33 Odo 26/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobkyně A. B., zastoupené, proti žalované M. S., zastoupené, advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 1013/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. května 2003, č. j. 8 Co 3079/2002-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Žalobkyně se domáhala určení, že nemovitosti specifikované v žalobním petitu (dům a pozemky) jsou v jejím vlastnictví, neboť má zato, že jsou splněny předpoklady pro vrácení daru.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 24. července 2002, č.j. 6 C 1013/2001-43, žalobu na určení vlastnictví zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.Vycházel ze zjištění, že žalobkyně darovala žalované, která je její neteří, předmětné nemovitosti darovací smlouvou ze dne 30. 3. 1998 a že dne 4. 1. 2000 zaslala žalované výzvu k vrácení nemovitostí, kterou odůvodnila tím, že se k ní žalovaná chovala v rozporu s dobrými mravy. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že toto tvrzení žalobkyně neprokázala. Z výpovědí svědků J. S. staršího, J. S. mladšího, O. K., Z. M., J. Č. a M. Č. naopak vyvodil, že žalovaná o žalobkyni pečovala, doprovázela ji na lékařská ošetření, navštěvovala ji v nemocnici. Žalobkyně neprokázala ani své tvrzení, že žalovaná ji fyzicky napadla a odcizila její věci, neboť věc jejího trestního oznámení byla policií odložena. Soud prvního stupně uzavřel, že nejsou splněny předpoklady pro vrácení daru vyžadované ustanovením § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“). Dále pak konstatoval, že žaloba nemůže být úspěšná rovněž proto, že žalovaná kupní smlouvou ze dne 14.10.1998 (s účinky vkladu 11. 11. 1998) předmětné nemovitosti prodala manželům H., a není tak ve sporu pasivně legitimována.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. května 2003, č. j. 8 Co 3079/2002-65, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Jak skutkové, tak i právní závěry soudu prvého stupně shledal odvolací soud správnými. Doplnil pouze, že za situace, kdy žalovaná již není vlastníkem nemovitostí, bylo navíc možné žalovat (při splnění podmínek § 630 ObčZ) pouze na zaplacení finanční náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá v něm, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a potažmo i rozhodnutí soudu prvního stupně, které jeho vydání předcházelo, jsou založeny na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Žalobkyně totiž nenavrhla všechny důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení a nebyla soudem vyzvána, aby tak učinila. Nesprávně pak byla odvolacím soudem posouzena věrohodnost výpovědí svědků a žalované. Další pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v tom, že měla být podle § 118a o. s. ř. poučena, že má žalovat na zaplacení finanční náhrady. Je přesvědčena, že řízení tak bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je tedy dán dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Z uvedených důvodů navrhuje proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná s dovoláním nesouhlasila. Namítala, že soud nebyl ve smyslu ustanovení § 5, ani § 118a o. s. ř. povinen, ba ani oprávněn poučovat žalobkyni o hmotném právu. Žalobkyně tvrdila určité skutečnosti, k jejich prokázání také navrhla důkazy. Jestliže soud v rámci volného hodnocení těchto důkazů žalobu zamítl, postupoval správně podle § 132 o. s. ř. Správně podle názoru žalované rovněž aplikoval ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. v souvislostí s tou částí žaloby, v níž nebyla žalovaná od počátku řízení legitimována.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V posuzovaném případě dovolatelka nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (tj. netvrdí, že by odvolací soud jím zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu), nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že stejně jako před ním soud prvního stupně, založil i on své rozhodnutí na nedostatečně, resp. nesprávně zjištěném skutkovém stavu, a uplatňuje tím dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. mířící na zpochybnění skutkových závěrů, k nimž odvolací soud dospěl. Výtkami, že ji soud nepoučil, aby změnila žalobní petit a požadovala namísto určení vlastnictví zaplacení finanční náhrady, a aby k prokázání svých tvrzení navrhla další důkazy, uplatnila dovolatelka dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2, písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobkyně v dovolání uplatnila, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 150, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení úspěšné žalované byla náhrada těchto nákladů odepřena z důvodů zvláštního zřetele hodných na straně žalobkyně spočívajících v její tíživé sociální situaci zohledněné i při osvobození žalobkyně od soudních poplatků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. března 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu