33 Odo 325/2001

33 Odo 325/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové

ve věci žalobce G. N., Spolková republika Německo, zastoupeného, advokátem,

proti žalovanému V. K., zastoupenému, advokátem, o práva z odpovědnosti za

vady, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 328/94, o dovolání

žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2000 č.

j. 30 Co 171/99-169, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů

dovolacího řízení částku 15 825 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k

rukám, advokáta.

rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že

žalovaný uzavřel dne 5. 2. 1994 podle § 737 občanského zákoníku (dále jen

„ObčZ“) s M. S. smlouvu o obstarání prodeje věci - obrazu autora Carlo Carrá

„Krajina“ a poté dne 27. 3. 1994 uzavřel s žalobcem kupní smlouvu o prodeji

tohoto obrazu za kupní cenu ve výši 180 000 Kč. Před prodejem obrazu si

žalovaný nechal vypracovat znalecký posudek od znalce V. T., který určil, že

obraz je dílem italského malíře Carlo Carrá. Žalobce později zjistil, že

předmět prodeje - obraz „Krajina“ není autorským dílem tohoto malíře a to na

základě dopisu syna malíře - Massimo Carrá z 25. 4. 1994, který

předběžně na základě fotografie obrazu vyloučil, že jde o původní dílo jeho

otce, a dopisu aukční síně Sotheby´s K. z 31. 5. 1994, kterým bylo potvrzeno,

že obraz není uveden v seznamu děl uvedeného malíře, a proto jeho autenticitu

nelze potvrdit. Dne 14. 6. 1994 žalobce obraz u žalovaného

reklamoval a požadoval vrácení kupní ceny oproti vrácení obrazu.

Soud prvního stupně nechal vypracovat soudním znalcem z oboru české malířství

20. století V. Z. další znalecký posudek. I tento znalec dospěl k závěru, že

posuzovaný obraz nemůže být dílem malíře Carlo Carrá, neboť objektivní a

přirozený ráz předložené malby neodpovídá stylu práce a uměleckému pojetí maleb

od Carlo Carrá a uzavřel, že z technologie malby a pojetí obrazu vyplývá, že

předložená malba je kvalitní malířské dílo autora dobře obeznámeného s krajinou

ve Středomoří, osobně se domnívá, že je to dílo některého z žáků Krajinářské

školy P. akademie vedené O. N., nicméně nepotvrdil, že se na 100% jedná o

falzifikát. Soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok podle § 741 odst. 1

ObčZ , podle kterého „při prodeji věci svěřené do prodeje odpovídá obstaratel

prodeje kupujícímu za vady prodané věci, obstaratel prodeje odpovídá i za to,

že prodaná věc má vlastnosti, které obstaratel při prodeji uvedl“. Pokud

žalovaný při prodeji ujistil žalobce, že obraz je dílem italského malíře Carlo

Carrá, pak je třeba uzavřít, že tím byl žalobcem ujištěn, že věc má určité

vlastnosti. Odstoupení od smlouvy bylo žalobcem učiněno v zákonné šestiměsíční

prekluzivní lhůtě, když byla vytčena vada věci - neprokázané autorství obrazu.

Při hodnocení důkazů stran pravosti obrazu se soudu prvního stupně jevila jako

přesvědčivější a erudovanější výpověď znalce T., který měl

možnost osobně vidět obrazy tohoto malíře z malířovy krajinné doby, na rozdíl

od znalce V. Z., který viděl pouze malířovy obrazy z jeho futuristického

období. Soud k posouzení obrazu síní Sotheby´s K. a k dopisu syna malíře

Massimo Carrá nepřihlédl, neboť tito vycházeli pouze z fotografií a podle

výpovědi obou znalců je pro posouzení pravosti obrazu nutný osobní kontakt s

dotyčným obrazem. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci se nepodařilo unést

důkazní břemeno, že posuzovaný obraz není dílem italského malíře Carlo Carrá.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20.

prosince 2000 č. j. 30 Co 171/99-169 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,

že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 180 000 Kč do tří dnů od právní

moci rozsudku oproti povinnosti žalobce vydat žalovanému obraz označený jako

„Krajina“ o rozměrech 61 x 80,5 cm, signovaný C. Carrá v téže

lhůtě, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. O nákladech řízení mezi účastníky

řízení před soudem odvolacím a o nákladech státu rozhodl samostatným usnesením

ze dne 12. února 2001 č. j. 30 Co 171/99-181. Odvolací soud opakoval důkaz

výslechem znalce V. Z. a dokazování doplnil novým znaleckým posudkem, který

vypracoval J. Z. Ztotožnil se s právním hodnocením soudu prvního

stupně týkajícím se platně uzavřené smlouvy o obstarání prodeje věci

žalovaným a následně uzavřené kupní smlouvy účastníky řízení, i s právním

hodnocením odstoupení od této smlouvy žalobcem. Podle § 48 ObčZ může účastník

odstoupit od smlouvy, jestliže je to v zákoně stanoveno nebo účastníky

dohodnuto, bylo proto na žalobci, aby prokázal důvodnost svého odstoupení, na

jehož základě se pak může domáhat nároků z takto zrušené smlouvy. Znalec V. Z.

opět potvrdil, že na 99% nemůže být předmětný obraz dílem malíře Carlo Carrá,

přičemž v tomto závěru jej utvrdily jeho další osobní poznatky s díly tohoto

malíře získané až po vypracování posudku, včetně studia originálů krajinek v

muzeu v Benátkách. Rovněž J. Z., bývalý pracovník … galerie v P., dospěl k

závěru, že zkoumané dílo nemůže být pravým dílem malíře Carlo Carrá, který měl

jiný rukopis (skladby barev, způsob jejich kladení, tahy štětcem) i jiný, méně

reálnější, způsob zobrazení krajiny a odlišnou kompoziční stránku; zkoumané

dílo se navíc nedá spojit se dvěma katalogy z let 1929 až 1932

vydanými v souvislosti s pražskými výstavami, kde byly zařazeny obrazy tohoto

malíře. Odvolací soud pak hodnotil všechny důkazy, včetně nepřímých listinných

důkazů (dopis syna malíře Massimo Carrá, dopis Ministerstva kultury a životního

prostředí - Speciálního úřadu pro Národní galerii moderního umění v Římě,

dopis aukční síně Sotheby´s K., posouzení obrazu … galerií v P.), závěry

znalců Z. a Z. ve svém uceleném souhrnu, kdy tyto důkazy navzájem na sebe

navazují a umožňují učinit závěr, že autorem sporného obrazu není Carlo Carrá.

Proti tomuto ucelenému řetězci důkazů pak stojí pouze jeden listinný důkaz -

znalecký posudek T., který se odvolacímu soudu jeví jako nepřesvědčivý, ve

svých závěrech stručný a nekonkrétní, takže není schopen závěry vyplývající z

ostatních důkazů zvrátit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s odkazem na § 241

odst. 3 písm. d) o. s. ř. Namítá, že odvolacím soudem byla věc nesprávně

posouzena, nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se žalobci podařilo

prokázat, že autorem sporného obrazu není Carlo Carrá, neboť ani jeden ze

znalců není skutečným znalcem italského umění. Shledává nelogičnost v závěru

odvolacího soudu o tom, že jde o falzum díla malíře Carlo

Carrá bez přizpůsobení práce uznávanému stylu malíře. Pokládá otázku, proč by

někdo dělal falzum díla tohoto malíře, pokud by malbu nepřizpůsobil jeho

vnímanému a uznávanému stylu. Vysvětlení se mu jeví v tom, že

předmětný obraz je zcela okrajovým dílem tohoto malíře, který nebyl v podstatě

ani sbírkovými fondy podchycen. Navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu.

201

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatel sice považuje rozsudek

odvolacího soudu za nesprávný, nenabízí však jiné právní řešení věci. Podle

žalobce není zřejmé, na základě čeho došel žalovaný k závěru, že ani V. Z.,

ani J. Z. nejsou „skutečnými znalci italského umění“. Především J. Z. je

považován celou českou odbornou veřejností za největšího a nejschopnějšího

historika umění právě pokud jde o moderní italské umění. Zpochybňuje tvrzení

dovolatele, že předmětný obraz je okrajovým dílem malíře C. Carrá, neboť v

takovém případě by dovolatel jistě neváhal přijmout obraz zpět a zpeněžit jej

za několikanásobně vyšší cenu, než se mu to povedlo u žalobce. Vzhledem ke

správnosti skutkových i právních zjištění odvolacího soudu

navrhuje dovolání jako nedůvodné zamítnout.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím

odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001)

nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů

projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle

občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s.

ř.“).

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud

dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas

oprávněnou osobou a že je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné,

přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a odst. 3 o.

s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Nejvyšší soud nejprve podle § 242 odst. 3 o. s. ř. zkoumal, zda řízení netrpí

vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady se ze spisu nepodávají.

Nejvyšší soud poté posoudil dovolání z hlediska uplatněného dovolacího důvodu,

jímž je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán, a to i pokud se týká jeho

obsahového vymezení.

Každé podání, tedy i dovolání, je soud povinen posoudit podle jeho obsahu. I

když žalovaný v dovolání odkazuje na dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3

písm. d) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném

právním posouzení věci, veškerá obsahová argumentace je zaměřena k tvrzení

dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,

které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy k dovolacímu

důvodu uvedenému v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.

Za skutkové zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném

dokazování je třeba ve smyslu tohoto ustanovení rozumět výsledek hodnocení

důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s.

ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo

přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo

protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů

účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti),

zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor nebo

jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno

způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 a 134 o. s. ř.

Dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek

činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak

vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud

dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani

polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud neměl uvěřit

svědecké výpovědi nebo výpovědi účastníka řízení, že výpověď účastníka měla být

považována za účelovou, a že některý důkaz není ve skutečnosti pro

skutkové zjištění důležitý, apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani

skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů

nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny

důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co

vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.).

Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným

důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota

zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z

hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají

jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková

zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,

popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti

zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem

odpovídajícím zákonu nebo zda v tom směru vykazují vady; k důkazům, které byly

získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy soud

nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k

závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné)

podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli.

Vyhodnocením důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení

věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a

způsobu, jakým se podle zákona provádí. Tam, kde posouzení skutkového stavu

závisí na odborných znalostech, je povinností soudu posoudit tyto okolnosti jen

prostřednictvím odborného znaleckého posudku. Znalec je osobou (fyzickou či

právnickou), která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje

skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu sděluje

subjektivní výsledek tohoto posouzení. Rovněž důkaz znaleckým posudkem (včetně

výsledků slyšení znalce) je soud oprávněn hodnotit podle zásad vyjádřených v

ustanovení § 132 o. s. ř.; hodnocení soudu přitom nepodléhají odborné znalecké

závěry ve smyslu jejich správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do

jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho

soulad s ostatními provedenými důkazy. Měl-li soud při rozhodování k dispozici

dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v

tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a

proč nevychází ze závěrů druhého znaleckého posudku.

V posuzovaném případě jsou skutková zjištění odvolacího soudu,

podstatná pro závěr o oprávněnosti uplatnění práva žalobce na vrácení

kupní ceny oproti povinnosti žalovaného vrátit předmět kupní smlouvy, a sice,

že autorem prodaného obrazu „Krajina“ není italský autor Carlo Carrá, popsána

na straně 5 - 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud vycházel ze

znaleckého posudku znalce V. Z. a znaleckého posudku znalce J. Z. a jejich

výslechu a listinných důkazů - znaleckého posudku znalce V. T. a dopisu …

galerie v P.. Další listinné důkazy posoudil jako nepřímé (dopis syna malíře

Massimo Carrá, dopis Ministerstva kultury a životního prostředí - Speciálního

úřadu pro Národní galerii moderního umění v Římě, dopis aukční síně

Sotheby´s K.). Uvedené důkazy umožnily odvolacímu soudu učinit závěr, že se

žalobci podařilo prokázat, že autorem předmětného obrazu není Carlo Carrá. V

hodnocení důkazů odvolacím soudem neshledal dovolací soud z hlediska

závažnosti, zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti logický nebo věcný rozpor.

202

Znalec V. Z. při jednání před odvolacím soudem vypověděl, že zásadní rozdíly

mezi sporným obrazem a originály tohoto autora, které osobně spatřil, shledává

v koloritu – tedy v určitém mechanismu nanášení barev, použití čistých, ostrých

tónů, které se teprve na plátně překrývají. Tuto techniku malíř používal v

podstatě v celém svém tvůrčím období. Na sporném obraze tuto techniku neviděl.

Je tam technika lomených tónů – tedy barev smíchaných z více odstínů, technika

dlouhých tahů štětcem. Tuto techniku malíř Carrá nikdy za celé tvůrčí období

nepoužíval.

Znalec J. Z. uvedl, že za svoji praxi viděl více jak 20 obrazů uvedeného

malíře a tyto zkušenosti zohlednil. Sporný obraz si prohlédl v roce 1999.

Opětovně se zabýval všemi dostupnými a známými pracemi tohoto malíře, které

byly zařazeny do katalogu vydaného jeho synem Massimo Carrou. Ani u jedné práce

nenašel takový způsob kladení barev a tahů štětce a takovou barevnost jako na

sporném obraze. Pro jeho závěr, že nejde o dílo tohoto malíře, ho vedl takzvaný

jiný rukopis – jiné skladby barev, jiný způsob práce štětcem. Carlo Carrá

maloval hladším splývavějším způsobem, tahy štětcem nebyly tak výrazné. Při

hodnocení bral znalec v úvahu i umělcův vývoj po celou dobu

jeho tvůrčího působení.

Závěry obou znalců jsou tedy řádně a logicky odůvodněny, jsou v podstatě

souladné a společně s odborným vyjádřením … galerie v P. a s dalšími důkazy –

dopisem syna malíře Massimo Carrá, dopisem Ministerstva kultury a životního

prostředí – Speciálního úřadu pro Národní galerii moderního umění v Římě a

dopisem aukční síně Sotheby´s K. vytvářejí logický řetězec, který odůvodňuje

skutkový závěr odvolacího soudu. Odvolací soud též v souladu s § 157 odst. 2 o.

s. ř. řádně odůvodnil, proč nepřihlédl ke znaleckému posudku T., který podal

mimo soudní řízení.

Námitka žalovaného, že znalci V. Z. a J. Z. nejsou „skutečnými znalci

italského umění“, není opodstatněná. Žalovaný nevznesl námitky proti zadání

znaleckého posudku znalci V. Z. v průběhu řízení. J. Z. je

bývalým odborným pracovníkem … galerie v P. a podle vyjádření

Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze ze dne 10. 1. 2000

vedl dlouhé roky sbírku moderního a současného malířství Národní galerie

a je významným odborníkem na evropské umění.

Nejvyšší soud proto neshledal naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3

písm. c) o. s. ř. a dovolání podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s.

ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.

4, § 224 odst. 1, § 151 odst. l a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle

výsledků dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených

nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za jednu polovinu sazby

odměny ve výši 15 750 Kč (část dvanáctá zákona č. 30/2000 Sb., § 10

odst. 3, § 3 odst. 1 a § 18 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a v paušální částce

náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/96

Sb.)

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí,

může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 28. května 2002

JUDr. Zdeněk Des, v.

r. předseda senátu