33 Odo 253/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobců
A) MUDr. M. V., zastoupené, advokátem, a B) J. P., jako právních nástupců J.
P., proti žalované M. V., zastoupené, advokátem, o vyklizení nemovitostí,
vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 6 C 136/98, o dovolání
žalobkyně A) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna
2003, č. j. 11 Co 698/2002-128, takto :
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2003, č. j. 11 Co
698/2002-128, a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 29. června 2001, č.
j. 6 C 136/98-102, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve
Vsetíně k dalšímu řízení.
Žalobou ze dne 20. 8. 1998 se J. P., narozený 11. 7. 1914,
domáhal, aby žalované M. V. byla uložena povinnost „vyklidit
bytové prostory v rodinném domu č. 85, v obci H., okr. V., v KÚ H., obec V. a
další nemovitosti zapsané na LV č. 1244 a to parcelu par. č. 820 zastavěná
plocha, společně s domem č. p. 85, parcelu par. č. 272/1 kultury orná půda,
parcelu par. č. 272/3 kultury zahrada, parcelu par. č. 272/4 kultury pastva,
parcelu par. č. 272/2 kultury ostatní plocha, parcelu par. č. 827 kultury
louka, parcelu par. č. 878/10 kultury ostatní plocha (svah, skála)“ - dále jen
„předmětné nemovitosti, resp. nemovitosti“. Žalobu odůvodnil tvrzením, že
žalovaná - jeho dcera, jíž daroval předmětné nemovitosti za současného zřízení
věcného břemene doživotně a bezplatně užívat vymezené prostory rodinného domu a
spoluužívat předmětné nemovitosti, se k němu chová hrubě a zabraňuje mu v právu
doživotního a bezplatného užívání darovaných nemovitostí, v důsledku čehož byl
nucen se uchýlit do domova důchodců. Dopisem ze dne 2. 7. 1998 vyzval žalobce
žalovanou k vrácení daru.
V průběhu řízení žalobce dne 7. 11. 1999 zemřel. Stalo se tak poté, co
podal odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 8. 3. 1999, č.
j. 6 C 136/98-35, jímž byla žaloba zamítnuta. Krajský soud v Ostravě usnesením
ze dne 29. 12. 1999, č. j. 10 Co 567/99-58, rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 29. června 2001, č. j. 6 C
136/98-102, řízení zastavil, zastavil rovněž řízení o vydání předběžného
opatření a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce J. P. dne
7. 11. 1999 zemřel. V dědickém rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 3.
4. 2000, č. j. 2 D 842/99-37, jsou jako dědici zemřelého žalobce uvedeni J. P.,
narozený 4. 11. 1944, MUDr. M. V., narozená 20. 10. 1937, a M. V.,
narozená 23. 4. 1949. Posledně uvedená v řízení vystupuje na základě dědictví v
pozici žalobkyně a současně na základě podané žaloby jako žalovaná. Tuto
procesní situaci, aby táž osoba byla současně stranou žalující i stranou
žalovanou, pokládá soud prvního stupně za nepřípustnou. Konstatuje, že na
straně dnešních žalobců jde o společná práva a povinnosti, kdy úkony
jednoho z nich platí i pro ostatní. Jelikož soudu není právními předpisy dána
možnost tuto osobu z okruhu žalobců vyloučit a ponechat ji pouze na straně
žalované, odporuje toto postavení účastníků definici účastníků podle § 90
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, (dále
jen „o. s. ř.“) a nejsou splněny podmínky, za nichž může soud ve věci jednat a
rozhodnout (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).
K odvolání žalobkyně A) odvolací soud usnesením ze dne 30. dubna 2003,
č. j. 11 Co 698/2002-128, usnesení soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s postupem soudu
prvního stupně, který řízení zastavil. Přihlédl totiž ke skutečnosti, že
předmětem dědického řízení vedeného u Okresního soudu ve Vsetíně pod
sp. zn. 2 D 842/99 sice byly mimo jiné nemovitosti, které
náležely do vlastnictví zemřelého J. P., nejednalo se
však o nemovitosti, které jsou předmětem projednávaného sporu. Usnesením ze dne
3. 4. 2000, č. j. 2 D 842/99-37, které nabylo právní moci 26. 4. 2000, Okresní
soud ve Vsetíně-pobočka ve Valašském Meziříčí určil čistou cenu majetku
zemřelého částkou 146.388,50 Kč a schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle
níž pozůstalé děti J. P., MUDr. M. V. a M. V. nabyli do svého vlastnictví
nemovitosti zde označené, mezi něž nebyly zahrnuty nemovitosti, jichž se spor
týká. Odvolací soud v prvé řadě vyslovil právní názor, že ve smyslu § 630 obč.
zák. vzniká dárci právo na vrácení daru, jestliže obdarovaný svým chováním vůči
dárci nebo členům jeho rodiny hrubě porušil dobré mravy. Využije-li dárce
tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel
obdarovanému. V posuzované věci sice původní žalobce J. P. coby dárce uplatnil
své právo na vrácení daru a žalobou u soudu se proti žalované domáhal vyklizení
darovaných nemovitostí, avšak otázka splnění zákonných předpokladů ve smyslu §
630 obč. zák. dosud vyřešena nebyla. Darované nemovitosti se nestaly předmětem
vypořádání dědictví po zemřelém žalobci a v katastru nemovitostí je jako jejich
vlastník stále vedena žalovaná. Rovněž podle odvolacího soudu za tohoto stavu
nebylo jiného řešení než řízení zastavit, neboť žalobou byl uplatněn nárok
týkající se majetku, který se po smrti žalobce nestal předmětem dědictví a ani
v průběhu dědického řízení žádný z dědiců nenamítl, že by předmětné
nemovitosti, jejichž vyklizení se žalobce domáhal, byly ke dni smrti jeho
vlastnictvím a tudíž že náležely do dědictví po zemřelém. Nemohlo proto dojít k
tomu, že v projednávané věci po skončení dědického řízení by pozůstalé děti J.
P. a MUDr. M. V. vystupovaly na straně jedné jako žalobci a pozůstalá
dcera M. V. na straně druhé jako žalovaná. Jedná-li se o uplatnění nároku k
nemovitostem, ke kterým svědčí vlastnické právo žalované, a procesními nástupci
zemřelého J. P. se stali jeho dědicové v postavení společných a nerozlučných
společníků, nemůže na straně žalobce i na straně žalované vystupovat jedna a
táž osoba.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně A) dovolání, jehož
přípustnost opřela o § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., a uplatnila v něm
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Uvedla, že sporem dotčené nemovitosti do dědictví po
zemřelém zahrnuty nebyly, i když to spolu s pozůstalým synem J. P. požadovala.
Pakliže se tak stalo, nemohla být žalovaná dědičkou nemovitostí, které předtím
získala darem a nemohla tudíž ve sporném řízení vystupovat na straně žalobců i
na straně žalované. Z uvedených důvodů měl odvolací soud věc vrátit k novému
projednání s účastníky pozměněnými jen na straně žalobce. Napadené usnesení
navrhla zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu
oprávněnou - účastnicí řízení při splnění zákonné podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.)
a že je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na
posouzení otázky, zda je též důvodné.
Žalobkyně A) podle obsahu dovolání namítá, že napadené usnesení spočívá
na nesprávné aplikaci § 107 o. s. ř.
Podle § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení
řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně
skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li
možné v řízení pokračovat ihned, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v
řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Ztratí-li způsobilost být
účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení,
jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z
nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o
něž v řízení jde.
Smrt fyzické osoby je v majetkových věcech právní skutečností, s níž se pojí
universální sukcese podle § 460 a násl. obč. zák. Dědictví se sice nabývá smrtí
zůstavitele, avšak princip ingerence státu při nabývání dědictví se projevuje
tím, že dědictví musí být soudem projednáno a rozhodnuto. Podle usnesení soudu
o potvrzení dědictví nebo o vypořádání dědiců se nabývá
dědictví s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až
do doby právní moci usnesení soudu o potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců
ovšem není jisto, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (kdo se stane
zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými
dědici). Zanechal-li zůstavitel více dědiců, pak až do vypořádání dědiců
pravomocným usnesením soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku
patřícího do dědictví včetně všech věcí a majetkových práv zůstavitele a z
právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví,
jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně. Jejich
dědický podíl přitom vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto
právech a povinnostech.
V posuzovaném případě je předmětem řízení majetkový nárok, který mohl být
součástí dědictví po zemřelém žalobci. Původní žalobce se domáhal vyklizení
nemovitostí dříve darovaných žalované (tedy nepeněžitého plnění) s tvrzením, že
byly naplněny zákonné předpoklady vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák. (tj. hrubé porušení dobrých mravů chováním žalované vůči dárci a jednostranný právní
úkon dárce adresovaný žalované). Žalovaná nárok uplatněný žalobou neuznala a
žalobce v průběhu řízení před pravomocným skončením věci zemřel. Žalovaná je
tedy i nadále vedena v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných
nemovitostí. Podle ustálené soudní praxe se darovací smlouva ruší v okamžiku,
kdy dojde obdarovanému platný a důvodný projev vůle dárce, jenž směřoval k
vrácení daru. S účinky ex nunc se pak obnoví vlastnictví dárce k darované věci
a obdarovaný je povinen mu ji vydat. Jsou-li splněny předpoklady pro vrácení
darované nemovitosti, může dárce uplatnit své právo žalobou na vyklizení
nemovitosti (srovnej rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 9. 1991, sp. zn. 5 Co 1095/91, uveřejněný pod R 38/1992 ve Sbírce soudních
stanovisek a rozhodnutí). Zrušení darovací smlouvy je sice osobním právem
dárce, jehož smrtí zaniká, avšak nároku z něho vyplývajícího se mohou dědici
dárce domáhat, učinil-li dárce za svého života vůči obdarovanému projev
směřující k vrácení daru (platný a důvodný). Lze souhlasit
s odvolacím soudem, který (stejně jako soud prvního stupně) dovodil, že
definice účastníků podle § 90 o. s. ř. vylučuje, aby ve sporném řízení na
straně žalující i žalované vystupovala jedna a táž osoba. Dojde-li totiž v
důsledku sukcese ke splynutí osoby žalobce a žalovaného tím, že se žalovaný v
průběhu řízení stane právním a procesním nástupcem žalobce, nelze v řízení
pokračovat, neboť tomu brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro
který soud musí jedině řízení zastavit (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Tento právní názor vyslovil Nejvyšší soud České republiky již v rozhodnutí
uveřejněném pod R 24/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, avšak
pouze pro případ, kdy se podle výsledků pravomocně skončeného dědického řízení
stane žalovaný jediným dědicem majetkového nároku uplatňovaného v řízení
zemřelým žalobcem (zůstavitelem). Taková situace zde však nenastala. V řízení
uplatněný majetkový nárok, který je nedílné povahy, nebyl sice předmětem
dědického řízení, takže podle výsledků pravomocně skončeného dědického řízení
nelze uzavřít, který ze tří v úvahu přicházejících dědiců tento nárok nabyl,
avšak zároveň lze konstatovat, že je jisté, kdo se stal zůstavitelovým
dědicem, a že žalovaná se nestala výlučnou dědičkou majetkového nároku
uplatněného proti ní zůstavitelem v tomto řízení. Za daného stavu již nic soudu
nebránilo pokračovat v řízení.
V tomto ohledu je totiž třeba si uvědomit, že
soud v dědickém řízení neřeší neshodu dědiců o tom, co patří do aktiv
nebo pasiv dědictví, omezí se jen na zjištění spornosti a při určení obvyklé
ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví ke sporným položkám
nepřihlíží (§ 175k odst. 3 o. s. ř.). Existenci neshody ohledně
předmětných nemovitostí v dědickém řízení lze přitom vzhledem k postoji
žalované v probíhajícím řízení předpokládat. Kromě toho situace nastalá v tomto
řízení je obdobná té, k níž Nejvyšší soud České republiky v již zmiňovaném R
24/2002 zaujal právní názor, podle něhož potvrdí-li soud nabytí dědictví po
žalobci, který v řízení uplatňoval majetkový nárok nedílné povahy, více dědicům
podle jejich dědických podílů (§ 175q odst. 1 písm. d/ o. s. ř.) a je-li jedním
z těchto dědiců žalovaný, pokračuje soud v řízení jako se žalobci s ostatními
dědici; žalovaný se účastníkem řízení na straně žalující nestane.
Z uvedeného je zřejmé, že pokud odvolací soud zastavil řízení podle § 104 odst.
1 věty první o. s. ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, spočívá
jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a žalobkyní A) uplatněný
dovolací důvod je naplněn. V řízení mělo být na straně žalobců pokračováno s
ostatními dědici, tedy s MUDr. M. V. a J. P. jakožto právními nástupci
původního žalobce s tím, že žalovaná se řízení bude i nadále
účastnit pouze na straně žalované. Nejvyšší soud České republiky proto napadené
usnesení zrušil a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího
soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem
a odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu