33 Odo 29/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci
žalobkyně J. Č., zastoupené, advokátem, proti žalovanému S. V., zastoupenému,
advokátem, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod
sp. zn. 10 C 14/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 25. května 2004, č. j. 15 Co 172/2003-94, takto
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši
2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám …, advokáta se
sídlem ve ...
Žalobkyně se domáhala po žalovaném vrácení daru požadavkem na
určení, že je vlastnicí tří ideálních čtvrtin domu
čp. 1386 a pozemků č. k. 1874/21 a 1874/14 v obci a
katastrálním území V., zapsaných na LV č. 138 u Katastrálního úřadu ve Ž.
Uváděla, že za trvání manželství žalovanému darovala jednu ideální čtvrtinu
těchto nemovitostí, neboť spolu hodlali provádět opravy a přístavbu domu. K
požadavku na vrácení daru jí vedla skutečnost, že po rozvodu jejich manželství
jí žalovaný dlouhodobě bránil v užívání bytu nacházejícího se v patře domu čp.
1386, přičemž tento byt užíval spolu se svou současnou manželkou a
bezprostředně před tím, než se z domu čp. 1386 odstěhoval, dům poničil
odstraněním věci tvořících jeho součásti. Odvezeny pak byly i věci, které
tvořily společné jmění účastníků. V rozporu s dobrými mravy žalovaný
nerespektoval rodičovská práva žalobkyně k synovi a snižoval její rodičovskou
autoritu.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 12. března
2003, č. j. 10 C 14/2000-63, zamítl žalobu na
určení, že žalobkyně je vlastnicí ideálních tří čtvrtin v žalobě označených
nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. května
2004, č. j. 15 Co 172/2003-94, rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé potvrdil, v nákladovém výroku jej zrušil a v tomto rozsahu
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Shodně jako soud prvního
stupně vycházel ze zjištění, že účastníci jsou bývalí manželé, jejich
manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze
dne 21. 9. 1993, č. j. 7 C 918/93-11, neboť ani jeden z
účastníků již neměl na jeho trvání zájem a oba navázali nové
partnerské vztahy. Nezletilý syn účastníků V. byl na
dobu po rozvodu svěřen do výchovy žalobkyně. Za trvání
manželství darovala dne 12. 4. 1988 žalobkyně žalovanému ideální čtvrtinu v
žalobě specifikovaných nemovitostí, sama si
ponechala stejný podíl a ideální polovinu těchto nemovitostí vlastnila matka
žalobkyně. V domě čp. 1386 byly dva byty; byt v přízemí užívala matka žalobkyně
a byt v patře užívali v době jejich manželství účastníci. Po rozvodu manželství
se žalobkyně z bytu odstěhovala ke svému příteli a bez souhlasu
žalovaného, resp. proti jeho vůli si odvezla věci, které potřebovala a které
patřily do jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Návrh na vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví pak žádný z účastníků nepodal. Tvrzení, že
žalovaný se stýká se synem V. bez vědomí žalobkyně a že žalobkyni před synem
vulgárně nadává, žalobkyně neprokázala. Stýkal-li se nezletilý se svým otcem v
době, kdy pobýval u své babičky (matky žalobkyně), tato byla vždy informována,
kde se nezletilý nachází. Neshody účastníků ohledně výchovy a výživy
nezletilého přetrvávají doposud. Tvrzení žalobkyně, že jí
žalovaný neustále bránil v užívání bytu v domě čp. 1386, soud neuvěřil. Mezi
účastníky a matkou žalobkyně nebyla uzavřena žádná dohoda ohledně
nakládání se společnými nemovitostmi, účastníci respektovali, že byt v přízemí
domu sestávající ze 3 pokojů a kuchyně s příslušenstvím užívá výlučně matka
žalobkyně, ta naopak respektovala, že byt v patře domu užívali v době jejich
manželství účastníci. Po rozvodu manželství, kdy žalobkyně společný byt
účastníků opustila, a v něm zůstal bydlet žalovaný, posléze se svou druhou
manželkou. Žalobkyně tuto skutečnost až do poloviny roku 1999 respektovala a
neprojevila vůli tento byt rovněž užívat. Od roku 1994 byly příslušným správním
orgánem opakovaně projednávány vzájemné neshody mezi matkou žalobkyně a
žalovaným a jeho současnou manželkou, které téměř vždy vyvolala matka žalobkyně
svým chováním hraničícím až se schválnostmi. Dne 5. 10. 1999
žalobkyně žalovaného písemně vyzvala k vrácení daru ze stejných důvodů, jaké
uvedla v žalobě. Na pokladě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací
soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že zjištěné
chování žalovaného vůči žalobkyni nenaplňuje znaky hrubého porušené dobrých
mravů ve smyslu ustanovení § 630 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s .ř., neboť je přesvědčena, že
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Odvolacímu
soudu dovolatelka především vytýká, že rozhodl na základě nedostatečně
zjištěného skutkového stavu věci a že pochybil, pokud
neprovedl jí navržený důkaz ohledáním na místě samém. Jedině
tak si totiž mohl učinit objektivní obraz o tom, jaký dopad na
možnost dalšího užívání bytu v patře domu čp. 1386 měla skutečnost, že žalovaný
z tohoto bytu, resp. domu, odvezl věci, které tvořily jeho součásti. Srozuměna
není ani s právním posouzením dané věci odvolacím soudem. Připomíná, že teorie
i praxe trestního práva rozeznává tzv. krádež spoluvlastnického podílu.
Odvezl-li tudíž žalovaný z domu věci, které tvořily jeho součásti,
jednalo se minimálně o hrubé porušení dobrých
mravů. Nesprávný je podle jejího názoru rovněž názor odvolacího soudu, že
neměla právo - byť byla spoluvlastnicí domu - do bytu užívaného rodinou
žalovaného vstupovat. Žádný ze spoluvlastníků si totiž nemůže usurpovat
společnou věc jen pro sebe. Ze všech uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání s tím, že nejde o věc zásadního právního
významu. Připomíná, že soudy provedly velmi obsáhlé dokazování a náležitě
zjistily skutkový stav věci. Domnívá se, že cílem žalobkyně je oddálit
vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví, o které soud požádal.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní)
řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s.
ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Dovoláním lze podle ustanovení § 236 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Směřuje-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí
první rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzované věci),
připouští zákon dovolání pouze v případě, dospěje-li dovolací soud k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Protože je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí, také dovolací přezkum se otevírá
zásadně pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž
lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Naopak jím není důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř., kterým
lze namítat nesprávnost skutkových zjištění, nebo důvod, jímž lze vytýkat, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Námitky
takového charakteru nemohou přípustnost dovolání založit (i kdyby byly dány) a
dovolací soud, který teprve přípustnost zvažuje, se jimi nemůže zabývat.
Skutkový základ sporu tedy nelze v daném případě
zpochybnit; je pro dovolací soud závazný.
Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím
důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní
jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní
otázky, které měly pro rozhodnutí o věci určující význam), které mají obecný
přesah (tzn. že řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí
konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec - její řešení
lze zobecnit a využít i při rozhodování v jiných případech) a jejichž posouzení
odvolacím soudem dovolatel současně napadl, resp. zpochybnil.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. otevřela žalobkyně dovolacímu
přezkumu správnost posouzení, zda v řízení zjištěné chování žalovaného k ní lze
kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, které opodstatňuje požadavek na
vrácení daru. Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího
kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda chování obdarovaného lze kvalifikovat
jako chování hrubě porušující dobré mravy, se odvíjí od posouzení všech
zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze
jen velmi obtížně zobecnit. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je
významný z hlediska aplikace ustanovení § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, podal Nejvyšší soud České republiky ve
svých rozhodnutích již opakovaně. Namátkou lze zmínit např. jeho rozsudky ve
věcech sp. zn. 29 Odo 228/2000 nebo sp.
zn. 33 Odo 538/2003, v nichž se podává definice dobrých mravů společnosti
tak, že je lze chápat jako souhrn určitých etických a
kulturních obecně zachovávaných a uznávaných zásad,
jež musí být vždy posuzovány z hlediska konkrétního individualizovaného případu
v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu,
kdy nezáleží na subjektivním názoru jednotlivce, nýbrž
na hodnocení společenském, objektivizovaném. Zmíněná rozhodnutí dovolacího
soudu se pak vyjadřují obecně i k aplikovatelnosti § 630 ObčZ a dospívají k
závěru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru nesměřuje jakékoli
závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo
členům jeho rodiny, nýbrž pouze takové, které z hlediska svého rozsahu a
intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho hrubé kolizi s dobrými mravy.
Odvolací soud rozhodl v posuzovaném případě v intencích uvedeného výkladu a
není tudíž opodstatněná výtka dovolatelky, že jeho rozhodnutí je v rozporu s
hmotným právem.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací
soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání
bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu
vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.
Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.500,- Kč (§ 5 písm. b/, §
10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení) a z paušální částky 75,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 16. března 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu