33 Odo 24/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského
ve věci žalobců A) K. J., B) M. J., proti žalované E. K., zastoupené,
advokátkou, o zaplacení částky 21.287,80 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 139/98, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2003, č.j. 53
Co 403/2002-103, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali, aby jim žalovaná spolu s M. K. za období od 1. 1. 1997 do
3. 12. 1997 zaplatily společně a nerozdílně úhradu za užívání bytu v jejich
domě čp. 2325 v P. 5, P. K., bez právního důvodu. Tuto úhradu vyčíslili
na 21.287,80 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9. září 1999, č.j. 21 C 139/98-41,
uložil žalované, aby společně a nerozdílně s původně rovněž žalovanou M. K.
zaplatily žalobcům částku 21.987,80 Kč s 26 % úrokem z částky 19.275,80 Kč od
9. 11. 1997 do zaplacení a s 26 % úrokem z částky 2.012,- Kč od
18. 8. 1998 do zaplacení, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku s tím, že
plněním jedné z nich zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé.
V části, jíž byl žalobci požadován 26 % úrok z částky 18.444,- Kč od 1. 7.
1997 do zaplacení, soud řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. května 2000, č.j. 53 Co 144/2000-56,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, a ve
výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že je třeba doplnit
skutková zjištění.
Obvodní soudu pro Prahu 10 usnesením ze dne 10. května 2001, č.j. 21 C
139/98-63, rozhodl, že namísto žalované M. K., která dne 18. 5. 2000 zemřela,
vstupuje do řízení žalovaná E. K., která bude jedinou účastnicí na
straně žalované (§ 107a o. s. ř.). Poté rozsudkem ze dne 12. března
2002, č.j. 21 C 139/98-87, uložil žalované, aby zaplatila žalobcům částku
21.287,80 Kč s 26 % úrokem z prodlení z částky 19.275,80 Kč od 9. 11.
1997 do zaplacení a s 26 % úrokem z prodlení z částky 2.012,- Kč od 18. 8.
1998 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku; současně
rozhodl o nákladech řízení. Při rozhodování vycházel ze zjištění, že rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 4. 1993, č.j. 16 C 342/92-40, ve spojení
s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 1994, č.j. 21 Co 312/92-66,
bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu v domě v P. 5, P. K. 3, kterou žalobci
jako pronajímatelé dali nájemkyni původní žalované M. K., a nájemkyni bylo
uloženo tento byt vyklidit do 15 dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn přiměřený
náhradní byt. Ačkoli přiměřený náhradní byt byl M. K. zajištěn již dne 1. 9.
1995, kdy v její prospěch byla uzavřena nájemní smlouva na dobu neurčitou
ohledně bytu č. 16 o velikosti 3+1 v P. 10, R. 60, zůstala se svou dcerou E. K.
(žalovanou) bydlet v původním bytě a tak tomu bylo i v období od 1. 1. 1997 do
3. 12. 1997 (kdy byly soudně vyklizeny), přitom za užívání neplatila žádnou
úhradu. Soud prvního stupně dovodil, že M. K. zaniklo právo na bydlení v
dosavadním bytě a vznikla jí povinnost jej ve stanovené lhůtě vyklidit. Tatáž
povinnost vznikla E. K. jako příslušnici domácnosti. Poté v bytě bydlely bez
právního důvodu a vzniklo jim na úkor žalobců bezdůvodné obohacení (§ 451, §
458 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů –
dále jen „ObčZ“), jehož výše odpovídá nájemnému, které by byly povinny platit
za podobný byt v obdobné lokalitě v daném čase (tedy tržnímu nájemnému). Soud
dále dovodil že žalovaná, která děděním po matce ničeho nenabyla, odpovídá
toliko za svůj závazek, tj. za polovinu nezaplaceného tržního
nájemného. Protože tržní nájemné činí za rozhodné období částku 139.666,80 Kč,
připadá na žalovanou částka 69.833,40 Kč. Jsa vázán žalobou přiznal soud
žalobcům jimi požadovaných 21.287,80 Kč s příslušenstvím.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. ledna 2003, č.j. 53 Co 403/2002-103,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal odvolací soud
zásadně správnými. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že smrt
jedné ze žalovaných nemohla mít žádný vliv na právo žalobců domáhat se vydání
bezdůvodného obohacení v zažalovaném rozsahu na zbylé z nich, neboť to
nevylučuje povaha požadovaného plnění (žalobci požadovali, aby žalované byly
zavázány společně a nerozdílně).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s odůvodněním, že
rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím zásadně právně významným, neboť v
soudní judikatuře dosud nebyla řešena otázka výše plnění za období od zániku
práva na bydlení do doby vyklizení bytu. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že za období, kdy v bytě bydlela po skončení
práva nájmu, by měla platit úhradu ve výši tržního nájemného. Přiměřenou
shledává úhradu ve výši, kterou sjednali žalobci za obývání tohoto bytu se svým
synem O. J., a v této souvislosti připomíná usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 19. 4. 2000, č.j. 54 Co 51/2000-125, v němž bylo konstatováno, že by si
žalovaná daný byt za tržní nájemné nepronajala. Za nesprávný považuje
rovněž závěr odvolacího soudu, že by smrt matky neměla žádný vliv na právo
žalobců domáhat se celého plnění na ní. Má za to, „že za svoji matku nic
plnit nemůže, protože žádného dědictví nenabyla“. Navrhuje proto, aby byl
rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou
osobou (žalovanou), která byla řádně zastoupena advokátem (§ 240 odst. 1, § 241
odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je
dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího
soudu
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není přípustnost dovolání založena podle § 237 odst. 1 písm.
a/ o. s. ř., neboť dovolání nesměřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť
v pořadí druhým rozsudkem soudu prvního stupně (jenž byl potvrzen napadeným
rozsudkem odvolacího soudu) nebylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším
(zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o rozsudky žalobě vyhovující).
Přípustnost dovolání může být dána pouze za podmínek § 237 odst.
1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc
takových, které se vyznačují zásadním významem, tedy které jsou určující pro
konkrétní spor, ale také mají obecný dopad na případy obdobné povahy. V daném
případě posouzení otázky, zda výše plnění za užívání bytu (z titulu
bezdůvodného obohacení) za dobu od skončení práva na bydlení do vyklizení bytu
má odpovídat tržnímu nájemnému (jak dovodil odvolací soud), bylo určující nejen
pro daný spor, ale může mít obecný dopad i na obdobné případy. Protože tato
otázka nebyla dosud judikaturou dovolacího soudu řešena, je dovolání v
projednávané věci přípustné.
O správné právní posouzení věci při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, nebo ze
skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 451 odst. 1 ObčZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodným obohacením je
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního důvodu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 458 odst. 1 ObčZ musí být vydáno
vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména
proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Protože bezdůvodné obohacení žalované spočívající v užívání bytu bez právního
důvodu po zániku práva na bydlení nelze vrátit, je povinností žalované
poskytnout za ně peněžitou náhradu; její výše musí odpovídat peněžnímu ocenění
prospěchu, který žalované na úkor žalobců užíváním bytu vznikl.
Nejvyšší soud se již dříve vyjádřil k otázce výše plateb za užívání bytu v
období mezi skončením nájmu a vyklizením bytu. Ve svém rozsudku ze dne 24. 10.
2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, publikovaném pod číslem C
1503/2003, ve svazku 21/2003 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck
dovodil, že osoba, jíž svědčí po skončení nájmu bytu právo v bytě bydlet do
zajištění odpovídající bytové náhrady, má povinnost platit úhradu za užívání
bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního
poměru. Uvedený právní vztah se totiž podle výslovného znění § 712a ObčZ řídí §
687 až 699 ObčZ (přiměřeně § 700 až 702 odst. 1 ObčZ, tedy i § 696 - 699
ObčZ o nájemném a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Přitom § 696
odst. 1 ObčZ odkazuje na zvláštní předpis, kterým byla v žalovaném období
vyhláška č. 176/1993 Sb., upravující regulaci nájemného (s účinností ke
dni 31. 12. 2001 zrušená nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb.).
Jednostranné zvýšení této úhrady dosavadním pronajímatelem by přicházelo v
úvahu jen za podmínek stanovených v § 696 odst. 1 ObčZ. V posuzovaném případě
však jde o bezdůvodné obohacení získané užíváním bytu (bez právního důvodu) po
zániku práva na bydlení (založeného soudním rozhodnutím a trvajícího do
uplynutí lhůty k vyklizení bytu). Právo v bytě bydlet do zajištění bytové
náhrady má bezprostřední souvislost s předchozím nájmem bytu a jeho účelem je v
souladu se zákonnou koncepcí právního vztahu nájmu bytu jako nájmu chráněného
zajistit potřebu bydlení pro nájemce, jehož nájemní poměr k bytu skončil.
Výrazem obsahové návaznosti na nájem je i úprava úhrady za užívání bytu v době
existence práva v bytě bydlet. Zánikem tohoto specifického vztahu však již
návaznost na nájem bytu dovozovat nelze. V posuzované věci proto již není možno
uvažovat o jakékoli ochraně odvozené z nájmu, či z práva na bydlení, tedy ani v
podobě regulace nájemného. Výše bezdůvodného obohacení proto musí odpovídat
obecné (tržní) ceně za užívání bytu, tedy ceně obvyklé v daném místě a čase,
která se vytváří na trhu s byty s neregulovaným nájemným a je dána nabídkou a
poptávkou (§ 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb. o cenách v platném
znění). Závěr odvolacího soudu, že výše plnění odpovídá tržnímu nájemnému, tedy
částce, za kterou by bylo možno dosud užívaný byt pronajmout, je proto
správný.
Odvolací soud v posuzovaném případě dovodil, že bydlely-li v bytě obě žalované
společně a užívaly jej bez omezení, nebylo možné majetkový prospěch, který tím
na úkor žalobců získávaly, vyjádřit podílem. Byly proto zavázány vydat
bezdůvodné obohacení společně a nerozdílně. Okolnost, že v průběhu řízení jedna
ze žalovaných zemřela, tak byla z hlediska posouzení oprávněnosti žaloby co do
výše požadovaného plnění irelevantní (jinak řečeno na vyčíslení bezdůvodného
obohacení neměl vliv počet osob, které byt společně užívaly, neboť vždy jim
vznikal majetkový prospěch odpovídající ceně bydlení). Námitka dovolatelky, že
nemůže plnit za svoji matku, co měla plnit matka, neboť žádného
dědictví po ní nenabyla, je proto neopodstatněná.
Protože je rozsudek odvolacího soudu správný, dovolací soud dovolání žalované
zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná
nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobcům náklady v souvislosti s tímto
řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. června 2004
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu