33 Odo 336/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobců a) P. H. a b) J. H., obou zastoupených advokátkou, proti žalované M.
B., zastoupené obecným zmocněncem, o zaplacení částky 232.914,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 129/99, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. září
2004, č. j. 12 Co 330/2003-142, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. září 2004, č. j. 12
Co 330/2003-142, ve výrocích, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Děčíně
ze dne 6. prosince 2002, č. j. 19 C 129/99-119, tak, že se zamítá žaloba o
zaplacení částky 232.914,- Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o nákladech
řízení před soudy obou stupňů, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 6.
prosince 2002, č. j. 19 C 129/99-119, ve spojení s rozsudkem ze dne 25. února
2004, č. j. 19 C 129/99-137, v části výroku, jímž bylo vyhověno žalobě do
částky 232.914,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o nákladech řízení, se
zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu
řízení.
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím
představující nedoplatek kupní ceny za prodej nemovitostí.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 6. prosince 2002, č. j. 19 C 129/99-119,
ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 25. února 2004, č. j. 19 C
129/99-137, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní
moci rozsudku částku 260.268,- Kč s 21 % úroky z prodlení z částek a za
období ve výroku specifikovaných, žalobu o zaplacení částky 39.732,- Kč s 21 %
úrokem z prodlení od 1. 2. 1998 zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Jeho
předchozí rozsudek ze dne 8. prosince 1999, č. j. 19 C 129/99-26, ve spojení s
doplňujícím rozsudkem ze dne 22. prosince 1999, č. j. 19 C 129/99-29, jímž bylo
žalobě v plném rozsahu vyhověno a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, Krajský
soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. června 2001, č. j. 12 Co
522/2000-73, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci dne 18. 7. 1996 uzavřeli
kupní smlouvu, na základě níž žalobci (prodávající) převedli na žalovanou
(kupující) vlastnické právo k domu se zastavěnou plochou č. 582, zapsaných u
Katastrálního úřadu v D. na LV č. 305 pro katastrální území H.(dále též
„předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“), za kupní cenu 2,500.000,- Kč,
kterou se žalovaná zavázala žalobcům zaplatit do čtrnácti dnů ode dne, kdy
obdrží kupní smlouvu s vyznačením vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí. Vklad vlastnického práva žalované k nemovitosti byl zapsán do
katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 18. 7. 1996. Žalovaná žalobcům na
kupní cenu zaplatila včas pouze částku 1,800.000,- Kč; po uplynutí doby
splatnosti uhradila částky 300.000,- Kč (únor 1997), 50.000,- Kč (říjen 1997)
a 50.000,- Kč (leden 1998) a dosud jim dluží částku 300.000,- Kč. Žalobci v
nemovitosti i poté, co se žalovaná stala její výlučnou vlastnicí, užívali
nebytové prostory, jež vyklidili v březnu 1997, a dvě bytové jednotky o
velikosti 2+1, které jí předali v lednu 2002, aniž byla mezi účastníky uzavřena
písemná nájemní smlouva a aniž za užívání platili nájemné. Žalovaná v roce 1999
začala po žalovaných požadovat finanční náhradu za užívání nemovitosti, jíž
vyčíslila částkou 174.418,- Kč, a v červnu 1999 navrhla uzavřít dohodu o
započtení této částky na nedoplatek kupní ceny, kterou však žalobci
neakceptovali. Žalovaná dne 22. 12. 1999 podala u Okresního soudu v Děčíně
žalobu o zaplacení 272.646,- Kč odpovídající ceně nájemného za užívání dvou
bytových jednotek od 1. 8. 1996 do konce roku 1999 a nebytových prostor od 1. 8. 1996 do března 1997. Věc je vedena u tohoto soudu pod sp. zn. 8 C 203/2000. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalovaná nesplnila zcela svůj závazek z kupní smlouvy, když žalobcům
ze sjednané kupní ceny v částce 2,500.000,- Kč dosud nezaplatila 300.000,- Kč. Zároveň dovodil, že žalobci, kteří užívali bez právního důvodu nemovitost
žalované, získali na její úkor bezdůvodné obohacení, které jsou jí povinni
vydat (§ 451 obč. zák.). Protože nejsou schopni spotřebované plnění vrátit,
jsou povinni nahradit získané bezdůvodné obohacení formou peněžité náhrady v
částce 272.646,- Kč odpovídající nájemnému obvyklému v daném místě a čase za
užívání obdobných prostor (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Žalovaná v průběhu řízení
učinila právní úkon směřující k započtení své pohledávky za žalobci z
bezdůvodného obohacení v částce 272.646,- Kč proti vzájemné pohledávce žalobců
z kupní smlouvy v částce 300.000,- Kč. Jelikož žalobci namítli promlčení práva
žalované na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, zaměřil se soud prvního
stupně na posouzení této námitky. Vzhledem k tomu, že žalovaná uplatnila svůj
požadavek u soudu dne 27. 6. 2001, shledal právo na vydání bezdůvodného
obohacení za období od roku 1996 do června 1999 v částce 232.914,- Kč
promlčeným (§ 107 odst. 1 obč. zák.) a nezpůsobilým tak k započtení.
Pohledávka
žalobců na zaplacení nedoplatku kupní ceny v částce 300.000,- Kč tak zanikla
započtením vzájemné pohledávky žalované jen v rozsahu 39.732,- Kč (bezdůvodné
obohacení za období od července do prosince 1999).
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. září
2004, č. j. 12 Co 330/2003-142, rozsudek soudu prvního stupně, ve spojení s
doplňujícím rozsudkem ze dne 25. února 2004, č. j. 19 C 129/99-137, změnil v
napadené části výroku, jímž bylo žalobě do částky 260.268,- Kč s příslušenstvím
vyhověno, tak, že žalobu o zaplacení částky 232.914,- Kč se specifikovaným
příslušenstvím zamítl, ve zbývající částce 27.354,- Kč s příslušenstvím blíže
specifikovaným jej potvrdil. Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud převzal skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně
a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že žalované vznikl proti žalobcům
nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které na její úkor získali tím, že od
18. 7. 1996 užívali bez právního důvodu nemovitost v jejím vlastnictví. Na
rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že vzájemné pohledávky účastníků
se setkaly již v roce 1996. V tu dobu se stala splatnou pohledávka žalobců na
zaplacení kupní ceny a žalobci bez právního důvodu užívali nemovitost žalované.
Vždy na počátku měsíce následujícího poté, co v předcházejícím měsíci prostory
v nemovitosti užívali, se pohledávka žalobců na zaplacení nedoplatku kupní ceny
zmenšovala zápočtem o částku, kterou žalobci dlužili žalované z titulu užívání
předmětné nemovitosti bez právního důvodu. V době střetu pohledávek přitom
nebyla žádná z nich promlčena. Okolnost, kdy žalovaná vznesla námitku započtení
považoval za nerozhodnou.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 232.914,- Kč s
příslušenstvím, podali žalobci dovolání, v němž odvolacímu soudu vytkli
nesprávné právní posouzení otázky započtení vzájemných pohledávek účastníků.
Vzhledem k tomu, že zánik pohledávek započtením nastává okamžikem jejich
střetu, pokládají za rozhodující, kdy nastala jejich splatnost a nikoli, kdy
která pohledávka vznikla. Jestliže žalovaná započítávanou pohledávku požaduje z
titulu bezdůvodného obohacení, nemůže být správný závěr odvolacího soudu, že se
pohledávka žalované stávala splatnou vždy počátkem měsíce následujícího poté,
co v předcházejícím měsíci užívali prostory v nemovitosti. V řízení totiž
nebylo prokázáno, že je žalovaná v průběhu let 1996 až 1999 vyzývala k
zaplacení jakékoli částky z bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti. Ke
vzniku pohledávek žalované tak mohlo dojít, nejednalo se však o pohledávky
splatné. Protože se promlčení posuzuje k okamžiku, kdy dospěla pohledávka
později splatná, jsou přesvědčeni, že splatnost pohledávky žalované vůči nim by
nastala až po výzvě k jejímu zaplacení a to by již bylo právo žalované
promlčeno. Současně žalobci zpochybnili určitost právního úkonu žalované, jímž
uplatnila zápočet vůči žalované pohledávce, poněvadž z jeho obsahu není zřejmé,
jakou pohledávku k započtení uplatňuje a v jaké výši. Z uvedených důvodů
navrhli rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc mu vrátit k
dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání žalobců zamítnout, neboť napadené rozhodnutí je věcně
správné.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění do 31. 3. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla s
účinností ke dni 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami - účastníky řízení, při
splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 240 odst. 1 o. s. ř., §
241 odst. 1 4 o. s. ř.), a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s.
ř., se dále zabýval otázkou jeho opodstatněnosti.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny. Žalobci netvrdí, že řízení je postiženo některou
z těchto vad, a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. S ohledem na
vázanost dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř.), která se projevuje nejen v tom, který z důvodů uvedených v §
241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl
dovolatelem vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění,
se tedy dovolací soud zabýval pouze žalobci výslovně uplatněnými dovolacími
důvody, jak je obsahově vymezili.
Žalobci prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, zpochybnili správnost právního závěru odvolacího soudu, že
jejich pohledávka na doplacení kupní ceny zanikla v rozsahu částky 232.914,- Kč
započtením vzájemné pohledávky žalované.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž
plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí,
jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení.
Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Podle § 581 odst. 2 obč. zák. nelze započíst pohledávky promlčené, pohledávky,
kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné
pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná. Uvedené
pohledávky lze však započtením vyrovnat dohodou účastníků (§ 581 odst. 3 obč.
zák.).
Právo z občanskoprávního vztahu zaniká (mimo jiné) způsobem předvídaným v § 580
obč. zák. Předpoklady zániku pohledávek započtením jsou a/ vzájemnost
pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kde věřitel jedné
pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak; výjimky ze vzájemnosti nejsou
pro tuto věc podstatné), b/ stejný druh plnění (ten je splněn, jde-li o
pohledávky peněžité), c/ způsobilost pohledávek k započtení (nejde o
pohledávky, jejichž kompenzabilnost je vyloučena zákonem nebo dohodou
účastníků), a d/ právní úkon směřující k započtení (jednostranný či
dvoustranný). Ke kompenzaci je třeba, aby jeden z účastníků učinil projev k
započtení adresovaný druhému účastníku. Forma takového právního úkonu není
předepsána, musí splňovat obecné náležitosti stanovené v § 34 a násl. obč. zák.
a z jeho obsahu musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k
započtení proti pohledávce věřitele. K zániku peněžitých pohledávek v rozsahu,
v němž se vzájemně kryjí, dochází okamžikem, kdy se pohledávky setkaly. Z
ustanovení § 581 odst. 2 obč. zák. je zřejmé, že zákon vylučuje možnost
jednostranným projevem započíst pohledávky promlčené. Nezáleží přitom na tom,
kdy byl učiněn projev k započtení; promlčení se posuzuje k okamžiku, kdy se
pohledávky setkaly. Jinými slovy řečeno, pro posouzení, zda je pohledávka
promlčena (a tedy zda ji lze použít k započtení, případně započtení proti ní
úspěšně namítat), je rozhodující okamžik, kdy se pohledávky setkaly. Při
splnění zákonných předpokladů platí, že byla-li vzájemná pohledávka promlčena
již v okamžiku, kdy dospěla pohledávka později splatná, je zánik závazku
jednostranným započtením vyloučen. Ustanovení § 581 odst. 2 obč. zák. též
vylučuje možnost započíst jednostranným právním úkonem pohledávku, která není
ještě splatná, proti splatné pohledávce.
Námitka žalobců, že právní úkon započtení, pokud jde o započítávanou pohledávku
žalované, nebyl učiněn určitě, není opodstatněná. Z protokolu o jednání
odvolacího soudu dne 27. 6. 2001 (na čl. 66 verte spisu) zcela zřejmě vyplývá,
že žalovaná uplatnila započtení částky 272.646,- Kč s úrokem z prodlení ve výši
26 % od 15. 12. 1999 do zaplacení, kterou po nich požaduje za to, že obývají
dvě bytové jednotky v její nemovitosti. Z ústního projevu žalované, je tedy
patrné, jakou částku započetla a též skutkově vymezila právní titul pohledávky
k započtení. Její projev tudíž splňuje všechny náležitosti pro započtení
pohledávky ve smyslu § 34 ve spojení s § 580 obč. zák.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním
bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (§ 451 odst. 2 obč. zák.).
Podle § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním
předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne
poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka
vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo
obohacení získal. Bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou
úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a
doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák. V
tom případě je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění
věřitelem požádán. Přitom výzva k plnění je způsobilá vyvolat splatnost jen u
takové pohledávky, která již existuje.
V dané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalovaní v období od července 1996 do
prosince 1999 užívali předmětnou nemovitost, aniž jim k tomu svědčil právní
titul, tedy užívali ji bez právního důvodu. Závěru odvolacího soudu
dovozujícímu, že pohledávka žalobců ve výši 300.000,- Kč za žalovanou postupně
zanikala (vždy k počátku měsíce následujícího po měsíci, v němž žalobci bez
právního důvodu užívali předmětnou nemovitost) započtením vzájemné pohledávky z
bezdůvodného obohacení žalovanou, nelze zatím přisvědčit. Jestliže odvolací
soud učinil závěr o zániku vzájemných pohledávek účastníků započtením, aniž se
zabýval otázkou, zda a kdy se pohledávka žalované z bezdůvodného obohacení
stala splatnou, tedy kdy se setkala s pohledávkou žalobců (resp. kdy dospěla
pohledávka později splatná), a zda (případně v jakém rozsahu) byla některá z
nich k tomuto okamžiku promlčena (v případě pohledávky z bezdůvodného obohacení
v režimu § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. a v případě pohledávky z kupní smlouvy v
režimu § 101 obč. zák.), je jeho právní posouzení neúplné u tudíž nesprávné.
Ze shora uvedeného vyplývá, že žalobcům se podařilo prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit v rozsahu podaného
dovolání správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud jej proto včetně
závislého výroku o nákladech řízení zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem o. s. ř.); protože důvody, pro které bylo napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí (včetně výroků o nákladech řízení) a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Podle § 226 odst. 1 ve spojení s § 243d odst. 1 věty první o. s. ř. bude v
dalším průběhu řízení soud prvního stupně (odvolací soud) vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu