33 Odo 273/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Vladimíra Velenského, ve
věci žalobkyně V. a k. M., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalované A.
T., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 38.167,60 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 2/98, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.září 2001, č.j. 35 Co
245/2001-176 , takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2001, č.j. 35 Co
245/2001-176, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8.
února 2001, č.j. 23 C 2/98-133 v rozsahu, ve kterém bylo žalované uloženo, aby
zaplatila žalobci 38.167,60 Kč s 21 % úroky z prodlení z částky 425,30 Kč od
15. 1. 1997 do zaplacení a s 26 % úroky z prodlení z částky 33.914,60 Kč od 17.
4. 1998 do zaplacení, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze
dne 8. února 2001, č.j. 23 C 2/98-133 v rozsahu, ve kterém bylo žalované
uloženo, aby zaplatila žalobci 38.167,60 Kč s 21 % úroky z prodlení z
částky 425,30 Kč od 15. 1. 1997 do zaplacení a s 26 % úroky z prodlení z částky
33.914,60 Kč od 17. 4. 1998 do zaplacení, se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 38 167,60 Kč
s příslušenstvím. Uváděla, že tato částka představuje vodné a stočné, které za
období od 20.6.1994 do 20.9.1997 měla zaplatit žalovaná, jako
majitelka domu čp. 392 v H. ulici v B. p. B.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 12. června 2000 č.j.
23 C 2/98-100 žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky
38 167,60 Kč s 21 % úroky z prodlení z částky 31 573,90 Kč od 6. 12. 1996 do
zaplacení, z částky 425,30 Kč od 15. 1. 1997 do zaplacení a z
částky 4 661,30 Kč od 2. 5. 1997 do zaplacení a s 26 % úroky z prodlení z
částky 1 507 Kč od 17. 10. 1997 do zaplacení, zamítl . Současně
rozhodl o nákladech řízení.
Výše uvedený rozsudek byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze
dne 21. listopadu 2000 č.j. 35 Co 473/2000-120 a věc vrácena Obvodnímu
soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení se závazným právním názorem.
Poté Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 8. února 2001 č.j. 23 C 2/98-133
žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila částku 38 167,60 Kč s 21 % úroky z
prodlení z částky 425,30 Kč od 15. 1. 1997 do zaplacení, s 26 % úroky z
prodlení z částky 33 914,60 Kč od 17. 4. 1998 do zaplacení, vše do tří
dnů od právní moci rozsudku.V části požadující úroky z prodlení ve větším
rozsahu žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Při rozhodování vycházel
ze zjištění, že žalovaná byla v rozhodné době, tedy v období od 20. 6.
1994 do 20.9.1997 vlastnicí domu čp. 392 v H. ulici v B. p. B.,
kde se nachází odběrné místo číslo 3305970; vlastníkem sousedních
nemovitostí byla M., s.r.o. V domě žalované byl umístěn hlavní vodoměr, dále
pak i podružný vodoměr, kterým byla voda dále dodávána do sousedních
nemovitostí užívaných M., s.r.o. Množství odebrané vody bylo zjištěno z
odečtové karty vodoměrů č. 3950641 a 5387830, kterou parafoval svědek
T. Stav na odečtové kartě koresponduje se stavem uvedeným na fakturách
vystavených žalobkyní (jejich přehled soud prvního stupně v odůvodnění
rozhodnutí uvedl včetně částek, na které byly vystaveny). Byť označení
odběratele a nového plátce bylo na odečtové kartě přepisováno, rozhodující
údaje, zejména označení vodoměrů, jsou v ní uvedeny jednoznačně (a navíc nebyly
žalovanou nezpochybněny). Shodné označení vodoměrů je i na předložených
fakturách.Výši odběru žalovaná nezpochybnila a tato koresponduje s údaji v
listinách označených jako kalkulace za předmětné období. Cena za jeden
metr krychlový vody dodané nebo odvedené pak byla stanovena v souladu s
předloženými cenovými věstníky. Dosud nezaplacená částka vodného a
stočného činí 38.167,60 Kč. Na podkladě těchto zjištění, soud prvního stupně,
jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, dospěl k závěru, že nárok žalobkyně
je důvodný. Dovodil, že pro posouzení, kdo je odběratelem vody (není-li tento
vztah upraven smlouvou, což se vztahuje na daný případ), je rozhodující, kdo je
vlastníkem domovní přípojky, která navazuje na veřejnou přípojku, z níž je voda
odebírána. Za odběratele vody z veřejné přípojky je třeba považovat zásadně
vlastníka nemovitosti, na níž je osazen hlavní vodoměr. Protože vlastníkem
domovní přípojky byla žalovaná, měla i postavení odběratele vody bez
ohledu na to, že skutečným spotřebitelem byla jiná osoba. Tyto právní
závěry byly vyvozeny z ustanovení § 2a, § 2b, § 14 odst. 1, § 21 odst. 1, § 23
odst. 1 Vyhlášky č. 144/1978 Sb., ve znění Vyhlášky č. 185/1988 Sb.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. září 2001
č.j. 35 Co 245/2001-176 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku ve věci samé potvrdil; částečně jej změnil ve výroku o nákladech řízení.
S odkazem na správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně i on
uzavřel, že odběratelkou vody byla žalovaná, a je tedy ve věci zaplacení
vodného a stočného pasivně legitimována. Konstatoval, že na tomto závěru nic
nemění skutečnost, že z vnitřního rozvodu vody odebírala vodu M., s.r.o., neboť
osazení i demontování podružného vodoměru bylo ve smyslu ustanovení § 21 odst.
1 výše citované vyhlášky zcela na žalované, takže k tíži žalobkyně nelze
klást, že nezajistila jeho odmontování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná a požaduje,
aby ho Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.V dovolání vytýká odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil.
Poukazuje na skutečnost, že přes vodoměr neodebírala vodu ona,
nýbrž M., s.r.o., vodu tedy sama nespotřebovávala. Žalobkyně jako správce
vodoměru měla zasáhnout a odpojit vodoměr, což na ní žalovaná opakovaně
požadovala. Z ustanovení § 20 odvolacím soudem aplikované vyhlášky vyplývá, že
vodoměr je ve správě žalobkyně, která ho může kdykoli na svůj náklad vyměnit.
Žalovaná setrvává v názoru, že pokud vodu sama neodebírala, nemůže být ve sporu
pasivně legitimována, byť je vlastníkem domovní přípojky, na níž je osazen
hlavní vodoměr. Má rovněž za to, že žalobkyně svůj nárok neprokázala, neboť
základní důkaz, kterým je odečtový list, je nedostatečný; jméno
žalované je v něm totiž uvedeno v přelepeném místě, spolu s nesprávným
bydlištěm žalované, a není zde uveden ani příslušný referent žalobkyně.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované bylo zamítnuto. Je
přesvědčena, že prokázala shodnost údajů o odpočtech uvedených na
odečtové kartě s údaji na fakturách. Odběr vody na odbočce k firmě M., s.r.o.,
nebyl měřen. Vycházejíc z údajů na hlavním vodoměru žalobkyně připomíná,
že správnost naměřených hodnot potvrdila žalovaná v prohlášení ze dne 5. 6.
1996. Žalovaná je ve sporu pasivně legitimována, neboť je odběratelkou
vody se všemi právy a povinnosti, tedy i povinností platit dodavateli vodné a
stočné dle odpočtu na vodoměru.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou
(žalovanou), která byla řádně zastoupena advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst.
1 o. s. ř.), a je podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, shledal
dovolání opodstatněným.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a ) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v odvolání uplatněny.
Ze spisu nevyplývá, že by řízení trpělo důvody zmatečnosti uvedenými v § 229
odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení,
které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
dovolatelka existenci takových vad ani netvrdí.
Pro identifikaci dovolacích důvodů není rozhodující, jak jsou v dovolání
označeny, je třeba vycházet z jejich obsahového vymezení, tedy pod který
zákonný dovolací důvod je lze podřadit. V daném případě dovolatelka s výslovným
odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že její povinnost k placení
vodného a stočného je dána tím, že je vlastníkem domovní přípojky, k
čemuž se podle odvolacího soudu připíná povinnost platit úplatu za množství
vody změřené vodoměrem. Současně však zpochybňuje i správnost skutkových
zjištění odvolacího soudu, neboť má za to, že skutkové závěry nemohl tento soud
založit na odečtovém listu vodného; tento důkaz považuje za nepoužitelný pro
zjištění skutkového stavu z důvodu jeho nesrozumitelnosti. Uplatňuje tedy i
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst.
3 o. s. ř.) je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu soudu podle § 132 o. s. ř. Jde o situaci, kdy soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, pominul rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo nebo kdy v
hodnocení důkazů je logický rozpor či výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co by mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanoveních § 133
až 135.
Výše uvedeným dovolacím důvodem však nelze napadnout samotné hodnocení důkazů.
Na nesprávnost hodnocení lze usuzovat pouze ze způsobu, jak je soud provedl.
V daném případě byl důkaz odečtovým listem proveden přečtením této listiny,
tedy zákonným způsobem předvídaným ustanovením § 129 odst. 1 o. s. ř. Pro
posouzení závažnosti tohoto důkazu, tedy zda je použitelný pro zjištění
skutkového stavu je rozhodující, jaké údaje z něj soud zjišťoval. Šlo o záznamy
na vodoměru o množství odebrané vody z potrubí. Podstatné tedy bylo, že z
tohoto důkazu byl získán poznatek o konkrétním množství vody odebrané přes
vodoměr na konkrétním odběrném místě. Z tohoto hlediska je
nerozhodné, zda na odečtovém listu jsou některé nepodstatné údaje
nesprávné, či přepisovány, netýkají-li se množství vody dle
vodoměru. Dovolací soud tudíž naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §
241a odst. 3 o. s. ř. neshledal.
Sluší se navíc poznamenat, že i v případě, že by listina nazvaná jako „odečtový
list vodného“ byla shledána nepoužitelnou, dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 3 o. s. ř. by naplněn nebyl. Zmiňovanou listinou se totiž
prokazovalo množství odebrané vody proteklé vodoměrem. Vzhledem k dále
uvedenému právnímu výkladu však tato skutečnost nemusela být vůbec zjišťována,
neboť je pro posouzení důvodnosti nároku právně bezvýznamná.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatňuje
žalovaná námitku, že vodné by měl platit skutečný odběratel vody, tedy firma
M., s.r.o., nikoliv ona jako vlastník vodoměru, a že žalobkyně jako správce
vodoměru měla odstranit vodoměr, přes který tato firma vodu odebírala, v
okamžiku, kdy zjistila, že přes něj neprochází voda pro odběratelku, ale pro
někoho jiného. Protože o odstranění vodoměru žalovaná žalobkyni opakovaně
žádala, vznikla újma protiprávním úkonem žalobkyně a žalovaná není
ve sporu pasivně legitimována.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil
sice správně, ale nesprávně ji vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval
na daný skutkový stav.
V projednávaném případě soudy obou stupňů zjistily, že žalobkyně v posuzovaném
období dodávala vodu z veřejného vodovodu do objektu žalované, aniž došlo k
uzavření kupní smlouvy. Toto skutkové zjištění nebylo v dovolání zpochybněno.
Dodávky vody z veřejných vodovodů jsou regulovány jednak předpisy veřejnoprávní
povahy (zrušený zákon č. 138/1973 Sb., o vodách, účinný do 31. 12. 2001, zákon
č. 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, účinný od 1. 1. 2002), a dále také předpisy soukromoprávními, neboť
jde současně o prodej a koupi vody jako věci.
Na daný případ je třeba aplikovat vyhlášku č. 144/1978 Sb., o veřejných
vodovodech a veřejných kanalizacích, ve znění vyhlášky č. 185/1988
Sb. (zrušené k 1. 1. 2001 vyhláškou č. 428/2001 Sb.) – dále jen
„Vyhláška o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích“. Ta je sice
prováděcím předpisem k zákonu č. 138/1973 Sb., o vodách, ale současně ve své
části čtvrté obsahuje regulaci právních vztahů mezi subjekty, které veřejné
vodovody provozují a vodu dodávají, a spotřebiteli. Ze zmíněného propojení
právních předpisů veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vyplývá, že dodávky
vody se sice zásadně řídí soukromoprávními předpisy, tedy občanským a obchodním
zákoníkem, ale z úpravy zde obsažené se uplatní pouze smluvní princip vzniku
závazků, popřípadě některá ustanovení upravující obecné problémy závazkových
vztahů (např. promlčení nároku, odpovědností vztahy). Pokud jde o vznik a obsah
samotného závazku k dodávce vody z veřejného vodovodu, z vyhlášky o veřejných
vodovodech a veřejných kanalizacích vyplývá řada modifikací, které smluvní
volnost účastníků omezují (např. ustanovení o rozsahu odběru vody, okamžik
splnění dodávky vody, omezení a přerušení dodávky vody, povinnost zajistit
náhradní zdroj vody - § 16 odst. 2, § 23 odst. 1, 2, § 24 citované vyhlášky).
Vyhláška o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích současně
stanoví, že smlouva o dodávce vody z veřejného vodovodu může být
uzavřena pouze s vlastníkem nemovitosti; to vyplývá z jejího ustanovení § 16
odst. 2, které dává pouze vlastníkovi právo odběru vody v dané nemovitosti
(rovněž legislativní zkratka „odběratel“, představující v dobových
souvislostech zákonný termín pro stranu oprávněnou ze smlouvy, uvažovala
výlučně vlastníka). Pro uvedený závěr svědčí i skutečnost, že vyhláškou č.
185/1988 Sb. byl dosud širší okruh oprávněných (vyhláška do své novelizace
hovoří v § 16 odst. 2 o správci, kterým míní vlastníka i uživatele nemovitosti)
zúžen jen na vlastníka. Na tuto úpravu navazuje § 37 vyhlášky o veřejných
vodovodech a kanalizacích, který stanoví odběrateli povinnost platit dodavateli
úplatu za dodávání vody pro nemovitost k jakémukoli účelu. Další podpůrný
argument pro výlučné postavení vlastníka nemovitosti jako odběratele vyplývá
i z cenových předpisů, kde ze seznamu zboží, u něhož se uplatní věcně
usměrňované ceny, vyplývá, že se předpokládá, že správci vodovodu platí
vlastník nemovitosti (odběratel) a v případech, kde není on sám
konečným spotřebitelem, dohodne se spotřebiteli rozúčtování vodného a stočného.
Při dodávkách vody z veřejných vodovodů jde tedy o závazkové vztahy, které sice
vznikají uzavřením smlouvy podle obecných předpisů (občanský, obchodní
zákoník), ale u nichž speciální předpis omezuje smluvní volnost
stran tím, že závazně upravuje obsah vzniklého závazkového vztahu, a stanoví,
kdo může takovou smlouvu uzavřít (shodně tuto problematiku řeší rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 29 Odo 915/2000 ze dne 30. 5.
2001, publikované ve svazku 6/2001 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu
(C. H. BECK).
