NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 238/2001-111
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Ivany zlatohlávkové a soudců JUDr.
Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce JUDr. Z. L., proti
žalovanému M. M. zastoupenému JUDr. J. Š., advokátem, o zaplacení částky 137
025 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn.
7 C 369/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
15. listopadu 2000, č.j. 30 Co 469/2000-92, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2000,
č.j. 30 Co 469/2000-92, a rozsudek Okresního
soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22.
března 2000, č.j. 7 C 369/99-70 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Mladé Boleslavi k dalšímu řízení.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 137 025 Kč s tím, že tato
částka představuje odměnu za právní službu, kterou jako advokát žalovanému
poskytl. Uváděl, že podle objednávky žalovaného se po prostudování zadávací
dokumentace a dalších listin při dvou konzultacích uskutečněných ve dnech 30.
8. 1996 a 16. 9. 1996 vyjadřoval k povinnosti žalovaného uzavřít smlouvu o dílo
s uchazečem vybraným ve veřejné soutěži, resp. k možnostem
žalovaného vyvázat se z takové povinnosti, a vypracoval
rozbor k případným změnám v návrhu smlouvy o dílo, jejímž předmětem byly stavby
v hodnotě cca 150 a 200 milionů korun.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 22. března 2000
č.j. 7 C 369/99-70 ve znění doplňujícího rozsudku ze
dne 26. července 2000 č.j. 7 C 369/99-84
stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1 150 Kč s 18% úrokem z prodlení
od 2. 4. 1998 do zaplacení, žalobu o zaplacení zbývajících 135 875
Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech
řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaný v obchodním věstníku č. 8/96 vyhlásil
veřejnou obchodní soutěž na nejvýhodnější návrh smlouvy o dílo na realizaci
čistírny odpadních vod (ČOV) a kanalizace. Zakázku rozdělil na dvě samostatné
části. Pro část B představující realizaci kanalizace k ČOV byla jako
nejvýhodnější vybrána nabídka M., a.s., přesto, že návrh smlouvy o dílo v
nabídce tohoto uchazeče byl odlišný od uveřejněných zásad smlouvy o dílo, které
byly součástí zadávací dokumentace; uchazeč totiž prohlásil, že přistupuje na
všechny podmínky soutěže. Protože se na opakovaných schůzkách, které proběhly v
období od června do srpna 1996, žalovanému nepodařilo dohodnout se zmíněnou
akciovou společností na konečném znění smlouvy o dílo, neboť tato se
dožadovala, aby žalovaný akceptoval smlouvu ve znění její
nabídky, bylo třeba posoudit, zda žalovaný coby zadavatel veřejné zakázky je
povinen s tímto vybraným uchazečem uzavřít smlouvu o dílo v hodnotě cca 150
milionů korun ve znění návrhu z nabídky, či se může z
této povinnosti vyvázat. Tato otázka byla konzultována s vícero právníky, mimo
jiné i s žalobcem. Žalobce pak žalovanému na základě objednávky z 9. 8. 1996
na „posouzení zadávací dokumentace a nabídky vybraného uchazeče do obchodní
veřejné soutěže ČOV M.“ po prostudování listinných podkladů (zadávací
dokumentace i nabídky vybraného uchazeče), poskytl dvě konzultace; neposuzoval
však čističku, jejíž cena byla cca 150 milionů korun, nýbrž práva žalovaného,
která nejsou penězi ocenitelná, leč zjištění jejich existence má bezprostřední
význam pro ochranu konkrétních majetkově ocenitelných hodnot. Soud prvního
stupně dospěl proto k závěru, že výši odměny za dva úkony právní služby, které
žalobce žalovanému poskytl na základě písemné
objednávky z 9. 8. 1996, je nutné stanovit podle § 9 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb,
ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2000,
č.j. 30 Co 469/2000-92 ve znění
opravného usnesení ze dne 21. března 2001 č.j. 30
Co 469/2000-104 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech
odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání proti
potvrzujícímu rozsudku. Přes konstatování, že „je třeba se naprosto ztotožnit s
posouzením věci po stránce skutkové i právní, jak to
učinil soud prvního stupně“ v odůvodnění svého rozhodnutí zároveň uvedl, že
„nesporně mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o
poskytování právních služeb“, žalobce však žalovanému poskytl právní službu,
jejímž předmětem bylo stanovisko k „obecné otázce“, zda zadavatel s vybraným
uchazečem veřejné obchodní soutěže musí podepsat smlouvu o dílo v přesném znění
návrhu smlouvy nabídky uchazeče. Vzhledem k tomu, že se jednalo o posouzení
čistě právní otázky, nebylo pro odpověď třeba studovat zadávací dokumentaci
čističky odpadních vod. Právní službu, kterou žalobce žalovanému poskytl, je
nutné posoudit jako službu, jejíž předmět nelze penězi ocenit a proto může být
účtována pouze podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „Vyhláška č.
177/1996 Sb.“). Protože odvolací soud neshledal své rozhodnutí zásadně právně
významným, zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání proti svému
potvrzujícímu rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., neboť je přesvědčen,
že rozhodnutí odvolacího soudu má pro neustálenost judikatury po právní stránce
zásadní význam. V dovolání vytýká odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně
posoudil v otázce „ocenitelnosti“ předmětu právní služby, kterou žalobce
žalovanému na základě objednávky z 9. 8. 1996 poskytl. Připomíná, že právní
služba byla specifikována již v písemné objednávce
žalovaného a spočívala v posouzení zadávací dokumentace a
nabídky vybraného uchazeče do obchodní veřejné soutěže ČOV
M., a v návaznosti na to i návrhu smlouvy o dílo
s jasně vyjádřenou hodnotou plnění, tedy cenou za provedení díla, za účelem
určení povinností objednatele právní služby. Posouzením lze podle terminologie
vyhlášky č. 177/1996 Sb. rozumět právní rozbor v širším slova smyslu. Dovolatel
je přesvědčen, že soudy obou stupňů nerozlišily mezi pojmem „právní služba“,
„předmět právní služby“ a „účel právní služby“. Nesprávným shledává rovněž
názor odvolacího soudu, že předmětem právní služby, kterou žalovanému poskytl,
bylo stanovisko ke zcela obecné otázce. Šlo naopak o posouzení zcela konkrétní
právní situace, o otázku zcela specifickou a konkrétní, která byla podkladem
pro právní rozbor vzniklé situace. Úkolem žalobce podle objednávky žalovaného
bylo tedy podle předložených listin posoudit práva a povinnosti žalovaného, tj.
povinnost uzavřít konkrétní smlouvu o dílo s jasně vyjádřenou cenou za
provedení díla, resp. právo tuto ofertu bezsankčně odmítnout. Dovolatel navrhl,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o. s.
ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu včas, subjektem k tomu
legitimovaným (žalobcem), se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání v této
věci přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li řízení a rozhodnutí odvolacího soudu postiženo vadami způsobujícími
zmatečnost (§ 237 odst. 1 o. s. ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti – a ty v daném případě nebyly dovolatelem v
dovolání tvrzeny (§ 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), ani
nevyplývají z obsahu spisu (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) – je třeba,
je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání
z pohledu ustanovení § 238 odst. 1 a § 239 o. s. ř. Jde-li o rozsudek, jímž
odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu
bylo v dovoláním napadené části i v posuzovaném případě), úprava připouští
dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o
situaci, kdy za podmínek stanovených v § 238 odst. 1, písm. b/ o. s. ř. byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho
předchozím zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání
přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez
návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§ 239 odst. 1 o. s. ř.). Konečně
ve třetím případě (§ 239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu
rozsudku odvolacího soud přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto
ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhoví návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní
stránce zásadní význam.
O žádný z případů uvedených v § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 o. s. ř. v
dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího
rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil (v dovoláním napadené části) v
pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost
dovolání v intencích ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., jehož se žalobce
výslovně dovolává.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání
odůvodnit, je tedy vedle důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.
s. ř. již pouze důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/ o.
s. ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam, nastává až tehdy, jestliže takové
rozhodnutí po právní stránce zásadní význam skutečně má.
K tomu, aby rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam
nepostačuje, že odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy že v rozhodnutí
nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro
rozhodnutí nebylo určující), rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po
právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec
(mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má
z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní
otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích
soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud
neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí,
které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
V projednávané věci odvolací soud řešil otázku, zda při výpočtu mimosmluvní
odměny žalobce za poskytnutí právních služeb žalovanému podle
objednávky z 9. 8. 1996 je namístě vycházet z tarifní
hodnoty stanovené podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/
- dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“ či z tarifní hodnoty stanovené podle § 8
odst. 1 citované vyhlášky. Sluší se připomenout, že vyhláškou
č. 235/1997 Sb., která je zmiňována v rozhodnutí soudu prvního stupně, byla
vyhláška č. 177/1996 Sb. doplněna až s účinností od 1. 10. 1997 a navíc nemá z
hlediska dané věci právní význam. Právě pro řešení otázky „ocenitelnosti“
předmětu poskytnuté právní služby žalobce před vyhlášením potvrzujícího
rozsudku odvolacího soudu navrhl vyslovení připuštění dovolání a v dovolání
prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
řešení této otázky zpochybnil. Protože nejde o ustálenou judikaturu,
a posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci určující,
představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má
po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 239
odst. 2 o. s. ř.
Obecně je právní posouzení věci nesprávné, jestliže odvolací soud
použil na správně zjištěný skutkový stav nesprávnou právní
normu, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji
na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/
- dále opět jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“ - v § 1 odst. 1 stanoví, že odměna
advokáta za poskytování právních služeb se řídí jeho smlouvou s klientem
(smluvní odměna), a není-li odměna advokáta takto určena, řídí se ustanoveními
této vyhlášky o mimosoudní odměně. S odvolacím soudem – byť to v
odůvodnění svého rozsudku nevyjádřil dostatečně pregnantně a dovolatele (jak
vyplývá z obsahu dovolání) zavedl až k mylnému přesvědčení, že jím nebyl
akceptován skutkový závěr ohledně samotné existence smlouvy o poskytnutí právní
služby přijatý soudem prvního stupně - lze souhlasit potud, pokud na pokladě
zjištěného skutkového stavu věci (odvolací soud, jak deklaruje, beze zbytku
převzal skutková zjištění učiněná již soudem právního stupně) uzavřel, že
odměna za poskytnutí právních služeb nebyla účastníky (v intencích ustanovení §
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) sjednána, a proto je nutné
dovozovat, že odměna za poskytnutí právních služeb se řídí ustanoveními
vyhlášky č. 177/1996 Sb. o mimosmluvní odměně.
Výše mimosmluvní odměny se stanoví podle sazby mimosmluvní
odměny za jeden úkon právní služby (podle § 7 vyhlášky č.
177/1996 Sb. sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí z
tarifní hodnoty: do 500 Kč 250 Kč, přes 500 Kč do 1000 Kč
500 Kč, přes 1 000 Kč do 5000 Kč 750 Kč, přes 5000 Kč do 10 000
Kč 1 000 Kč, přes 10 000 Kč do 200 000 Kč 1 000 Kč a 25 Kč za každých
započatých 1 000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 Kč, přes 200 000 Kč 5 750
Kč a 25 za každých započatých 10 000 Kč, o které hodnota
převyšuje 200 000 Kč a přes 10 000 000 Kč 30 250 Kč a
25 Kč za každých započatých 100 000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 000
Kč) a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal
(srov. § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Určujícím pro stanovení výše odměny za právní službu, kterou žalobce žalovanému
podle jeho objednávky z 9. 8. 1996 poskytl, bylo určení tarifní hodnoty v
návaznosti na posouzení, zda právní služba poskytnutá žalobcem
žalovanému se týkala práva ocenitelného či práva, jehož
hodnotu nelze vyjádřit v penězích.
Není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění
nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní
služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota
pohledávky, tak i závazku (§ 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996
Sb.).
Podle ustanovení § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. nelze-li hodnotu
věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní
hodnotu částka 1000 Kč. Podle třetího odstavce ustanovení § 9 se částka 10 000
Kč považuje za tarifní hodnotu například i ve věcech určení,
zda tu je právní vztah nebo právo, neplatnosti právního úkonu, nejde-li o
určení práva k věci penězi ocenitelné nebo nejde-li o určení neplatnosti
právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi ocenitelné, nebo u
žalob na projev vůle, nejde-li o předmět právního úkonu, k jehož
vzniku, změně nebo zániku má projev vůle směřovat, penězi
ocenitelný.
Jak vyplynulo ze skutkových zjištění, která odvolací soud převzal od soudu
prvního stupně a jejichž správnost, jak bylo výše vyloženo, nelze v dovolacím
řízení v posuzovaném případě přezkoumávat, byl žalobce o poskytnutí právní
služby žalovaným požádán za situace, kdy mezi ním coby zadavatelem veřejné
obchodní zakázky na výstavbu čistírny odpadních vod a kanalizace a M., a.s.,
coby vybraným uchazečem došlo k neshodám, které spočívaly v tom, že zmíněný
uchazeč po žalovaném požadoval uzavření smlouvy o dílo konkrétního znění a
žalovaný se bránil tuto ofertu akceptovat. Úkolem žalobce podle smlouvy o
poskytnutí právní služby žalovanému uzavřené dne 9. 8. 1996, byl právní rozbor
s následným určením, zda z právního vztahu vznikl žalovanému závazek uzavřít s
M., a.s., Praha smlouvu o dílo v ceně minimálně 150 milionů Kč v předkládaném
znění. Na podkladě těchto zjištění nelze než uzavřít, že v posuzovaném případě
se právní služba týkala závazku žalovaného, jehož hodnota byla vyjádřena v
penězích. Týkala-li se právní služba závazku, jehož hodnotu lze vyjádřit v
penězích, považuje se ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
za tarifní hodnotu právě tato hodnota závazku (jak bylo výše zmíněno za cenu
práva se považuje i hodnota závazku) a výši odměny za poskytnutí právní služby
bylo namístě stanovit z tarifní hodnoty podle § 7 vyhlášky č. 177/1996. Nelze
proto akceptovat názor odvolacího soudu, že v posuzovaném případě bylo namístě
vycházet z tarifní hodnoty uvedené v ustanovení § 9 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb., jež lze aplikovat pouze v případech, nelze-li hodnotu věci nebo
práva (pohledávky i závazku) vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi. Pro úplnost se sluší poznamenat, že odmítnout lze i
argumentaci odvolacího soudu, že „předmětem právní služby bylo stanovisko ke
zcela obecné otázce“, kde „k odpovědi nebylo třeba studovat zadávací
dokumentaci“. Jak bylo již shora uvedeno, zadaným úkolem žalobce jako
poskytovatele právní služby bylo právně analyzovat zcela konkrétní situaci a k
určení existence kontraktační povinnosti žalovaného bylo nezbytné seznámit se s
obsahem existujících dokumentů a listin (znalost zejména zadávací dokumentace a
návrhu smlouvy o dílo byla předpokladem tohoto určení).
Podle ustanovení 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. mimosmluvní odměna
náleží za každý z těchto úkonů právní služby:
a) převzetí a příprava zastoupení nebo obhajoby na základě
smlouvy o poskytnutí právních služeb,
b) první porada s klientem včetně převzetí a přípravy
zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi
zástupce nebo obhájce ustanoven soudem,
c) další porada s klientem přesahující jednu hodinu,
d) písemné podání soudu nebo jinému orgánu týkající se věci samé,
e) účast při vyšetřovacích úkonech v přípravném řízení, a to každé započaté dvě
hodiny,
f) prostudování spisu při skončení vyšetřování, a to každé započaté dvě
hodiny,
g) účast při úkonu správního nebo jiného orgánu, účast na jednání před soudem
nebo jiným orgánem, a to každé započaté dvě hodiny,
h) sepsání právního rozboru věci,
i) jednání s protistranou, a to každé dvě započaté hodiny,
j) návrh na předběžné opatření, dojde-li k němu před zahájením řízení,
odvolání proti rozhodnutí o předběžném opatření a vyjádření k nim,
k) odvolání, dovolání, návrh na obnovu řízení, popřípadě
stížnost proti rozhodnutí o návrhu na obnovu
řízení a vyjádření k nim,
l) podnět k podání stížnosti pro porušení zákona a vyjádření ke
stížnosti pro porušení zákona,
m) sepsání listiny o právním úkonu.
Nejsou-li úkony právní služby v § 11 uvedeny, náleží odměna jako za úkony, jimž
jsou svou povahou a účelem nejbližší (srov. § 11 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb.).
Odvolací soud v posuzovaném případě převzal bez dalšího argumentačně
nerozvedený závěr soudu prvního stupně, že žalobci přísluší právo na odměnu za
dva úkony právní služby, aniž sám uvedl, jaké úvahy k tomuto závěru vedly.
Nedostatek odůvodnění zmíněného závěru, jehož správnost však nebyla dovoláním
zpochybněna, činí rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru nepřezkoumatelným.
Lze uzavřít, že dovodil-li odvolací soud, že při stanovení výše odměny žalobce
za právní službu, kterou žalovanému poskytl podle objednávky z 9. 8. 1996, je
nutné vycházet z ustanovení § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., spočívá jeho
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod
uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn po právu.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek
odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil podle §
243b odst. 2 věty druhé o. s. ř. dovolací soud rovněž i rozsudek soudu prvního
stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. března2003
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu