NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 351/2002-88
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobců a) R. L. a b) V. L., obou zastoupených JUDr. M. R., advokátem, proti
žalovaným 1. M. J. a 2. J. J., oběma zastoupeným JUDr. A. P., advokátkou, o
zaplacení 200 000 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 157/96,
o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2002
č. j. 47 Co 162/99-74, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2002 č. j. 47 Co 162/99-74 se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. 3. 1996 do 15. 4. 1996, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o
uplatněném nároku žalobců na zaplacení kupní ceny movitých věcí, když zjistil,
že mezi účastníky byla dne 21. 7. 1995 uzavřena kupní smlouva o prodeji souboru
movitých věcí, v níž se žalovaní zavázali zaplatit kupní cenu 200 000 Kč ve
sjednané lhůtě. Okamžikem, kdy žalobci splnili svoji povinnost odevzdat
žalovaným předmět koupě, vznikla žalovaným povinnost zaplatit kupní cenu. Pokud
žalovaní tuto povinnost nesplnili, porušili závazek dohodnutý v uvedené smlouvě.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. ledna 2002 č.
j. 47 Co 162/99-74 změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím
výroku tak, že žalobu, aby žalovaní byli zavázáni zaplatit žalobcům společně a
nerozdílně částku 200 000 Kč s 18,5% úrokem z prodlení od 16. 4. 1996 do
zaplacení, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
neztotožnil se však s jeho právním závěrem, pokud jde o platnost uzavřené kupní
smlouvy ve smyslu § 588 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Odvolací
soud konstatoval, že do souboru věcí movitých, který měl tvořit předmět koupě,
byla zahrnuta mimo jiné „váha ocelová stojatá do 500 kg“. K charakteru této
věci se obě strany vyjádřily při jednání tak, že se jednalo o
zařízení zabudované pevně do podlahy nemovitosti, ve které se prodejna
nacházela. Demontovat tuto váhu bylo možno pouze rozbouráním betonové podlahy.
Ze smlouvy o budoucí smlouvě ze 7. 7. 1995 odvolací soud dále zjistil, že
účastníci uzavřeli také kupní smlouvu o převodu nemovitosti - budovy prodejny
potravin čp. 386 v B., ulice K. (or. č. 61). Na základě těchto zjištění
odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že „váha, zabudovaná pevně do betonové
podlahy patří dle povahy předmětu koupě (prodejna potravin) k této nemovitosti
a není ji možno bez znehodnocení nemovitosti (zničení betonové podlahy) od
nemovitosti oddělit. Pokud byla tato věc zahrnuta do souboru věcí movitých,
které měly být předmětem koupě za celkovou kupní cenu 200 000 Kč, učinil
odvolací soud závěr ohledně neplatnosti takového právního úkonu ve smyslu § 37
odst. 2 ObčZ, neboť mezi věci movité tvořící soubor, byla zahrnuta věc, která
svým právním charakterem nebyla věcí samostatnou (tvořila součást nemovitosti
shora označeného domu) a není ji možno s ohledem na ujednání o ceně ze smlouvy
oddělit (§ 41 ObčZ)“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, neboť podle jejich
názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
[dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.] a toto rozhodnutí
současně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování [dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.].
Dovolatelé poukázali především na kontraktační proces při převádění vlastnictví
prodejny potravin se zařízením. Nejprve s žalovanými uzavřeli smlouvu o budoucí
kupní smlouvě, v níž se v konkrétním termínu zavázali uzavřít kupní smlouvu na
nemovitosti (prodejnu potravin) a současně na věci movité, tj. zařízení této
prodejny. Ve sjednaném termínu pak skutečně uzavřeli v advokátní kanceláři
JUDr. P. kupní smlouvu o prodeji nemovitosti, a téhož dne si pak sami mezi
sebou sepsali a podepsali dohodu o prodeji vybavení této prodejny; tuto dohodu
současně prohlásili za součást kupní smlouvy uzavřené v advokátní kanceláři
JUDr. P. Oba právní úkony účastníků, tj. kupní smlouvu o prodeji nemovitosti a
dohodu o prodeji věcí movitých je přitom nutno posuzovat jako jeden nedílný
celek, vyjadřující shodnou vůli účastníků, když tyto úkony byly účastníky
učiněny svobodně, vážně, určitě a srozumitelně. Dovolatelé dále namítli, že
odvolací soud nesprávně posoudil otázku, co je a co není součástí věci ve
smyslu § 120 ObčZ a v důsledku toho i nesprávně dovodil, že je kupní smlouva o
prodeji movitých věcí podle § 37 odst. 2 ObčZ neplatná, a současně napadli
zjištění odvolacího soudu, podle něhož v případě „váhy ocelové stojaté do 500
kg“ jde o zařízení zabudované do podlahy nemovitosti, jež lze demontovat pouze
rozbouráním podlahy. Uvedli, že tuto váhu koupili poté, co byla prodejna
potravin připravena k prodeji a zasunuli ji do vykopané a vybetonované šachty,
a to bez jakékoliv montáže či provádění jejího pevného spojení se zemí. Váha
byla volně uložena, při větším úklidu v prodejně se běžně vysunovala za účelem
jejího čištění. Že jde o typ váhy mobilní nevyžadující pevné spojení se zemí,
prokazuje i dovolateli přiložená fotokopie prospektu této váhy. To, že lze váhu
demontovat pouze rozbouráním podlahy, tvrdili u odvolacího řízení pouze
žalovaní. Otázku, zda váha, popř. nerez dřezy jsou věcmi samostatnými, měl
odvolací soud řešit dalším dokazováním - svědky, znaleckým posudkem, event.
rozsudek soudu prvního stupně zrušit a uložit mu provedení dalšího dokazování.
V tom, že odvolací soud takto nepostupoval, spatřují dovolatelé důvod svého
dovolání daný § 241 odst 3 písm. c) o. s. ř.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili
Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31.12. 2000 – dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas,
oprávněnými osobami a že je podle § 238 odst. l písm. a) o. s. ř. přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a odst. 3 o.
s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237 odst.
l o. s. ř., popřípadě jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají a ani žalobci
netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán dovolacím důvodem,
včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241 odst.
3 písm. c) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Obsahem
této námitky je tvrzení dovolatelů, že „váha ocelová stojatá do 500 kg“ je
typem váhy mobilní, která nevyžaduje pevné spojení se zemí, což mohl odvolací
soud zjistit, pokud by provedl řádné dokazování.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. se nepojí s
každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení
jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění,
ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v
podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o
tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že
soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky
vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241
odst. 3 písm. c) o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že
namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že
soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna
výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek
hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Vždy přitom musí jít o
skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
V daném případě není námitka dovolatelů, že skutkové zjištění odvolacího soudu,
že předmětná váha je pevně zabudovaná do betonové podlahy a lze ji demontovat
pouze rozbouráním podlahy, nemá oporu v provedeném dokazování, opodstatněná.
Zástupce dovolatelů při jednání odvolacího soudu dne 15. ledna 2002 uvedl, že
„váha ocelová byla zabudována do podlahy této místnosti“ a dále k doplnění
spojení ocelové váhy s podlahou uvedl, že „železná konstrukce této váhy je
zabetonována do podlahy… Demontovat váhu lze rozbouráním podlahy“. Právní
zástupkyně žalovaných pak „s doplněním tvrzení žalobců ohledně spojení
některých věcí movitých s nemovitostí“ vyslovila souhlas (viz č.l. 71 verte).
Pokud z uvedených tvrzení žalobců i žalovaných učinil odvolací soud shora
uvedené skutkové zjištění, má tento jeho závěr oporu v provedeném dokazování.
Soudní řízení je ovládané podle platné úpravy zásadou dispoziční a projednací,
jež svěřuje odpovědnost za prokázání skutkových tvrzení přímo účastníkům. Zákon
přitom počítá s tím (§ 120 odst. 4 o. s. ř.), že skutková zjištění soudu mohou
mít svůj původ v nesporných tvrzeních účastníků, kteří tím projevují vůli
omezit dokazování jen na ty skutečnosti, které zůstávají mezi nimi spornými.
Odvolací soud proto neměl žádný důvod provádět další dokazování ohledně pevného
spojení předmětné váhy s nemovitostí, pokud účastníci učinili skutková zjištění
týkající se spojení váhy s nemovitostí nespornými a sami žalobci k prokázání
tohoto tvrzení nenabídli soudu žádné důkazy. Z uvedeného je zřejmé, že ke svým
skutkovým zjištěním dospěl odvolací soud postupem, který byl v souladu s
občanským soudním řádem, a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř
není dán. K tvrzením žalobců v dovolání ohledně mobility váhy a k označeným
důkazům k prokázání těchto tvrzení nemohl Nejvyšší soud přihlížet, neboť v
dovolacím řízení nelze nové skutečnosti a důkazy uplatňovat..
Nejvyšší soud se dále zabýval druhým uplatněným dovolacím důvodem, který je
vymezen v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., podle něhož lze podat dovolání,
pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil
sice správně, ale nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Vzhledem k tomu, že je dovolací soud, jak již bylo výše zmíněno, podle § 242
odst. 1 a 3 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je
dovolatel obsahově vymezil, byla dovolacímu přezkumu podrobena otázka, zda je
správný právní závěr odvolacího soudu, podle kterého je ocelová váha do 500 kg
součástí nemovitosti, v níž se nachází, takže jejím zařazením mezi věci movité
tvořící soubor s nedělitelnou cenou všech převáděných věcí se stala tato
smlouva s ohledem na § 37 odst. 2 a § 41 ObčZ neplatnou. Nejvyšší soud dále
posoudil námitku dovolatelů, že smlouva o převodu nemovitosti
i smlouva o prodeji věcí movitých tvořily jeden celek.
Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují
věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie
charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány
a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými.
Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na
vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První
kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť „to, co k věci
podle její povahy náleží” se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí,
zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se
pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc
podstatnější, určující a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný
text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké
vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná
relativně samostatná věc k ní „patří” natolik neodmyslitelně, že nemůže již být
považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje
spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace „nemůže být oddělena, aniž
by se tím věc znehodnotila” však nevylučuje možnost faktické separace věcí,
naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti
věcí. Charakter „oddělení” zákon nestanoví a tedy nutně tento pojem musí
zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty
věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci
neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně
proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od
telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty
případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní
(nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením
nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným
odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o
znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením
míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti
slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec.
Součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou
věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou
věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou (například
sluchátko bezdrátového telefonního přístroje). Nutnou podmínkou pro to, aby
původně samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí
považována za součást věci je, aby nadále byla v samostatných funkčních
vazbách pouze s touto jedinou věcí. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 29. července 1999 sp. zn. 25 Cdo 770/98 a ze dne 27. 4. 2000
sp. zn. 22 Cdo 2548/98).
V posuzované věci je předmětem sporu ocelová váha, která byla podle skutkových
zjištění odvolacího soudu pevně zabetonována do podlahy prodejny potravin
(nemovitost má i obytnou část). Za účelem posouzení naplnění prvního výše
zmíněného kritéria sounáležitosti předmětného domu a váhy je nutno položit si
otázku, zda může být tato nemovitost užívána i bez váhy. Na tuto otázku nelze
odpovědět než kladně. Přestože váha nebyla umístěna v obytné části domu a
sloužila provozu prodejny potravin, žádná funkční vazba ve vztahu obou věcí
není dána, také prodejna potravin ke svému provozu nepotřebuje nezbytně tak
rozměrnou váhu, o jakou se jedná v posuzované věci. Je nepochybné, že demontáží
váhy (tedy oddělením ve smyslu § 120 odst. 1 ObčZ) by předmětný dům, včetně
prodejny potravin, mohl být plnohodnotně užíván, aniž by došlo k omezení jeho
funkce. První podmínka stanovená v § 120 ObčZ, aby jedna věc byla posuzována
jako součást druhé věci, tedy v této věci splněna není. Dále je nutno se
zabývat druhým kriteriem – míry oddělitelnosti obou věcí tak, aby nedošlo ke
znehodnocení věci hlavní. V řízení bylo zjištěno, že váha byla pevně zabudovaná
do podlahy prodejny potravin. K oddělení váhy by bylo tedy nezbytné betonovou
podlahu v okolí váhy vybourat a poté vzniklé narušení podlahy opravit. Stav
nemovitosti po vybourání váhy by však nepochybně nevyvolal stav funkčního
znehodnocení rodinného domu, zásadní finanční či estetické ztráty. Nelze při
porovnání stavu před oddělením váhy a po jejím oddělení říci, že dům by po
oddělení váhy sloužil svému účelu méně kvalitně nebo že mu nemůže sloužit
vůbec. Lze tedy uzavřít, že ani druhá podmínka stanovená v § 120 ObčZ za účelem
posouzení, že jedna věc je součástí věci druhé, není v projednávané věci
naplněna. Za této situace nejsou naplněny podmínky § 120 odst. 1 ObčZ a
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že předmětná váha ocelová do 500 kg není s
nemovitostí, v níž se nachází, natolik funkčně spjata, že by
byla její součástí. Odvolací soud, pokud v napadeném rozsudku dospěl k jinému
právnímu závěru, posuzoval věc v rozporu se zákonem.
Opodstatněná však není námitka dovolatelů, že smlouvu o prodeji
nemovitostí a smlouvu o prodeji věcí movitých je nutno posuzovat jako
jeden nedílný celek. Na skutečnosti, že jde o samostatné právní
úkony, nemění nic ani okolnost, že k uzavření obou těchto
smluv se účastníci zavázali ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 7. 7.
1995. Na tom, že je naplněn dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.
d) o. s. ř., však tento závěr nic nemění.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodně soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2003
JUDr. Zdeněk Des,v .r.
předseda senátu