ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) P. Ž., a b) L. T., proti žalované K. H., s. r. o., zastoupené , advokátem, o zaplacení 86 750 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 256/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2001 č. j. 27 Co 412/2001 - 48,
I. Dovolání proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2001 č. j. 27 Co 412/2001 – 48, jímž byla žaloba co do 10 % úroku z prodlení z částky 86 750 Kč od 24. 10. 2000 do 7. 11. 2000 zamítnuta, se odmítá.
II. Ve zbytku se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2001 č. j. 27 Co 412/2001 – 48 a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. dubna 2001 č. j. 12 C 256/2000 – 23, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 3. srpna 2001 č. j. 12 C 256/2000 – 40, zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 17. dubna 2001 č. j. 12 C 256/2000 – 23, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 3. srpna 2001 č. j. 12 C 256/2000 - 40 uložil žalované zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 86 750 Kč s 10 % úrokem z prodlení ode dne 24. 10. 2000
do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalované a žalobci uzavřeli dne 18. 4. 1997 dohodu o vyrovnání, podle níž byla žalovaná povinna zaplatit vyrovnání ve výši 250 000 Kč do devadesáti dnů po podpisu dohody. Pro případ nedodržení termínu splatnosti bylo dohodnuto smluvní penále 0,05 % denně z dlužné částky. Splatnost dlužné částky nastala 17. 7. 1997; zaplacena byla 24. 10. 2000, tj. po 1 196 dnech. Smluvní penále činilo 149 500 Kč, přičemž z této částky již bylo rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. dubna 1999 č. j. 10 C 217/98 – 75 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 2000 č. j. 23 Co 511/99 – 110 přiznáno 62 750 Kč. Zbylo tedy doplatit penále ve výši 86 750 Kč. Úroky z prodlení byly přiznány v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Námitku žalované, že dohodnuté penále bylo přiznáno v rozporu s dobrými mravy, soud považoval za zcela účelovou, „neboť ve sporu vedeném pod sp. zn. 10 C 217/98 tato námitka řešena nebyla a návrhu bylo zcela vyhověno“.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2001 č. j. 27 Co 412/2001 – 48 rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců 43 375 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 8. 11. 2000 do zaplacení a co do 10 % úroku z prodlení z částky 86 750 Kč od 24. 10. 2000 do 7. 11. 2000 žalobu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že uzavřená dohoda o vyrovnání, jíž žalobci a právní předchůdce žalované upravili své sporné nároky ve smyslu § 585 obč. zák., je platným ujednáním. Nevzal v úvahu námitku uplatněnou až v odvolacím řízení, že na právního předchůdce žalované se vztahoval ke dni uzavření smlouvy režim zákona č. 92/1991 Sb. s tím, že nebyly splněny podmínky uvedené v § 205 odst. 1 o. s. ř. Z obsahu ujednání o smluvním penále odvolací soud podle § 35 odst. 2, 3 a § 544 obč. zák. dovodil, že účastníci si sjednali smluvní pokutu. Způsob stanovení smluvní pokuty není neurčitý, výši smluvní pokuty neshledal v rozporu s dobrými mravy, smluvní pokuta byla tedy sjednána platně, a proto je povinností žalované smluvní pokutu za porušení smluvní povinnosti (nedodržení termínu splatnosti plnění) zaplatit. Odvolací soud pouze na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že jde-li v dané věci o dělitelné plnění, může každý věřitel požadovat jen svůj díl a není-li jiné dohody, je dlužník oprávněn plnit každému z věřitelů stejný díl (§ 512 odst. 1 obč. zák.). Žalobci v odvolacím řízení upřesnili žalobu tak, že každý z žalované částky požadoval jednu polovinu. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se dostala do prodlení se zaplacením smluvní pokuty až 8. 11. 2000, neboť žalobci vyzvali žalovanou k zaplacení do 7. 11. 2000 (§ 563 obč. zák.).
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a které odůvodňuje tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a nesprávným právním posouzením podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud učinil nesprávný právní závěr, že předmětná dohoda o vyrovnání je platná. Domnívá se, že dohoda je neplatná, protože byla uzavřena v rozporu se zákonem, v rozporu s dobrými mravy i v rozporu s ustálenou judikaturou a nesplňuje ani formálně právní náležitosti vyžadované zákonem, neboť obsahem dohody nejsou žádná sporná, resp. pochybná, práva a dohoda neobsahuje ani žádná jiná nová práva, která by nahrazovala dosavadní sporná či pochybná práva účastníků, jak předpokládá § 585 a násl. obč. zák. Neplatné je i samotné ujednání o smluvní pokutě, když není splněna podmínka realizace smluvní pokuty coby „paušalizované náhrady škody“ a toto ujednání nelze současně pokládat za smluvně dohodnutou výši úroků z prodlení. Odvolací soud nevzal vůbec v úvahu, že dohoda o vyrovnání není v souladu s § 45 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, podle kterého nemůže státní podnik uzavírat dohody o převodu vlastnictví mimo obvyklé hospodaření. Tento nesprávně zjištěný skutkový stav pak vedl k nesprávným skutkovým závěrům a současně k nesprávnému právnímu posouzení věci. Podle dovolatelky odvolací soud postupoval v rozporu s občanským zákoníkem, občanským soudním řádem i zákonem č. 92/1991 Sb., ale i v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobci podali k dovolání vyjádření s tím, že rozsudek odvolacího soudu považují za správný, jestliže odvolací soud dovodil, že uzavřená dohoda o vyrovnání je platná. Poukazují na § 51 obč. zák., který umožňuje uzavřít nepojmenovanou smlouvu, a považují uzavřenou smlouvu o vyrovnání za smlouvu, která není v rozporu s občanským zákoníkem, neboť vykazuje znaky dohody o narovnání ve smyslu § 585 obč. zák. Nesouhlasí s námitkou dovolatelky, že předmětná dohoda odporuje § 45 zákona č. 92/1991 Sb. Toto ustanovení nedovoluje státnímu podniku převést vlastnická práva, ale v dané věci státní podnik – předchůdce žalované – žádná vlastnická práva na základě dohody o vyrovnání na žalobce nepřeváděl. Snahu zpochybnit platnost dohody považují žalobci za ryze účelovou a navrhují, aby dovolací soud podané dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř. ), a splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř.; vychází z dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v té části výroku, jímž byla žaloba co do 10 % úroku z částky 86 750 Kč od 24. 10. 2000 do 7. 11. 2000 zamítnuta. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Zamítnutím žaloby v označené části bylo žalované vyhověno, takže v tomto rozsahu je její dovolání zjevně subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), a Nejvyšší soud České republiky je jako takové podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Dovolání proti zbývající části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti té části výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Rozsudek odvolacího soudu je třeba v této části považovat za potvrzující, byť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla uložena žalované povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 86 750 Kč s 10 % úrokem z prodlení ode dne 24. 10. 2000 do zaplacení tak, že uložil zaplatit každému z žalobců 43 375 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 8. 11. 2000 do zaplacení, neboť soudy obou stupňů byla žalované uložena v této části rozsudku stejná povinnost zaplatit žalobcům celkem 86 750 Kč a je nerozhodné, že odvolací soud ve svém rozsudku musel z důvodu upřesnění žaloby v odvolacím řízení tak, že žalobci požadovali z žalované částky každý jednu polovinu, rozsudek soudu prvního stupně v této části změnit.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolatelka nenamítá a z obsahu spisu se ani nepodávají.
Dovolací soud se nejprve zabýval uplatněným dovolacím důvodem, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Žalovaná spatřuje vadu řízení v tom, že v dané věci byl nesprávně zjištěn skutkový stav, který vedl ve svých důsledcích k nesprávným skutkovým závěrům a poté k nesprávnému právnímu posouzení.
Soud prvního stupně i odvolací soud vyšel ze zjištění, že mezi žalobci a právní předchůdkyní žalované byla dne 18. 4. 1997 uzavřena dohoda o vyrovnání a že žalovaná podle této dohody nezaplatila ve sjednané lhůtě částku 250 000 Kč. Dovolací soud neshledal v dané věci žádný důvod pro závěr, že napadené rozhodnutí trpí vadou řízení spočívající podle tvrzení dovolatelky v nesprávně zjištěném skutkovém stavu. Námitka žalované, že předmětná dohoda o vyrovnání je neplatná pro rozpor se zákonem, je námitkou směřující k uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze
namítat nesprávné právní posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně v dané věci dospěl k právnímu závěru, na němž založil své rozhodnutí, že předmětná dohoda o vyrovnání je platná.
Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Žalobci a právní předchůdce žalované v dohodě o vyrovnání uzavřené dne 18. 4. 1997 shodně konstatovali, že žalobci jakožto oprávněné osoby požádali ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, povinnou osobu – předchůdce žalované – o vydání věci. Povinná osoba svou povinnost vydat věc v termínu stanoveném zákonem nesplnila a oprávněné osoby byly nuceny domáhat se svého práva soudní cestou. Na základě těchto a dalších skutečností se účastníci dohodli na jednorázovém vyrovnání. Výši vyrovnání stanovili dohodou na 250 000 Kč splatných do devadesáti dnů po podpisu dohody k rukám P. Ž. Oprávněné osoby se oproti tomu zavázaly, že do 22. 4. 1997 vezmou zpět žalobu na vydání věci podanou u Okresního soudu v Příbrami a nebudou uplatňovat žádné další nároky, které by byly uplatnitelné ke dni podepsání dohody.
Podle § 5 zákona č. 87/1991 Sb. vydá povinná osoba věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci. Nevyhoví-li povinná osoba výzvě uplatněné v zákonem stanovené lhůtě, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, považoval–li dohodu o vyrovnání, uzavřenou mezi účastníky za platné ujednání. Tato dohoda byla uzavřena v rozporu se zákonem č. 87/1991 Sb., neboť podle tohoto zákona není povinné osobě umožněno vyplatit jakoukoli finanční náhradu – vyrovnání oceněné finanční částkou – oprávněné osobě v souvislosti s jí uplatněnou výzvou k vydání věci ve smyslu uvedeného zákona. O poskytnutí finanční náhrady může rozhodnout (po splnění zákonem stanovených podmínek) podle § 13 tohoto zákona jen příslušný ústřední orgán státní správy. Předmětná dohoda je tedy podle § 39 obč. zák. neplatná, protože svým obsahem odporuje zákonu.
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tudíž uplatněn důvodně. Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadený rozsudek je správný, dovolací soud jej zruší. (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen výrok rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byla uložena žalovanému povinnost zaplatit každému z žalobců 43 375 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 8. 11. 2000 do zaplacení, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. srpna 2002
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v. r.
předsedkyně senátu