U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně A. S., zastoupené,
advokátem, , proti žalované Č. p., a. s., o zaplacení 500 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 8/95, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. června 2000
č. j. 15 Co 92/97 - 40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
pojistná smlouva týkající se havarijního pojištění vozidla byla uzavřena mezi
žalovanou a předchozí vlastnicí vozidla J. H.. Převodem vlastnického práva k
vozidlu na žalobkyni došlo ve smyslu § 10 odst.
1, 2 vyhlášky č. 11/1983 Sb. k zániku pojištění. Tuto skutečnost nemohla změnit
ani okolnost, že žalobkyně v dalším pojistném období zaplatila žalované
pojistné. Soud učinil závěr, že mezi účastníky řízení nemohlo dojít k uzavření
pojistné smlouvy, neboť § 792 odst. 1 obč. zák. vyžaduje obligatorně písemnou
formu této smlouvy. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě neexistoval
písemný návrh pojistné smlouvy, nemohlo dojít k uzavření této smlouvy
ani postupem podle § 792 odst. 2 obč. zák.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. června
2000 č. j. 15 Co 92/97 - 40 potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; návrh žalobkyně na
připuštění dovolání zamítl. Při rozhodování
vycházel ze zjištění, že po zániku pojištění uplynutím pojistného období, v
jehož průběhu došlo k převodu vozidla (§ 10 odst. 1, 2 vyhl. č. 11/1983 Sb.),
žádný z účastníků řízení nepředložil druhému účastníku písemný návrh pojistné
smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že zaplacení pojistného nelze považovat za
akceptaci takového návrhu ve smyslu § 792 odst. 2 obč. zák. Mezi účastníky
nedošlo k uzavření pojistné smlouvy zakládající pojištění, jehož plnění se
žalobkyně po žalované domáhala. Odvolací soud nevyhověl návrhu na připuštění
dovolání, neboť měl za to, že otázka možnosti vzniku pojistné smlouvy
konkludentním jednáním stran je jednoznačně řešena zákonnou úpravou obsaženou v
§ 791 odst. 1 a § 792 odst. 2 obč. zák.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně včas podaným dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z § 239 odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka namítá, že odvolací
soud nesprávně hodnotil provedené důkazy, neboť z předložených písemných
důkazů i výpovědi žalobkyně, původní majitelky vozidla
i odpovědné pracovnice žalované vyplývá, že došlo k uzavření pojistné smlouvy v
písemné formě. Odvolací soud rovněž zcela pominul § 570 obč. zák., neboť tím,
že žalobkyně akceptovala výzvu žalobkyně k zaplacení pojistného došlo k
naplnění § 792 odst. 2 v souběhu s § 794 odst. 1 ve
spojení s § 570 obč. zák. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů ( tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem
2001 - dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad vyjmenovaných v § 237 odst. 1 o. s.
ř. (tzv. „zmatečností“), a ty v daném
případě nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají, je třeba -
je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu - zkoumat přípustnost
dovolání z pohledu § 238 odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Jde-li o
rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, připouští
právní úprava dovolání jen ve třech případech. V prvním případě jde o situaci,
kdy za podmínek stanovených v § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho
dřívějším, zrušeném rozsudku. Ve druhém z nich je dovolání
přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez
návrhu podle § 239 odst. 1 o. s. ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. O
žádný z těchto případů přípustnosti dovolání v dané věci
nejde, protože, odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně, aniž ve výroku svého potvrzujícího
rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné.
Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl
učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením
(vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané
tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje
konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového
zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit
správný právní předpis a zda byl správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové
právní otázky, které pro rozhodnutí ve věci nebylo určující). Rozhodnutí
odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné
povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší
soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze
hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud
posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře
vyšších soudů /rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné
(„nové“) řešení této právní otázky/.
Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam skutečně má.
V daném případě žalobkyně před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího
soudu podala návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, kterému odvolací soud
nevyhověl. Dovolatelka navrhla, aby bylo připuštěno dovolání k řešení otázky
zásadního právního významu spočívající ve výkladu ustanovení § 791, § 792 až
794 obč. zák. ohledně možnosti vzniku pojistné smlouvy konkludentním jednáním
stran a dále ohledně přípustnosti aplikace vyhl. č. 12/1983 Sb., o pojistných
podmínkách pro pojištění odpovědnosti za škody.
V dané věci bylo sporné, zda došlo mezi účastníky řízení k uzavření
pojistné smlouvy. Dovolací soud dospěl k závěru, že ze strany účastníků ani
předchozí majitelky vozidla nedošlo k žádnému projevu vůle směřujícímu k
druhému účastníkovi resp. k předchozí majitelce vozidla, který by bylo možno
vykládat jako písemný návrh pojistné smlouvy. Dovolatelka se nesprávně domnívá,
že ze skutečnosti, že žalovaná přes vědomost o změně vlastnictví k předmětnému
vozidlu (tedy o zániku pojistného vztahu založeného mezi žalobkyní a právní
předchůdkyní žalobkyně), i nadále zasílala původní majitelce vozidla poštovní
poukázky i upomínky na placení pojistného, které žalobkyně
platila, lze dovodit ve smyslu § 570 ve spojení s § 794 odst. 1, a 792 odst. 2
obč. zák., že došlo k uzavření nové pojistné smlouvy mezi účastníky řízení.
Ustanovení § 792 odst. 2 upravuje výjimku z povinnosti písemné akceptace návrhu
pojistné smlouvy. Návrh pojistné smlouvy však musí být vždy v písemné formě
včetně všeobecných pojistných podmínek, a to i z hlediska nezbytné určitosti
závazku. Skutečnost, že žalovaná nesprávně požadovala po právní předchůdkyni
žalobkyni zaplacení pojistného, ačkoliv věděla, že mezi nimi došlo k zániku
závazku ve smyslu § 10 odst. 1, 2 vyhl. č. 11/1983 Sb., nelze, jak
správně dovodily soudy, posuzovat jako nový písemný návrh
pojistné smlouvy, ze kterého by nepochybně vyplývalo přesné vymezení účastníků
pojištění, předmět pojištění i jeho obsah. Zaplacení pojistného
proto nelze považovat za akceptaci takového návrhu ve smyslu § 792 odst. 2 obč.
zák., ať již ve prospěch osoby, která pojistné zaplatila, nebo ve prospěch jiné
osoby podle § 794 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud správně
na posuzovaný případ neaplikoval § 570 obč. zák., neboť nahrazuje-li se závazek
zřízený písemnou formou, musí být dohoda o zřízení nového závazku podle § 570
odst. 2 obč. zák. uzavřena písemně. Z výše uvedeného vyplývá, že písemné
upomínky a složenky k zaplacení pojistného nelze považovat za projev vůle
směřující k uzavření písemné dohody o zřízení nového závazku mezi účastníky
řízení. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že není možno dovolatelkou
položenou otázku považovat za otázku zásadního významu, neboť otázka uzavření
pojistné smlouvy je jednoznačně řešena § 791 odst. 1 a § 792 odst. 2 obč. zák.,
jež soudy správně v posuzované věci aplikovaly. Dovolání proti napadenému
rozsudku tak není podle § 239 odst. 2 přípustné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání jako
nepřípustné, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, část věty před středníkem,
o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně
neměla v dovolacím řízení úspěch a žalované náklady v dovolacím řízení
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. srpna 2002
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu