33 Odo 219/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové
a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně E. P., zastoupené,
advokátem, proti žalovaným l. M. K., zastoupenému, advokátem, 2.
A. F., a 3. K. J., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 293 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 361/94,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února
2001 č. j. 21 Co 4/2001-203, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2001 č.
j. 21 Co 4/2001-203, pokud jím byl potvrzen
zamítavý výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. října 2000 č. j.
12 C 361/94-173 co do částky 145 462 Kč se 17% úrokem z prodlení od 21. 9. 1994
do zaplacení, pokud jím byl tento rozsudek změněn tak, že se žaloba zamítá
ještě ohledně částky 5 239 Kč se 17% úrokem z prodlení od
21. 9. 1994 do zaplacení, a pokud jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení
(včetně výroku o znalečném) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6.
října 2000 č. j. 12 C 361/94-173, pokud jím bylo žalovaným uloženo zaplatit
žalobkyni společně a nerozdílně částku 5 239 Kč se 17%
úrokem z prodlení od 21. 9. 1994 do zaplacení, pokud jím byla žaloba zamítnuta
co do částky 145 462 Kč se 17% úrokem z prodlení od 21. 9. 1994 do
zaplacení a pokud jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení
(včetně výroků o znalečném), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
do zaplacení žalobu zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení (včetně povinnosti
zaplatit znalečné) a o vrácení přeplatku znalečného. Soud prvního stupně tak
učinil poté, co Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31.
března 2000 č. j. 21 Co 141/2000-153 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze
dne 19. srpna 1999 č. j. 12 C 361/94-121, jímž byla žalovaným stanovena
povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 181 480 Kč se 17% úrokem z
prodlení od 21. 9. 1994 do zaplacení, co do částky 111 520 Kč se 17% úrokem z
prodlení od 21. 9. 1994 do zaplacení byla žaloba zamítnuta, bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o vrácení přeplatku
znalečného, ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení a v
tomto rozsahu věc se závazným právním názorem vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané,
že mezi účastníky řízení došlo v souladu s § 262 a 536 a násl.
obchodního zákoníku (dále též jen „ObchZ“) k uzavření platné smlouvy o dílo,
jejímž předmětem bylo provedení rekonstrukce uliční fasády domu žalobkyně v P.
7, D. č. 6/392, včetně oplechování říms a parapetů, venkovních nátěrů oken,
nátěrů vstupních vrat, opravy omítek a vymalování chodby, montáže a demontáže
lešení, odvozu sutě. Žalobkyně řádně uplatnila svá práva z odpovědnosti za vady
díla podle § 562 ObchZ s tím, že provedla volbu svého nároku ve smyslu § 437
ObchZ, a to požadavkem na slevu z ceny díla. Nárok na
slevu z ceny díla pak soud prvého stupně vyčíslil v návaznosti na znalecký
posudek v rozsahu 9,2 % z celkové ceny fasády, přičemž při
výpočtu vycházel z ceny fasády ve výši 391 500 Kč. Soud prvního stupně
uzavřel, že při použití obchodního zákoníku na projednávaný smluvní vztah
nepřipadá v úvahu neplatnost smlouvy podle § 39 občanského zákoníku, neboť
tento institut obchodní zákoník nezná. Nelze dospět ani k závěru, že by smlouva
byla neplatná pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku
z důvodu, že byla sjednána cena vyšší než obvyklá, jak
tomu bylo v daném případě.
K odvolání žalobkyně, prvého a třetího žalovaného Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 15. února 2001 č. j. 21 Co 4/2001-203 změnil rozsudek soudu
prvého stupně tak, že žalobu zamítl ještě ohledně částky 5 239 Kč s
příslušenstvím, v zamítavém výroku a ve vztahu k
přisouzené částce nad 4 830 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů řízení, včetně povinnosti zaplatit znalečné, a o vrácení
znalečného. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně, ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního
stupně, že předmětná smlouva o dílo se řídí obchodním
zákoníkem, protože si to tak v jejím textu odkazem na § 262 odst. 1 ObchZ
strany sjednaly, a že jde o platnou smlouvu z hlediska subjektů, které ji
uzavřely, protože žalovaní ji uzavřeli pod názvem, který užívají ke společnému
podnikání. Odvolací soud dále dovodil, že dohoda o ceně je věcí účastníků
smlouvy a proto není důvodná námitka žalobkyně, že smlouva je absolutně
neplatná v důsledku předražení díla. Odvolací soud však shledal nesprávným
výpočet výše slevy z ceny díla, když soud prvního stupně vycházel z ceny díla
ve výši 391 500 Kč neobsahující stanovenou daň z
přidané hodnoty ve výši 5 %. Odvolací soud vyšel z celkové sjednané ceny díla
ve výši 411 076 Kč, od které odečetl hodnotu prací nesouvisejících s provedením
fasády (klempířské práce, vyklizení dvora, výměna dvou kusů oken, nátěry
dveří, oken, včetně malby chodby) ve výši 76 525 Kč a na základě volné úvahy
dospěl k částce 334 550 Kč, z níž pak vypočetl slevu ve výši stanovené znalcem
na 9,2 % z ceny díla, což činí 30 778,60 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které odůvodnila
tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Z absence výslovného písemného ujednání v předmětné
smlouvě o dílo, že se celý sjednaný závazkový vztah řídí obchodním zákoníkem,
dovozuje, že se tato smlouva řídí občanským zákoníkem (dále též jen „ObčZ“).
Žalobkyně má za to, že „dohoda o volbě práva je úkonem natolik závažným, že
projev vůle musí být dostatečně určitý a zřejmý. Takový projev vůle ve smlouvě
chybí.“ Podle názoru žalobkyně byla sjednaná cena s daní z přidané hodnoty ve
výši 411 075 Kč předražena o více než 300%, a proto je podle §
39 a § 3 odst. 1 ObčZ smlouva o dílo neplatná, takže by se účastníci řízení
měli vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení. Žalobkyně též namítla, že
odvolací soud při výpočtu slevy z ceny díla odečetl od celkové ceny díla částku
9 900 Kč za výměnu dvou kusů oken. Výměna oken však nebyla předmětem smlouvy o
dílo. Nemůže být proto při výpočtu ceny díla a slevy z této ceny brána v
úvahu. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.
2000 – dále jen „o. s. ř.“).
Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání
proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V
posuzované věci byl v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 6.
října 2000.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas oprávněnou osobou, se zabýval nejprve otázkou, zda je v posuzovaném
případě dovolání přípustné.
Podle § 240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy
dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna
jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím
odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena
určitá újma na jejích právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k
dovolání označuje též jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání.
V daném případě odvolací soud mj. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
rozsahu, ve kterém byl žalobkyni přiznán nárok na zaplacení částky 25 949
Kč se 17% úrokem z prodlení od 21. 9. 1994 do zaplacení. V
této části je tedy dovolání subjektivně nepřípustné, neboť rozhodnutím
odvolacího soudu nebyla dovolatelce způsobena žádná újma na jejích právech.
Podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Z tohoto
důvodu je tedy dovolání přípustné proti výroku odvolacího soudu,
jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá ještě
ohledně částky 5 239 Kč s příslušenstvím.
Podle § 238 odst. l písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soud, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V
daném případě je podle tohoto ustanovení dovolání
přípustné v rozsahu výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok
soudu prvního stupně co do rozdílu mezi částkou 181 480 Kč
se 17% úrokem z prodlení od 21. 9. 1994 do zaplacení (tj. částkou přiznanou
žalobkyni prvním rozsudkem soudu prvního stupně) a částkou 36 018
Kč se 17% úrokem z prodlení od 21. 9. 1994 do zaplacení (tj.
částkou přiznanou žalobkyni druhým rozsudkem soudu prvního stupně, v němž byl
soud vázán právním názorem odvolacího soudu).
Ve zbývajícím rozsahu není dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně, přípustné, neboť nejsou
dány ani podmínky ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.,
podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud řízení trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení, ani podmínky
ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné
proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším
rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku odvolacího soudu
nevyplývá ani z ustanovení § 239 o. s. ř., neboť odvolací soud proti svému
rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil a žalobkyně ani návrh na vyslovení
přípustnosti dovolání před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu neučinila.
Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v
části, v níž je dovolání přípustné, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237 odst.
1 o. s. ř. či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. Tyto vady
nebyly dovolatelkou tvrzeny a ani z obsahu spisu se
nepodávají.
Nejvyšší soud poté posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu, tedy podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu
při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních
předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl
správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil.
Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej
dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Předmětem dovolacího
přezkumu je především otázka, zda v daném případě jde o vztah
občanskoprávní či obchodněprávní a zda
tedy na posuzovaný závazkový vztah mohl soud ve smyslu § 262
ObchZ aplikovat ustanovení obchodního zákoníku, a dále posouzení platnosti
smlouvy o dílo uzavřené účastníky řízení z hlediska sjednané výše ceny.
Vzhledem k datu uzavření smlouvy o dílo, tj. 22. 2. 1993, je při posouzení
otázky aplikace § 262 ObchZ třeba vycházet z obchodního zákoníku v tehdy
platném znění, tedy ve znění zákonů č. 600/1992 Sb., č. 264/1992 Sb. a č.
591/1992 Sb. Ustanovení § 262 ObchZ umožňuje kterýmkoli subjektům dohodnout se
písemně o tom, že se jejich právní vztah podrobí režimu obchodního zákoníku,
třebaže jde o závazek, na nějž podle § 261 ObchZ tento zákoník aplikovatelný
není. Obchodním zákoníkem se řídí i vztahy vzniklé při zajištění
závazků ze smluv, pokud osoba poskytující zajištění s tím projeví souhlas nebo
v době vzniku zajištění ví, že zajišťovaný závazek se řídí obchodním zákoníkem.
V odborné literatuře se takovéto vztahy označují jako fakultativní obchody.
Dohoda o tom, že se závazkové vztahy, které nespadají
pod obchodní závazkové vztahy uvedené v § 261 ObchZ a nevztahuje se tedy na ně
jinak obchodní zákoník, řídí obchodním zákoníkem, musí mít písemnou formu.
V posuzovaném případě jde o závazkový vztah mezi fyzickou osobou, která není
podnikatelem a podnikateli, a tento závazkový vztah nespadá pod obchodní
závazkové vztahy ve smyslu § 261 ObchZ. V předmětné smlouvě o dílo je v jejím
záhlaví uvedeno - „smlouva o dílo uzavřená podle § 262, 263, 536 a
následujících obchodního zákoníku“. Tímto označením dali účastníci jasně
najevo, že si přejí svůj vztah podřídit obchodnímu zákoníku. Úmysl účastníků
použít úpravy tohoto zákona je zřejmá i z textu celé smlouvy, která v
jednotlivých částech konkretizuje příslušná ustanovení citovaného zákona. Závěr
odvolacího soudu, že mezi účastníky došlo k dohodě podle § 262 ObchZ, že jejich
závazkový vztah se bude řídit obchodním zákoníkem, je tedy správný.
Důvodná není ani námitka dovolatelky, že odvolací soud při výpočtu slevy z ceny
díla nesprávně odečetl od celkové ceny díla částku 9 900 Kč za výměnu dvou kusů
oken. I když dovolatelka uvádí, že uplatňuje pouze dovolací důvod podle § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř., směřuje tato námitka směřuje k uplatnění dvou
dovolacích důvodů – za prvé, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování
[§ 241 odst. 3písm. c) o. s. ř.], za druhé, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. Skutkové zjištění
nemá podle dovolatelky oporu v provedeném dokazování v tom, že v ceně za
provedené dílo byla zahrnuta částka 9 900 Kč za výměnu
dvou kusů oken. Právní posouzení je v této části podle žalobkyně nesprávné v
tom, že výměna oken nebyla předmětem smlouvy o dílo mezi účastníky řízení a
tudíž nemůže být při výpočtu ceny díla brána v úvahu.
Nejvyšší soud se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že při výpočtu
slevy z ceny díla je třeba brát v úvahu pouze hodnotu prací, které představují
vlastní opravu fasády, nikoliv hodnotu dalších prací, jako prací klempířských,
vyklizení dvora, výměny dvou kusů oken, nátěrů a maleb. Vady se totiž
vyskytovaly pouze na fasádě a i znalecký ústav považoval za
přiměřenou slevu ve výši 9, 2 % z ceny vlastní fasády, nikoliv i z ceny dalších
prací. Rovněž skutkové zjištění odvolacího soudu, že součástí fakturované ceny
byla i hodnota dvou vyměněných oken, má oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je
třeba ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.
rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo; protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo; protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor; nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být
zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze
napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost
lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu,
jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (například namítat, že soud
neměl uvěřit svědecké výpovědi nebo výpovědi účastníka řízení, že některý důkaz
není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.).
Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho
výsledek z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V daném případě odvolací soud učinil své skutkové zjištění z listinného důkazu
– kalkulace prací, včetně ocenění rekonstrukce fasády v P. 7, D. 6/392, kterou
vypracoval M. K. – viz č. l. 117 verte. Skutečnost, že k výměně dvou kusů oken
došlo, žalobkyně nepopírá (pouze tvrdí, že se tak stalo bez jejího souhlasu,
což je z hlediska dané otázky irelevantní). Pokud tedy žalovaní výměnu dvou
kusů sporných oken provedli, nelze skutkovému závěru, že hodnota těchto prací
byla žalobkyni i vyfakturována a tudíž zahrnuta do celkově zaplacené částky, z
hlediska pravidel logiky nic vytknout. Pro výpočet výše slevy (a odpočtu částky
za výměnu těchto oken ze základu pro výpočet této slevy) je nerozhodné, že tyto
práce bylo provedeny, aniž byly ve smlouvě sjednány. Rovněž je nesporné, že
žalobkyně zaplatila žalovaným cenu za dílo ve výši dohodnuté ve smlouvě.
Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout, že by pominul rozhodné skutečnosti, které
byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, či že by v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti byl logický
rozpor.
Dovolatelka dále vznesla námitku neplatnosti předmětné smlouvy o
dílo, a to pro výši smluvní ceny díla, která byla
podle jejího názoru sjednána v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §
3 a § 39 odst. 1 ObčZ.
Při posuzování platnosti ujednání o ceně díla je nutno vycházet z § 758 odst. 1
ObchZ, podle něhož při uzavírání smluv, jejichž stranami jsou pouze osoby
mající sídlo nebo místo podnikání, popřípadě bydliště na území České republiky,
uplatní se ustanovení obchodního zákoníku o určení
ceny nebo úplaty poskytované za plnění, jen pokud toto určení není v rozporu s
obecně závaznými právními předpisy o cenách. Jinak vzniká povinnost platit cenu
nebo úplatu ve výši nejvýše přípustné podle těchto předpisů. Znamená to, že
závazná cena stanovená těmito předpisy nebo z těchto předpisů vyplývající může
být dohodou účastníků překročena jen tehdy, jestliže tyto předpisy takovou
možnost nevylučují. Obecně závazným předpisem o cenách je zákon č. 526/1990 Sb.
V případě, že bude sjednaná cena vyšší než cena stanovená či nejvýše přípustná
podle cenových předpisů, bude neplatné ujednání o ceně, odměně či jiném
peněžitém plnění v rozsahu, ve kterém odporuje zákonu o cenách. Jde přitom ve
smyslu § 39 ObčZ o neplatnost absolutní. V takovém případě vznikne povinnost
zaplatit cenu, odměnu či jiné peněžité plnění ve výši nejvýše přípustné podle
cenových předpisů. Zákon o cenách se shora uvedenými důsledky může být
sjednáním ceny porušen také tím, že prodávající zneužije svého hospodářského
postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch prodejem za
sjednanou cenu zahrnující neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk (§ 2 odst.
3 věta prvá zákona o cenách). Odvolací soud, vycházeje z nesprávného právního
názoru, že dohoda o ceně je pouze věcí účastníků smlouvy a tudíž tato dohoda
nemůže být neplatná, věc z tohoto hlediska neposuzoval. Jeho rozhodnutí tudíž
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud proto v části, ve které bylo dovolání žalobkyně shledáno
přípustným, zrušil podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek
odvolacího soudu. Protože důvod, pro který byl částečně zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty druhé o. s. ř.
zrušil v odpovídající části i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto
rozsahu vrátil k dalšímu řízení. V části, ve které dovolání žalobkyně nebylo
shledáno přípustným, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst.
1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v
novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. července 2002
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu