33 Odo 355/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobců a) JUDr. O. S., a b) PhDr. E. K., zastoupené JUDr. Č. K., CSc.,
advokátem proti žalované Č. r. – M. o. jejímž jménem jedná V.ú. p. p. z. m. o.
o zaplacení 69.395,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C
16/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22.
dubna 2004, č. j. 27 Co 86/2004-184, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se (v konečném znění žaloby) domáhali po žalované zaplacení 101.232,-
Kč. Uváděli, že o tuto částku se žalovaná na jejich úkor bezdůvodně obohatila,
neboť od 9. 6. 1997 užívá pozemky, které jsou ve spoluvlastnictví účastníků, a
za jejich užívání nad rámec svého spoluvlastnického podílu neplatí nájemné.
Rozsudkem ze dne 21. února 2001, č. j. 5 C 16/2001-37, Okresní soud v Kutné
Hoře zamítl žalobu, jíž bylo požadováno, aby žalovaná uzavřela se žalobci
dohodu o narovnání dlužného nájemného ve výši 50.860,- Kč. Tento rozsudek
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. června 2001, č. j. 27 Co 269/2001-55,
zrušil pro vady žaloby, které brání projednání věci a nebyly odstraněny, a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 7. srpna 2002, č. j. 5 C 16/2001-122, ve spojení s opravnými
usneseními ze dne 22. ledna 2003, č. j. 5 C 16/2001-116, a ze dne 31. března
2003, č. j. 5 C 16/2001-144, Okresní soud v Kutné Hoře (poté, kdy usnesením ze
dne 21. listopadu 2001 připustil změnu žaloby) uložil žalované povinnost do 3
dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobcům částku 60.840,- Kč a rozhodl o
nákladech řízení účastníků a státu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12.
června 2003, č. j. 27 Co 175/2003-153, tento rozsudek jako nepřezkoumatelný
zrušil a věc opět vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté, kdy při jednání dne 8. října 2003 připustil další změnu žaloby
spočívající v jejím rozšíření, Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem z téhož dne,
č. j. 5 C 16/2001-165, ve spojení s opravným usnesením ze dne 29. ledna 2004,
č. j. 5 C 16/2001-178, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 101.232, -
Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. dubna 2004, č. j. 27 Co 86/2004-184,
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobu do částky
69.395,- Kč zamítl; jinak jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení
účastníků a státu. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že
účastníci jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. 397/31 o výměře 7.197 m2, 397/32
o výměře 2.387 m2, 397/34 o výměře 7 m2, 397/77 o výměře 346 m2, 398/4 o výměře
865 m2 a 398 o výměře 875 m2 (vše manipulační plochy), a dále pozemků č. parc. 397/75 o výměře 3.043 m2, 397/76 o výměře 1.344 m2 a 398/10 o výměře 162 m2
(vše ostatní komunikace), které jsou zapsány na LV č. 10207 pro katastrální
území Č. u Katastrálního úřadu K. H. Žalobci vlastní tyto nemovitosti každý v
podílu 3/32 (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 z 4. 3. 1998, č. j. D
1336/97 a usnesení téhož soudu z 2. 5. 2000, č. j. D 1037/99-75), žalovaná v
podílu 11/16; zbylé 2/16 vlastní Ing. G. Pozemky s kulturou „manipulační
plocha“ nejsou žádným z účastníků užívány, pozemky č. parc. 397/75, 397/76 a
398/10 tvoří místní komunikaci, která slouží jako přístupová cesta do
oploceného areálu „G. d.“, jež do září 2002 včetně užívala výlučně žalovaná;
shora specifikované pozemky nebyly žalobcům nikdy žalovanou „protokolárně
předány“. Podle znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem J. L. činí
nájemné za užívání pozemků s kulturou „manipulační plocha“ 4,- Kč za m2 ročně,
a s kulturou „ostatní komunikace“ dvojnásobek, tedy 8,- Kč za m2 ročně. Zatímco
soud prvního stupně na podkladě takto zjištěného skutkového stavu uzavřel, že v
období od 9. 6. 1998 do 31. 8. 2003 se žalovaná na úkor žalobců bezdůvodně
obohatila tím, že jim protokolárně nepředala společné pozemky, které v
minulosti užívala (zmiňovány jsou pak pozemky „tvořící příjezdovou silnici
včetně příkopů a bočních stran“ a „polní komunikace, která z příjezdové silnice
na jejím počátku odbočuje doleva“), a že je povinna toto bezdůvodné obohacení
žalobcům vydat v plném rozsahu (ve výši 101.232,- Kč), neboť neuplynula
subjektivní, ani objektivní tříletá, resp. desetiletá doba, odvolací soud
shledal nárok žalobců oprávněným pouze zčásti. Dovodil, že v posuzovaném
případě nejde o nárok z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, nýbrž o vztah při
hospodaření se společnou věcí podle § 139 odst. 2 obč. zák. Právo žalobců na
náhradu za to, že jim jejich poměry neumožňovaly realizovat právo užívání
společných pozemků č. parc. 397/75, 397/76 a 398/10 a tyto v době od 9. 6. 1997 do 31. 8. 2002 užívala výhradně žalovaná, vyplývá z § 137 odst. 1 obč. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud shledal důvodnou námitku
žalované, že došlo k promlčení práva žalobců na vydání plnění (náhrady za
neužívání pozemků č. parc. 397/75, 397/76 a 398/10) za dobu od 9. 6. 1997 do
30. 1. 1998. Při vyčíslení náhrady za užívání pozemků č. parc. 397/75, 397/76
a 398/10 tvořících příjezdovou komunikaci vycházel odvolací soud (stejně jako
před ním soud prvního stupně) z hodnoty obvyklého nájemného tak, jak bylo
zjištěno znaleckým posudkem (tedy 8,- Kč/m2).
Uzavřel, že finanční náhrada za
užívání zmíněných pozemků, jejichž rozloha čítá 4.549 m2, představuje za období
od 31. 1. 1998 do 31. 12. 1998 částku 33.401,- Kč, za roky 1999, 2000 a 2001
částky po 36.392,- Kč a za dobu od 1. 1. 2002 do 30. 9. 2002 částku 27.219,-
Kč; z toho částka 31.837,- Kč odpovídá spoluvlastnickým podílům žalobců. Odvolací soud pak oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcům
nenáleží náhrada za užívání zbylých pozemků zapsaných na LV 10207. Žalobci
totiž v řízení neprokázali, že by je žalovaná v rozhodném období vůbec užívala
a „existující poměry“ žalobcům umožňovaly plnou realizaci svého
spoluvlastnického práva k těmto pozemkům. Protože žalobcům náleží náhrada za
užívání pozemků v částce 31.837,- Kč, odvolací soud ve zbylé
části (tedy do částky 69.395,- Kč) žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, podali
žalobci dovolání. Jsou přesvědčeni, že jimi uplatněný nárok je nárokem na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení, jak správně dovodil soud prvního stupně
a že k jeho vydání plynula soudem prvního stupně „respektovaná“ desetiletá
promlčecí doba. Pro právní posouzení věci považují za klíčové zjištění, že jim
pozemky nebyly žalovanou „protokolárně předány“, byť šlo o pozemky, které byly
v minulosti vojensky využívány (např. jako cvičiště či autopark). Předání
pozemků bylo podle jejich názoru nutné i proto, že byly přerozdělovány a
některé z nich nejsou ani zakresleny v katastrální mapě. Žalobci přitom
zdůrazňují, že dalšímu spoluvlastníkovi, Ing. G., byl jeho spoluvlastnický
podíl žalovanou protokolárně předán 15. 4. 1996 za účasti Okresního pozemkového
úřadu. Nesprávným shledávají žalobci rovněž závěr odvolacího soudu, že náhrada
jim přísluší jen za příjezdovou komunikaci. Postup odvolacího soudu hodnotí
jako „nepřiměřený“ a navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
změnil v jejich prospěch, popř. zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu
řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými, že je podle § 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné a že jsou splněny i podmínky uvedené v §
241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §
242 odst. 3 o. s. ř. Žalobci v dovolání netvrdí, že se v řízení vyskytly vady,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně vady uvedené
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., k nimž
dovolací soud přihlédne, i když nebyly vytýkány. Existence těchto vad nevyplývá
ani z obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval jen dovolacími důvody, jak
byly v dovolání obsahově vymezeny, a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž
lze namítat nesprávné právní posouzení věci, žalobci vytýkají odvolacímu soudu
v prvé řadě to, že jejich žalobou uplatněný nárok neposoudil jako nárok na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
I když odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku popsal právní kvalifikaci
uplatněného nároku značně neobratně (způsobem až zavádějícím), je zcela zřejmé,
že zjištěný skutkový stav podřadil ustanovením, jimiž je upraveno bezdůvodné
obohacení. Zcela správně ve svém rozhodnutí odkázal jak na § 137 odst. 1 obč.
zák., podle něhož podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na
právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci, tak
na § 139 odst. 2 větu první obč. zák., v němž se stanoví, že o hospodaření se
společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti
podílů.
Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu
odpovídajícímu jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem - vyplývá z výše
citovaného § 137 odst. 1 obč. zák., tedy z práva spoluvlastníka podílet se na
užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Neumožňují-li existující
poměry některému spoluvlastníkovi plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to
odpovídající náhrada.
Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním
bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který opadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odst. 2). Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo
nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že
obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při
absenci právního titulu nabyto. Problémy s vydáním předmětu bezdůvodného
obohacení zpravidla nenastávají v případech, kdy plnění bylo poskytnuto ve
věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má být vydáno, je
zřejmý. Jiná je situace tam, kde plnění má charakter nehmotný, takže je nelze
vydat. Ustanovení § 458 odst. 1 věta druhá obč. zák. výslovně upravuje, že
tehdy se poskytuje peněžitá náhrada, která musí odpovídat peněžitému ocenění
získaného obohacení. V případě, že spoluvlastník neužívá (nemůže užívat)
společnou věc v rozsahu odpovídajícímu jeho spoluvlastnickému podílu bez toho,
že by mezi ním a druhým spoluvlastníkem (ostatními spoluvlastníky), který
společnou věc užívá, byla uzavřena nájemní či jiná smlouva, spočívá obohacení
druhého spoluvlastníka (ostatních spoluvlastníků) v užívání většího rozsahu
předmětu spoluvlastnictví (než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu)
bez placení úhrady za užívání tohoto podílu. Vzhledem k tomu, že spoluvlastník,
který takto věc užívá nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, není schopen
takto spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí poskytnout
peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno.
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že v období od 9. 6. 1997
do 31. 8. 2003, za něž je požadována finanční náhrada za užívání pozemků (tzv.
rozhodné období), byli účastníci podílovými spoluvlastníky nemovitostí
zapsaných na LV č. 10207 u Katastrálního úřadu K. H., a to žalobci v rozsahu
tří šestnáctin (resp. každý z nich 3/32) a žalovaná jedenácti šestnáctinami, a
že některé ze společných nemovitostí, konkrétně pozemky č. parc. 397/75,
397/76 a 398/10 užívala v období od 9. 6. 1997 do 31. 8. 2002 výlučně
žalovaná; zbylé pozemky zapsané na LV 10207 neužíval v rozhodném období žádný
ze spoluvlastníků. Protože z provedeného dokazování nevyplývá, že by mezi
účastníky bylo dohodnuto, že žalovaná bude společné nemovitosti užívat nad
rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, naopak žalobci prokázali, že
ji o placení náhrady za užívání opakovaně žádali, je na místě uzavřít, že v
období od 9. 6. 1997 do 31. 8. 2002 užívala žalovaná pozemky č. parc. 397/75,
397/76 a 398/10 tvořící přístupovou komunikaci k vojenskému areálu „G. d.“ co
do tří ideálních šestnáctin bez právního důvodu (§ 451 odst. 1 obč. zák.), a že
tedy na její straně za stavu, kdy žalobci neměli možnost tyto nemovitosti
užívat (resp. neužívali je), došlo k bezdůvodnému obohacení, které je povinna
žalobcům vydat způsobem uvedeným v § 458 odst. 1 obč. zák., tj. poskytnutím
finanční náhrady. Z hlediska závěrů, k nimž odvolací soud dospěl, není proto
významné, že aplikaci příslušných ustanovení upravujících bezdůvodné obohacení
v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně odmítá, neboť ve skutečnosti jimi
zjištěný skutkový stav poměřil. Výhrady dovolatelů k právnímu posouzení věci
odvolacím soudem v tom směru, že pochybil, pokud zjištěný skutkový stav
nepodřadil ustanovením upravujícím bezdůvodné obohacení, tudíž nejsou důvodné.
Nelze přisvědčit ani výtce dovolatelů, že odvolací soud na rozdíl od soudu
prvního stupně nesprávně vyhodnotil námitku promlčení jejich práva na vydání
bezdůvodného obohacení, kterou žalovaná v řízení uplatnila.
U práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí,
kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Pro počátek běhu
dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v
konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání
bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Pro počátek tříleté (popř. desetileté)
objektivní promlčecí doby je pak rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného
obohacení skutečně (fakticky) došlo. Pokud marně uplynula alespoň jedna z
uvedených promlčecích dob a je vznesena důvodně námitka promlčení, nelze
oprávněnému právo přiznat.
Žalobci jsou přesvědčeni, že i odvolací soud měl „respektovat“ desetiletou
objektivní promlčecí dobu k uplatnění jejich práva, tak, jak to učinil soud
prvního stupně. Je namístě zdůraznit, že z rozhodnutí soudu prvního stupně
především vůbec nevyplývá, jaké důvody ho vedly ke konstatování, že objektivní
promlčecí doba k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
„bezesporu ještě neuplynula a proto není nutné se tím dále zabývat“. To, že
počítal s desetiletou promlčecí dobou je zřejmé pouze ze skutečnosti, že
námitku promlčení vyhodnotil jako nedůvodnou za situace, kdy požadována byla
finanční náhrada za užívání společných pozemků za dobu od 9. 6. 1997, přičemž
žaloba byla podána 31. 1. 2001. V řízení totiž nebyly uváděny, ani nevyšly
jinak najevo, žádné skutečnosti, které by svědčily pro závěr, že u žalované šlo
o úmyslné bezdůvodné obohacení. Odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže
dovodil, že byla-li žaloba o zaplacení finanční náhrady za užívání pozemků v
době od 9. 6. 1997 do 30. 1. 1998 podána 31. 1. 2001, došlo k promlčení práva
žalobců na náhradu (správně bezdůvodného obohacení) za toto období. V této
souvislosti se sluší poznamenat, že žalobci zdůrazňovaná skutečnost, že pozemky
jim nebyly žalovanou „protokolárně“ předány, je z hlediska promlčení práva na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení zcela nevýznamná. Předání ideálního
podílu pozemků je nadto nereálné. Podílové spoluvlastnictví charakterizuje
spoluvlastnický podíl, který je vyjádřen ve zlomku, popř. v procentu, a
vyjadřuje míru účasti spoluvlastníka na právech a povinnostech ke společné
věci. Přes přetrvávající zavádějící názory v právním povědomí, které počítá s
neomezenými právy k reálně vydělené části, jde u podílových spoluvlastníků o
tzv. ideální podíl na společné věci. Nejde o reálné vymezení k určité části
společné věci.
Lze uzavřít, že dovolací důvod vycházející z argumentu nesprávného právního
posouzení věci není naplněn.
Námitku dovolatelů, že jim „není jasné, proč jim odvolací soud přiznává pouze
částečné odškodnění za jejich podíl za soukromou příjezdovou silnici, jejíž
výměra se podle různých sdělení žalované strany několikráte měnila“, lze
podřadit pouze dovolacímu důvodu uvedenému v § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze
vytýkat, že rozhodnutí vychází se skutkového zjištění, které nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování.
Zatímco soud prvního stupně vzal z provedených důkazů (především z výpovědí
účastníků a z výsledků místního ohledání) za prokázané, že ani žalovaná
„aktivně v současné době pozemky neužívá“, odvolací soud dospěl k závěru, že
pozemky č. parc. 397/75, 397/76 a 398/10 užívala až do října 2002 jako
přístupovou cestu do jí rovněž užívaného uzavřeného vojenského areálu „G. d.“;
tento závěr je oproti závěru soudu prvního stupně pro žalobce příznivější a je
podložen zejména sdělením samotné žalované, která využití „G. d.“ i příjezdové
cesty k němu v období do konce září 2002 nepopírala. Údaj svědčící pro závěr,
že by žalovaná v rozhodném období užívala rovněž ostatní pozemky zapsané na LV
10207, popř. že by v jejich užívání žalobcům bránila, nebo že by přístupovou
cestu (tedy pozemky č. parc. 397/75, 397/76 a 398/10) užívala i po září 2002,
ze žádného z provedených důkazů nevyplynul. Nadto zjištění, že správu objektu
(míněno „G. d.“) jako nepotřebného majetku převedla žalovaná v říjnu 2002 na
Národní zemědělské muzeum a sama tak tento objekt přestala užívat, učinili
účastníci v řízení nesporným. Závěr odvolacího soudu dovozující, že žalovaná s
výjimkou pozemků č. parc. 397/75, 397/76 a 398/10, ostatní pozemky zapsané na
LV č. 10207 v rozhodném období neužívala, má oporu v provedeném dokazování a
ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněn právem.
Protože se žalobcům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo
zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, dovolacímu soudu
nezbylo, než podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jejich
dovolání zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která
by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1
o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h
l á v k o v á
předsedkyně
senátu