V daném případě došlo k dodání vody z veřejného vodovodu do nemovitosti
žalované, aniž by mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena kupní smlouva. Podle
ustanovení § 25 odst. 1 písm. a) vyhlášky o veřejných vodovodech a veřejných
kanalizacích při odběrech vody z veřejného vodovodu uskutečněných bez smlouvy s
dodavatelem, účtují se tyto odběry vody ve výši úplaty spojené s dodáním vody z
veřejných vodovodů za množství odebrané vody zjištěné technickým propočtem,
přičemž se vychází ze světlosti potrubí, z prokázané nebo předpokládané doby
odběru vody a účelu, k němuž bylo vody použito. Podle odstavce 2 téhož
ustanovení k částkám za odběr takto stanoveným se připočtou náklady spojené se
zjišťováním případů odběrů uvedených v odstavci 1, nejméně však 50 Kč.
Vyhláška o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích vychází z
toho, že při dodávkách vody z veřejného vodovodu vstupují do
právního vztahu správce, který dodává vodu z veřejného vodovodu, a vlastník
nemovitosti, pro níž je voda odebírána. Jde buď o smluvní vztah mezi
těmito subjekty, či o vztah vzniklý na základě zákonné skutečnosti – odběru
vody bez uzavření smlouvy s dodavatelem. V obou případech má
povinnost k úhradě odebrané vody vlastník.
Soud prvního stupně i odvolací soud stupně nepochybily, došly-li k právnímu
závěru, že povinnost zaplatit úhradu za odebranou vodu má žalovaná jako
vlastník nemovitosti, kam byla voda z veřejného vodovodu dodávána. Pokud však
dospěly ke skutkovému závěru, že dodávka byla uskutečněna bez smlouvy s
dodavatelem (žalobkyní), měly na danou věc aplikovat ustanovení § 25 odst. 1,
písm. a), odst. 2 vyhlášky o veřejných vodovodech a veřejných
kanalizacích a podle jeho hledisek posoudit výši požadované úplaty za dodávku
vody. Namísto toho nesprávně aplikovaly ustanovení, podle nichž odvisí výše
úplaty na množství vody, která protekla vodoměrem. Je proto dán dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Protože pro posouzení nároku jsou rozhodující kritéria stanovená v § 25 odst. 1
písm. a), odst. 2 vyhlášky o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích (tj.
technický propočet vycházející ze světlosti potrubí, prokázané nebo
předpokládané odběry vody a účelu, k němuž bylo vody použito, jakož náklady na
zjišťování odběru), nikoli množství vody, které proteklo přes vodoměr, je
nerozhodné, zda odečtový list je vadný - jak tvrdí dovolatelka – (jak již bylo
výše vyloženo - tímto důkazem bylo zjišťováno právě množství vody, které přes
vodoměr proteklo) a rovněž je bezvýznamné, zda měla žalobkyně povinnost jako
správce demontovat podružný vodoměr či to záviselo pouze na žalované (i
vyřešení této právní otázky má význam pouze pro skutkový závěr o množství vody,
které vodoměrem proteklo, nikoli však pro posouzení hledisek § 25
vyhlášky o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích vztahujících se k výši
úplaty za dodávku vody z veřejných vodovodů, která byla uskutečněnou bez
smlouvy).
Lze uzavřít, že nezkoumal-li odvolací soud hlediska rozhodná pro výši
úplaty při odběrech vody z veřejného vodoměru uskutečněných bez
smlouvy s dodavatelem, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení
věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a dovolacímu soudu nezbylo,
než tento rozsudek zrušit. Protože hledisky rozhodnými pro výši úplaty se
nezabýval ani soud prvního stupně, platí důvody pro zrušení i pro rozhodnutí
tohoto soudu. Dovolací soud proto zrušil rovněž rozsudek soudu prvního stupně v
části vyhovující žalobě (výroku I.) a věc v témže rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, odst. 3 o. s. ř.); ve zbylé žalobě
vyhovující části, tj. ve výroku II. zůstal rozsudek soudu prvního stupně
dovoláním nedotčen.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v
novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2003
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu