33 Odo 290/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany
Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně „S. 2000“ s.r.o., proti
žalovanému Ing. M. M., zastoupenému, advokátem, o žalobě na obnovu řízení
podané žalovaným, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C
7/2004, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 10. září 2004, č. j. 19 Co 265/2004-21, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky pokládá za nutné v prvé řadě předeslat, že soud
prvního stupně i soud odvolací v řízení o žalobě na obnovu řízení nesprávně
označily účastníky řízení, když jejich procesní postavení zaměnily. V řízení o
žalobě na obnovu řízení je totiž třeba označovat účastníky podle jejich
procesního postavení v původním řízení (srovnej R V/68). Účastníci proto budou
nadále označováni tak, jak vyplývá ze záhlaví tohoto rozhodnutí.
Žalovaný Ing. M. M. se žalobou domáhal, aby byla povolena obnova řízení
vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jenž rozsudkem ze dne 27. 4.
2001, č . j. 13 C 22/2000-149, a usnesením ze
dne 7. 5. 2001, č. j. 13 C 22/2000-154, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2002, č. j. 19 Co 317/2001-176, uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni „S. 2000“ s.r.o. se sídlem D. D. 322
částku 419.917,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 380.974,30 Kč od
2. 2. 1999 do zaplacení a ve výši 10 % z částky 38.943,60 Kč od 19. 3. 2000 do
zaplacení. Přiznaná částka představovala dlužnou cenu díla zhotoveného
žalobkyní. Návrh odůvodnil tvrzením, že dne 28. 6. 1997 předal matce A. M.
částku 100.000,- Kč za účelem zaplacení zálohy na stavební práce prováděné
žalobkyní a matka mu zapomněla sdělit, že částku skutečně
předala. Teprve dne 1. 10. 2003 si vzpomněla, že částku žalobkyni zaplatila, a
téhož dne našla příjmový doklad vystavený dne 1. 7. 1997 žalobkyní na uvedenou
částku. Toto pokládá za novou skutečnost, kterou v původním řízení nemohl
tvrdit, neboť nevěděl, že nastala, a za nový důkaz, o němž
nevěděl, že existuje. Jeho provedení v původním řízení by pro něho mohlo
přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 24. března 2004, č. j. 10 C
7/2004-9, zamítl žalobu na obnovu řízení ve věci vedené u Okresního soudu v
Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 13 C 22/2000 a rozhodl o
nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10. září
2004, č. j. 19 Co 265/2004-21,
usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy dovodily, že nejsou dány předpoklady povolení obnovy řízení ve smyslu
§ 228 odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v
platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Shodně konstatovaly, že žalovanému bylo
již v roce 1997 známo, že své matce předal částku 100.000,- Kč na zaplacení
zálohy na stavební práce prováděné žalobkyní a mohl tedy již v průběhu
původního řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 13 C
22/2000 dotazem u matky zjistit, zda peníze žalobkyni předala a mohl navrhnout
důkaz jejím výslechem bez ohledu na to, zda věděl o příjmovém dokladu ze dne 1.
7. 1997 či nikoli. Sdělení matky dne 1. 10. 2003, že částku žalobkyni předala a
že našla i uvedený příjmový doklad, proto nepředstavují skutečnost a důkaz,
které bez své viny žalovaný nemohl použít v původním řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a označil v něm
dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o. s. ř.
Odvolacímu soudu vytkl, že shodně se soudem prvního stupně nezjišťoval
okolnosti rozhodné pro posouzení věci a neprovedl k nim žádné důkazy. V této
souvislosti podrobně zrekapituloval tvrzení, jimiž odůvodnil žalobu na obnovu
řízení. Namítl, že když měl odvolací soud za to, že odvolání proti usnesení
soudu prvního stupně postrádá některá tvrzení a důkazy, měl ho ve smyslu § 209
o. s. ř. vyzvat, aby je doplnil a navrhl. Dále odvolacímu soudu vytkl, že v
rozporu s § 214 odst. 1 o. s. ř. vydal ve věci rozhodnutí, aniž nařídil
jednání. Tímto postupem mu odejmul ve smyslu čl. 96 zákona č. 1/1993 Sb.,
Ústavy České republiky, v platném znění, a čl. 38 odst. 2 usnesení
předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., v platném znění (Listiny
základních práv a svobod), právo na ústní jednání a projednání
této věci v jeho přítomnosti. S poukazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. namítl, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vydal
rozhodnutí, jež vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť vycházel pouze z obsahu
žaloby na obnovu řízení a nesprávně dovodil, že žalovaný
již v roce 1997 musel vědět o zaplacení částky 100.000,- Kč žalobkyni, aniž
tento skutkový závěr ze žaloby zjevně vyplýval. Z uvedených důvodů navrhl
rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu
oprávněným subjektem (účastníkem řízení) při splnění zákonné podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, jsou obsaženy v § 238 odst. 1 písm. a/, §
238 odst. 2 a § 237 o. s. ř.
Podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního
stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Podle odstavce 2
téhož ustanovení platí ustanovení § 237 o. s. ř. obdobně.
Protože dovolání žalobce směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno v pořadí první usnesení soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta
žaloba na obnovu řízení, může být přípustnost dovolání
zvažována výlučně v intencích § 238 odst. 1 písm. a/, § 238 odst. 2 a § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 238 odst. 1
písm. a/, § 238 odst. 2 a § 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci zásadní právní význam, nýbrž až tehdy, dospěje-li dovolací soud k
závěru, že tomu tak skutečně je.
Z toho, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce
právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek
právních, které se navíc vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle § 241a odst.
2 písm. b/ o. s. ř., prostřednictvím kterého je možno
namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, jímž lze namítat, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), či důvod, kterým je možno vytýkat
nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §
242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkami v něm
uvedenými) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové
konkretizace, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, relevantní jen ty právní otázky, jejichž posouzení
dovolatel napadl.
V napadeném rozhodnutí byla řešena výlučně otázka, zda jsou splněny
předpoklady pro povolení obnovy řízení ve smyslu § 228 o. s. ř., tedy zda
žalovaný v řízení o povolení obnovy původního řízení prokázal existenci nových
skutečností a důkazů, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před
soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a § 211a
o. s. ř. též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro
něho příznivější rozhodnutí ve věci (§ 228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Žalobce
přehlíží, že obnova řízení není určena k nápravě zmatečnostních
vad (k tomu slouží žaloba pro zmatečnost). Proto namítá-
li žalobce, že nebylo v rozporu s § 214 odst. 1 o. s. ř. nařízeno ústní jednání
a tím mu byla odňata možnost jednat před soudem, uplatnil tím ve skutečnosti
zmatečnostní vadu. Tato námitka ovšem není podřaditelná pod způsobilý dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Obdobné platí i pro výtku, že
odvolací soud neprovedl důkazy k prokázání žalobních tvrzení, která představuje
uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř., jenž při zvažování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř. nemá žádnou relevanci. Ani námitka, že odvolací soud (stejně jako soud
prvního stupně) vycházel pouze z obsahu žaloby na obnovu řízení a nesprávně
dovodil, že žalovaný již v roce 1997 musel vědět o zaplacení
částky 100.000,- Kč žalobkyni, nemohla založit přípustnost dovolání, neboť jde
o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který (jak již bylo výše
vyloženo) je při zvažování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř. bez významu. Protože žalovaný žádnou právní otázku, kterou odvolací
soud řešil a pro jejíž posouzení by bylo možno přiznat
napadenému usnesení zásadní právní význam, v dovolání nenastolil, dovolací soud
uzavřel, že dovolání není ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a/ a §
238 odst. 2 ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. K vadám
řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.
s. ř. přitom dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti jen tehdy, je-li
dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě, i kdyby byly dány,
přípustnost dovolání nezakládají.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než dovolání
žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této
fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla proti žalovanému právo (§ 243b odst. 5 věta
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. dubna 2005
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu