33 Odo 341/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce
J. V., zastoupeného, advokátkou, proti žalované o. Ch., zastoupené,
advokátkou, o zaplacení částky 91.949,30 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 1335/97, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2003, č. j. 17 Co
264/2002-162, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 91.949,30 Kč s příslušenstvím s tím,
že tato částka představuje hodnotu investic, jež vložil do jím užívaných
nebytových prostor, které žalovaná vlastní.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 27. září 1999, č.j. 4 C 1335/97-104,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku
59.374,90 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 17. 1. 1995
do zaplacení; v části, jíž bylo požadováno zaplacení dalších 32.574,40 Kč,
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. prosince 2001, č.j. 17 Co 722/99-130,
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že
je nezbytné zabývat se nejprve námitkou promlčení, kterou vznesla žalovaná až
v odvolacím řízení.
Okresní soud ve Znojmě poté rozsudkem ze dne 27. března
2002, č. j. 4 C 1335/97-139, zamítl
žalobu na zaplacení částky 91.949,30 Kč s 18% úrokem z prodlení od 17.1.1995 do
zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že žalobce dne
21. 1. 1992 uzavřel s Obecním úřadem ve Ch. smlouvu o nájmu nebytových prostor
v domě čp. 102 ve Ch. za účelem prodeje potravin a smíšeného zboží; v době
nájmu tyto prostory na vlastní náklady zrekonstruoval. Zmíněnou nájemní smlouvu
hodnotil soud prvního stupně jako neplatnou, neboť byla uzavřena obecním úřadem
jako orgánem obce bez právní subjektivity. Dovodil, že hodnota
žalobcem vynaložených investic je tak plněním z neplatného právního úkonu a
žalovaná by byla povinna vydat ji jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 a
násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „ObčZ“). Žalobce se o tom, že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení,
dozvěděl nejpozději dne 16. 1. 1995, kdy jí nebytové prostory odevzdal. Nárok
na vydání bezdůvodného obohacení mohl uplatnit (ve dvouleté subjektivní
promlčecí době) nejpozději dne 17. 1. 1997. Protože žalobu podal až po marném
uplynutí této lhůty dne 27. 11. 1997, je jeho nárok promlčen
(§ 107 odst. 1 ObčZ).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. prosince 2003, č.j. 17 Co
264/2002-162, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku
o nákladech řízení státu potvrdil, ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech
řízení ve vztahu mezi účastníky, tento rozsudek změnil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně shledal
odvolací soud správnými. Přisvědčil soudu prvního
stupně, že nejpozději dnem 16. 1. 1995 došlo k
bezdůvodnému obohacení žalované, přičemž žalobce se tímto dnem dozvěděl, kdo se
na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Opodstatněnou neshledal odvolací soud námitku
žalobce, že na daný případ měl být aplikován zákon č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObchZ“), zejména jeho
ustanovení o promlčecí době. Uzavřel, že nebyla-li ve vztahu k žalobci (který
byl podnikatelem) podnikatelem obec, vznikl mezi nimi občanskoprávní vztah z
bezdůvodného obohacení a tudíž i promlčení je nutno
posuzovat podle příslušných ustanovení ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Důvodnost dovolání
opírá o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., neboť je přesvědčen, že
řízení je postiženo vadou, které mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Tato vada spočívá podle názoru dovolatele v tom, že odvolací soud
nehodnotil správně důkaz spisem Okresního soudu ve
Znojmě sp. zn. 4 C 1081/97. Právě z něho
totiž vyplývá, že až v usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 10. 1997,
č. j. 4 C 1081/97- 5, byl žalobce soudem poučen, že se obohatila obec Ch. a
nikoli Obecní úřad ve Ch. Tomu nasvědčuje rovněž korespondence účastníků.
Teprve od data doručení zmíněného usnesení proto měl být správně stanoven
počátek běhu promlčecí doby. Nesprávným shledává dovolatel rovněž právní
posouzení věci odvolacím soudem (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř.). Pochybení odvolacího soudu v tomto směru spatřuje v nesprávném
posouzení charakteru vztahu účastníků. Účelem nájmu nebytových prostor bylo
provozování prodejny potravin a smíšeného
zboží pro neurčený počet obyvatel neurčité vzdálenosti a šlo
tudíž o zabezpečování jejich veřejných potřeb.
Proto i vztah mezi účastníky řízení byl vztahem obchodněprávním a nikoliv
občanskoprávním, jak uzavřel odvolací soud. Otázka promlčení měla tak být
posouzena podle § 397 a násl. ObchZ. Z uvedených důvodů žalobce
navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu,
tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu
oprávněným subjektem (žalobcem), řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1, 4
o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným
vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i
když nebyly v dovolání uplatněny.
V dané věci není přípustnost dovolání založena § 237 odst. 1 písm. a/ o. s.
ř., neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu nebyl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost
dovolání není dána ani podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s.
ř., neboť odvolací soud ve svém v pořadí prvním rozhodnutí,
jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně, uložil tomuto soudu posoudit námitku
promlčení vznesenou žalovanou, aniž by zaujal stanovisko k právnímu posouzení
otázky promlčení. Soud prvního stupně tak nebyl při svém rozhodování ve věci
omezen vysloveným právním názorem odvolacího soudu; ve svém v pořadí druhém
rozsudku tak sice rozhodl jinak, než v dřívějším zrušeném rozhodnutí, nikoli
však proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Přípustnost
dovolání je proto třeba uvažovat výlučně v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata
se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací
přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které
se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání
odůvodnit je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci může být přitom
dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li pro rozhodnutí odvolacího soudu
rozhodující a má relevanci i pro obecnou rozhodovací činnost soudů vůbec. Jiné
otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění,
přípustnost dovolání nezakládají.
Z uvedeného výkladu vyplývá, že dovolací soud nemohl přezkoumávat správnost
rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu námitky, kterou dovolatel sice výslovně
uplatňuje v rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a/ o. s. ř., jíž však ve skutečnosti zpochybňuje správnost skutkového
zjištění, že žalobce se již dnem 16. 1. 1995 dozvěděl, kdo se na jeho úkor
obohatil. Bezvýznamným je proto tvrzení žalobce, že tento okamžik nastal až
dnem, kdy mu bylo doručeno usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 10.
1997, č.j. 4 C 1081/97-5.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice
správné určenou, nesprávně vyložil, popř. ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V daném případě jde o otázku, který právní předpis je nutno použít při
posuzování promlčení nároku na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. zda
se promlčení práva má řídit obchodním či občanským zákoníkem. Rozhodující pro
řešení této otázky je podstata společenského vztahu, v němž podnikatel
vystupoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn.
III.ÚS 140/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,
svazek 15, ročník 1999, díl I. pod číslem 101).
Působnost obchodního zákoníku na oblast obchodně závazkových
vztahů je specifikována v jeho ustanovení § 261.
Obchodní charakter závazkového vztahu podle úpravy obchodního zákoníku vyplývá
buď z toho, že jde o vztah mezi podnikateli (obchodníky) při jejich podnikání
(tj. závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s
přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti -
viz § 261 odst. 1 ObchZ), nebo i mezi podnikatelem při jeho podnikání a státem
nebo samosprávnou územní jednotkou při zabezpečování veřejných potřeb,
popřípadě státní organizací, na kterou bylo zabezpečení veřejných potřeb státem
přeneseno (relativní obchody – viz § 261 odst. 2 ObchZ), nebo z povahy věci
samé – z povahy určitých typicky obchodních nebo jiných podnikatelských
jednání, z určitých smluv, kterým byl na základě jejich povahy tento charakter
přiznán (absolutní obchody – viz § 261 odst. 3 ObchZ).
Dovolatel netvrdí, že vztah mezi účastníky měl odvolací soud
posoudit podle ustanovení § 261 odst. 1 ObchZ,
namítá však, že měl vyjít z ustanovení § 261 odst. 2 ObchZ.
Odvolací soud na zjištěný skutkový stav ustanovení § 261 odst. 2 ObchZ
neaplikoval, neboť vyšel z předpokladu, že pro jeho použití nejsou dány zákonné
důvody.
Dosavadní judikatura dovodila, že pokud vznikne ve vztazích mezi
podnikateli při jejich podnikatelské činnosti nebo ve
vztazích mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem
při jeho podnikatelské činnosti týkající se zabezpečování veřejných potřeb,
bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, řídí se promlčení
práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku (srovnej
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 26/2004). Pro
objasnění, kterou právní úpravu je třeba v dané věci
na promlčení použít je proto rozhodující, zda se posuzovaný vztah mezi
žalovanou obcí (jako samosprávnou územní jednotkou) a žalobcem
(jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti) týkal zabezpečování
veřejných potřeb. Protože Nejvyššímu soudu není známo, že
by tato otázka byla judikaturou již řešena, shledal dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu přípustným.
Skutečnost, že veřejné potřeby budou zajišťovány zpravidla v souladu se
zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, není pro obchodní
charakter daného závazkového vztahu rozhodná, neboť veřejné zakázky se týkají
i neveřejných potřeb; zákon sám je založen na vymezení okruhu právnických a
fyzických osob, které jsou povinny je zadávat, a které jsou pod státním
dohledem. Naproti tomu podnikatelskou činnost zabezpečující veřejné potřeby
může vykonávat kterákoli právnická či fyzická osoba ve všech oblastech
národního hospodářství, pokud tato činnost slouží veřejnému (obecnému) zájmu,
tedy zájmu všech právnických či fyzických osob nacházejících se na území státu
či dané územněsprávní jednotky. Takovéto potřeby jsou zajišťovány jednotně, pro
všechny subjekty, které je také na daném území mohou hromadně
využívat. Jedná se například o výstavbu a opravu vodovodů, veřejných
komunikací, osvětlení apod. Zmíněným hlediskům by pro daný případ odpovídala
výstavba prodejny potravin a smíšeného zboží, neboť takováto budova má podle
svého stavebně technického určení sloužit k prodeji, tedy k uspokojování potřeb
všech obyvatel obce bez ohledu na to, kdo ji provozuje. Pronájem budovy však má
především charakter výkonu vlastnického práva a s veřejným zájmem nesouvisí (na
tom nic nemění skutečnost, jakým způsobem je pak nájem nájemcem konzumován).
Nelze ho tudíž považovat ani za zabezpečování
veřejným potřeb.
Odvolací soud proto v daném případě správně neshledal podmínky pro aplikaci
ustanovení § 261 odst. 2 ObchZ, když nárok na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení, založený neplatnou nájemní smlouvou, jakož i promlčení tohoto
nároku, posoudil podle občanskoprávních norem.
Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu aplikující na posuzovanou věc
ustanovení občanského zákoníku o promlčení je správné; protože vady uvedené v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a v § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i
jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, z obsahu spisu nevyplývají, dovolací soud dovolání žalobce
zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce nebyl
v dovolacím řízení úspěšný a žalované v souvislosti s tímto řízením
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. října 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu