iky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka
Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce A. K., zastoupeného
JUDr. J. J., advokátem, proti žalovanému S. m. O., městskému obvodu M. H. a H.,
zastoupenému JUDr. O. B., advokátem, o zaplacení částky 1 393 416 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 519/95, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. března 2002
č. j. 13 Co 1499/2000 – 141, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
ve výši 17 % ročně za dobu od 1. 1. 1995 do zaplacení; současně rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci postoupil I. T. na
základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24. 10. 1994 pohledávku proti
městu O. – městský obvod M. H. a H. ve výši 1 393 416 Kč spočívající v
zaplacené kupní ceně za nemovitosti v k. ú. M. H. v obci O. ve výši 410 000 Kč
a v částce 983 416 Kč za rekonstrukci domu, jeho údržbu a opravy, a placení
daňových povinností. Soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva o postoupení
pohledávky ze dne 24. 10. 1994 je neplatná, jestliže I. T. převedl na žalobce
pohledávku ve výši 410 000 Kč z neplatné kupní smlouvy o prodeji nemovitosti, a
je neplatná i v rozsahu postoupení práva na vyplacení částky 983 416 Kč od
žalovaného, jestliže vymezení pohledávky nebylo ve smyslu § 37 odst. 1 obč.
zák. dostatečně určité, není jasné jak pohledávka vznikla, protože ze smlouvy
neplyne, jaká konkrétní údržba a opravy byly provedeny a jednotlivě v jaké
hodnotě a přesném čase, a o jaké konkrétní daňové povinnosti se jednalo a v
jaké výši. Podle neplatné smlouvy o postoupení pohledávky na žalobce nepřešlo
ani právo na výplatu bezdůvodného obohacení, jež měl žalovaný získat. Z těchto
důvodů není žalobce v dané věci aktivně legitimován. Žalovaný se nestal
nástupcem Státního podniku bytového hospodářství O. 1, který přijal částku 410
000 Kč z úhrady kupní ceny za předmětné nemovitosti podle neplatné kupní
smlouvy, a přešly-li posléze tyto nemovitost na žalovaného podle zákona č.
172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, přešly na něj jako na nového vlastníka jen práva a závazky
spojené s věcí – mající povahu práv věcných, nikoliv práva a závazky spojené s
vlastníkem věci. Soud žalobu zamítl v plném rozsahu, a to ohledně částky 410
000 Kč z důvodu neexistence závazku žalovaného vůči postupiteli I. T. - tedy
neplatného postoupení práva na výplatu této částky na žalobce, a ohledně částky
983 416 Kč z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky pro neurčitost
úkonu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. března 2002 č.
j. 13 Co 1499/2000 – 141 rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl
návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud přejal skutková zjištění učiněná
soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Shodně se soudem
prvního stupně dovodil, že v dané věci není žalobce pro vymáhání pohledávky
aktivně legitimován pro uplatnění předmětné pohledávky z neplatné smlouvy o
postoupení pohledávky a dospěl k závěru, že absentovala i věcná pasivní
legitimace na straně žalovaného, jestliže v daném případě prokazatelně
částku 410 000 Kč jakožto kupní cenu z neplatné kupní
smlouvy získal Státní podnik bytového hospodářství O. 1, a tato částka nepřešla
do dispozice žalovaného, a to ani v
souvislosti s přechodem vlastnictví k předmětným nemovitostem ze
státu na žalovaného podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu
některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Skutková podstata
bezdůvodného obohacení a s tím spojená povinnost jej vydat ve smyslu § 451 obč.
zák. předpokládá skutečné, faktické (nikoliv právní) obohacení (zvětšení
majetku) z důvodů v zákoně dále vyjmenovaných. Uzavřel, že žalovaný nezískal na
úkor žalobce žádné bezdůvodné obohacení. Odvolací soud nepřipustil dovolání
proti svému rozsudku, neboť v předmětné věci se neřešila otázka zásadního
právního významu, a posuzované právní úkony a na to navazující existence věcné
a procesní legitimace účastníků byla již dosavadní judikaturou řešena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů podle § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř., ve znění před 1. 1. 2001, a navrhl, aby dovolací
soud podle § 239 odst. 2 o. s. ř., ve znění před 1. 1. 2001,
připustil dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, přičemž za otázku zásadního
právního významu považoval především otázku, zda při přechodu majetku podle
zákona č. 172/1991 Sb. přešly s majetkem i všechna a práva a povinnosti s
vlastnictvím spojené, neboť má za to, že i když tento zákon
výslovně otázku přechodu závazků nijak neupravil, neznamená to, že na nového
vlastníka přešly věci zatížené pouze existujícími právními břemeny, mající
povahu práv věcných. Namítl, že oba soudy pominuly § 457 obč. zák., podle něhož
v případě neplatné smlouvy je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co
podle ní dostal. Zánikem druhého účastníka kupní smlouvy (Státního podniku
bytového hospodářství O. 1) nemohla zaniknout povinnost vrátit kupní cenu z
neplatné kupní smlouvy. Poukazuje, že ustanovení § 457 obč. zák. je ve své
podstatě vypořádáním restitučního nároku, byť podle obecného právního předpisu,
a v této souvislosti připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, jež
vyřešilo otázku povinnosti obce vydat věc získanou podle zákona č. 172/1991 Sb. osobám oprávněným podle zvláštních restitučních předpisů s tím, že majetek,
který podle citovaného zákona přešel na obce, převzaly obce se všemi právy a
povinnostmi, které se k tomuto majetku připínají. Dovolatel nesouhlasí ani s
právním závěrem obou soudů ohledně uplatněného nároku ve výši 983 416 Kč, že
smlouva o postoupení pohledávky v této části je neurčitá a z tohoto důvodu
neplatná. Odkazuje na § 35 odst. 2 obč. zák. a domnívá se, že při jeho aplikaci
je zřejmé, že mu postupitel postoupil jednak pohledávku na vrácení kupní ceny z
neplatné smlouvy a jednak pohledávku vzniklou zhodnocením předmětu kupní
smlouvy za dobu, kdy měl tento předmět v dobré víře ve svém držení. Má za
to, že pohledávka je dostatečně identifikovatelná, když ve
smlouvě je výslovně uvedeno, že veškeré doklady o výši pohledávky, tedy o
rekonstrukci domu, jeho údržbě a úpravách byly předány
zástupci dlužníka. Mimoto má za to, že je nadbytečné specifikovat jaký náklad a
kdy byl přesně na nemovitost vynaložen, neboť výši bezdůvodného obohacení nelze
v těchto případech zjistit bez znaleckého posudku, přičemž za rozhodující
považuje rozsah zhodnocení nemovitosti, který spočívá v rozdílu ceny
nemovitosti v době vrácení vlastníkovi a ceny nemovitosti před jejím
zhodnocením. Je přesvědčen, že v daném případě byl právní úkon o postoupení
pohledávky určitý, neboť pohledávka je identifikovatelná a obsah vůle účastníků
objektivně pochopitelný; v této souvislosti poukazuje na dosavadní
judikaturu, která zastává názor, že převáděná pohledávka je
výslovně identifikována, když postupník již ze samotného textu smlouvy ví, o
kterou pohledávku se jedná a kdo je z ní zavázán.
Dovolatel se domnívá, že i v
části, v níž napadené rozhodnutí řešilo otázku platnosti smlouvy o postoupení
pohledávky, má toto rozhodnutí pro něj zásadní význam, neboť v případě
platnosti smlouvy o postoupení pohledávky by se stal ve sporu aktivně
legitimovaným a je zásadního významu i z toho důvodu, že není jednotná
judikatura v tom směru, zda pro platnost právního úkonu postačuje, je-li právní
úkon objektivně vnímán jako určitý účastníky konkrétního právního vztahu, či
určitost právního úkonu musí být objektivně zřejmá i ve vztahu k jiným osobám
než účastníkům právního úkonu. Žalobce navrhl, aby rozsudky odvolacího soudu i
soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena k dalšímu řízení soudu prvního
stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále opět
jen „o. s. ř.”) - srov. část dvanáctou, Hlavu I, bod 17
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované
zákonem, bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně
zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o. s. ř.), se zabýval
nejprve přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami
uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./,
nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak
než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil /§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř./.
Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení
odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je
přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez
návrhu. Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka
na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením /vydáním/ usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací
soud přihlíží z úřední povinnosti /§ 242 odst. 3 o. s. ř./, nebyly dovolatelem
tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání
v dané věci není dána ani podle § 238 o. s. ř., neboť dovolání směřuje
proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, a nejde o případ,
kdy soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§ 238
odst. 1 písm. b) o. s. ř./.
Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z § 239 odst. 1 o. s.
ř., neboť - jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku - odvolací
soud nevyslovil přípustnost dovolání.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Dovolání
je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních
otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Z hlediska § 239 odst. 2 o. s. ř. o rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval
právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít současně po právní stránce zásadní
význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na
případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího
soudu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku,
která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v
judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil
určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře. Přípustnost
dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel
tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně
má (srov. v tomto směru usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1339/96
publikované v časopise Soudní judikatura, pod č. 101, ročník 1997, sešit 12).
Za otázku zásadního právního významu nelze zpravidla považovat takovou otázku,
která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s konformní
soudní praxí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. 10. 1996
sp. zn. 2 Cdon 911/96, uveřejněné v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu “Právní
rozhledy”, příp. usnesení téhož soudu z 24. 9. 1997 sp.
zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v sešitě č. 13 z roku
1997 časopisu “Soudní judikatura”).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání v této věci je
přípustné, neboť odvolací soud v daném případě posuzoval
právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní
význam a rozhodnutí odvolacího soudu má současně po právní stránce zásadní
význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí, přešly na obce věci zákonem vymezené. Tento
majetek na obce přešel dnem účinnosti zákona (dnem 24. 5. 1991) ve
stavu, v jakém se nacházel. O otázce přechodu práv a závazků v souvislosti s
přechodem majetku podle citovaného zákona rozhodl Nejvyšší soud České republiky
již rozsudkem ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1153/96,
publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, sešit č.
4, pod č. 17. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru,
že majetek, který podle zákona č. 172/1991 Sb. přešel na obce, převzaly obce se
všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku připínají. K majetku se
připínají pouze věcná práva a práva, o kterých to zákon výslovně stanoví. Zákon
č. 172/1991 Sb. výslovně nestanovil, že by s majetkem přešla na obce nějaká
další práva. Právo na vydání bezdůvodného obohacení, jehož se žalobce
domáhá, a to jak z titulu zaplacené kupní ceny, tak z
titulu zhodnocení nemovitosti, není ale právem, které by se
k majetku připínalo. Podle § 451 obč. zák. je povinen vydat obohacení ten, kdo
se na úkor jiného bezdůvodně obohatí. Z uvedené formulace zákona je zřetelné,
že povinnost vydat bezdůvodné obohacení se neváže k věci, ale k
osobě, jež se bezdůvodně obohatila. Jestliže na obec přešel
majetek ze zákona, není možno konstatovat, že by obec tímto zákonným přechodem
vlastnictví získala nějaké bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 obč.
zák., neboť bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez
právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Právní závěr odvolacího
soudu, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, je správný,
byť odvolací soud pochybil, spojoval-li nedostatek pasivní legitimace
žalovaného jen s uplatněným nárokem ve výši 410 000 Kč. Protože výsledkem
řešení otázky zásadního významu je závěr, že žalovaný tím, že získal majetek
podle zákona, a to ve stavu v jakém existoval ke dni účinnosti cit. zákona, se
nemohl v souvislosti s tímto zákonným přechodem majetku bezdůvodně obohatit, je
napadený rozsudek odvolacího soudu, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně o zamítnutí žaloby v celém rozsahu, správný. Je-li správný
závěr, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, není
už otázkou zásadního významu posouzení otázky aktivní věcné legitimace žalobce,
byť by jeho aktivní legitimace byla dána tím, že by smlouva o postoupení
pohledávky byla platná, byla-li by pohledávka dostatečně identifikovatelná mezi
účastníky smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
27. 10. 1999 sp. zn. 1 Odon 153/97, publikovaný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, sešit č. 10, pod č. 74, rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. 31 Cdo
503/98), protože z hlediska § 239 odst. 2 o. s. ř. jde o
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jen tehdy, jestliže je
posuzována právní otázka, která v projednávané věci má pro rozhodnutí ve věci
zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
nebyl naplněn, a protože nebylo zjištěno, a ani dovolatelem tvrzeno, že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen jinou vadou (než vadou uvedenou v § 237
odst. 1 o. s. ř.), která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.),
dovolání žalobce podle § 243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1, neboť žalobce s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých
nákladů právo nemá a žalovanému v dovolacím řízení žádné
náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. května 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu