhodnutí, které v této věci vydal (usnesení ze dne 30. října 1996, č. j. 19
Co 426/96-33), poukázal na ne zcela zřetelné označení žalované strany.
Žalobkyně při jednání dne 12. února 1997 označila žalovaného v souladu s jeho
razítkem jako „organizace číslo 270153-3110 ZO – odborový svaz P., . z. o. P.
ú. d. a i. s., a. s. P. 10, N. v. 2/169“. Odvolací soud svoji výtku zopakoval
i ve svém následném rozhodnutí (usnesení ze dne 27. listopadu 1998, č.
j. 18 Co 451/98-73, v němž konkrétně uvedl: „Nelze …
přehlédnout, že toto označení obsahuje čtyři subjekty, a sice základní
organizaci, odborový svaz P., výbor základní organizace a P. ú. d. a i.
s., a. s. Jelikož žalobkyně zjevně neměla a nemá v úmyslu domáhat se
svého práva proti všem těmto subjektům, je třeba ji postupem dle § 43 o. s. ř.
vést k upřesnění, proti kterému řádně označenému subjektu její žaloba
směřuje“). Přesto však žalobkyně tomuto požadavku nevyhověla, neboť při jednání
soudu prvního stupně dne 31. srpna 2000 označila žalovanou stranu tak, jak je
uvedeno v záhlaví tohoto rozsudku, t. j. prakticky stejným způsobem, jaký jí
byl vytýkán. Dovolací soud se sice neztotožňuje s názorem, že by z tohoto
označení mohlo vyplývat i to, že žalovaným subjektem je odborový svaz P. nebo
a. s. P., ale musí konstatovat, že vůbec není zřejmé, zda je žalována základní
organizace, která má podle Stanov právní subjektivitu (článek 74), nebo její
výbor, který naopak právní subjektivitu nemá (článek 74 a contrario). Soud
prvního stupně tedy dostatečně nezkoumal, zda má označený žalovaný způsobilost
mít práva a povinnosti, t. j. způsobilost být účastníkem řízení, a
odvolací soud navzdory svému předchozímu právnímu názoru tento nedostatek
pominul. Už v tom je třeba spatřovat vadu, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalovaný v doplňku svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze
dne 20. března 2003, č. j. 12 C 74/94-139, namítl, že členství
žalobkyně v základní organizaci bylo ukončeno též pro soustavné a vážné
neplnění členských povinností, a toto své tvrzení blíže rozvedl. Odvolací soud
dospěl k závěru, že jde o uplatnění nové skutečnosti, která nebyla uplatněna
před soudem prvního stupně, a proto k ní nepřihlížel. Dovolatel však důvodně
poukazuje na obsah svého písemného vyjádření (č. l. 6 a násl. spisu), ve kterém
uvedl hlavní důvody, které vedly závodní výbor k rozhodnutí ukončit členství v
základní organizaci všem bývalým zaměstnancům, odkazem na neplnění povinností
členů vyplývajících z článku 6 písm. c) až d) Stanov, i na to, že v odůvodnění
rozsudku ze dne 19. března 1996, č. j. 12 C 74/94-19, se soud prvního
stupně tímto jeho tvrzením výslovně zabýval. Není tedy správný závěr, že jde o
novou skutečnost, která nebyla uplatněna v řízení před soudem prvního stupně, a
tím, že se touto odvolací námitkou odmítl zabývat, odvolací soud zatížil řízení
další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze v dovolání namítat, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným
právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný
právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Žalovaný spatřuje nesprávnost právního
posouzení věci odvolacím soudem v tom, že tento soud řešil otázku platnosti
ukončení členství žalobkyně u žalovaného jako otázku předběžnou, ač ustanovení
§ 15 odst. 1 zákona o sdružování občanů takovýto postup
neumožňuje. I této dovolací námitce je nutno přisvědčit.
Podle uvedeného ustanovení považuje-li člen sdružení (mezi něž patří ve smyslu
§ 2 odst. 1 zákona o sdružování občanů i odborové organizace) rozhodnutí
některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný
prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy
se o něm dověděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí
požádat okresní soud o jeho přezkoumání. Uvedené lhůty jsou lhůtami
prekluzivními, jejichž marné uplynutí má za následek zánik práva člena sdružení
na soudní přezkum rozhodnutí. Není sporu o tom, že žalobkyně soud o přezkoumání
rozhodnutí výroční členské konference odborové organizace a. s. P. z 24. 11.
1993, jímž byl vysloven souhlas s návrhem na zánik členství těch členů odborové
organizace při a. s. P., kteří nejsou zároveň zaměstnanci ústavu, v této
základní organizaci, ve zmíněných lhůtách nepožádala. Pak ovšem i v případě, že
by toto rozhodnutí odporovalo Stanovám, jak tvrdí žalobkyně a jak dovodil
odvolací soud a předtím (vázán vysloveným názorem odvolacího soudu) i soud
prvního stupně, členství žalobkyně u žalovaného zaniklo. V této souvislosti je
třeba poznamenat, že odvolací soud má pravdu v tom, že „znalecký posudek“
vypracovaný Ústavem státu a práva Akademie věd České republiky, konkrétně JUDr.
J. Z., CSc., dne 15. června 2000 řeší výlučně právní otázky a je proto jako
důkaz bez významu, neboť řešení právních otázek přísluší jedině soudu. Právní
závěry „posudku“ týkající se otázky zániku členství žalobkyně u žalovaného jsou
však bezchybné a pokud se od nich soudy obou stupňů odchýlily a posoudily
si tuto otázku předběžně jen podle Stanov, aniž by přihlédly k úpravě
vyplývající z § 15 odst. 1 zákona o sdružování občanů, aplikovaly na danou věc
jiný právní předpis, než jaký na ni dopadá. Právní názor, že členství žalobkyně
u žalovaného trvá, byl určující pro závěr o důvodnosti žaloby, a tak je zřejmé,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Všechny žalovaným uplatněné dovolací důvody byly tedy naplněny. Proto
Nejvyššímu soudu nezbylo, než podle § 243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ
napadený rozsudek zrušit. Jelikož důvody, jež ke zrušení tohoto rozsudku vedly,
platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud podle § 243b odst. 3
věty druhé OSŘ zrušil (s výjimkou výroku II., který nebyl předmětem odvolacího
přezkumu a nabyl právní moci již v prvním stupni) i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2004
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu