33 Odo 268/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci
žalobkyně V. P. s. r. o., zastoupené, advokátkou, proti žalovanému PhDr. I.
M., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 151.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 12 C 231/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 17. září 2003, č. j.
13 Co 298/2003-75, ve znění opravných usnesení ze dne 17. září
2003, č. j. 13 Co 298/2003-78, a ze
dne 10. prosince 2003, č. j. 13 Co 298/2003-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího
řízení částku 6.865,- Kč k rukám, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. září 2003, č. j. 13 Co
298/2003-75, ve znění opravných usnesení ze dne 17. září
2003, č. j. 13 Co 298/2003-78, a ze dne 10. prosince
2003, č. j. 13 C 298/2003-80, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
1 ze dne 25. března 2003, č. j. 12 C 231/99-56, jímž byla
žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 151.000,- Kč s 21 %
úrokem z prodlení od 14. 7. 1999 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech
řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stalo se tak poté, co
předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. května
2002, č. j. 12 C 231/99-33, (rovněž žalobě
vyhovující) byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 30.
října 2002, č. j. 13 Co 527/2002-48, a věc byla soudu prvního stupně vrácena k
dalšímu řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaný a jeho sestra E. H. jako budoucí
prodávající a Ing. F. B. jako budoucí kupující uzavřeli dne 1. 12. 1996
smlouvu o smlouvě budoucí, podle níž mělo dojít nejpozději do
31. 5. 1997 k uzavření kupní smlouvy, přičemž tento termín bylo možno
prodloužit nejvýše o další tři měsíce za podmínky uhrazení částky 34.000,- Kč
za každý měsíc prodloužení. Žalovaný (zastoupený na základě plné moci svou
sestrou), jeho sestra, Ing. B. a žalobkyně uzavřeli dne 31. 8. 1997
dodatek ke smlouvě o smlouvě budoucí o prodloužení
předmětné smlouvy do 30. 9. 1997 za podmínky úhrady částky 100.000,- Kč jakožto
garance vážného zájmu o koupi nemovitostí. V dodatku bylo uvedeno, že žalobkyně
vstoupila do práv a povinností budoucího kupujícího Ing. B. na základě smlouvy
o postoupení pohledávky. Titíž účastníci uzavřeli dne 1. 10. 1997 a
dne 1. 11. 1997 další dodatky o prodloužení smlouvy do 31. 10.
1997 a 30. 11. 1997 za podmínky uhrazení částky 100.000,- Kč jako garance
vážného zájmu za každý měsíc, o který byla smlouva prodloužena. Ing. B. na
základě smlouvy o smlouvě budoucí uhradil žalovanému a jeho sestře částku
200.000,- Kč jako zálohu - garanci vážného zájmu o koupi nemovitostí. Žalobkyně
na bankovní účet žalovaného uhradila částku 151.000,- Kč. Přitom v řízení
vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 22 C 159/98 bylo pravomocně
rozhodnuto rozsudkem ze dne 13. května 1999, č. j. 22 C 159/98-30, že sestra
žalovaného E. H. je povinna zaplatit žalobkyni částku 251.000,- Kč s 21 %
úrokem z prodlení ode dne 11. 6. 1998 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní
moci rozsudku, přičemž soud v tomto řízení vycházel ze stejných skutkových
zjištění jako v projednávané věci.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně,
které odpovídá zjištění, že žalobkyně převedla na bankovní účet žalovaného
celkem částku 151.000,- Kč, a závěru, že nebyla v řízení prokázána existence
písemné smlouvy o postoupení pohledávky mezi Ing. B. a žalobkyní, byť v
písemných dodatcích ke smlouvě o smlouvě budoucí byla
zmiňována. Protože žalobkyně v řízení netvrdila, že by došlo k postoupení práv
a povinností z budoucího kupujícího Ing. B. na žalobkyni ze smlouvy o
smlouvě budoucí ve smyslu § 50a ve spojení s § 524 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), nestíhala ji
povinnost tuto skutečnost prokazovat. Nadto odvolací soud konstatoval, že
„vstup do smluvních vztahů (založených smlouvou o smlouvě budoucí) nepřichází
pojmově v úvahu“. Otázku platnosti dodatků ke smlouvě o
smlouvě budoucí, resp. jejího prodloužení v závislosti na vydání příslušného
územního rozhodnutí, kterou namítal žalovaný, shledal vzhledem k výše řečenému
právně irelevantní. Za správný proto pokládá závěr soudu prvního stupně, že
žalobkyně plnila žalovanému bez právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 2 obč.
zák., a proto žalovaného stíhá povinnost žalobkyni bezdůvodné obohacení, které
na její úkor získal, vydat (§ 451 odst. 1, § 456 a § 458 obč.
zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a napadá v něm správnost
závěru odvolacího soudu, že žalobkyně plnila žalovanému bez
právního důvodu, a proto je povinen žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení, které
na její úkor získal. Na rozdíl od odvolacího soudu je názoru, že
k singulární sukcesi - ke vstupu žalobkyně do práv a povinností na straně
budoucího kupujícího došlo, čemuž nasvědčuje znění dodatku ze dne 31. 8. 1998.
V něm je výslovně uvedeno, že „na základě Smlouvy o postoupení práv a
povinností mezi A. Ing. B. a společností V. P. s. r. o. vstoupila do práv a
povinností dle smlouvy o smlouvě budoucí společnost V. P. s. r. o. na straně
kupujícího“. Přitom okolnost, že zmíněná smlouva o
postoupení práv a povinností nebyla soudu předložena, na věci nic nemění. Sám
ji předložit nemohl, neboť nebyl jejím účastníkem, a žalobkyně ji patrně
nepředložila proto, aby ve sporu uspěla. Podle dovolatele povinnost unést
důkazní břemeno nestíhala jeho, nýbrž žalobkyni, která své procesní povinnosti
nedostála, neboť předmětnou smlouvu o postoupení práv a povinností
nepředložila. Jestliže soudy uvažovaly jinak, porušily jeho právo na
spravedlivý proces ve smyslu článku č. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod. Z uvedených důvodů navrhl zrušit rozsudky soudů obou
stupňů.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření k námitce dovolatele, že neunesla důkazní
břemeno, uvedla, že v rámci zásady projednací nesla důkazní břemeno pouze
ohledně těch tvrzení, která sama přednesla v řízení a které umožní žalobě
uspět, a nikoli ohledně tvrzení protistrany. Měl-li tudíž žalovaný zato, že je
nutné provést další důkazy k prokázání jeho skutkových tvrzení, měl je
navrhnout. K porušení práva na spravedlivý proces proto nedošlo. Navrhla
dovolaní odmítnout popřípadě zamítnout, dospěje-li dovolací soud dospěl k
závěru, že dovolání je přípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst.
1 a 4 o. s. ř.) se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže být založena § 237 odst.
1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem
potvrdil sice v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, jímž však soud
prvního stupně nerozhodl ve věci jinak než v předchozím zrušeném rozsudku. Je
proto namístě přípustnost dovolání zvažovat výlučně v intencích § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek
právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod,
kterým je možno namítat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s.
ř.), nebo jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Námitky takového charakteru nemohou
přípustnost dovolání založit (i kdyby byly dány) a dovolací soud, který teprve
přípustnost dovolání zvažuje, se jimi nemůže zabývat. Dovolací soud je ve
smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou
relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá (tj.
právní otázky, které měly pro rozhodnutí o věci určující význam), které mají
obecný přesah, a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel současně napadl,
resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř. a jeho obsahové konkretizaci dovolatel napadl správnost
právního závěru odvolacího soudu, že mu žalovaná plnila bez právního důvodu,
který odvisel na vyřešení prejudiciální otázky, zda žalobkyně vstoupila do práv
a povinností ing. B. ze smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené podle § 50a obč.
zák. se žalovaným, a to v důsledku smlouvy o postoupení pohledávky.
Napadené rozhodnutí nemá v posuzovaném případě po právní stránce zásadní
význam ve smyslu § 237 odstavce 1 písm. c/ o. s. ř., neboť právní posouzení
věci odvolacím soudem není v rozporu s dosavadní soudní judikaturou.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že uplatněný nárok
žalobkyně je nárokem z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák., neboť
z hlediska právního posouzení věci žalobkyně plnila žalovanému bez právního
důvodu. K námitce žalovaného, že žalobkyně ve smyslu § 524 obč. zák. vstoupila
do práv a povinností původního budoucího kupujícího Ing. B., zaujal odvolací
soud správné stanovisko, že vstup do smluvních vztahů
založených smlouvou o smlouvě budoucí nepřichází pojmově v úvahu. Nejvyšší soud
již ve svém rozsudku ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000,
uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2001, svazek 6
vyjádřil názor, že předmětem postoupení podle § 524 obč. zák. sice může být
pohledávka jakéhokoliv druhu, tedy i nepeněžitá, ale postoupení pohledávky ze
smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené podle § 50a obč. zák. není možné.
Smlouva o smlouvě budoucí je totiž dvoustranný závazkový vztah sestávající z
práv, ale i povinností každého účastníka. Předmětem postoupení pohledávky
(cese) může být jen právo, nikoliv povinnost. Pokud tedy Ing. B. měl údajně
postoupit smlouvou žalobkyni právo na uzavření budoucí kupní smlouvy, pak
žalobkyně by nemohla cesí nabýt práva a povinnosti ze smlouvy o
smlouvě budoucí (§ 50a obč. zák.) a nemohla by se tedy cesí
stát účastníkem smlouvy o smlouvě budoucí na straně budoucí kupující. Žalobkyně
navíc v průběhu řízení tuto skutečnost netvrdila a tudíž ji ani nestíhala
důkazní povinnost ohledně tohoto tvrzení (viz jednací protokol na č. l. 53 a
násl. spisu), jak dovozoval v dovolání dovolatel. Právní názor odvolacího
soudu, že žalobkyně ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. plnila
žalovanému bez právního důvodu a ten se na její úkor bezdůvodně obohatil, lze
proto považovat za správný.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, a proto je podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalovanému, který nebyl v
dovolacím řízení úspěšný, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady,
které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 6.790,- Kč (§ 2
odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve
spojení s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném
znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst.
1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném
znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 24. června 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu