33 Odo 239/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Ing. D. M., správkyně konkursní podstaty úpadce Ing. M. T., podnikajícího pod obchodním jménem Ing. M. T. – B., zastoupené advokátem, proti žalovanému S. b. d. m. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení 845.992,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 30 C 9/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. října 2004, č. j. 14 Co 253/2004-215, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 26.368,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. G., advokáta.
Žalobkyně jako právní nástupkyně původního žalobce – úpadce Ing. M. T. se po žalovaném domáhala v konečném znění žaloby zaplacení 845.992,60 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že o tuto částku se žalovaný na úkor úpadce bezdůvodně obohatil, jednak tím, že od něj přijímal nájemné za pronájem ve smlouvě sjednané plochy pozemku, ačkoli její výměra byla ve skutečnosti menší, a dále tím, že mu pronajímal i pozemky, které nebyly v jeho vlastnictví.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 8. 3. 2004, č. j. 30 C 9/99-194, žalobu o zaplacení 845.992,60 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí (žalobě vyhovující) rozsudek ze dne 14. 10. 1999, č. j. 30 C 9/99-51, byl usnesením Krajského soudu v Plzní ze dne 11. 10. 2000, č. j. 14 Co 70/2000-70, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 10. 2004, č. j. 14 Co 253/2004-215, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný jako pronajímatel uzavřel s původním žalobcem jako nájemcem postupně několik nájemních smluv. Předmětem nájmu byly vždy „části pozemků“ č. 20/3, 17/1, 19/1, 19/2 a 20/3 v katastrálním území P.-L.; oddělovací geometrický plán ke smlouvám nebyl připojen. Na základě těchto smluv původní žalobce pozemky (resp. jejich části) skutečně užíval, za což platil žalovanému nájemné ve výši 200,- Kč/m2 ročně.
Do 31. 10. 1994 platil původní žalobce nájemné bankovními převody a takto žalovanému zaplatil celkem 322.558,- Kč. Následně bylo nájemné hrazeno již výlučně formou započtení vzájemných pohledávek a zaplaceno bylo dalších 523.434,60 Kč. K některým z pronajatých pozemků svědčilo žalovanému toliko právo trvalého užívání, ostatní měl ve vlastnictví. Žalovaný vznesl námitku promlčení uplatněného práva. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl odvolací soud k závěru, že nájemní smlouvy, které původní žalobce se žalovaným uzavřel, jsou absolutně neplatné pro svou neurčitost, neboť z nich není bez dalšího zřejmé, jaké části pozemků byly předmětem nájmu.
Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že nájemní smlouvy nejsou neplatné pro svou neurčitost, nýbrž proto, že byly uzavřeny v rozporu s § 70 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (dále jen „hospodářský zákoník“), když pronájem pozemků, k nimž žalovanému svědčilo pouze právo trvalého užívání, byl v rozporu s účelem, pro který byly tyto pozemky odevzdány žalovanému do užívání. Pro posouzení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy je důvod neplatnosti smluv nerozhodný.
Správným shledal odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že právo na vydání plnění částky 188.625,- Kč z neplatné smlouvy (celková částka úhrad provedených bankovním převodem) je promlčeno. Poslední platba bankovním převodem byla původním žalobcem provedena 31. 10. 1994 a objektivní tříletá promlčecí doba uplynula dnem 31. 10. 1997, tedy před podáním žaloby (15. 4. 1998). K námitce, že žalovaný se na úkor původního žalobce obohatil úmyslně a uplatněný nárok se tak promlčuje v objektivní lhůtě desetileté, odvolací soud uvedl, že tato skutečnost nebyla přes poučení soudu podle § 119a odst. 1 o.
s. ř. před soudem prvního stupně tvrzena a nelze k ní tudíž jako k nové skutečnosti v odvolacím řízení přihlížet; existence úmyslu se podle odvolacího soudu navíc z provedených důkazů nepodává. Částka 523.434,60 Kč, která byla hrazena formou započtení, nepředstavuje bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť od roku 1995 poskytoval plnění z neplatné nájemní smlouvy pouze žalovaný; původní žalobce žalovanému ničeho neplnil a nemůže se tudíž domáhat vydání něčeho, co neposkytl. Pro posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení je irelevantní, zda závazek žalobce k placení nájemného zanikl započtením či nikoliv, neboť se nejedná o úhradu dluhu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti nájemních smluv pro neurčitost jejich předmětu. Nadále prosazuje názor, že nájemní smlouvy jsou neplatné pro rozpor s § 70 odst. 2 hospodářského zákoníku, neboť žalovaný nakládal s pozemky, k nimž mu svědčilo toliko právo trvalého užívání, v rozporu s účelem, ke kterému mu byly svěřeny. Důvod neplatnosti předmětných smluv je klíčový z hlediska promlčení uplatněného práva, neboť v případě neplatnosti podle § 39 obč. zák. by se bezesporu jednalo o úmyslné bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu byl znám obsah hospodářských smluv a věděl, že není vlastníkem předmětných pozemků, nemůže je pronajímat a inkasovat za jejich pronájem nájemné.
Žalovaný navrhl dovolání žalobkyně zamítnout. Má za to, že odvolací soud správně zvažoval platnost nájemních smluv z hledisek podle § 37 odst. 1 obč. zák., neboť je-li smlouva neplatná pro neurčitost, je bezpředmětné dále zkoumat její soulad se zákonem (§ 39 obč. zák.). Skutečnost, že žalovaný použil pozemky k jinému účelu, než ke kterému bylo trvalé užívání v jeho prospěch zřízeno, je navíc podle § 70 odst. 3 hospodářského zákoníku důvodem toliko pro zrušení tohoto práva, nevede však k neplatnosti nájemní smlouvy.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo v řízení o dovolání postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 – dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II, bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je v dané věci podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustné, dospěl k závěru, že není opodstatněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné, může posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Námitky uplatněné žalobkyní v dovolání směřují proti závěru odvolacího soudu, že nájemní smlouvy uzavřené mezi původním žalobcem a žalovaným jsou neplatné pro jejich neurčitost. Žalobkyně přitom netvrdí, že předmět nájmu byl ve smlouvách vymezen dostatečně určitě, namítá pouze, že odvolací soud měl platnost nájemních smluv poměřovat v prvé řadě ustanovením § 39 obč. zák. a dospět tak k závěru, že jsou neplatné pro rozpor se zákonem, neboť žalovaným nebyl respektován § 70 odst. 2 hospodářského zákoníku. Předmětem dovolacího přezkumu je tudíž posouzení, zda je právní úkon třeba zkoumat dříve z hlediska určitosti jeho obsahu (§ 37 odst. 1 obč. zák.) či z hlediska souladu jeho obsahu se zákonem (§ 39 obč. zák.).
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Právní úkon je projev vůle směřující k určitému právnímu následku, jenž právní normy s takovým projevem vůle spojují. Má-li jít o právní úkon platný, musí projev vůle vyhovovat všem náležitostem, které jsou na něj kladeny právními normami. Mezi náležitosti právního úkonu náleží svoboda a vážnost vůle a určitost a srozumitelnost jejího projevu. Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nikoli jednoznačný. Zjištění obsahu právního úkonu je nezbytným předpokladem pro aplikaci právní normy na takový právní úkon. Není-li však u neurčitého právního úkonu ani za použití interpretačních pravidel možné zjistit, co je jeho obsahem, není jej možné ani podřadit konkrétní právní normě a zkoumat, zda je či není s touto normou v souladu. Logicky je tedy nutné právní úkon posoudit nejdříve z hlediska určitosti jeho obsahu (§ 37 odst. 1 obč. zák.) a teprve následně, je-li najisto postaveno, co je obsahem právního úkonu, zkoumat soulad jeho obsahu s právní normou (§ 39 obč. zák.). Odvolací soud proto nepochybil, jestliže nejdříve zkoumal náležitosti nájemních smluv, včetně určitosti vymezení jejich předmětu. Shledal-li nájemní smlouvy neplatnými pro jejich neurčitost, bylo nadbytečné a logicky vzato i nereálné posuzovat, zda jimi nebyl porušen nebo obcházen zákon, konkrétně ustanovení hospodářského zákoníku.
Závěr odvolacího soudu, že nebyl oprávněn zkoumat, zda se žalovaný na úkor žalobkyně obohatil úmyslně, neboť jde o nepřípustnou novotu tvrzenou žalobkyní až v rámci odvolacího řízení, žalobkyně v dovolání nezpochybnila. Úvahy dovolatelky, zda lze z případného rozporu nájemních smluv s § 70 odst. 2 hospodářského zákoníku bez dalšího dovodit úmysl žalovaného obohatit se na úkor původního žalobce, jsou z hlediska dovolacího přezkumu bezcenné, neboť tuto právní otázku odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil, své rozhodnutí na ní nezaložil, takže ji nelze - logicky vzato - ani podrobit dovolacímu přezkumu
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním zpochybněných závěrů správný. Protože nebylo zjištěno (a ostatně ani žalobkyní tvrzeno), že řízení trpí některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 22.095,- Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), z paušální částky 75,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006) a z částky 4.198,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z těchto částek odvést podle zákona č. 235/2004 Sb. (viz předložené osvědčení o registraci č.j. 112528/99/138901/0275 ze dne 27. 4. 1999). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 27. března 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu