33 Odo 221/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Vladimíra Velenského
ve věci žalobkyně Č. p. Z. a. s., zastoupené, advokátem, proti žalovanému J.
T., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení 38.160,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 15 C 168/2000,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 13. prosince 2001, č. j. 10 Co 861/2001-124, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2001, č. j. 10 Co
861/2001-124, se ve výroku, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne
26. července 2001, č.j. 15 C 168/2000-96, změněn tak, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobkyni 38.160,-Kč se 26% úrokem z prodlení od 8. 8. 1998 do
zaplacení, a to společně a nerozdílně se žalovanou Ž. K., bytem v S., J. 1298,
a v souvisejících výrocích o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení v
obou stupních, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v
Plzni k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou směřující původně pouze proti Ž. K. domáhala zaplacení
38.160,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 7. 4. 1998 do zaplacení.
Uváděla, že Ž. K. se na její úkor bezdůvodně obohatila, když na její bankovní
účet bez právního důvodu bylo zasláno pojistné plnění v částce 38.160,- Kč
náležející pojištěnci J. T., tehdejšímu manželu Ž. K.
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 30. 10. 2000, č. j. 15 C 168/2000-39,
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně, v jehož rámci žalobkyně rozšířila žalobu i proti
žalovanému, Krajský soud v Plzní usnesením ze dne 31. 1. 2001, č. j. 10 Co
25/2001-57, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Sokolově poté, co připustil, aby do řízení přistoupil žalovaný,
rozsudkem ze dne 26. 7. 2001, č. j. 15 C 168/2000-96, žalobu opětovně zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 12. 2001, č.
j. 10 Co 861/2001-124, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalovaným Ž. K. a J. T. uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit
žalobkyni 38.160,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 8. 8. do zaplacení,
žalobu na zaplacení 26 % úroku z prodlení z žalované částky „v části týkající
se dne 7. 4. 1998“ zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Stejně
jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že mezi žalobkyní a
žalovaným byla dne 27. 8. 1997 uzavřena pojistná smlouva číslo …, na jejímž
základě byl žalovaný pojištěn pro případ delší pracovní neschopnosti na denní
dávky ve výši 530,- Kč počínaje 25. dnem pracovní neschopnosti. Žalovanému
vznikl z uvedené pojistné smlouvy nárok na pojistné plnění v celkové výši
38.160,- Kč. Pojistné plnění bylo v plné výši žalobkyní uhrazeno převodem na
účet Ž. K., která byla v té době manželkou žalovaného. Na rozdíl od soudu
prvního stupně však odvolací soud poté, co zopakoval důkaz svědeckou výpovědí
zaměstnankyně žalobkyně, která za žalobkyni předmětnou pojistnou událost
vyřizovala, dospěl k závěru, že žalovaný nedal souhlas k poukázání plnění na
účet své tehdejší manželky. V jiném soudním řízení bylo na základě žaloby
žalovaného pravomocně rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému
pojistné plnění s odůvodněním, že výlučně on je osobou oprávněnou z
pojistného vztahu, jíž mělo být podle pojistné smlouvy plněno, a bylo-li
pojistné plnění bez souhlasu pojištěného zasláno na účet třetí osoby, nebyla
povinnost plynoucí žalobkyni z pojistné smlouvy vůči pojištěnci splněna;
žalobkyně pak na podkladě zmíněného soudního rozhodnutí pojistné
plnění žalovanému dne 5. 4. 2001 zaplatila, takže vedle částky plněné na účet
Ž. K. plnila shodnou částku i žalovanému. Vycházeje z
uvedených skutkových zjištění odvolací soud uzavřel, že se žalovaný spolu s Ž.
K. na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili. Pro úhradu pojistného plnění na účet
Ž. K. nebyl dán právní důvod ani právním předpisem, ani smluvním ujednáním;
plněno tudíž bylo bez právního důvodu. Majetkový prospěch z plnění bez právního
důvodu pak získali v posuzované věci oba žalovaní, neboť v rozhodné době mezi
nimi trvalo manželství a plnění tudíž náleželo do společného jmění manželů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Především má za to, že
byla porušena jeho procesní práva, když v řízení vystupoval původně jen jako
svědek a nemohl se v této fázi řízení bránit nepravdivým tvrzením tehdy výlučně
žalované Ž. K. a jejích rodinných příslušníků. Jeho svědecká
výpověď byla navíc postavena naroveň jeho účastnické výpovědi. K rozšíření
žaloby se nemohl včas vyjádřit, neboť usnesení o postupu podle ustanovení § 92
odst. 1 o. s. ř. mu nebylo doručeno a převzal je u soudu prvního stupně až z
vlastní iniciativy. Nepodloženým a tudíž nesprávným shledává dovolatel skutkový
závěr odvolacího soudu, že k vyplacení pojistného plnění na účet své tehdejší
manželky Ž. K. dal souhlas; v této souvislosti obšírně rozvádí vlastní verzi
skutku. Pokud jde o právní posouzení dané věci, nadále nesouhlasí se
závěrem dovozujícím, že i on se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Je
přesvědčen, že bezdůvodné obohacení získala pouze jeho tehdejší manželka, jíž
žalobkyně bez právního důvodu pojistné plnila. Připomíná, že v době zaslání
pojistného plnění na bankovní účet jeho tehdejší manželky již jeho manželství
řádně nefungovalo a manželka mu odmítla peníze vydat. Ze všech uvedených
důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Z ostatních účastníků se k dovolání žalobce vyjádřila pouze Ž. K., která – byť
vystupovala v řízení před soudy obou stupňů jako účastnice řízení (žalovaná) -
není účastníkem dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu
oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1, 3
o. s. ř.), a směřuje vůči rozhodnutí, proti němuž je podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, shledal toto dovolání opodstatněným.
Každý procesní úkon účastníka – tedy i dovolání – je soud povinen posoudit
podle jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.). Ačkoliv je v dovolání výslovně
tvrzeno, že směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, z jeho obsahové
konkretizace lze bez dalších pochybností dovodit, že jím dovolatel brojí toliko
proti výrokům vyznívajícím v jeho neprospěch; dovoláním tudíž zůstal nedotčen
výrok o zamítnutí žaloby ohledně části příslušenství pohledávky tvořící předmět
řízení, i výroky týkající se žalované Ž. K., k jejichž zpochybnění v dovolacím
řízení by nebyl žalovaný ani legitimován.
Brojí-li žalovaný proti skutkovému závěru, že udělil žalobkyni souhlas k
poukázání pojistného plnění na účet Ž. K., je jeho námitka nepřípadná, neboť
odvolací soud k takovému závěru nedospěl a dovoláním napadené rozhodnutí na něm
nezaložil. Dal naopak za pravdu žalovanému, když na rozdíl od soudu prvního
stupně dovodil, že žalovaný souhlas k plnění pojistného na bankovní účet třetí
osoby nedal. Jelikož dovolacímu přezkumu – logicky vzato - nelze podrobit
závěry, které odvolací soud neučinil, dovolací soud se
uvedenou námitkou dále nezabýval.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 1 písm. b/ o. s.
ř. žalovaný brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu dovozujícímu, že se na
úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť získal majetkový prospěch tím, že na
účet jeho tehdejší manželky Ž. K. byla poukázána žalovaná částka bez právního
důvodu. Žalovaný přitom nezpochybňuje správnost závěru, že žalobkyně plnila
částku 38.160,- Kč na účet jeho tehdejší manželky Ž. K. bez právního
důvodu, vytýká mu však, že ze samotné skutečnosti, že plněno bylo za
trvání manželství žalovaného a Ž. K., odvolací soud dovodil, že na úkor
žalobkyně se bezdůvodně obohatili oba manželé, neboť plněná částka se stala
součástí společného jmění manželů.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu
příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech
účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti
omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu
nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze
skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“), kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 2 ObčZ).
Citované ustanovení představuje obecnou skutkovou podstatu povinnosti vydat
bezdůvodné obohacení; bezdůvodné obohacení je v něm chápáno jako závazek, z
něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně
obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho,
oč se povinný obohatil (viz. odst. 1) a vyjádřeno pak je i jako předmět, jehož
se závazek z bezdůvodného obohacení týká (viz. odst. 2).
Povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká podle zákona tomu,
kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, není osoba, která má předmět plnění
aktuálně ve svém držení nebo osoba, která jej skutečně spotřebovala, nýbrž ten,
komu bylo bez právního důvodu plněno. Osobou povinnou vydat plnění získané bez
právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění. Nabude-li následně předmět
plnění třetí osoba, povinnost vydat bezdůvodné obohacení na ni s předmětem
bezdůvodného obohacení nepřechází, neboť odpovědnostní závazkový vztah z
bezdůvodného obohacení vzniká podle zákona jen mezi tím, kdo se bezdůvodně
obohatil, a tím, na jehož úkor bezdůvodné obohacení vzniklo; tím ovšem není
vyloučeno, domoci se vůči této třetí osobě vydání předmětu bezdůvodného
obohacení žalobou z titulu silnějšího – obvykle vlastnického – práva, jestliže
to povaha předmětu bezdůvodného obohacení připouští. V praxi to znamená, že
převedla-li osoba A na osobu B bez právního důvodu peníze, které osoba B
následně darovala osobě C, právo na vydání peněz svědčí z titulu bezdůvodného
obohacení osobě A i nadále proti osobě B, a nikoli vůči osobě C, ačkoli ta je
konečným příjemcem předmětu bezdůvodného obohacení. Uvedené principy je třeba
vztáhnout i na případ, kdy bez právního důvodu je plněna peněžitá částka pouze
některému z manželů. Úvahy v tom směru, zda se předmět plnění následně stal
součástí společného jmění manželů, když jednomu z manželů bylo plněno za trvání
manželství, jsou z pohledu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení nadbytečné.
Účastníkem odpovědnostního závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení zůstává
pouze ten z manželů, kterému bylo bez právního důvodu plněno.
V posuzované věci bylo bez právního důvodu plněno toliko žalované Ž. K., neboť
na její účet (do její výlučné dispozice) bylo převedeno pojistné plnění, aniž k
tomu byl právní důvod; bezdůvodné obohacení vzniklo tudíž pouze jí a jen ona je
v rovině hmotného práva nositelkou závazku k jeho vydání. Jelikož žalovaný není
účastníkem hmotněprávního odpovědnostního závazkového vztahu z bezdůvodného
obohacení (jinými slovy není osobou, která by byla zavázána vydat žalobci
plnění poskytnuté na účet žalované), není v dané věci pasivně procesně
legitimován.
Dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, posoudil věc po právní stránce
nesprávně a dovolací důvod vycházející z argumentu nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl tudíž
uplatněn důvodně. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu
podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s.
ř. zrušil, aniž by bylo třeba zkoumat existenci případných dovolatelem
namítaných vad řízení. Jelikož mezi žalovanou a žalobcem nejde o nerozlučné
procesní společenství upravené v ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř., neuplatní se
v dané věci ustanovení § 242 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. a kasační
rozhodnutí dovolacího soudu směřuje výlučně do výroků rozsudku
odvolacího soudu, které se týkají žalovaného; rozsudek odvolacího soudu tak
zůstává nadále nedotčen, pokud se týká vztahu mezi žalobkyní a (žalovanou) Ž.
K. V rozsahu, v němž byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, vrátil dovolací soud
věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta
první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci odvolací
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2004
JUDr.
Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu