33 Odo 220/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského
ve věci žalobců A) O. J. a B) V. J., zastoupených, advokátem, proti žalovanému
J. T., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 70.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 8 C
222/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 31. července 2003, č. j. 47 Co 596/2002 - 36, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. července 2003, č.
j. 47 Co 596/2002-36, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově
ze dne 25. října 2002, č. j. 8 C 222/2001-21, se zrušují a věc se
vrací Okresnímu soudu v Chomutově k dalšímu řízení.
Žalobci se po žalovaném domáhali zaplacení částky 70.000,- Kč s
příslušenstvím s tvrzením, že se žalovaným dne 16. 4. 1999 uzavřeli kupní
smlouvu, jejímž předmětem byla zahrada a zahradní domek v Z. za kupní cenu
70.000,- Kč. Následně zjistili, že převáděná zahrada byla v
době uzavření kupní smlouvy ve vlastnictví N. S. a nikoli žalovaného, a že na
zahradní domek nebylo - oproti výslovnému ujištění žalovaného - nikdy vydáno
stavební povolení, a že se tudíž jednalo o neoprávněnou stavbu na cizím
pozemku. Byli proto nuceni uvedený pozemek od jeho vlastnice zakoupit za částku
13.380,- Kč a dodatečně si obstarat na rozestavěný zahradní domek stavební
povolení. Kupní smlouvu ze dne 16. 4. 1999 považují podle § 49a obč. zák. za
neplatný právní úkon, neboť ji uzavřeli v omylu, který žalovaný vyvolal
úmyslně. Pokud by jim byl znám skutečný stav věci, k uzavření kupní smlouvy by
nedošlo. Ačkoli se neplatnosti kupní smlouvy u žalovaného dovolali a ve smyslu
§ 457 obč. zák. jej vyzvali k vrácení kupní ceny, žalovaný tak neučinil.
Okresní soud v Chomutově (poté, co jím vydaný platební rozkaz ze
dne 28. prosince 2001, č. j. 8 C 222/2001-10, byl v
důsledku odporu, který žalovaný podal dne 7. 3. 2002, a dodatečně
odůvodnil podáním, jež soudu došlo dne 3. dubna 2002, zrušen) rozsudkem pro
uznání ze dne 25. října 2002, č. j. 8 C 222/2001-21, uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobcům částku 70.000,- Kč spolu s 10% úrokem z prodlení
ročně od 1. června 2001 do zaplacení, vše do tří dnů od právní
moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak
poté, co usnesením ze dne 2. dubna 2002, č. j. 8 C 222/2001-17, vyzval
žalovaného, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení písemně vyjádřil k
žalobnímu návrhu, a aby v případě, že žalobní nárok neuznává, v písemném
vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, k
vyjádření připojil listinné důkazy, kterých se dovolává,
popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně jej
poučil, že nevyjádří-li se písemně bez vážného důvodu ve
stanovené lhůtě, popřípadě nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude se
mít za to, že nárok požadovaný žalobci uznává. Výzva k vyjádření byla doručena
právní zástupkyni žalovaného do vlastních rukou dne 5. dubna 2002. Vzhledem k
tomu, že se žalovaný ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádřil, ani v této lhůtě
soudu nesdělil, jaké vážné důvody mu ve včasném vyjádření brání, soud prvního
stupně dovodil, že nastala fikce uznání nároku žalovaným (§ 114b odst. 5 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen
„o. s. ř.“) a rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání podle § 153a o. s. ř. Vyšel
přitom ze skutkových tvrzení žalobců obsažených v žalobě, na jejichž základě
dospěl k právnímu závěru, že žalovaného ve smyslu § 457 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), stíhá
povinnost vrátit žalobcům přijaté plnění z neplatné smlouvy.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze
dne 31. července 2003, č. j. 47 Co 596/2002-36, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Přisvědčil soudu prvního stupně, že byly splněny všechny zákonné předpoklady
pro vydání rozsudku pro uznání včetně těch, že se v dané věci nejedná o
spor, v němž by nebylo možno uzavřít nebo schválit smír, a nejedná se o řízení,
které je uvedeno v § 120 odst. 2 o. s. ř. či v § 118b o. s. ř. Námitku
žalovaného, že se k předmětu řízení vyjádřil podáním ze dne 3. dubna 2004,
kterým dodatečně odůvodnil podaný odpor, neshledal důvodnou, neboť usnesení s
výzvou soudu podle § 114b o. s. ř. bylo žalovanému doručeno až dne 5. 4. 2002 a
na tuto konkrétní výzvu nereagoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a uplatnil v něm dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Uvedl, že ačkoli se žalobci
domáhají vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy ve smyslu § 457
obč. zák., oba soudy se v rozporu se stanoviskem publikovaným pod R 26/75 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek nezabývaly vzájemným vypořádáním
účastníků, jak ukládá § 458 obč. zák. Protože nezohlednily, že nárok účastníka
kupní smlouvy na vrácení kupní ceny je podmíněn povinností druhého účastníka
vrátit to, co za kupní cenu získal, rozhodly v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání spatřuje i v řešení otázky, zda znalost stanoviska žalobce
z jiné listiny, je možno opomenout a vydat rozsudek pro uznání tak, jak tomu
bylo v jeho případě. Rozsudky soudů obou stupňů navrhl zrušit a věc vrátit
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ve svém vyjádření k dovolání zcela ztotožnili se závěry odvolacího
soudu, že v posuzovaném případě byly splněny všechny zákonné podmínky pro
vydání rozsudku pro uznání, neboť podání žalovaného ze dne 3. 4. 2002
obsahující odůvodnění odporu nesplňovalo požadavky výzvy ve smyslu § 114b o. s.
ř. Dovolací námitku, že soudy rozhodly v rozporu s hmotným právem (§ 458 obč.
zák.), považují za nepřípadnou, neboť podmínky pro uplatnění této zásady musí
vyplývat ze skutkového stavu. V žalobě dostatečně vylíčili, že
převáděný pozemek nebyl ve vlastnictví žalovaného, takže se nemůže úspěšně
domáhat jeho vrácení. Zahradní domek představoval stavbu na cizím pozemku, na
kterou nebylo vydáno stavební povolení a kolaudační rozhodnutí, jak jim
žalovaný tvrdil. Část materiálu, z něhož byl zahradní domek vystaven, musela
být odstraněna a stala se neupotřebitelnou. Další jeho (menší část) se stala
součástí stavby. Z důvodů způsobených žalovaným proto jakákoli restituce
nepřichází v úvahu. Zákon nevylučuje uzavřít smír i pro případ, kdy je zákonem
stanovený určitý způsob vypořádání mezi účastníky. Jestliže žalovaný zůstal
procesně nečinný, soud musel vycházet z jejich žalobních tvrzení. Uplatněné
dovolací námitky podle nich nezakládají přípustnost dovolání proti napadenému
rozhodnutí, a proto navrhli dovolání odmítnout, případně je zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) poté, co
zjistil, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným -
účastníkem řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240
odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení
otázky přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je
přípustné, může být věc posouzena z hlediska uplatněných (způsobilých)
dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a zbývá posoudit, zda je přípustnost
dovolání dána podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší - li právní otázku
v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pro
posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání
odůvodnit, je proto důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy
práva hmotného, ale také normy práva procesního (tam, kde se věci - předmětu
řízení - týkají i procesní předpisy). Řeší-li napadené rozhodnutí určitou
právní otázku v rozporu s hmotným právem, má po právní stránce zásadní význam
vždy.
Jelikož je dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (až na výjimky v tomto
ustanovení uvedené - je-li dovolání přípustné), mohou se právní otázky stát
předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení,
které ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
Dovolatel závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní (a
tím i přípustnost svého dovolání) spojoval v prvé řadě s otázkou, zda v
posuzovaném případě, kdy je žalobou požadováno vrácení plnění z neplatné
smlouvy, bránila postupu podle § 114b o. s. ř. a vydání rozsudku
pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. okolnost, že žalobní návrh neobsahoval
povinnost k vzájemnému vrácení plnění ve smyslu § 457 obč. zák. Dovolací soud
pro řešení této otázky shledal dovolání přípustným.
Podle § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok
nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud
rozsudkem podle tohoto uznání. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro
uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je
proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).
Předpokladem pro vydání rozsudku pro uznání je, aby žalovaný v průběhu
soudního řízení uznal nárok nebo základ nároku, který je proti němu uplatňován,
aby šlo o věc, jejíž povaha připouští skončení řízení soudním smírem (§ 99
odst. 1 o. s. ř.), a aby uznání nároku nebo jeho základu nebylo v rozporu s
právními předpisy (§ 99 odst. 2 o. s. ř.). Uznání nároku podle § 153a odst. 1
o. s. ř. zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu,
podle tohoto uznání, a to bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena
důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se
podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srovnej rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikované v
časopise Soudní judikatura 7/2001, pod č. 93).
Podle § 114b odst. 1, 3, 4 a 5 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo
okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít
a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v
§ 118b a § 120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a/ o.
s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením
uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v
žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž
staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává,
popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí
lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení. Usnesení
nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci. Výzva musí být žalovanému
doručena do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být
žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu
na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký
vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen.
Usnesení s výzvou podle § 114b o. s. ř. je institutem přípravy jednání před
soudem prvního stupně, v jejímž rámci soud nejprve zkoumá, zda žaloba nemá
vady, které brání pokračovat v řízení, zda jsou v ní vylíčeny všechny
rozhodující skutečnosti, a zjišťuje, zda jsou splněny podmínky řízení. K výzvě
podle § 114b odst. 1 o. s. ř. přistoupí tehdy, je-li třeba v rámci přípravy
jednání zjistit stanovisko žalovaného a nelze ponechat jenom na jeho vůli, zda
se vyjádří či nikoli (tj. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu).
Uvedený postup je vyloučen, jde-li o věc, ve které nelze ve smyslu § 99 odst. 1
a 2 o. s. ř. uzavřít a schválit smír (a tedy vydat rozsudek pro
uznání), věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř. nebo o řízení podle §
118b odst. 1 o. s. ř. Jestliže již na základě samotných skutkových tvrzení
obsažených v žalobě je zjevné, že žalobou požadovanému nároku nelze vyhovět,
nejsou splněny předpoklady, aby v rámci přípravy jednání byl žalovaný usnesením
podle § 114b o. s. ř. vyzván k vyjádření. Nebyl-li postup soudu při
vydání usnesení v souladu se zákonem, nemohlo dojít k fikci uznání nároku
uplatněného v žalobě a nelze ani rozhodnout rozsudkem pro uznání ve smyslu §
153a odst. 3 o. s. ř.
Podle § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř. připouští-li to povaha věci, mohou účastníci
skončit řízení soudním smírem. O smír se má soud vždy pokusit. Soud rozhodne o
tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V
takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení. Při
rozhodování o schválení smíru je soud povinen vždy zkoumat, zda smír účastníky
řízení uzavřený není v rozporu s právními předpisy. Protože smír je
dvoustranným úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír
v rozporu s právními předpisy mimo jiné i tehdy, příčí-li se kogentním
ustanovením zákona nebo obchází-li je.
V posuzovaném případě uplatnili žalobci proti žalovanému žalobou (splňující
náležitosti § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř.) nárok na vrácení kupní ceny
(tj. plnění) z neplatné smlouvy podle § 451 a § 457 obč. zák. Plnění z neplatné
smlouvy, která je dvoustranným právním úkonem, je jednou ze
skutkových podstat bezdůvodného obohacení definovaných § 451 obč. zák. Jejím
důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze
smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví § 457 obč. zák. Uvedené ustanovení tak
zakládá vzájemnou podmíněnost plnění mezi účastníky smlouvy. Jestliže
ustanovení hmotného práva váže povinnost plnění jednoho z účastníků na
povinnost druhého z nich, pak žádný z účastníků se nemůže svého nároku úspěšně
domáhat, jestliže žalobní návrh sám nebo ve spojení se vzájemným návrhem
žalovaného neumožňuje soudu, aby tuto vzájemnou vázanost restituční povinnosti
(tzv. synallagma) mohl vyjádřit ve výroku svého rozsudku, aniž by tak překročil
návrh (srovnej R 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
V posuzované věci z žalobních tvrzení vyplývá, že si účastníci na základě
uzavřené kupní smlouvy (kterou žalobci považují za neplatnou) poskytli navzájem
plnění. Není-li v žalobním petitu (jímž je soud vázán) vyjádřena vzájemná
podmíněnost vrácení tohoto plnění, a není-li z žalobních tvrzení zároveň
zřejmé, že k vrácení plnění ze strany žalobců již došlo (pokud jde o zahradní
domek), nebyly splněny podmínky pro postup soudu podle § 114b o.
s. ř., neboť by soud nemohl schválit smír ve znění žalobního petitu pro rozpor
s hmotným právem (konkrétně s § 457 obč. zák.); žalobci naformulovaný petit
žaloby totiž neváže požadované plnění (vrácení kupní ceny žalovaným) na
povinnost žalobců k odpovídajícímu plnění (vyklizení zahradního domku).
Z uvedeného je patrné, že o věci bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání vydaným
podle § 153a odst. 3 o. s. ř., ačkoli z vyložených důvodů nemohla nastat fikce
uznání nároku uplatněného žalobou. Za této situace napadený rozsudek odvolacího
soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, dovolací soud jej zrušil (§
243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro
které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního
stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu