NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 345/2002-101
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny
Hornochové ve věci žalobce M. J., zastoupeného JUDr. A. Z.,
advokátkou, proti žalovanému F. J., zastoupenému JUDr. J. S., advokátem, o
zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových
Varech pod sp. zn. 15 C 346/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2002, č.j. 12 Co 773/2001-92, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2002,
č.j. 12 Co 773/2001-92 se zrušuje a věc se
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 100 000 Kč s
příslušenstvím. Uváděl, že dne 31. 1. 1996 půjčil žalovanému a J. U. 300 000 Kč
tak, že 273 000 Kč složil na účet žalovaného u Č. s., a.s., a 27 000 Kč předal
J. U. Bylo dohodnuto, že vypůjčený obnos budou dlužníci splácet ve splátkách
podle svých možností, nejméně však 10 000 Kč měsíčně. Zatímco J. U. žalobci
svůj díl půjčky splatila v dubnu 1997, žalovaný žalobci ničeho neuhradil.
Poté, kdy jeho žalobu zamítající rozsudek ze dne 22. září 2000
č.j. 15 C 346/99-30 ve znění doplňujícího rozsudku ze
dne 10. ledna 2001 č.j. 15 C 346/99-41 Krajský soud v
Plni usnesením ze dne 19. února 2001 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení,
rozhodl Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 28. června 2001 č.j.
15 C 346/99-66 tak, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobci 140 000 Kč s 12%
úrokem z částky 10 000 Kč od 12. 6. 1999 do zaplacení, s 12 % úrokem z částky
10 000 Kč od 12. 7. 1999 do zaplacení, s 12% úrokem z částky 10 000 Kč
od 12. 8. 1999 do zaplacení, ve výši 11 % z částky 10 000 Kč od 12. 9.
1999 do zaplacení, ve výši 11 % z částky 10 000 Kč od 12. 10.
1999 do zaplacení, ve výši 10 % z částky 10 000 Kč od 12. 11. 1999 do
zaplacení, ve výši 10 % z částky 10 000 Kč od 12. 12. 1999 do zaplacení, ve
výši 10 % z částky 10 000 Kč od 12. 1. 2000 do zaplacení, ve
výši 10 % z částky 10 000 Kč od 12. 2. 2000 do zaplacení, ve výši 10 %
z částky 10 000 Kč od 12. 3. 2000 do zaplacení, ve výši 10 % z částky 10 000 Kč
od 12. 4. 2000 do zaplacení, ve výši 10 % z částky 10 000 Kč od 12. 5.
2000 do zaplacení, ve výši 10 % z částky 10 000 Kč od 12.
6 2000 do zaplacení, ve výši 10 % z částky 10 000 Kč od 12. 7. 2000 do
zaplacení a ve výši 10 % z částky 10 000 Kč od 12. 7. 2000 do
zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku“; žalobu „pro
10 000 Kč s příslušenstvím“ zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Vycházel ze zjištění, že dne 31. 1. 1996 byla uzavřena smlouva o půjčce, na
základě které žalobce poskytl žalovanému a J. U. 300 000 Kč; částka 273 000 Kč
byla převedena na účet ve smlouvě označený, a 27 000 Kč bylo vyplaceno v
hotovosti „k rukám dlužníka“. Ve smlouvě o půjčce bylo dohodnuto, že
„dlužník bude půjčku splácet podle svých finančních možností, nejméně však
částkou 10 000 Kč každý kalendářní měsíc v roce“. J. U. žalobci vrátila částku
150 000 Kč ve splátkách; první splátku zaplatila začátkem roku 1996, a kromě
částky 20 000 Kč, kterou zaplatila za oba dlužníky, zbylé splátky hradila
výlučně za sebe. Dopisem z 8. 6. 1999 žalobce vyzval žalovaného k vrácení
půjčky, žalovaný však žalobci nezaplatil ničeho. Na podkladě takto zjištěného
skutkového stavu věci soud prvního stupně posoudil věc podle § 517 zákona č.
63/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„ObčZ“), a uzavřel, že žalovaný žalobci dluží částku 140 000 Kč. Závazek
dlužníků posoudil jako závazek dílčí se stejnými podíly dlužníků. Právo žalobce
na vrácení dluhu od žalovaného neshledal soud prvního stupně promlčeným, když
doba splnění dluhu nebyla sjednána, resp. ujednání o splácení dluhu je
neurčité, a žalovaný byl vyzván k plnění dluhu dopisem 8. 6. 1999.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. ledna 2002 č.j. 12 Co 773/2001-92
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba požadující, aby
žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 140 000 Kč s příslušenstvím,
zamítá; v části, jíž byla žaloba o zaplacení 10 000 Kč s příslušenstvím soudem
prvního stupně zamítnuta, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil,
a rozhodl o nákladech řízení. Vycházeje ze stejných skutkových zjištění jako
soud prvního stupně, odvolací soud shodně s ním dovodil, že závazek dlužníků ze
smlouvy o půjčce uzavřené dne 31. 1. 1996 nebyl závazkem solidárním, neboť
solidarita ze smlouvy nevyplývá, a každý z dlužníků dlužil žalobci coby
věřiteli obnos 150 000 Kč. Shodně se soudem prvního stupně rovněž odvolací soud
uzavřel, že lhůta splatnosti dluhu nebyla mezi účastníky smlouvy ve skutečnosti
dohodnuta; účastníci si sice ujednali, že dlužníci, tj. žalovaný a
Jitka Urbanová, budou platit půjčku podle svých finančních možností, nejméně
pak částkou 10 000 Kč každý kalendářní měsíc v roce, nebyla však dohodnuta doba
počátku plnění. Žalobce jako věřitel proto mohl o splnění požádat následující
den poté, kdy došlo k uzavření smluvního vztahu sjednaného na
dobu neurčitou. Jestliže byla půjčka poskytnuta 31. 1. 1996, mohl žalobce jako
věřitel požádat o splnění již den následující poté; za prvý den, kdy mohl
žalobce po žalovaném požadovat plnění půjčky je nutné považovat den 1. 2. 1996
a promlčecí doba upravená v ustanovení § 101 ObčZ uplynula 1. 2. 1999. Protože
žalobce podal žalobu až 29. 9. 1999, je jeho právo promlčeno a je nadbytečné
zkoumat, zda dlužnice U. plnila zčásti i na dluh žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž brojí proti
právnímu posouzení otázky promlčení jeho práva na vrácení půjčky od
žalovaného. Má zato, že odvolací soud v dané věci nesprávně aplikoval
ustanovení § 101 a 102 ObčZ, namísto toho, aby věc posoudil podle § 103 ObčZ a
§ 563 ObčZ, a dovodil, že promlčecí doba mohla začít běžet až od data, kdy
žalobce žalovaného k placení splátek dopisem z 8. 6. 1999 vyzval. Ve smlouvě o
půjčce bylo totiž dohodnuto, že dlužník bude dluh plnit ve splátkách, přičemž
nebyla ujednána ztráta výhody těchto splátek. Proto nemohla začít běžet
promlčecí doba ohledně celého dluhu najednou, jak nesprávně dovodil odvolací
soud. Byť nebylo ve smlouvě o půjčce určeno výslovně od kterého měsíce
budou splátky dlužníkem poskytovány, očekával žalobce jako věřitel, že dlužník
začne splácet již následující měsíc, tedy v únoru 1996 a to se také stalo, když
druhý z dlužníků, J. U., žalobci za měsíce únor a březen 1996 splátky uhradila.
Pro žalobce bylo nepodstatné, peníze kterého z dlužníků budou ke splácení dluhu
použity, bylo pro něho důležité, aby každý měsíc splátku dostával a protože J.
U. až do července 1999 splátky – byť v nižší, než smluvně sjednané – hradila,
neměl důvod žalovaného o zaplacení dluhu žádat. Závěrem dovolatel připomíná
odchylnost právních názorů vyslovených odvolacím soudem v dané věci a žádá,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen
„o.s.ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., k tomu
legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1
o.s.ř), a že je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
přípustné, dospěl k závěru, že je opodstatněné.
Rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu v posuzované věci je subjektivně
vymezen v dovolání uplatněnými námitkami vytýkajícími odvolacímu soudu
nesprávné právní posouzení věci, resp. zpochybňujícími jeho závěr ohledně
splatnosti dluhu a ohledně promlčení práva žalobce na vrácení
dluhu vůči žalovanému.
Právním posouzením věci je činnost soudu, při níž aplikuje právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové
podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní
předpis a zda byl také správně vyložen.
V posuzovaném případě vytýká dovolatel odvolacímu soudu především, že na
zjištěný skutkový stav neaplikoval ustanovení § 563 ObčZ, podle kterého není-li
doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí,
je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem
požádán. Tato výtka dovolatele není důvodná. Odvolací soud totiž (shodně jako
před ním soud prvního stupně) poté, kdy dospěl k závěru, že smluvní ujednání
účastníků týkající se splatnosti půjčky je tak neurčité, že nelze než dovodit,
že lhůta splatnosti nebyla účastníky dohodnuta, posoudil dobu splnění právě
podle ustanovení § 563 ObčZ. Uzavřel, že žalobce jako věřitel
vyvolal splatnost dluhu tím, že žalovaného k splnění dluhu dopisem z 8. 6. 1999
vyzval.
Rozdíl mezi právním posouzením věci soudem prvního stupně a soudem odvolacím
mající fatální dopad na výsledek řízení nespočívá v tom, že jeden z
nich (a dovolatel to přisuzuje právě odvolacímu soudu) neposuzoval
věc podle ustanovení § 563 ObčZ. Rozdílným v jejich posouzení je to, že
zatímco soud prvního stupně odvíjí počátek běhu promlčecí doby právě od
splatnosti dluhu, tedy od data, kdy žalobce jako věřitel žalovaného jako
dlužníka vyzval k plnění a vyvolal tím splatnost dluhu, odvolací soud uzavřel,
že promlčecí doba začala v posuzovaném případě běžet již dnem následujícím
poté, kdy dluh vznikl. Tento závěr odvolacího soudu je správný. Pokud jde o
počátek běhu promlčecí doby, vychází se sice zásadně z toho, že možnost
uplatnit nárok u soudu nastává právě splatností dluhu, avšak v případě, že
splatnost dluhu nebyla dohodnuta ani jinak určena, začíná promlčecí doba běžet
dnem následujícím poté, kdy vznikl dluh (R 28/1984). Vyplývá to z toho, že
věřitel může již následujícího dne po vzniku dluhu vyvolat
splatnost dluhu, a tedy své právo i vykonat. V tomto směru tedy odvolací soud
(na rozdíl od soudu prvního stupně) nepochybil. Jeho pochybení – a v tom
lze přiznat důvodnost námitkám dovolatele – spočívá v tom, že při
úvaze o promlčení práva žalobce požadovat vrácení dluhu pominul
skutečnost, že účastníky bylo ve smlouvě o půjčce dohodnuto plnění ve
splátkách, jejichž výše odvisela od finančních možností
dlužníka, byla však limitována minimální výší 10 000 Kč měsíčně; závazek tak
měl zanikat postupně tak, jak měly být splátky plněny. Protože ze
smlouvy o půjčce nevyplývá, že by se smluvní strany dohodly, že věřitel může
žádat o zaplacení celé pohledávky pro nesplnění některé splátky (tedy že by
byla sjednána ztráta výhody splátek), je namístě posoudit zánik závazku v
důsledku promlčení u každé ze splátek jednotlivě. Bylo-li totiž mezi věřitelem
a dlužníkem dohodnuto splnění dluhu ve splátkách, může věřitel na dlužníkovi
požadovat vždy pouze splnění příslušné splátky, jakmile se tato splátka stane
splatnou; pro každou splátku běží tříletá promlčecí doba podle § 101 ObčZ
samostatně (srov. § 103 ObčZ). Zatímco v posuzovaném případě mohl žalobce jako
věřitel o prvou splátku žalovaného jako dlužníka požádat již v den následující
po uzavření smlouvy o půjčce (tedy v únoru 1997, neboť smlouva o
půjčce byla uzavřena 31. 1. 1996), o splnění poslední splátky mohl požádat – s
přihlédnutím k minimální sjednané výši měsíční splátky - až v dubnu 1998.
Argumentace dovolatele zdůrazňující skutečnost, že druhá dlužnice Jitka
Urbanová sama od února 1998 dluh splácela, stejně jako jeho námitky, že jej
nezajímalo, čí peníze jsou na umořování dluhu použity, jsou pro posouzení
důvodnosti dovolání bezcenné. Jak konstatovaly již soudy obou stupňů, ve
smlouvě o půjčce nebylo dohodnuto, že dlužníci (žalovaný a J. U.) mají žalobci
jako věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně a nebyly ani dohodnuty podíly
obou dlužníků na dluhu. Bylo proto namístě posoudit společný závazek, kdy na
dlužnické straně vystupovaly dva subjekty, jako dílčí, jehož vnitřní poměr je
upraven ustanovením § 511 odst. 2 ObčZ.
S odkazem na shora uvedené důvody lze uzavřít, že právní posouzení věci
odvolacím soudem je nesprávné a je naplněn dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. b) o.s.ř. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 a § 243b
odst. 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Právní názor uvedený v tomto rozsudku je pro odvolací soud závazný. V novém
rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale
znovu i o nákladech řízení původního a řízení dovolacího (§
243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2003
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu