33 Odo 36/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve
věci žalobkyně L. s. Ž. R., a.s. zastoupené advokátkou proti žalovanému F. K.,
zastoupenému advokátem o zaplacení částky 768.300,- Kč, vedené u Okresního
soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 79/2001, o dovolání žalobkyně a žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. září 2005, č. j. 12 Co
318/2005-470, takto :
I. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 26. září 2005, č. j. 12 Co 318/2005-470, jímž byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. září 2004, č. j. 6 C
79/2001-431, ve výroku, kterým byla uložena žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni částku 105.720,- Kč, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. září 2005, č. j. 12 Co
318/2005-470, ve výrocích, jimiž byl rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze
dne 30. září 2004, č. j. 6 C 79/2001-431, změněn tak, že žalovanému byla
uložena další platební povinnost v částce 222.492,- Kč, a potvrzen v zamítavém
výroku ohledně částky 440.088,- Kč, a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o
nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu, a
rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. září 2004, č. j. 6 C
79/2001-431, vyjma výroku, jímž bylo rozhodnuto o platební povinnosti
žalovaného ve výši 105.720,- Kč, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
v Klatovech k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 804.597,- Kč s
příslušenstvím představující dlužné nájemné za užívání nebytových prostor
nacházejících se v její nemovitosti, které žalovanému pronajala smlouvou
uzavřenou dne 7. 6. 1996 ve znění jejích doplňků.
Okresní soud v Klatovech poté, co bylo řízení částečně zastaveno,
rozsudkem ze dne 31. října 2002, č. j. 6 C 79/2001-201, žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku částku
768.300,- Kč, žalobu o zaplacení poplatku z prodlení zamítl a rozhodl o
nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že účastníci dne 7. 6. 1996 uzavřeli
smlouvu o nájmu na dobu určitou, jejímž předmětem bylo užívání nebytových
prostor v blíže specifikované nemovitosti za sjednané nájemné. Tuto smlouvu
posoudil jako platný právní úkon, k němuž nebylo třeba vyžadovat předchozí
souhlas orgánu obce. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. února 2003, č.
j. 12 Co 75/2003-226, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o
věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil
k dalšímu řízení. Oproti soudu prvního stupně zaujal právní názor, že otázku
platnosti nájemní smlouvy je třeba posoudit podle zákona č. 116/1990 Sb., o
nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění platném v době uzavření tohoto
právního úkonu, a nikoli v době rozhodování soudu. Konstatoval, že v dalším
řízení bude na žalobkyni, aby prokázala, zda požádala o předchozí souhlas s
uzavřením smlouvy podle § 3 odst. 2 uvedeného zákona. Jestliže soud prvního
stupně dospěje k závěru, že smlouva je absolutně neplatná, zaměří se na
posouzení otázky, zda lze žalobě vyhovět (po potřebném doplnění skutkových
tvrzení) z jiného právního důvodu.
Soud prvního stupně po doplněném dokazování rozsudkem ze dne 30. září 2004, č.
j. 6 C 79/2001-431, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů
od právní moci rozsudku částku 105.720,- Kč (výrok I.), žalobu o zaplacení
částky 662.580,- Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a
státu (výroky III. a IV.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako pronajímatelka
uzavřela se žalovaným jako nájemcem dne 7. 6. 1996 smlouvu o nájmu objektu v Ž.
R. – A. na stavební parcele č. 104, zapsaném v katastru nemovitostí pro k. ú. a
obec Železná Ruda II, včetně všech součástí a příslušenství, které jsou v jejím
vlastnictví (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“), za účelem
výkonu podnikatelské činnosti žalovaného. Smlouva byla uzavřena na dobu osmi
let, nájemné bylo sjednáno pro rok 1996 ve výši 40.000,- Kč měsíčně s tím, že
pro další roky bude stanoveno dohodou. Žalobkyně orgán obce o předchozí souhlas
se smlouvou o nájmu nebytových prostor nacházejících se v její nemovitosti
nepožádala. Žalovaný v těchto nebytových prostorách provozoval pekařství od 7.
6. 1996 do 31. 12. 2000, kdy nemovitosti vyklidil. Kromě nebytových prostor o
rozloze 177 m2 užíval též manipulační plochu o rozloze 680 m2, která sloužila
pro provoz pekárny a pro její zákazníky. Obvyklé nájemné v daném místě a čase
podle závěrů znalce z oboru ekonomika - stavebnictví, odvětví ceny a odhady O.
Z. se u nebytových prostor pohybovalo v rozmezí 300 - 400 Kč měsíčně za 1 m2 a
u manipulační plochy v rozmezí 75 - 150 Kč ročně za 1 m2. Žalovaný zaplatil
žalobkyni za užívání nemovitostí částky 430.889,60 Kč v roce 1999 a 231.690,-
Kč v roce 2000, tedy celkem (zaokrouhleno) 662.580,- Kč. Z takto zjištěného
skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že smlouva o nájmu ze dne 7. 6.
1996 je absolutně neplatným právním úkonem v důsledku absence předchozího
souhlasu orgánu obce podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění před
jeho novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb. Žalovaný se užíváním
nemovitostí bez platné nájemní smlouvy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil (§
451 obč. zák.), a proto je povinen jí bezdůvodné obohacení vydat. Jestliže se
žalobkyně domáhá zaplacení částky 768.300,- Kč a žalovaný jí dosud zaplatil
částku 662.580,- Kč (jak bylo zjištěno ze znaleckého posudku znalkyně z oboru
ekonomika, odvětví evidence účetnictví A. K.), zbývá mu doplatit 105.720,- Kč.
Soud prvního stupně nepřihlédl k námitkám žalovaného, že mu žalobkyně
neumožňovala řádné užívání nemovitostí, neboť mu dodávala závadnou vodu, a že
na nemovitosti provedl stavební úpravy, s odůvodněním, že mezi účastníky
neexistoval platný nájemní vztah; žalobkyně se nezavázala dodávat žalovanému
pitnou nezávadnou vodu ani uhradit mu jím vynaložené náklady na stavební
úpravy.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. září
2005, č. j. 12 Co 318/2005-470, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a
IV. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že žalovanému uložil
povinnost kromě částky 105.720,- Kč zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní
moci rozsudku ještě částku 222.492,- Kč (výrok II.), žalobu do částky 440.088,-
Kč zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů
(výrok IV.). Po zopakování důkazů znaleckými posudky znalců Z. a K. se
ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně až na vyčíslení
výše bezdůvodného obohacení. Správným shledal právní závěr, že žalovaný se na
úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil tím, že bez právního důvodu užíval nebytové
prostory v domě na st. p. č. 104/1 a přilehlý pozemek parc. č. 104/2
(manipulační plochu) v Železné Rudě (§ 451 obč. zák.). Jelikož žalobkyně
nepožádala obec o souhlas s pronájmem nebytových prostor, ač k tomu byla
povinna podle zákona č. 116/1990 Sb., v tehdy platném znění, je smlouva
uzavřená účastníky dne 7. 6. 1996 absolutně neplatným právním úkonem podle § 3
odst. 4 uvedeného zákona. Konstatoval, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že
manipulační plochu neužíval celou. Žalobkyně má tudíž proto právo na vydání
bezdůvodného obohacení za užívání celé manipulační plochy. Od soudu prvního
stupně se odchýlil pouze ve vyčíslení peněžité náhrady za získané bezdůvodné
obohacení, neboť chybným shledal jeho postup, kdy částku žalovaným zaplacenou
odečetl od žalované částky místo toho, aby ji odečetl od tržního nájemného. Při
stanovení výše bezdůvodného obohacení, jež žalovaný získal, vyšel odvolací soud
ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného dne 10. 6. 2004 znalkyní z oboru
ekonomika, odvětví účetní evidence A. K., podle nichž obvyklé nájemné za
užívání předmětných nemovitostí za období 50 měsíců činí 2,064.157,- Kč. Z
tohoto zjištění dovodil, že obvyklé nájemné za roky 1999 a 2000 (tedy 24
měsíců) představuje při měsíčním nájemném ve výši 41.283,- Kč celkově 990.792,-
Kč. Zaplatil-li žalovaný žalobkyni v rozhodném období za užívání nemovitostí
662.580,- Kč, shledal odvolací soud nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného
obohacení opodstatněným do částky 328.212,- Kč.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II., III. a IV.
dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a
důvodnost z § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Namítla, že chyby se při
vyčíslení bezdůvodného obohacení dopustil i odvolací soud. Vyšel totiž z úvahy,
že znalkyní K. určená částka 2,064.157,- Kč tržního (obvyklého) nájemného
připadá na padesát měsíců. Žalovaný však užíval nemovitosti po dobu 54 měsíců
(od 7. 6. 1996 do 31. 12. 2000), jak uvedla znalkyně i při své výpovědi před
soudem. Z obsahu jejího znaleckého posudku navíc vyplývá, že uvedená částka
není obvyklým nájemným, ale nedoplatkem obvyklého nájemného po odpočtu toho, co
žalovaný žalobkyni zaplatil (obvyklé nájemné za 50 měsíců 3,855.400,- Kč -
1,791.243,- Kč skutečně uhrazených plateb = 2,064.157,- Kč). Odvolací soud tak
žalovaným zaplacené částky odečetl od obvyklého nájemného dvakrát. Činí-li
obvyklé nájemné za 54 měsíců částku 4,163.832,- Kč, představuje měsíční
nájemné 77.108,- Kč. Za roky 1999 a 2000 (24 měsíců) pak výše bezdůvodného
obohacení odpovídající obvyklému nájemnému činí 1,855.608,- Kč. Jelikož
žalovaný za toto období zaplatil 662.580,- Kč, měl by doplatit 1,193.028,- Kč.
Žalobkyně však i nadále požaduje vydat plnění z bezdůvodného obohacení pouze v
částce 768.300,- Kč. Z uvedených důvodů navrhla rozsudek odvolacího soudu
(případně i rozsudek soudu prvního stupně) v napadené části zrušit a v tomto
rozsahu věc vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný s dovolací argumentací žalobkyně nesouhlasí a navrhuje její
dovolání zamítnout.
Rovněž žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jímž
napadl jeho výroky I., II. a IV. Přípustnost dovolání opřel o § 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř. a označil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/
a b/ o. s. ř. Proti právnímu závěru, že smlouva o nájmu je absolutně neplatná,
nebrojí. Je si vědom toho, že účastnické strany jsou povinny v režimu
bezdůvodného obohacení vrátit si vzájemně vše, co bylo podle neplatné smlouvy
poskytnuto. Zdůrazňuje, že respektuje cenu obvyklou za užívání nebytových
prostor v daném místě a čase ve výši 600 Kč ročně za 1 m2, k níž dospěla
znalkyně Kuralová; nesouhlasí však s jí uvažovanou výměrou užívaných nebytových
prostor 231 m2, resp. 218 m2, neboť ve skutečnosti činila pouze 177 m2. I
nadále popírá, že výhradně sám užíval zpevněné plochy, jejichž celková výměra
je podle znaleckého posudku 1973 m2, resp. 1985,5 m2. Sám tuto plochu (její
část) užíval k parkování svého osobního automobilu a krátkodobě zde parkovali i
jeho zákazníci. Na této zpevněné ploše však bylo v rozhodném období umístěno a
provozováno rychlé občerstvení jiného podnikatele a následně ji využíval v
podstatném rozsahu vietnamský podnikatel, který ji měl od žalobkyně pronajatou.
Neuznává proto požadavek žalobkyně, aby jí vydal bezdůvodné obohacení za
užívání celé plochy. Při výpočtu bezdůvodného obohacení mělo být přihlédnuto
též k okolnosti, že voda dodávaná do nebytových prostor ze studny žalobkyně
byla od září 1999 nevhodná k využití v potravinářské výrobě a že byl nucen
zabezpečit si náhradní zdroj pitné vody. Závěrem navrhl rozsudky soudů obou
stupňů v rozsahu podaného dovolání zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Žalobkyně má dovolání žalovaného za přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a/ o. s. ř. pouze částečně. V potvrzující části není napadený rozsudek zásadně
právně významným. V posuzované věci jde pouze o to, správně vyčíslit bezdůvodné
obohacení, přičemž nespornou je skutečnost, že užívání nemovitostí trvalo 54
měsíců, že žalovaný jí za tuto dobu zaplatil 1,791.243,- Kč. Má zato, že od
budovy nelze oddělit okolní zpevněné plochy, které užíval nejen žalovaný, ale i
jeho zaměstnanci, dodavatelé a zákazníci. Pozdější přítomnost vietnamského
obchodníka spíše byla k jeho prospěchu, neboť mu podpořila odbyt. S tím také
žalovaný musel počítat, neboť se v dohodě o úpravě vztahů na parcele č. 104/2
zavázal umožnit podnikatelce VU THU přístup k vymezenému prostoru na této
parcele o výměře 30 m2, který jí žalobkyně pronajala. K dodávce vody se
žalovanému nikdy nezavázala, žalovaný písemně dne 4. 1. 2001 potvrdil, že od ní
žádné služby nepožadoval.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 2. a 3. obsahující přechodná ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že obě dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána včas,
osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení, při splnění zákonné podmínky
jejich advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se
dále zabýval jejich přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé (písm. a/), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (písm. c/). Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Každé podání, tedy i dovolání, je třeba posuzovat podle jeho obsahu (§ 41 odst.
2 o. s. ř.). Žalobkyně sice proklamuje, že svým dovoláním napadá rozsudek
odvolacího soudu též v jeho výroku II, jímž byl částečně změněn rozsudek soudu
prvního stupně v jeho zamítavém výroku tak, že kromě již přiznané částky bylo
žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni dalších 222.492,- Kč. Podle obsahového
vylíčení dovolacích námitek je však zřejmé, že žalobkyně žádné konkrétní
výhrady proti této výrokové části rozsudku odvolacího soudu nevznáší. Ostatně
dovolání by v tomto rozsahu nebylo ani subjektivně přípustné, neboť z jeho
povahy jako opravného prostředku plyne, že k němu je oprávněn jen ten účastník
řízení, kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech,
kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (§ 240 odst. 1 o. s. ř.).
Takovým rozhodnutím rozhodně není výrok II. rozsudku odvolacího soudu. Dovolání
žalobkyně tak ve skutečnosti směřuje proti výroku III. rozsudku odvolacího
soudu, kterým byl potvrzen (byť to v něm není výslovně uvedeno) zamítavý výrok
rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 440.088,- Kč. Dovolání
žalobkyně je v tomto rozsahu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.,
neboť takto soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil (viz shora učiněná rekapitulace dosavadního průběhu řízení).
Dovolání žalovaného, které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl částečně změněn zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě
bylo vyhověno do dalších 222.492,- Kč, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a/ o. s. ř. Přípustnost dovolání žalovaného, které směřuje proti výroku
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku ukládajícím mu platební povinnost v částce 105.720,- Kč, může být dána
jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (v pořadí prvním rozsudkem soud
prvního stupně nerozhodl jinak).
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že dovolací přezkum
je otevřen zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se
vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění
dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při
svém rozhodování vycházel, je u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř. zcela vyloučeno (srovnej výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.,
jehož prostřednictvím je možno namítat, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, přichází v úvahu jen za
situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí, tedy že dovolání je přípustné. Sám o sobě však tento
dovolací důvod přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
založit nemůže.
I když žalovaný ve svém dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jeho námitky, že při vyčíslení bezdůvodného
obohacení odvolací soud vyšel z nesprávné výměry nebytových prostor a doby
užívání a že nevzal v úvahu, že zpevněnou plochu užívali i další podnikatelé a
že voda ze studny žalobkyně byla od září 1999 nevhodná pro využití v
potravinářské výrobě, lze podřadit jedině dovolacímu důvodu podle § 241a odst.
3 o. s. ř., jehož uplatnění je však, jak již bylo řečeno, vyloučeno. Protože
námitky skutkového charakteru nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., dovolací soud odmítl dovolání žalovaného
proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku ukládajícím žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
částku 105.720,- Kč (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolací soud dále v rozsahu, v němž jsou dovolání přípustná, zkoumal, zda
řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Zatímco
zmatečnostní vady z obsahu spisu nevyplývají, je řízení zatíženo vadou ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má za prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé.
Ve smyslu citovaného ustanovení soud v odůvodnění rozsudku stručně sdělí údaj o
žalobním petitu a čím žalobce po skutkové stránce své požadavky zdůvodnil,
jakož i údaj o tom, jak se ve věci vyjádřil žalovaný, jakou obranu uplatnil.
Dále uvede, které skutečnosti (skutková zjištění) byly dokazováním, shodnými
tvrzeními účastníků nebo jiným zákonem stanoveným způsobem podle jeho názoru
prokázány a které nikoliv, popřípadě též, které z nich jsou pro rozhodnutí věci
bezvýznamné. U každé jednotlivé, prokázané i neprokázané, skutečnosti
(skutkového zjištění) musí soud stručně a jasně uvést, jak k tomuto závěru
dospěl, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy
ve smyslu § 132 až § 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména tehdy šlo-li o důkazy
protichůdné, a proč nevyhověl všem návrhům účastníků a vedlejších účastníků na
provedení důkazů. Svůj výklad musí soud přizpůsobit konkrétním okolnostem dané
věci, zejména rozsahu dokazování, složitosti zjišťování skutkového stavu věci,
množství návrhů účastníků na provedení důkazů apod., a v odůvodnění ho uvést
tak, aby jeho závěry o rozhodných skutečnostech nebyly pro nesrozumitelnost
nepřezkoumatelné. Jednotlivé prokázané skutečnosti soud promítne do závěru o
skutkovém stavu věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.), který je rozhodný pro právní
posouzení věci. V právním posouzení věci soud uvede, z jakých ustanovení zákona
nebo jiného právního předpisu vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil
zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a jaká mají účastníci na
základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení práva a povinnosti
ve vztahu k předmětu řízení.
Soud prvního stupně v rámci obsáhlého dokazování vyslechl účastníky řízení,
řadu svědků, ustanovil znalce z oboru ekonomika - stavebnictví, odvětví ceny a
odhady O. Z., a z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence A. K., kteří
vypracovali podle zadání soudu znalecké posudky k určení výše obvyklého
nájemného za obdobné nebytové prostory a pozemky, které užíval žalovaný, v
daném místě a čase, a tyto znalecké posudky soud prvního stupně provedl k
důkazům, vyslechl oba znalce a provedl též důkaz nemalým množstvím listin. Jak
vyplývá z písemného vyhotovení rozsudku, soud prvního stupně v odůvodnění svého
rozhodnutí nerespektoval zásady vyplývající z § 157 odst. 2 a § 132 o. s. ř. Ze
znaleckého posudku znalce O. Z. sice učinil zjištění ohledně výměry nebytových
prostor a manipulační plochy užívaných žalovaným a ohledně cenového rozpětí
obvyklého nájemného za nebytové prostory a manipulační plochu v dané lokalitě a
čase, avšak tato zjištění nikterak nevyhodnotil a nedovodil z nich žádný
skutkový závěr o konkrétní výši obvyklého nájemného za užívání předmětných
nemovitostí, ačkoli právě vyčíslení bezdůvodného obohacení získaného plněním z
neplatné smlouvy je jádrem daného sporu. Soud prvního stupně se spokojil pouze
se zjištěním, že žalovaný zaplatil v rozhodném období žalobkyni za užívání
nemovitostí částku 662.580,- Kč, které čerpal ze znaleckého posudku K., jejímž
úkolem bylo mimo jiné tuto částku vyčíslit. Takto určenou částku pak odečetl od
žalované částky. Z dalších provedených důkazů již žádné konkrétní zjištění
neučinil a ani neuvedl, z jakého důvodu se tak stalo. Protože soud prvního
stupně porušil zásady zakotvené v § 157 odst. 2 a § 132 o. s. ř., je jeho
rozhodnutí nepřezkoumatelné. Tato okolnost neposkytovala odvolacímu soudu
prostor k doplnění, resp. opakování dokazování ani k rozhodnutí ve věci samé
(tj. změně či potvrzení rozsudku soudu prvního stupně), neboť nedostatek
řádného a přezkoumatelného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bránil
zhodnotit správnost tohoto rozhodnutí. Povinností odvolacího soudu bylo
rozsudek soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1 věty první o. s. ř. z důvodu
uvedeného v § 221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení. Jestliže tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 2000,
sp. zn. 20 Cdo 1045/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod označením
SJ 14/2001). Navíc odvolací soud rozhodl o věci v rozporu se zásadou vyjádřenou
v § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť místo toho, aby rozsudek soudu prvního
stupně podle § 221 odst. 1 věty první o. s. ř. z důvodů uvedených v § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nepřípustně
doplnil dokazování se záměrem zjistit skutečnosti podstatné pro právní
posouzení věci, jež soud prvního stupně nezjišťoval. I tímto nesprávným
postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Již v rozsudku ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 30/2000 (a v mnohých dalších rozhodnutích), Nejvyšší soud
České republiky zaujal právní názor, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu
rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem nejsou dány mimo jiné tehdy,
jestliže správné právní posouzení věci vyžaduje další skutková zjištění, která
odvolací soud nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí
rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných
skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková
zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových
zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost
odvolacího soudu doplnit dokazování má své meze dané tím, že základem
odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně). Tímto
postupem, pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, by
odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť
by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu
soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci
odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich
odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu,
na těchto skutkových zjištění založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím
vydaným v jediném stupni.
Dovolací námitky žalobkyně i žalovaného, jimiž zpochybňují správnost vyčíslení
bezdůvodného obohacení, vystihují po obsahové stránce dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá
oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp.
zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek
1, pod č. C 8).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů,
a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených
důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Při
hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký
význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá
skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém
rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich
zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které
byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy soud
nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k
závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné)
podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli.
Vyhodnocením důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení
věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a
způsobu, jakým se podle zákona provádí. Tam, kde posouzení skutkového stavu
závisí na odborných znalostech, je povinností soudu posoudit tyto okolnosti jen
prostřednictvím odborného znaleckého posudku. Znalec je osobou (fyzickou či
právnickou), která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje
skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu sděluje
subjektivní výsledek tohoto posouzení. Rovněž důkaz znaleckým posudkem (včetně
výsledků slyšení znalce) je soud oprávněn hodnotit podle zásad vyjádřených v §
132 o. s. ř.; hodnocení soudu přitom nepodléhají odborné znalecké závěry ve
smyslu jejich správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho
úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad
s ostatními provedenými důkazy.
V daném případě jde o vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z
neplatné smlouvy podle § 451 obč. zák., jehož důsledkem je vzájemná povinnost
každého účastníka vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§ 457 odst. 1 obč. zák.). Ve smyslu § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto
bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení
záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada odpovídající ocenění
získaného obohacení. V případě neplatné smlouvy o nájmu spočívá obohacení
pronajímatele v inkasovaných platbách nájemného a obohacení nájemce v tom, že
užíval cizí věc. Na rozdíl od pronajímatele, který je povinen vrátit obdržené
nájemné, není nájemce schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání
cizí věci vrátit. Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou
formou. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která
odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných
nebytových prostor, resp. nemovitostí (posuzováno co do jejich vybavenosti),
zpravidla formou nájmu, kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen
platit podle platné nájemní smlouvy. Tato náhrada se tedy poměřuje s obvyklou
hladinou nájemného. Pro vyčíslení obvyklého nájemného ve výše vyloženém smyslu
bylo proto podstatné zjištění, jakých výměr byly nebytové prostory a
manipulační plocha, které žalovaný fakticky užíval, a zda manipulační plochu v
rozhodném období let 1999 a 2000 užíval žalovaný výlučně sám, popřípadě zda, v
jakém rozsahu a za jakým účelem ji užívali i další podnikatelé. Ačkoli se
žalovaný bránil žalobě tvrzením, že v rozhodném období manipulační plochu spolu
s ním užívali i další podnikatelé, soud prvního stupně ponechal tuto
argumentaci bez povšimnutí a odvolací soud konstatoval, že se žalovanému toto
tvrzení nepodařilo prokázat. Oba soudy však nevzaly v úvahu provedené důkazy, z
nichž z hlediska tvrzení žalovaného vyplynuly rozhodné skutečnosti. Platí to
především o výpovědi ředitele žalující společnosti V. R., který uvedl, že v
rozhodném období byla za souhlasu žalovaného pronajata část manipulační plochy
dalším podnikatelům za sjednané nájemné. Rovněž svědkyně P. J. uvedla, že v
roce 2000 se na manipulační ploše nacházely tři maringotky vietnamských
podnikatelů. Ačkoli soud prvního stupně provedl důkaz dohodou účastníků ze dne
22. 11. 1999 o úpravě vztahů na parcele č. 104/2 v souvislosti se smlouvou o
nájmu části tohoto pozemku a umístění prodejního stánku, kterou uzavřely
žalobkyně a podnikatelka VU THU, jakož i samotnou touto smlouvou o nájmu ze dne
18. 11. 1999, žádná skutková zjištění z nich neučinil. Tyto provedené důkazy
jsou z hlediska jejich závažnosti důležité, neboť pokud by odpovídaly
skutečnosti, podporovaly by tvrzení žalovaného, že manipulační plochu žalobkyně
pronajala v rozhodné době i dalším podnikatelům, kteří ji užívali společně s
ním. Z hlediska výměr užívaných nebytových prostor a manipulační plochy soud
prvního stupně sice činil zjištění ze znaleckého posudku znalce O. Z., v jeho
závěrech se však nikterak nepromítlo.
Odvolací soud pak vycházel ze znaleckého
posudku znalkyně A. K., ačkoli ta prostřednictvím svých odborných znalostí
nebyla způsobilá posoudit obvyklou výši nájemného, tedy skutečnost, která jí
byla soudem zadána.
Lze tedy konstatovat, že soudy pominuly skutečnosti, které byly provedenými
důkazy prokázány a které byly významné pro věc. Dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. byl proto uplatněn opodstatněně.
Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než v rozsahu přípustného dovolání
rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s.
ř.). Protože důvody, pro které byl částečně zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl ve stejném rozsahu zrušen i
tento rozsudek a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení bude soud prvního stupně (případně soud odvolací) vázán
právním názorem, který dovolací soud v tomto rozsudku vyslovil. O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst.
1 o. s. ř., § 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2008
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu