33 Odo 366/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve
věci žalobců A) Z. V., B) H. N., a C) M. K., všech zastoupených,
advokátkou, proti žalovanému P. P., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 190
000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C
275/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.
listopadu 2002, č. j. 39 Co 276/02-103, takto:
1. Dovolání se zamítá.
2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Právní předchůdce první žalobkyně, Ing. J. V., bytem v K., P. č. 12, se spolu
s druhou a třetí žalobkyní domáhali žalobou, aby byla žalovanému uložena
povinnost zaplatit jim 190 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % od 1. 6.
1996 do zaplacení, a to z důvodu dlužného nájemného za pronájem nebytových
prostor.
Poté, co v důsledku singulární sukcese došlo k procesnímu nástupnictví v osobě
prvního žalobce, jímž se stala Z. V., bytem v K., P. č. 12, Obvodní soud pro
Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 6. 2002, č. j. 4 C 275/98-46, uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobcům 190 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech
řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 5. 2001, č.
j. 54 Co 168/2001-61, rozsudek Obvodního soudu ze dne 27. 6. 2002, č. j.
4 C 275/98-46, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 11. 9. 2001, č. j. 4 C
275/98-80, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 6. 2002, č. j. 4 C
275/98-95, žalobu na zaplacení 190 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % od
1. 6. 1996 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze
zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky domu č. p. 238 v katastrálním území
V., K. č. 18, P. 10. Smlouvou o nájmu nebytových prostor uzavřenou mezi právním
předchůdcem první žalobkyně a druhou a třetí žalobkyní na straně jedné a
žalovaným na straně druhé, si žalovaný pronajal ve smlouvě specifikované
nebytové prostory ve shora uvedené nemovitosti žalobců na dobu od 1. 5. 1994 do
1. 5. 2004. Účastníci smlouvy se dohodli, že i před uplynutím uvedené doby může
pronajímatel smlouvu vypovědět mimo jiné tehdy, ocitne-li se nájemce přes
písemné upozornění o více než jeden měsíc v prodlení s placením nájemného. Nájemné bylo dohodnuto ve výši 23 500 Kč měsíčně s tím, že bude upravováno pro
každý jednotlivý rok o koeficient míry inflace. Od 1. 1. 1996 proto činilo
nájemné 25 000 Kč a od 1. 1. 1997 27 500 Kč. Od roku 1996 platil žalovaný
nájemné liknavě a počátku roku 1997 nájemné neplatil, pročež mu byla nájemní
smlouva vypovězena. Nájem skončil výpovědí ke dni 1. 9. 1997, předmět nájmu byl
žalovaným vyklizen ke dni 7. 10. 1997 a na nájemném zůstal žalovaný dlužen 190
000 Kč. V rozhodné době užívala předmět nájmu společnost B. s.r.o. k
provozování předmětu své činnosti, tzn. činnosti hostinské a koupě zboží za
účelem dalšího prodeje a prodej. Uvedená společnost je zapsána v Obchodním
rejstříku od 28. 3. 1995 a jako její sídlo je uvedena adresa předmětných
nebytových prostor najatých podle smlouvy žalovaným. V době uzavírání nájemní
smlouvy společnost ještě neexistovala. Její tehdejší společníci, tj. žalovaný a
P. Z., však společnost již zakládali a předmětné nebytové prostory byly
pronajaty za tím účelem, aby v nich byl společností provozován O. J. C., k
čemuž také později došlo. Nájemné za nebytové prostory bylo placeno z účtu
společnosti z prostředků získaných společným podnikáním. Co se týče předmětu
nájmu, jednalo se o nebytové prostory, jejichž kolaudační stav v době uzavření
nájemní smlouvy odpovídal sjednanému účelu pronájmu, tzn. provozování
restaurace. K uzavření nájemní smlouvy však nebyl dán předchozí souhlas
příslušného obvodního úřadu, neboť žalobci neprokázali, že by jejich žádost o
udělení souhlasu byla Obvodnímu úřadu pro P. 10 doručena. Žalovaný, coby
jednatel společnosti B. s.r.o., učinil uznání žalované částky jako dluhu
společnosti co do jeho důvodu i výše. Na základě takto zjištěného skutkového
stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný není ve věci
věcně pasivně legitimován. Nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky je totiž od
počátku podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a
podnájmu nebytových prostor, ve znění zákonů č. 403/1990 Sb., č. 529/1990
Sb., č. 229/1991 Sb. a č. 540/1991 Sb. (tj.
ve znění účinném v době
uzavření smlouvy) neplatná pro absenci předchozího souhlasu příslušného
správního orgánu. Žalovanou částku proto nelze po žalovaném vymáhat coby dlužné
nájemné, neboť z neplatné nájemní smlouvy žalovanému povinnost platit nájemné
vzniknout nemohla a v úvahu by přicházelo pouze vydání bezdůvodného obohacení
získané faktickým užíváním prostor v rozhodné době. Protože však předmětné
prostory v rozhodné době neužíval žalovaný, nýbrž společnost B. s.r.o.,
žalovaný se na úkor žalobců neobohatil a nemohla mu proto vzniknout ani
povinnost bezdůvodné obohacení vydat.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2002, č.
j. 39 Co 276/02-103, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobcům 190 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18
% z částky 25 000 Kč od 1. 6. 1996, z částky 27 500 Kč od 1. 1. 1997, z částky
27 500 od 1. 2. 1997, z částky 27 500 od 1. 3. 1997, z částky 27 500 od 1. 5.
1997, z částky 27 500 od 1. 6. 1997 a z částky 27 500 od 1. 7. 1997, vždy do
zaplacení; co do zbývající části zamítavého výroku ohledně příslušenství
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V návaznosti na změnu rozsudku soudu
prvního stupně ve věci samé rozhodl o nákladech řízení. Vycházeje ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně (sám opětovně provedl důkaz nájemní smlouvou)
posoudil i on nájemní smlouvu jako neplatnou a žalovaný nárok posuzoval jako
nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Na rozdíl od soudu prvního stupně
shledal žalovaného ve sporu věcně pasivně legitimovaným. Konstatoval, že to byl
právě žalovaný, kdo s žalobci uzavřel nájemní smlouvu, s nímž žalobci jako s
nájemcem jednali a jemuž pro neplacení nájemného dali výpověď z nájmu
nebytových prostor. Žalovaný předmětné prostory užíval a na podkladě nájemní
smlouvy bylo jeho užívací právo žalobci jako pronajimateli akceptováno. Byť
vyjádřili pronajímatelé v nájemní smlouvě souhlas s tím, aby veškerá práva a
povinnosti ze smlouvy vyplývající byla v budoucnu převedena na právnickou
osobu, jejímž společníkem se měl žalovaný stát, k takovému převodu práv a
povinností z nájemní smlouvy ze žalovaného na B. s.r.o. nedošlo. Přenechal-li
žalovaný fakticky nebytové prostory k podnikání zmíněné společnosti, jednalo se
pouze o dispozici s nebytovými prostory v rámci jeho užívacího práva, která
nemohla mít na existenci jeho povinnosti vůči žalobcům žádný vliv. V případě
platnosti nájemní smlouvy by měl žalovaný i nadále povinnost hradit nájemné; v
důsledku neplatnosti nájemní smlouvy je žalovaný ve smyslu ustanovení § 451
ObčZ povinen nahradit žalovaným plnění, které mu bylo z neplatné nájemní
smlouvy poskytnuto. Úrok z prodlení byl žalobcům přiznán nikoliv tak, jak byl
jimi v žalobě požadován, ale s ohledem na postupnou splatnost jednotlivých
plateb nájemného vždy až od okamžiku jejich splatnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítal, že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčen, že se na úkor
žalobců bezdůvodně neobohatil, neboť předmětné nebytové prostory sám neužíval.
Dané prostory byly užívány jeho společností B. s.r.o., od níž žalobci přijímali
platby nájemného. Skutečnost, že nepřevedl svá práva z nájemní smlouvy
na společnost B. s.r.o., je nerozhodná, neboť nájemní smlouva je absolutně
neplatná a žalovanému z ní tak žádná práva ani povinnosti nevznikly.
Nevyplynuly-li žalovanému z neplatné nájemní smlouvy žádné povinnosti a
žalovaný předmětné nebytové prostory ani neužíval, nemohlo mu na úkor žalobců
dostat bezdůvodného obohacení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem
(§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.), a že jde o rozsudek, proti němuž je
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Ačkoliv dovolatel v dovolání uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v
plném rozsahu, z obsahu dovolání se bez dalších pochybností podává, že
nesměřuje proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku zamítajícím žalobu co do požadovaných úroků z prodlení (srov.
§ 41 odst. 2 o.s.ř.). V důsledku dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu (§
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) se tak dovolacímu přezkumu otevírá dovoláním
zpochybněný právní závěr odvolacího soudu dovozující, že žalovaný se na
úkor žalobců bezdůvodně obohatil.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu
příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech
účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti
omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu
nebo aplikoval sice správnou právní normu, avšak nesprávně ji vyložil, nebo ze
skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů – dále opět jen „ObčZ,“ je ten, kdo se na úkor jiného
bezdůvodně obohatí, povinen takové obohacení vydat. Podle ustanovení § 451
odst. 2 ObčZ se za bezdůvodné obohacení považuje majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů.
V posuzované věci byla mezi právním předchůdcem žalobkyně A/ a ostatními
žalobkyněmi jako pronajimateli a žalovaným jako nájemcem uzavřena nájemní
smlouva, jejímž předmětem byl pronájem nebytových prostor ve vlastnictví
pronajimatelů. Přestože je tato nájemní smlouva z důvodu absence
předchozího souhlasu příslušného orgánu státní správy od počátku neplatná, bylo
na jejím základě plněno, a to tak, že ze strany žalobců bylo žalovanému
umožněno (a to i v době relevantní z hlediska dané věci, tedy v době, kdy již
neplatil nájemné) předmětné nebytové prostory užívat. Lze souhlasit s odvolacím
soudem, že skutečnost, že žalovaný následně po uzavření nájemní smlouvy
umožnil jinému – právnické osobě B. s.r.o., jejímž byl v rozhodné době
společníkem, aby v nebytových prostorách, které mu byly pronajaty, provozovala
svou činnost (tedy s předmětem nájmu dále disponoval), ještě nečiní z uvedené
právnické osoby příjemce plnění ze strany žalobců, a nemění ani nic na
tom, že účastníkem neplatné nájemní smlouvy zůstal nadále žalovaný a že jemu
pod dojmem platnosti smlouvy bylo ze strany žalobců poskytováno sjednané plnění
(tzn. umožněno užívání předmětných prostor). Tento závěr nemůže zvrátit ani
zjištění, že žalobci žalovanému v jím zvoleném způsobu užívání
pronajatých nebytových prostor nebránili. Pro posouzení vztahu mezi žalobci a
žalovaným jako účastníků neplatné nájemní smlouvy je irelevantní, jakým
způsobem žalovaný konzumoval plnění, kterého se mu na základě neplatné
nájemní smlouvy dostávalo. Jinak řečeno, bylo-li B. s.r.o. umožněno provozovat
svou činnost v prostorách, které si od žalobců pronajal žalovaný, dělo se tak
na základě jejího vztahu s žalovaným, avšak vztah mezi ní a žalobci tím založen
nebyl. Obdobně bylo-li nájemné za pronajaté nebytové prostory hrazeno žalobcům
z účtu této společnosti, jednalo se o interní vztah mezi touto společností a
žalovaným, jejím společníkem, kterým nemohlo být postavení žalobců vůči
žalovanému nijak dotčeno. Lze sice přisvědčit námitce žalovaného, že mu z
neplatné nájemní smlouvy žádná práva ani povinnosti nevznikly, a že je tudíž -
logicky vzato - ani nemohl dalšímu přenechat, avšak nic to nemění na
závěru, že žalovaný přijímal plnění z neplatné nájemní smlouvy od
žalobců, s nímž pak dále disponoval.
Lze uzavřít, že přijímal-li plnění z neplatné nájemní smlouvy od žalobců
žalovaný, vznikla mu rovněž povinnost přijaté plnění (resp. jeho peněžní
ekvivalent) žalobcům vydat. Odvolací soud tudíž nepochybil, dospěl-li k závěru,
že žalovaný se na úkor žalobců
bezdůvodně obohatil a správně uložil žalovanému povinnost žalobcům toto
obohacení vydat. Rozsudek odvolacího soudu je proto z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný, a protože jiné právní závěry odvolacího
soudu (např. závěr o výši bezdůvodného obohacení nebo závěr o okamžiku vzniku
nároku na úroky z prodlení) dovoláním zpochybněny nebyly a nebylo ani
zjištěno (a žalovaným ani tvrzeno), že by byl rozsudek postižen některou z vad
uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst.
3 o.s.ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud
povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.),
dovolací soud dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty
před středníkem, o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný nemá právo na
náhradu nákladů a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2003
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu