33 Odo 305/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta
Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany
Zlatohlávkové ve věci žalobce F. Ž., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému
Ing. P. K., zastoupenému opatrovnicí M. K., vedoucí oddělení Městského soudu v
Brně, o zaplacení částky 210.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 99/97, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2002, č. j. 19 Co
61/2000-58, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 21. září 1999, č. j. 45 C 99/97-36, uložil
žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 210.000,- Kč s 16% úrokem od 7. 12.
1996 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl
o nákladech řízení a o soudním poplatku. Na základě provedených důkazů vyšel ze
zjištění, že žalobce převzal 6. 11. 1995 od žalovaného osobní
automobil tov. zn. Peugeot 405, SPZ …, a v souvislosti s
tím předal žalovanému částku 210.000,- Kč. Žalobce měl původně v úmyslu vozidlo
koupit, ale jelikož s ním nebyl spokojen, od tohoto úmyslu upustil a pokusil se
je žalovanému vrátit. To se mu podařilo až 6. 12. 1996, ovšem žalovaný
mu do současné doby částku 210.000,- Kč nepředal. Z hlediska
právního posouzení věci soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky nedošlo
k uzavření kupní smlouvy v písemné ani ústní formě. Žalovaný se
však tím, že převzal od žalobce oproti předání automobilu částku 210.000,- Kč,
kterou nevrátil přesto, že mu žalobce předal vozidlo zpět, na úkor žalobce
bezdůvodně obohatil a je povinen mu toto bezdůvodné obohacení podle § 451
občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) vydat včetně úroku z prodlení podle § 517
odst. 2 ObčZ.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 16. ledna 2002, č. j. 19 Co 61/2000-58, změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu zamítl, a nově rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Zopakoval důkaz
spisem Obvodního oddělení Policie České republiky B. sp.
zn. … a vyšel především z obsahu trestního oznámení žalobce z 27. 9. 1996,
podle kterého „žalobce kontaktoval firmu F. K. s. r. o. se sídlem v B., b. Č.
č. 7, která dováží z USA ojetá vozidla. Nadále jednal se
žalovaným ing. K., kterého označoval jako majitele firmy F. K. Potřebné věci
kolem koupě vozidla projednával s ing. K. v sídle firmy.
Věděl, že vozidlo je evidováno na firmu F. K. s. r. o.“. Z
toho odvolací soud dovodil, že žalobce jednal se žalovaným jako
se zástupcem firmy F. K. s. r. o. a bylo mu též zřejmé, že vozidlo, které
přebíral, patří této firmě. Šlo tedy o jednání s touto firmou, nikoli se
žalovaným jako fyzickou osobou. To ovšem znamená, že pokud žalovaný
převzal od žalobce částku 210.000,- Kč, učinil tak jako
osoba oprávněná jednat za firmu F. K. s. r. o., nikoli svým vlastním jménem v
soukromé záležitosti. Za tohoto stavu není žalovaný v řízení pasivně
legitimován a žaloba podaná proti němu nemůže být důvodná.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. V něm namítl, že napadený
rozsudek „spočívá na hrubě nesprávném právním posouzení věci, které je v
podstatě odrazem takového hodnocení provedených důkazů, jež nelze označit jinak
než jako hodnocení ostře se příčící základním zásadám obecné spravedlnosti“. V
této souvislosti poukázal na to, že žalovaný i jeho tehdejší
společník v době zahájení tohoto řízení převedli své podíly ve společnosti F.
K. s. r. o. na třetí osobu. Odvolací soud neměl žádný důkaz o tom, že částka
210.000,- Kč náležející žalobci skončila v účetnictví krachující firmy, jíž se
žalovaný, který převzal peníze do kapsy a bez dokladu, právě v této době
zbavoval, a proto je „ničím nepodložená dedukce a fikce, že peníze převzala
uvedená společnost a tato je bezdůvodně obohaceným subjektem, jemuž svědčí
pasivní legitimace ve sporu,“ nesprávným podkladem, od nějž se odvíjí nesprávné
právní posouzení věci. Žalobce podrobně rozebral obsah svého trestního oznámení
a zdůraznil, že pokud se v něm zmiňoval o podvodném vylákání peněz, jejich
převzetí apod., vždy to bylo v souvislosti s osobou žalovaného a nikoli s
osobou jednatele společnosti. Vyjádřil přesvědčení, že žalovaný si peníze
ponechal a nikdy je nevložil do pokladny společnosti, o čemž svědčí především
to, že mu nevystavil žádný doklad o převzetí částky a ani
v průběhu řízení nenabídl například důkaz o tom, že převzaté peníze vložil na
účet firmy. Odvolací soud nesprávně směšuje otázku vlastnictví vozidla a
otázku, kdo převzal peníze, ač jde o dvě samostatné linie, které je nutno
rozlišit. O tom, že vozidlo patřilo společnosti F. K. s. r. o., nebylo sporu,
ovšem vzhledem k závěru soudu prvního stupně, že k uzavření kupní smlouvy
nedošlo, není otázka vlastnictví automobilu důležitá. Jedinou podstatnou
otázkou je to, kdo si ponechal peníze žalobce, a z provedeného dokazování zcela
jasně vyplývá, že tímto subjektem byl žalovaný, nikoli firma. Pak ovšem není
sporu o tom, že se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil žalovaný, který je též v
řízení pasivně legitimován. Žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a
aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán před účinností novely občanského
soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Proto odvolací soud (v
odůvodnění jeho rozhodnutí to sice není výslovně vyjádřeno, ale nic z obsahu
spisu nenasvědčuje opaku) v řízení o odvolání
proti němu postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 1. 2001 (část
dvanáctá, hlava I, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.). Za této situace se i
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle bodu 17. téže části a hlavy
uvedeného zákona projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů, tedy podle
občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000 (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou
osobou, že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že se opírá o
způsobilé dovolací důvody a že jsou splněny další zákonem vyžadované podmínky
(§ 241 odst. 1 a 2 OSŘ), přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3
OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Žalobce v dovolání uplatnil (podle jeho obsahu) dovolací důvody uvedené v § 241
odst. 3 písm. c) OSŘ (tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a v § 241 odst. 3 písm.
d) OSŘ (t. j. že napadený rozsudek spočívá na
nesprávném právním posouzení věci). Dovolací důvod uvedený na prvém místě míří
na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že
skutková zjištění a z nich vyplývající závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí
odvolacího soudu, jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr, který byl pro
rozhodnutí relevantní, tedy o ten, na jehož základě odvolací soud věc posoudil
po stránce právní, a který nemá oporu v provedeném dokazování. Blíže lze v
tomto směru odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. července 1998,
sp. zn. 3 Cdon 10/96, publikovaný v časopisu Soudní judikatura pod č. 161/1998,
v němž byl vysloven názor, že námitka, že se nestala okolnost, již měl soud
dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná,
jestliže dovolatel současně nezpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných
dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani
jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133
až § 135 OSŘ.
V daném případě vyšel odvolací soud ze skutkového závěru, že žalobce jednal v
souvislosti s převzetím vozidla a předáním peněz se žalovaným jako s osobou
vystupující jménem společnosti F. K. s. r. o., ke kterému dospěl především na
základě obsahu trestního oznámení žalobce, jímž byl řádně (§ 129 odst. 1 OSŘ)
proveden důkaz při jednání odvolacího soudu dne 16. ledna
2002. Žalobce sice správnost tohoto závěru zpochybňuje, ovšem netvrdí, že jej
odvolací soud opřel o skutečnosti, které nebyly zjištěny či
nevyšly najevo, ani nenamítá logický rozpor v hodnocení důkazů či rozpor
postupu soudu při hodnocení důkazů s § 133 až 135 OSŘ. V tomto směru pak
neshledal pochybení ani dovolací soud, neboť skutečnosti, na nichž odvolací
soud svůj závěr vybudoval a které jsou z odůvodnění jeho rozsudku shora
výslovně citovány, z trestního oznámení žalobce bezesporu vyplývají, a úvahy,
jimiž se tento soud řídil a na jejichž základě uzavřel, že žalobce si byl vědom
toho, že jedná se žalovaným jako zástupcem firmy, nikterak neodporují obecným
pravidlům logiky. Pokud totiž žalobci bylo známo, že je to společnost F.
K., s. r. o., kdo dováží ze zahraničí ojetá vozidla, a že
vozidlo je ve vlastnictví této společnosti, pokud považoval žalovaného za
„majitele“ této firmy a pokud s ním jednal v sídle společnosti, neměl v té
době nejmenší důvod se domnívat, že s ním žalovaný jedná svým vlastním jménem.
Podstata námitek dovolatele spočívá v tom, že odvolací soud pominul skutečnosti
svědčící o tom, že žalovaný nakonec peníze, které od žalobce převzal,
společnosti F. K. s. r. o. nepředal a ponechal si je pro sebe, ač právě tyto
skutečnosti jsou pro závěr, že žalovaný při jednání vystupoval
svým jménem, rozhodující. Jak bude ale dále – v souvislosti s úvahami o
důvodnosti námitky nesprávného právního posouzení věci – vysvětleno, otázka,
zda žalovaný peníze zmíněné firmě předal či nikoli, není pro posouzení otázky,
kdo se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, tedy otázky pasivní legitimace,
významná a odvolací soud na ní své rozhodnutí nezaložil. Tato dovolací námitka
žalobce se tedy netýká skutkového závěru, který byl relevantní
pro právní posouzení věci, a tak fakt, že ji odvolací soud pominul, nemůže
představovat naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ.
Dovolací námitky skutkového charakteru tedy Nejvyšší soud
ČR za opodstatněné nepovažuje a při právním posouzení věci
vychází ze stejného skutkového stavu jako odvolací soud.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav a může k němu dojít buď tím, že soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popř. že ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Soud prvního stupně, vycházeje z toho, že si
žalovaný ponechal peníze převzaté od žalobce, posoudil věc
podle § 451 ObčZ a uzavřel, že žalovaný získal plněním žalobce
bez právního důvodu majetkový prospěch (odst. 2 uvedeného ustanovení), což
představuje bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobci, na jehož úkor se
obohatil, vydat (odst. 1). Odvolací soud se rovněž zabýval otázkou, kdo byl
subjektem, který se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a který je tedy povinen
mu bezdůvodné obohacení vydat, a tak, byť to výslovně neuvedl, posuzoval věc
též podle § 451 odst. 1 ObčZ. To je bezesporu ustanovení, které na daný případ
dopadá, a tak nemůže jít o použití nesprávného
právního předpisu. Z hlediska výkladu tohoto ustanovení pak odvolací soud
rovněž nepochybil. Jak už bylo uvedeno, nepodařilo se žalobci zpochybnit
skutkový závěr, že při jednání s ním (počítaje v to i předání vozidla a
převzetí částky 210.000,- Kč) žalovaný vystupoval jménem společnosti F. K. s.
r. o. a že i žalobce tehdy z této skutečnosti vycházel.
Na tom nemůže nic změnit fakt, že vše nasvědčuje tomu, že žalovaný následně
peníze na účet či do pokladny společnosti nepřevedl a ponechal si
je, neboť jednání žalovaného jako statutárního orgánu uvedené společnosti bylo
ve smyslu § 13 odst. 1 obchodního zákoníku ve znění účinném v době předání
peněz (t. j. 6. 11. 1995) jednáním této právnické
osoby a ji také zavazovalo. Jestliže to tedy byla společnost F. K. s. r. o.,
kdo od žalobce žalovanou částku (jednáním svého statutárního zástupce učiněným
v souladu s § 13 odst. 1 obchodního zákoníku) bez právního důvodu přijal, je
skutečně ona tím, kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Otázka, zda žalovaný
peníze společnosti předal, pak už je pouze otázkou vztahu mezi těmito dvěma
subjekty. Odvolací soud tedy vyložil § 451 odst. 1 ObčZ z hlediska, kdo na úkor
žalobce získal neoprávněný prospěch, správně a jelikož z toho, co je shora
uvedeno, plyne, že právní závěry, vyvozené ze skutkového stavu, jsou bezchybné,
není dán ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Jestliže pak žalobce netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v
§ 237 odst. 1 OSŘ, případně jinou vadou řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu se existence takovýchto vad
nepodává, je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu je správný a
dovolání žalobce není důvodné. Proto je dovolací soud podle § 243b odst. 1 věty
před středníkem OSŘ zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy úspěšnému
žalovanému, který by podle § 243b odst. 4 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst.
1 a § 142 odst. 1 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. září 2004
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu