33 Odo 212/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miloše Šimánka ve věci žalobce M. B., proti žalované O. M., zastoupené advokátem, o zaplacení 1 456 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 142/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října 2001, č.j. 42 Co 893/2001-30, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby žalované byla stanovena povinnost zaplatit mu částku v celkové výši 1 456 Kč (s příslušenstvím), kterou vynaložil v souvislosti s hrou, kterou mu žalovaná 9. 10. 1992 zaslala a která mu měla zajistit výnos 125 000 Kč. Přestože žalované požadovaných 50 Kč zaslal a měl výdaje s kopírováním dokladů ke hře i s poštovným, žádného slibovaného výnosu se mu nedostalo.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 12. 7. 2001, č.j. 10 C 142/2001-16, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 4 680 Kč na účet jejího zástupce. Po zjištění, že k tzv. hře mělo dojít v roce 1992 (sám žalobce tvrdil, že žalovaná je v prodlení od 9. 10. 1992), uzavřel, že nárok žalobce je promlčen, neboť uplynula zákonná promlčecí lhůta pro uplatnění nároku a žalovaná se promlčení dovolala.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 10. 2001, č.j. 42 Co 893/2001-30, odmítl odvolání žalobce a uložil mu povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 1 200 Kč na účet jejího zástupce. Dovodil, že odvolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, neboť rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, neboť je přesvědčen, že by se mu měly vrátit všechny finanční prostředky, které v souvislosti s hrou vynaložil, a to včetně výdajů na soudní řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, není nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci povinného zastoupení advokátem překážkou v pokračování řízení.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Za podmínek stanovených § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutím ve věci samé je rozhodnutí o předmětu řízení, pro nějž se řízení vede. Jde-li o spor mezi účastníky, kteří proti sobě stojí v postavení žalobce a žalovaného, je „věcí samou“ nárok uplatněný v žalobě. V posuzovaném případě by rozhodnutím ve věci samé bylo rozhodnutí o žalobcem uplatněném nároku na zaplacení částky 1 456 Kč s příslušenstvím. Dovoláním napadeným usnesením však odvolací soud nerozhodoval o žalobcem uplatněném nároku, nýbrž odmítal odvolání pro jeho nepřípustnost, neboť směřovalo proti rozsudku, jímž soud prvního stupně rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč; již proto nelze přípustnost dovolání posoudit podle ustanovení § 237 o. s. ř.
Protože napadené usnesení odvolacího soudu je svou povahou rozhodnutím nemeritorním, bylo namístě posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 o. s. ř. Toto ustanovení sice přiznává účastníku řízení možnost podat dovolání proti nemeritornímu rozhodnutí odvolacího soudu, ovšem pouze v případech, které jsou zde ve výčtu výslovně uvedeny. Usnesení o odmítnutí odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ve výčtu uvedeno není; nelze proto přípustnost dovolání v dané věci podle ustanovení § 239 dovodit.
Lze uzavřít, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř., ani podle ustanovení § 239 o. s. ř. či ostatních ustanovení o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné bez jednání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce podle výsledku dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení a žalované v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.