33 Odo 276/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně M. P., proti žalované D. J., o zaplacení částky 33.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 10 C 54/99, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince
2003, č.j. 14 Co 263/2003-113, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2003, č. j. 14 Co
263/2003-113, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 33.000,- Kč s
příslušenstvím. Uváděla, že tuto částku zaplatila žalované na základě smlouvy o
zajištění zájezdu, který se neuskutečnil.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 27. prosince 2002, č. j. 10 C 54/99-94,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku
částku 33.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení z této částky od 24. 8. 1997 do
zaplacení a rozhodl o nákladech řízení (předchozí rozsudek ze dne 6. června
2002, č. j. 10 C 54/99-68, jímž soud prvního stupně rovněž žalobě vyhověl,
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. října 2002, č.j. 14 Co 661/2002-80,
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně v
kanceláři žalované vyplnila a podepsala dne 6. 3. 1997 závaznou přihlášku na
zahraniční zájezd do Turecka v termínu od 24. 8. do 7. 9. 1997 pořádaný
cestovní kanceláří P., spol. s r. o. (dále jen „společnost P.“) pro tři osoby
za cenu 33.000,- Kč. Na sjednanou cenu zájezdu zaplatila částky 10.700,- Kč
(dne 11. 3. 1997) a 22.300,- Kč (dne 17. 6. 1997), které předala žalované
podnikající na základě živnostenského oprávnění s předmětem podnikání (mimo
jiné) zprostředkování a provozování cestovní agentury a vystupující pod
obchodním jménem P. CK. Žalobkyně coby zákazník podepsala tiskopis přihlášky,
kde bylo umístěno logo společnosti P. s dopsaným údajem „J., P.“ a kde jako
prodejce je označena P. CK, P. nám. 635/1, A. Žalovaná přihlášku opatřila
otiskem razítka se stejným označením své cestovní kanceláře včetně svého jména
a podpisu. Žalobkyně podpisem na přihlášce potvrdila, že jsou jí známy
všeobecné podmínky společnosti PROG pro účast na zájezdu (viz katalog P. Léto
97). Zájezd se však neuskutečnil. Soud prvního stupně na základě těchto
zjištění dospěl k závěru, že žalobkyně uzavřela smlouvu o obstarání zájezdu se
žalovanou, která neprokázala své tvrzení, že seznámila žalobkyni s tím, že
jedná za společnost P. Okolnost, že žalovaná částku přijatou od žalobkyně na
cenu zájezdu odeslala na účet jiného, pokládal pro posouzení věci za
nerozhodnou. Zjištění, že na smlouvě a na dokladech o příjmu zálohy a doplatku
ceny zájezdu je umístěno logo společnosti P. a že písemné vyhotovení smlouvy
obsahuje odkaz na všeobecné podmínky společnosti P. pro účast na zájezdu,
považoval za irelevantní s odůvodněním, že neprokazuje tvrzení žalované, že
byla pouze zprostředkovatelem zájezdu, a nikoli jeho obstaratelem. Za
rozhodující označil skutečnost, že žalovaná byla ve smlouvě označena jako
dodavatel či prodejce. Následnému jednání žalobkyně, která podala trestní
oznámení na společnost P., jímž žalovaná argumentovala na podporu svého
tvrzení, že žalobkyně věděla, že je ve smluvním vztahu se společností P.,
nepřiznal žádnou relevanci. Obdobné stanovisko zaujal ke zjištěním, že
žalobkyně si vybrala zájezd z katalogu společnosti P. a že se seznámila s jeho
všeobecnými podmínkami, s tím, že samy o sobě ještě neprokazují vědomost
žalobkyně o tom, že je ve smluvním vztahu se společností P. Výpovědi svědků E. V. a F. J. pokládal za nepodstatné, neboť tyto osoby při uzavírání smlouvy
přítomny nebyly.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního
stupně dovodil, že žalovaná, která v důsledku neuskutečnění zájezdu nesplnila
coby obstaratel svůj závazek ze smlouvy o obstarání věci uzavřené se žalobkyní
podle § 733 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále
jen „obč. zák.“), je povinna vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, jež na její
úkor získala (§ 451 odst. 2 obč. zák.).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. prosince 2003, č. j. 14 Co
263/2003-113, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na uložení
povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 33.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od
24. 8. 1997 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Odkázal na skutkový stav, z něhož vycházel soud prvního stupně, a
doplnil jej o zjištění, že společnost PROG dne 10. 3. 1997 potvrdila závaznou
přihlášku na zahraniční zájezd podepsanou žalobkyní dne 6. 3. 1997. Žalobkyně
byla seznámena se všeobecnými podmínkami P. pro účast na zájezdu, podle jejichž
bodu 1 odst. 1 vznikne smluvní vztah mezi účastníkem (zákazník) a P.
(pořadatel) na základě písemné smlouvy a vzniká řádným vyplněním a podpisem
přihlášky - objednávky zájezdu zákazníkem a jejím potvrzením P. Odvolací soud z
těchto zjištěných skutečností na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že
žalobkyně smlouvu o obstarání zájezdu uzavřela s cestovní kanceláří P. s.r.o.
Objednateli (žalobkyni) proto na základě smlouvy uzavřené podle § 733 obč.
zák. vznikl smluvní vztah přímo s obstaratelem zájezdu - cestovní kanceláří P.
- a prodejce zájezdu (žalovaná) zde vystupoval pouze jako zprostředkovatel. Na
základě těchto úvah pak vyslovil právní závěr, že žalovaná není k vrácení
prostředků zaplacených žalobkyní za neuskutečněný zájezd věcně pasivně
legitimována. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 576/2000, a ze dne 26. září
2000, sp. zn. 25 Cdo 689/99.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnila v něm dovolací důvody
podle § 241 odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkla, že
řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
když napadené rozhodnutí bylo překvapivé a nepředvídatelné s ohledem na
dosavadní průběh řízení. Odvolací soud v usnesení, jímž byl zrušen v pořadí
první rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost, k právnímu
posouzení věci stanovisko nezaujal a napadeným rozsudkem v pořadí druhé
rozhodnutí soudu prvního stupně překvapivě změnil z důvodu neprokazovaného a do
té doby žalovanou pouze tvrzeného. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst.
2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila správnost závěru, že žalovaná není věcně
pasivně legitimována, jenž odvolací soud dovodil ze zjištění, že k uzavření
smlouvy o obstarání věci došlo mezi žalobkyní jako objednatelem a společností
P. jako obstaratelem zájezdu; upozornění na judikáty dovolacího soudu pokládá
za nepřípadné. Zdůraznila, že v době uzavírání smlouvy platil zákon č. 634/1992
Sb., o ochraně spotřebitele, v jehož § 9 je stanovena povinnost prodávajícího
informovat spotřebitele o charakteru poskytované služby. Prostřednictvím § 241a
odst. 3 o. s. ř. napadla skutková zjištění, z nichž odvolací soud při
rozhodování vycházel. Podle jejího názoru označení společnosti P. na přihlášce
k zájezdu bylo nedostatečné a matoucí, žalovaná ji výslovně neupozornila, že je
pouze zprostředkovatelkou, takže bylo nepodstatné, jaké smluvní podmínky
podepsala. Je přesvědčena, že k uzavření smluvního vztahu mezi ní a společností
P. nedošlo. Jedinou obranou žalované bylo tvrzení, že byla pouze
zprostředkovatelem zájezdu a nikoli jeho obstaratelem, a toto své tvrzení
neprokázala. Žalobkyně odkázala na další řízení s obdobným předmětem sporu, v
nichž byla vydána odlišná rozhodnutí. Rozsudek odvolacího soudu navrhla zrušit
a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních
předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o
dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou - účastnicí řízení při
splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.) a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil
na posouzení otázky jeho důvodnosti.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny.
Dovolání je důvodné, neboť řízení v této věci je postiženo vadou podle § 229
odst. 3 o. s. ř.
Z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud v přesvědčení, že jsou splněny
podmínky podle § 214 odst. 3 o. s. ř., rozhodl o odvolání, aniž nařídil jednání.
Podle § 214 odst. 3 o. s. ř. jednání není třeba nařizovat také tehdy, bylo-li
dovolání podáno jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci a účastníci se
práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez
nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud postupuje podle §
213 o. s. ř.
Uvedené ustanovení upravuje výjimku ze zásady, že k projednání odvolání nařídí
předseda senátu odvolacího soudu jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.). Zákon v
tomto případě umožňuje (je-li jediným odvolacím důvodem, který byl v odvolání
uplatněn, poukaz na nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně), aby
se souhlasem účastníků, případně na základě výslovného úkonu, kterým se vzdali
práva účasti na projednání věci, odvolací soud o odvolání rozhodl bez nařízení
jednání.
Z obsahu odvolání žalované je zřejmé, že vedle odvolacího důvodu podle § 205
odst. 2 písm. g/ o. s. ř., jímž zpochybňovala správnost právního posouzení věci
soudem prvního stupně (konkrétně právní závěr o nedostatku věcné pasivní
legitimace žalované k vydání bezdůvodného obohacení), uplatnila i další
odvolací důvody. Výhrady k hodnocení jednotlivých důkazů soudem prvního stupně
(podrobně v odvolání rozvedené) a nesouhlas s jeho závěrem, že neprokázala své
tvrzení, že se žalobkyní jednala jako zástupce společnosti PROG a že žalobkyně
si toho byla vědoma a smlouvu uzavřela s touto společností, představují ve
skutečnosti uplatnění odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.,
jímž lze vytýkat, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k
nesprávným skutkovým zjištěním. Námitkou, že soud prvního stupně neprovedl jí
navržený důkaz výslechem svědkyně, uplatnila odvolací důvod podle § 205 odst. 2
písm. d/ o. s. ř. spočívající v tom, že soud prvního stupně neúplně zjistil
skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání
rozhodných skutečností.
S přihlédnutím ke shora uvedenému se nelze ztotožnit se závěrem odvolacího
soudu o naplnění podmínek podle § 214 odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud proto
nemohl o odvolání žalované rozhodnout bez nařízení jednání. Na tomto závěru
nemůže ničeho změnit ani ta okolnost, že účastnice s tímto postupem soudu
souhlasily.
Jestliže odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, ačkoli se
nejednalo o případ uvedený v § 214 odst. 3 o. s. ř., odňal tím žalobkyni v
průběhu řízení nesprávným postupem možnost jednat před soudem a znemožnil jí
realizaci procesních práv, které jí podle občanského soudního řádu přísluší.
Zatížil tak řízení zmatečnostní vadou podle § 229 odst. 3 o. s. ř., kterou
nelze pominout a pro kterou napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243 odst. 3 věty
první o. s. ř.), aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami.
Právní názor dovolacího soudu je závazný. O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. září 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu