33 Odo 372/2001

33 Odo 372/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J.K., proti žalovaným 1)

B.G., 2) S.Š., o zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 177/97, o dovolání žalobce proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2000, č.j. 21 Co 614/2000

- 140, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce se jako nájemce na základě smluv o nájmu nebytových prostor

domáhal po žalovaných jako pronajímatelích zaplacení částky 350 000

Kč za provedení stavebních úprav v pronajatých prostorách, kterými se zvýšila

hodnota nebytových prostor ve vlastnictví žalovaných, a zaplacení částky 50 000

Kč z titulu zaplaceného nájemného za období od 1. 1. 1997 do 30. 6. 1997, kdy

po dobu od 1. 1. 1997 do 31. 5. 1997 mu bylo žalovanými bráněno v užívání části

pronajatých prostor a v měsíci červnu 1997 již nájemní vztah vůbec netrval.

Celkem požadoval zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. července 2000 č.j. 20

C 177/97 – 107 zamítl žalobu na zaplacení částky 400 000 Kč s

příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů

řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce jako nájemce uzavřel se žalovanými jako

pronajímateli nájemní smlouvy o pronájmu nebytových prostor dne 1. 1. 1992, 1. 1. 1993, 1. 8. 1994 a 30. 8. 1994 a dospěl k závěru, že všechny smlouvy jsou

neplatné pro neurčitost, neboť v žádné z nich nebyl dostatečně vymezen předmět

nájmu ve smyslu § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu

nebytových prostor. Všechny smlouvy mimo smlouvu z 1. 8. 1994 nejsou podepsány

druhým žalovaným, přičemž § 40 odst. 3 obč. zák. stanoví, že písemný právní

úkon je platný pouze tehdy, je-li podepsán jednající osobou. Podle § 3 odst. 3

zákona č. 116/1990 Sb. musí mít smlouva o nájmu nebytových prostor písemnou

formu a nedodržení této formy způsobuje podle § 3 odst. 4 tohoto zákona její

neplatnost. Soud neakceptoval námitku žalovaných, že první žalovaná měla plnou

moc k zastupování druhého žalovaného, neboť žalovaní nepředložili soudu

písemnou plnou moc, která by splňovala náležitosti písemné formy

podle § 31 odst. 4 obč. zák. Další důvod neplatnosti předmětných smluv shledal

soud v tom, že při jejich uzavírání nebyl dodržen postup stanovený ustanovením

§ 3 odst. 2, věty druhé z. č. 116/1990 Sb., když chyběl souhlas

národního výboru (od účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích /od 24. listopadu 1990/ obecního úřadu) k provozování obchodu a služeb v pronajatých

prostorách a v případě nájemních smluv z 1. 1. 1992 a 1. 1. 1993 nebylo ani

prokázáno, zda pronajaté nebytové prostory byly pronajaty v souladu se svým

stavebním určením, jak vyžaduje ust. § 3 odst. 2, věta první z. č. 116/1990 Sb. Z důvodu neplatnosti smluv o pronájmu nebytových prostor pak nepřichází v úvahu

aplikace ust. § 667 obč. zák., které řeší otázku náhrady nákladů vynaložených

nájemcem na pronajatou věc. Soud posuzoval vztah mezi účastníky podle § 458

obč. zák. o bezdůvodném obohacení, jakožto právo na úhradu nákladů účelně

vynaložených na úpravy spojené s řádnou péčí o věc, a dospěl k

závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat hodnotu nemovitosti při výchozím

stavu ani hodnotu nemovitosti po provedené rekonstrukci, nebylo tedy možno

ocenit zhodnocení nemovitosti. V daném případě nebylo ani prokázáno, že se

jednalo o úpravy nutné, spojené s řádným užíváním věci, jednalo se pouze o

úpravy sloužící potřebám podnikání žalobce, který neprokázal, že by k takovým

úpravám měl souhlas pronajímatelů /žalovaných/. Žalobce ani nedoložil

dostatečně průkazné doklady – faktury o placení stavebních úprav, proto soud

neshledal žalobní návrh na zaplacení částky 350 000 Kč z titulu nákladů

vynaložených do nemovitosti žalovaných za důvodný. Uznal za

důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanými, když stavební práce, na

jejichž základě se žalobce domáhal zaplacení částky 350 000 Kč, měly být

provedeny v r.

1992 a žaloba byla podána až v roce 1997, tedy po uplynutí

dvouleté subjektivní a tříleté objektivní promlčecí lhůty, proto je právo na

jejich uplatnění podle ust. § 100 odst. 1 obč. zák. promlčeno. Soud neshledal

za důvodný žalobní návrh ani co do zaplacení částky 50 000 Kč z titulu

zaplaceného nájemného, neboť žalobci se nepodařilo prokázat, že nájemné za

rozhodné období zaplatil a ani to, že by žalovaní mu v tomto období v užívání

nebytových prostor bránili.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. listopadu

2000, č.j. 21 Co 614/2000 – 140, rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil a zamítl návrh žalobce, aby proti rozsudku odvolacího soudu bylo

připuštěno dovolání; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na

náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovými závěry, k nimž

dospěl soud prvního stupně, i s jeho právním závěrem o neplatnosti

smluv z r. 1992, 1993 a z 1. 8. 1994 z důvodu jejich neurčitosti

ohledně nepřesného vymezení předmětu nájmu. Na rozdíl od soudu prvního stupně

dospěl k závěru, že ohledně vymezení přesného předmětu nájmu by snad obstála

jedině smlouva z 30. 8. 1994, avšak otázka její platnosti by vyžadovala další

dokazování, což s ohledem na právní posouzení merita věci považoval odvolací

soud za bezvýznamné z toho důvodu, že stavební úpravy nebytových prostor měly

být prováděny v roce 1992 a podle výpovědi žalobce až do první poloviny roku

1994, tedy v době, kdy nebytové prostory užíval bez právního důvodu vzhledem k

neplatnosti smluv z roku 1992 a 1993, proto nepřipadá v úvahu případné

vypořádání nároků z těchto prací podle zákona č. 116/1990 Sb., zejména podle §

13, a ani podle § 667 obč. zák., jelikož uvedené nájemní smlouvy jsou pro svoji

neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatné, tedy od samého

počátku. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně v otázce

promlčení práva na uplatnění úhrady případných nutných nákladů na stavební

úpravy ve výši 350 000 Kč, neboť žalobce nejpozději dne 1. 7. 1994 mohl vědět,

že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, a jelikož

žaloba byla podána až 7. 7. 1997, nelze uplatněný nárok na zaplacení

částky 350 000 Kč s ohledem na námitku promlčení /§ 100 odst. 1 obč. zák./

přiznat. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně v

zamítnutí žaloby co do částky 50 000 Kč z titulu tvrzeného zaplacení nájemného.

Odvolací soud nepřipustil vůči svému rozhodnutí dovolaní, neboť žalobce žádnou

konkrétní otázku zásadního významu nevytýčil a ani odvolací soud takovou otázku

v dané věci neshledal, přičemž konstatoval, že konkludentní uzavření smlouvy o

nájmu nebytových prostor zákon č. 116/1990 Sb. nepřipouští a aplikace § 667

odst. 1 obč. zák. v daném případě vzhledem k neexistenci nájemního vztahu v

rozhodné době nepřipadá v úvahu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost

dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. S odkazem na ustanovení § 241

odst. 3 písm. d) o. s. ř. vytýká odvolacímu soudu, že není správný názor soudu

o nemožnosti aplikace ust. § 667 odst. 1 obč. zák., pokud lze

učinit závěr, že mezi účastníky řízení došlo nejméně konkludentním způsobem k

uzavření nájemní smlouvy ve smyslu § 663 obč. zák. Dále je toho názoru, že mezi

účastníky se může v daném případě jednat i o vztah obdobný vztahu nájemnímu s

tím, že za použití analogie zákona lze aplikovat § 667 obč. zák. Dovolatel dále

poukázal, že užívání nebytových prostor žalobcem trvalo nepřetržitě od 1. 1.

1992 na základě nájemního či obdobného vztahu nejméně do 4. 10. 1995, dovolává

se opětovně nutnosti aplikace ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. a vyloučení

možnosti promlčení jeho nároku, a to i z důvodu uvedeného v § 107 odst. 3 obč.

zák. Žalobce namítá, že není správný závěr soudu o nemožnosti ocenit případné

zhodnocení pronajatých prostor v nemovitosti žalovaných, a

odkazuje přitom na ust. § 136 o. s. ř. K závěru odvolacího soudu ohledně

vymezení konkrétní dovolací otázky poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu

vrátil k dalšímu řízení.

156

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal

podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále opět jen

„o. s. ř.\") - srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že

dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované zákonem, bylo

podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným

advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o. s. ř.), se zabýval

nejprve přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná

rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejde-li o případ vad vyjmenovaných v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., a

ty v daném případě z obsahu spisu nevyplývají, je třeba - je-li

dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu - zkoumat přípustnost dovolání z

pohledu ustanovení § 238 odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Jde-li o

rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, připouští

právní úprava dovolání jen ve třech případech. V prvním případě

jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v § 238 odst. 1

písm. b) o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo

rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. Ve druhém z nich je

dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh

či bez návrhu podle § 239 odst. 1 o. s. ř. ve výroku svého potvrzujícího

rozsudku. O žádný z těchto případů přípustnosti dovolání v daném případě nejde,

protože odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně,

aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil, že je dovolání přípustné.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na

vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením

potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo

rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,

jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího

soudu má po právní stránce zásadní význam. Právě přípustnosti dovolání ve

smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. se žalobce výslovně dovolává.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.

spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že

také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc

otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti

skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím

důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy - vedle důvodu uvedeného v § 241

odst. 3 písm. a) o. s. ř. - již jen důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s .ř.

(nesprávné právní posouzení věci).

Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce

zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní

žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává

přípustným.

V daném případě žalobce před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu

podal blíže nespecifikovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, kterému

odvolací soud nevyhověl; je proto namístě zkoumat přípustnost dovolání právě v

intencích ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. Závěr, zda rozsudek odvolacího

soudu je ve smyslu tohoto ustanovení zásadně právně významný (a dovolání tudíž

přípustné) lze - s přihlédnutím k obsahové konkretizaci žalobcem užitého

relevantního dovolacího důvodu /§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř./ -

spojit s posouzením otázky, zda je v dané právní věci možno

aplikovat ust. § 667 odst. 1, větu čtvrtou obč. zák., jestliže mezi účastníky

došlo nejméně konkludentním způsobem k uzavření nájemní smlouvy ve smyslu ust.

§ 663 obč. zák., zda za použití analogie zákona lze aplikovat ust. § 667 obč.

zák. na vztah obdobný vztahu nájemnímu, a lze-li vyloučit promlčení nároku

podle § 107 odst. 3 obč. zák., a zda mělo být při stanovení výše nároků

postupováno podle § 136 o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je

takové rozhodnutí, v němž odvolací soud řeší právní otázku, která byla v

projednávané věci pro rozhodnutí sporu o právo mezi účastníky

určující; současně ovšem musí být splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí

odvolacího soudu se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný dopad na

případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu

zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která

judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla

vyřešena, případně jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů neustálil, nebo

jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v

konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu pak

představuje v tomto směru odlišné řešení této právní otázky). Naopak za otázku

zásadního právního významu nelze zpravidla považovat takovou otázku, která byla

v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s konformní soudní praxí (srovnej

usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. 10. 1996 sp. zn. 2 Cdon 911/96,

uveřejněné v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu „Právní rozhledy\", příp.

usnesení téhož soudu z 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v

sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu „Soudní judikatura\").

Podle ust. § 720 obč. zák. nájem a podnájem nebytových prostor je upraven

zvláštním zákonem, kterým je zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu

nebytových prostor. Podle § 3 odst. 3 tohoto zákona musí mít smlouva o nájmu

písemnou formu a musí mimo jiné obsahovat předmět a účel nájmu. Podle ust. § 3

odst. 2 uvedeného zákona se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým

jsou stavebně určeny a místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze

pronajímat jen po předchozím souhlasu obecního úřadu. Ustanovení § 3 odst. 4

cit. zákona pak stanoví, že pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu obecního

úřadu podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je

neplatná. Podle § 13 cit. zákona, nebylo-li dohodnuto jinak, je v případě

ukončení nájmu nájemce povinen vrátit nebytový prostor ve stavu, v jakém ho

převzal s přihlédnutím k obvyklému opotřebení. Ve vztahu k občanskému zákoníku

má zákon č. 116/1990 Sb. povahu normy zvláštní (speciální) k normě obecné.

Z obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali)

jednoznačně vyplývá, že jsou-li naplněny podmínky pro použití zvláštní právní

úpravy, musí se tato úprava aplikovat a nelze použít úpravu obecnou. Znamená

to, že pro nájem a podnájem nebytových prostor, který je

upraven zvláštním zákonem č. 116/1990 Sb., platí pro uplatňování a uspokojování

majetkových nároků ve vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem

zvláštní právní úprava podle uvedeného zákona. V případech, na které

zákon č. 116/1990 Sb. dopadá (tedy i v posuzovaném případě), se tedy

nelze domáhat uspokojení nároků dle obecné právní úpravy občanského zákoníku.

157

Lze uzavřít, že odvolacím soudem přijatý právní závěr, že zákon č. 116/1990 Sb.

konkludentní uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor nepřipouští, a proto

aplikace § 667 odst. 1 obč. zák. vzhledem k neexistenci nájemního

vztahu nepřipadá v úvahu, je správný. Pokud by nájemní vztah existoval, řídily

by se nároky speciálním ustanovením § 13 zákona č. 116/1990 Sb., který je ve

vztahu k občanskému zákoníku zákonem zvláštním, takže jím upravené nároky

oprávněných osob nelze řešit jinak než podle jeho ustanovení, a to

ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním. Tento závěr je plně v

souladu s dosavadní judikaturou (srov. například rozsudky

Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 28 Cdo 751/99, a ze dne 14. 2.

2001, sp. zn. 21 Cdo 3000/99) a nemůže činit rozsudek odvolacího soudu zásadně

právně významným.

S ohledem na výše uvedené dospěl dovolací soud dále k závěru, že není otázkou

zásadního právního významu ani dovolatelem položená otázka k použití analogie

zákona, konkrétně použití ustanovení § 667 obč. zák. na vztah obdobný vztahu

nájemnímu. Analogická aplikace určitého ustanovení zákona na zjištěný skutkový

stav předpokládá, že na něj nelze aplikovat určité ustanovení zákona přímo a že

neexistuje ani jiné ustanovení, jež by mohlo být přímo aplikováno, tedy že

právní situaci, jež v konkrétním případě nastala, zákon výslovně neupravuje,

nýbrž řeší situaci pouze obdobnou. Analogie zákona je proto přípustná jen v

těch případech a v tom rozsahu, v jakém zákon neobsahuje vlastní právní úpravu.

Pokud však na daný případ určitá právní norma dopadá přímo, je třeba podle ni

uplatněný nárok posoudit. V takovém případě nelze výkladem jiné právní normy či

za použití analogie legis zakládat jiné nároky mimo rámec zákonné úpravy (srov.

rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon

2091/97). V dané věci je úprava nájmu a podnájmu nebytových prostor upravena

zvláštním zákonem, jak je výše zdůvodněno. Proto v dané věci, kdy je na místě

přímá aplikace zákona, nepřichází analogie v úvahu. Otázka pro užití analogie

vznesená dovolatelem není otázkou zásadního významu, neboť její řešení je v

souladu s dosavadní judikaturou.

Dovolací soud se dále zabýval dovolatelem vznesenou otázkou ohledně nemožnosti

promlčení nároku, a to ani podle § 107 odst. 3 obč. zák.. Na promlčení práva

(nároku) se v posuzovaném případě vztahuje výslovná úprava

promlčení při bezdůvodném obohacení, obsažená v ustanovení § 107 obč. zák.,

neboť se v dané věci jedná o plnění bez právního důvodu ve smyslu ust. § 451

odst. 2 obč. zák. o bezdůvodném obohacení, jak správně již dovodil odvolací

soud. Dovolací soud neshledal, že by odvolací soud pochybil při posouzení

vznesené námitky promlčení jako důvodné, když z obsahu spisu vyplývá, žalobce

nejpozději 1. 7. 1994 mohl vědět, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo za

něj odpovídá a přitom uplatnil svůj nárok až 7. 7. 1997. Na uvedené právní

posouzení nemá vliv obsah dodatku č. 1 k nájemní smlouvě sepsaný dne 4. 10.

1995, neboť samotná smlouva byla správně posouzena odvolacím soudem za

neplatnou, a po 1. 7. 1994 ani žádné náklady na stavební úpravy v pronajatých

prostorách již žalobce nevynakládal /podle jeho vlastní výpovědi měly být

stavební úpravy předmětných nebytových prostor prováděny v r. 1992, 1993 a v

první polovině roku 1994/. Odvolací soud správně dovodil, že na daný případ se

nevztahuje ust. § 107 odst. 3 obč. zák., vylučující jednostranné

uplatnění námitky promlčení. Podle § 107 odst. 3 obč. zák., jsou-li účastníci

neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní

dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý

účastník mohl promlčení namítat. O takovou situaci však u nároku uplatněného

žalobcem nejde, jím tvrzená plnění nebyla uskutečněna na základě neplatné

smlouvy, ale jeho jednostranným konáním, proto promlčení bylo možno uplatnit

jednostranně a odvolací soud správně aplikoval na daný případ ust. § 100 odst.

1 obč. zák. Závěr odvolacího soudu je v souladu s dosavadní judikaturou (srov.

např. Judikát č. 26/1975 Sb. Rc., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1984

sp. zn. 3 Cz 20/84, publik. ve Výběru rozhodnutí a stanovisek č.

3/1986).

Dovolací soud nemohl považovat za otázku zásadního významu ani otázku položenou

dovolatelem k aplikaci ust. § 136 o. s. ř. Otázkou, která má po právní stránce

zásadní význam, je jen taková otázka, která byla v projednávané věci pro

rozhodnutí sporu o právo mezi účastníky určující. Pokud tedy dospěl

odvolací soud k závěru, že žalobcem uplatněný nárok není důvodný, pak je bez

právního významu řešení otázky určení výše nároku.

Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolaní proti napadenému

rozsudku není podle § 239 odst. 2 o. s. ř. přípustné.

Za procesní situace, kdy dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238

odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., ani podle ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř.,

přičemž žalobce netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by došlo

k naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení

§ 237 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud dovolání žalobce bez jednání (§

243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 4 věta prvá, § 218

odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224

odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaným, kteří byli v

dovolacím řízení úspěšní, žádné náklady v tomto řízení nevznikly a žalobce na

jejich náhradu nemá právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. srpna 2001

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á , v.r.

předsedkyně senátu