NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 311/2001-81
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka
Dese ve věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem , proti
žalovanému J. P., zastoupenému Mgr. R. T., advokátkou, o 69.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C
410/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17.
ledna 2001, č.j. 21 Co 455/2000-66, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se spolu se svojí manželkou domáhali po žalovaném zaplacení částky
95.000,- Kč z titulu nezaplacené kupní ceny a sjednané smluvní pokuty.
Uváděli, že uzavřeli se žalovaným smlouvu o prodeji movitých věcí
(zařízení restaurace), v níž se dohodli na kupní ceně 26.000,- Kč splatné
dne 20. 5. 1994 s tím, že dostane-li se žalovaný do prodlení s
placením kupní ceny jsou žalobci oprávnění „předmět smlouvy odvézt, nebo
počínaje 21.5.1994 je žalovaný povinen platit smluvní pokutu ve výši
100,- Kč za každý den prodlení.“ Jelikož žalovaný kupní cenu nezaplatil
požadují od něj žalobci jak zaplacení této ceny, tak rovněž smluvní pokutu za
období od 21. 5. 1994 do 9. 4. 1996 ve výši 69.000,- Kč.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 14. 3. 2000, č.j. 5 C 410/96-29,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 95.000,- Kč a na náhradě
nákladů řízení částku 22.885,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
Dovodil, že žalobci uzavřeli se žalovaným platně písemnou kupní smlouvu na
zařízení restaurace, jejímž obsahem bylo ujednání o smluvní pokutě, jejíž výše
není v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný dohodnutou kupní cenu 26.000,- Kč
nezaplatil, ani od smlouvy neodstoupil a je proto povinen žalobcům
zaplatit sjednanou kupní cenu spolu s dohodnutou smluvní pokutou.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1.
2001, č.j. 21 Co 455/2000-66, poté, co připustil částečné zpětvzetí
žaloby ze strany žalobce do částky 26.000,- Kč a úplné zpětvzetí žaloby
ze strany žalobkyně a rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu zrušil a
řízení zastavil, ohledně zbývající žalobcem požadované částky 69.000,- Kč
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Žalobcům uložil
povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupkyně
částku 4.800,- Kč na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a částku
5.100,- Kč na náhradě nákladů řízení odvolacího. Vycházeje ze zjištění, že
předmětná kupní smlouva obsahující ujednání o smluvní pokutě byla podepsána
toliko žalovaným a žalobcem, ačkoliv v písemném vyhotovení smlouvy byli
označeni jako prodávající oba žalobci a jako kupující žalovaný a jeho manželka,
uzavřel, že nebyla-li smlouva podepsána všemi účastníky, jímž byl
návrh na její uzavření adresován, v písemné formě nevznikla. Ze zjištěného
skutkového stavu dále dovodil, že smlouva o prodeji movitých věcí byla
uzavřena toliko ústně, a to mezi oběma žalobci a žalovaným. Jelikož
předpokladem platnosti ujednání o smluvní pokutě je – pod sankcí neplatnosti -
písemná forma, k dohodě o smluvní pokutě v souvislosti s předmětnou kupní
smlouvou platně nedošlo a žalovanému povinnost plnit smluvní
pokutu za prodlení s placením kupní ceny nevznikla. Nad rámec
právního posouzení, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil, se zabýval
hypotetickou otázkou, zda by se mohl sám žalovaný zavázat k plnění smluvní
pokuty. Dovodil, že v daném případě se nejedná o běžnou záležitost týkající se
společných věcí manželů a k platnosti takového právního úkonu je vyžadován
souhlas manželky.
Proti rozsudku odvolacího soudu, s výjimkou výroku jímž bylo připuštěno
zpětvzetí žaloby a rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušen a řízení
zastaveno, podal žalobce dovolání, v němž navrhuje rozsudek odvolacího soudu v
napadené části zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, neboť spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že kupní smlouva byla mezi žalobcem
a žalovaným sjednána v písemné formě a v ní obsažené ujednání o smluvní pokutě
je platné. Při posouzení dané otázky je podle něho třeba vycházet ze zjištěného
skutkového stavu, kdy smlouva počala být sepisována ještě za přítomnosti
manželky žalovaného, která však v průběhu sepisu odešla. Návrh předmětné
smlouvy tak podepsali všichni účastníci, jímž byl určen, neboť „byla smlouva
(resp. její návrh) předložena k podpisu pouze žalovanému a
podpis jeho manželky nebyl vůbec požadován – žalobci ani žalovaný se s ní již
nekontaktovali, smlouvu k podpisu jí nepředložili a považovali věc za
vyřízenou.“ Jelikož je návrh smlouvy adresovaným jednostranným právním úkonem a
je perfektní doručením akceptantovi, nepředložením smlouvy k podpisu manželce
žalovaného nebyl vůči ní návrh učiněn a vůle žalobců směřovala k uzavření
smlouvy toliko se žalovaným; uvedení žalované v písemném vyhotovení smlouvy je
z tohoto pohledu irelevantní. K požadavku souhlasu manželky s ujednáním o
smluvní pokutě dovolatel uvádí, že jde o důvod toliko relativní neplatnosti,
jejíž podmínkou je skutečnost, že se jí manželka vůči účastníkům smlouvy
dovolá. Jelikož tak manželka žalovaného v průběhu tříleté promlčecí lhůty
neučinila, je platnost ujednání o smluvní pokutě z tohoto hlediska
nezpochybnitelná.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) projednal věc
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony).
82
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a k tomu oprávněným
subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.) a že
jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm.
a/ o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Dovolatel v dovolání zpochybňuje správnost dvou právních závěrů odvolacího
soudu. V prvém případě jde o závěr, podle něhož je ujednání o smluvní pokutě
neplatné pro nedostatek zákonem stanovené písemné formy, ve druhém o právní
závěr, že ujednání o smluvní pokutě by v dané věci bylo
neplatné rovněž z důvodu absence souhlasného projevu vůle ze strany manželky
žalovaného. Odvolací soud však ve skutečnosti své rozhodnutí
založil toliko na prvém z uvedených závěrů; druhý uvedený právní závěr učinil
pouze z důvodu komplexnosti právního rozboru posuzované věci a protože tento
právní závěr nebyl podkladem rozhodnutí odvolacího soudu, není namístě jej
podrobit přezkumu v dovolacím řízení (srov. § 241 odst. 3 písm. d/
o.s.ř.). Dovolacímu přezkumu se tak v souladu s ustanovením § 242 odst. 3 věta
první otevírá posouzení otázky, zda zkoumané ujednání o smluvní pokutě splňuje
zákonný požadavek písemné formy.
Podle ustanovení § 544 odst. 2 zákona č. 60/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“) lze smluvní
pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo
stanoven způsob jejího určení. Podle ustanovení § 46 odst. 2 věty první ObčZ
stačí pro uzavření smlouvy písemnou formou, dojde-li k písemnému návrhu a k
jeho písemnému přijetí. Písemný návrh a přijetí jsou platnými právními úkony
tehdy, jsou-li podepsány jednající osobou (§ 40 odst. 3 věta první před
středníkem ObčZ).
Písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí: písemnosti
a podpisu. V posuzované věci je ujednání o smluvní pokutě zachyceno písemně na
listině, a to v rámci kupní smlouvy na věci movité. Návrh na
ujednání o smluvní pokutě je v písemné podobě podepsán pouze
žalobcem, přestože v záhlaví písemného vyhotovení návrhu byla uvedena rovněž
žalobcova manželka. Není pochyb, že pouze žalobce protistraně písemně navrhl
uzavření smlouvy, jejíž součástí bylo rovněž ujednání o smluvní pokutě (vůči
druhé smluvní straně byl předložen návrh podepsaný toliko žalobcem) a bylo by
na zvážení druhé strany (tj. žalovaného a jeho manželky, jímž byl návrh
adresován), zda takový návrh akceptuje, či nikoliv. Osobou, která projevila
vůli být návrhem pro případ akceptace druhou smluvní stranou vázána, byl tedy
pouze žalobce sám. Jelikož žalobce učinil svůj návrh písemně a opatřil jej svým
podpisem, je návrh z hlediska dodržení zákonem stanovených podmínek písemné
formy platný. Zbývá posoudit platnost jeho přijetí.
V písemném žalobcově návrhu na uzavření smlouvy jsou jako kupující označeni
žalovaný a jeho manželka.; návrh byl tedy určen nejen žalovanému, nýbrž i jeho
manželce. Namítá-li žalobce, že jeho vůle byla jiná (což dokládá skutkovými
okolnostmi sepisu a podepsání smlouvy), je toto jeho tvrzení irelevantní. U
písemného právního úkonu je právně významná jen vůle účastníků vyjádřená v
písemném textu. Pouhé záměry účastníků nevyjádřené v písemném textu, nebo
odlišné od záměrů zachycených v písemném textu, jsou právně bezvýznamné. Takový
závěr vyplývá ze samotného smyslu zákona, který pro některé právní úkony
stanoví písemnou formu, ačkoliv jinak ctí zásadu bezformálnosti právních úkonů.
Obecně lze říci, že zákon požaduje určitou formu právního úkonu všude tam, kde
má tento právní úkon pro subjekty závažnější právní účinky a kde je důraz
kladen na právní jistotu subjektů i ochranu třetích osob. Bylo by
proti smyslu uvedeného požadavku vykládat právní úkon v rozporu s vůlí
vyjádřenou v písemném textu, když jeho podstatou je právě právní jistota
ohledně vůle účastníků, daná jejím písemným vyjádřením.
Zbývá proto posoudit, zda za této situace, kdy návrh byl určen (adresován)
žalovanému a jeho manželce, a manželka žalovaného listinu, na níž byla
zaznamenána kupní smlouva (resp. v ní obsažené ujednání o smluvní pokutě, které
je předmětem přezkumu v dovolacím řízení) nepodepsala, vzniklo ujednání o
smluvní pokutě v písemné formě mezi žalobcem a žalovaným.
Pro vznik smlouvy přijetím návrhu určeného více osobám stanoví zvláštní
ustanovení zákona další podmínku. Je-li návrh určen dvěma nebo více osobám, a z
jeho obsahu vyplývá, že úmyslem navrhovatele je, aby všechny osoby, kterým je
návrh určen, se staly stranou smlouvy, je smlouva uzavřena, jestliže všechny
tyto osoby návrh přijmou (srov. § 44 odst. 3 ObčZ).
Jak je vyloženo výše, v posuzované věci listina obsahující kupní smlouvu s
ujednáním o smluvní pokutě vypovídá o úmyslu navrhovatele, aby stranou smlouvy
se stal jak žalovaný, tak i jeho manželka. Protože byl však návrh smlouvy
podepsán (přijat) pouze žalovaným samotným, smlouva v písemné formě nevznikla.
Požadavek písemné forma tak nesplňuje ani ve smlouvě obsažené ujednání o
smluvní pokutě. Nedostatek písemné formy způsobuje neplatnost ujednání o
smluvní pokutě. Jde o neplatnost absolutní působící přímo ze zákona od počátku
(ex tunc) bez ohledu na to, zda se této neplatnosti někdo dovolal. Ujednání o
smluvní pokutě nevzniklo a není tak dán žádný právní důvod, na jehož základě by
byl žalovaný povinován k placení smluvní pokuty.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu není zatížen dovolatelem namítanou vadnou
spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/
o.s.ř.) a žalobce netvrdí a ani ze spisu se nepodává, že by
řízení trpělo vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinými
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3
písm. b/ o.s.ř.), k nimž soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3
o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl
(§ 243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nemá právo na náhradu
nákladů a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2002
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
83
předsedkyně senátu