33 Odo 271/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobkyně B. I., s.r.o., zastoupené, advokátkou, proti žalované E. M., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 4 598 Kč, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 6 C 22/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2003, č.j. 25 Co 150/2003-31, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 1 200 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně, advokátky
.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 4 598 Kč s tím, že tato částka představuje odstupné, které si účastníci sjednali ve smlouvě ze dne 1. 8. 2000 pro případ, že nájemce, resp. kupující, od smlouvy odstoupí. Žalovaná od smlouvy dne 3. 8. 2000 odstoupila, odstupné však odmítla uhradit.
Okresní soud Praha – východ rozsudkem pro uznání ze dne 20. února 2003, č. j. 6 C 22/2003-10, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 598 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. srpna 2003, č. j. 25 Co 150/2003-31, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil a že nezjistil veškeré skutečnosti nezbytné pro rozhodnutí ve věci samé. Připomíná, že platební rozkaz vydaný soudem prvního stupně jí byl doručen bezprostředně před vánočními svátky, takže vlastními silami (nemá právnické vzdělání) zajistila pouze včasné podání odporu. Nebyla však již schopna v soudem stanovené 30ti denní lhůtě se k věci vyjádřit, ani zajistit si právní zastoupení. Vydání rozsudku pro uznání v důsledku fikce uznání za dané situace považuje za odporující dobrým mravům. Protože k vydání rozsudku pro uznání je nezbytný výslovný právní úkon uznávajícího a žalovaná takový úkon nikdy neučinila, je dovoláním napadený rozsudek nezákonný a nerespektuje ani právo žalované na spravedlivý soudní proces. Pochybení soudu shledává žalovaná rovněž v tom, že soud ve věci rozhodl, aniž měl náležitě zjištěn skutkový stav věci. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila s dovoláním napadeným rozsudkem a navrhla, aby jej dovolací soud potvrdil. Je přesvědčena, že soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem, žalovanou o procesních právech řádně poučil způsobem, který je srozumitelný i osobám bez právnického vzdělání. Argumentaci žalované o časové tísni považuje za účelovou a irelevantní.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalovanou), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně přiznávající žalobkyni nárok na zaplacení částky 4 598 Kč.
Protože dovoláním dotčeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a dovolací soud dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl, aniž se mohl věcí zabývat z hlediska námitek uplatněných v dovolání (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 1 125 Kč (srov. část dvanáctou, hlavu první zákona č. 30/2000 Sb., § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazba výše odměny
za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení /advokátní tarif/, po připočtení částky 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem ve výši 1 200 Kč. V dovolacím řízení neúspěšné žalované dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni uhradila; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. března 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu