33 Odo 373/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce
L. Č. r., s. p., proti žalované Č., a. s., o zaplacení částky 370.974,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 C 29/2001,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června
2003, č. j. 23 Co 157/2003-126, takto :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2003, č. j. 23 Co
157/2003-126, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
8 ze dne 9. prosince 2002, č. j. 20 C 29/2001-104, tak, že se zamítá žaloba
proti žalované společnosti Č., a. s. o zaplacení částky 370.974,- Kč s
příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou
společností Č., a. s. před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce se po žalované a další žalované společnosti H. V. a. s. domáhal, aby mu
společně a nerozdílně zaplatily částku 370.974,- Kč s příslušenstvím
představující bezdůvodné obohacení, jež na jeho úkor získaly tím, že v období
od 21. 7. 1999 do 20. 7. 2001 bezesmluvně užívaly pozemky ve vlastnictví státu
o celkové výměře 61.829 m2, k nimž mu svědčí právo hospodaření, aniž by mu za
to cokoli platily. Výše bezdůvodného obohacení odpovídá minimálnímu nájemnému
za užívání pozemků (ostatní plochy nesloužící pro podnikání) v obci T.
stanovené cenovým věstníkem Ministerstva financí ČR č. 1/2000 částkou 3,- Kč
ročně za 1 m2.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 9. prosince 2002, č. j. 20 C
29/2001-104, žalobu, aby žalovaná společnost H. V. a. s. byla povinna zaplatit
žalobci společně a nerozdílně s žalovanou částku 370.974,- Kč s příslušenstvím,
zamítl, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci
rozsudku částku 370.974,- Kč s 12 % úrokem z prodlení z částky 185.487,- Kč od
21. 7. 1999 do 20. 7. 2000 a s 10 % úrokem z prodlení z částky 370.974,- Kč od
21. 7. 2000 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalobce má právo hospodaření k lesním pozemkům ve vlastnictví státu zapsaným na
LV č. 100 pro katastrální území K. a obec T. (dále jen „předmětné pozemky“ nebo
„pozemky“). Rozhodnutím tehdejšího Ministerstva lesního a vodního hospodářství
ČSR ze dne 10. 9. 1985 bylo povoleno dočasné vynětí předmětných pozemků z
lesního půdního fondu pro průmyslovou výstavbu, a to pro zařízení staveniště C
2 jaderné elektrárny T. Dočasné vynětí bylo povoleno do 31. 12. 1997.
Rozhodnutím Okresního úřadu v Českých Budějovicích, referátu životního
prostředí jako orgánu státní správy lesů ze dne 4. 2. 1998 byla prodloužena
platnost rozhodnutí o dočasném odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesa do
31. 12. 2003. Předmětné pozemky jsou zastavěny dočasnými stavbami sloužícími
výstavbě jaderné elektrárny T. a jsou oploceny. Žalovaná společnost H. V. a. s.
(resp. V. a. s.) byla pouze investičním dodavatelem stavebních částí
staveniště, jehož vlastníkem je společnost Č. a. s., která také předmětné
pozemky v rozhodném období užívala. Z takto zjištěného skutkového stavu věci
soud prvního stupně dovodil, že společnost H. V. a. s. není ve sporu pasivně
legitimována, neboť předmětné pozemky neužívala. Naproti tomu shledal důvodnou
žalobu vůči žalované (společnosti Č. a. s.). Nepřisvědčil totiž její námitce,
že vlastníkem pozemků je obec T. a nikoli stát a že k užívání předmětných
pozemků jí svědčí titul - rozhodnutí veřejnoprávních orgánů. Protože žalovaná
pozemky ve sledovaném období užívala, aniž by se žalobcem uzavřela nájemní
smlouvu, a za užívání ničeho neplatila, vzniklo jí na úkor žalobce bezdůvodné
obohacení ve výši minimální ceny nájemného stanovené cenovým věstníkem
Ministerstva financí ČR č. 1/2000, které je mu povinna vydat.
K odvolání žalobce a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června
2003, č. j. 23 Co 157/2003-126, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž
byla zamítnuta žaloba proti společnosti H. V. a. s., potvrdil a žalobě
vyhovující výrok změnil tak, že žalobu požadující po žalované Č., a. s.
zaplacení částky 370.974,- Kč s příslušenstvím zamítl. Zároveň rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutkový stav, z
něhož vyšel soud prvního stupně, a doplnil jej o zjištění, že rozhodnutím
Okresního úřadu v Č. B. ze dne 4. 2. 1998 byl podle § 17 odst. 1 (zákona č.
289/1995 Sb.) stanoven poplatek za odnětí těchto pozemků ve výši 92.107,10 Kč
do 31. 12. každého roku, v němž odnětí trvá, a že žalovaná z předmětných
pozemků platí daně. S právním posouzením věci soudem prvního stupně, až na
závěr o nedostatku pasivní legitimace společnosti H. V. a. s., se však
neztotožnil. Konstatoval, že s nemovitostmi, jejichž vlastníkem je stát,
původně hospodařil žalobce, ovšem jen do doby, než došlo k jejich odnětí.
Jestliže v době, za kterou žádá od žalovaných bezdůvodné obohacení, s nimi
nehospodařil a stát jako vlastník se rozhodl, že bude pozemky užívat k jinému
účelu než k lesnímu hospodaření, nemůže žalobce požadovat plnění na subjektech,
které hospodaří na těchto pozemcích se svolením vlastníka a „na podkladě
rozhodnutí o odnětí hospodaření žalobcem“. Požadavek, aby žalovaní platili
žalobci plnění na podkladě bezdůvodného obohacení za situace, kdy žalobce s
nimi nehospodaří a ani hospodařit nemůže, postrádá podle názoru odvolacího
soudu logiku.
Proti tomuto rozsudku (výslovně sice proti všem jeho výrokům, podle obsahu
podání však pouze proti měnícímu výroku ve věci samé) podal žalobce dovolání,
jehož přípustnost dovozoval z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkl
nesprávnost posouzení právních následků spojených s vydáním rozhodnutí o
dočasném vynětí lesních pozemků z lesního půdního fondu. Je přesvědčen, že
rozhodnutí vydané podle zákona č. 61/1977 Sb. (nyní zákona č. 289/1995 Sb.) má
dopad pouze ve veřejnoprávní sféře a neřeší otázky vlastnictví k pozemkům,
užívacího práva k nim apod. Vydáním takového rozhodnutí nedošlo ke změně práva
hospodaření, které i nadále přísluší jemu. Žalované nemohou vykonávat právo
hospodaření k věcem ve vlastnictví státu, neboť nejde o subjekty, jimž toto
oprávnění svěřuje zákon č. 219/2000 Sb., příp. zákon č. 77/1997 Sb. Nejde ani o
rozhodnutí, jímž by bylo rozhodnuto o svěření pozemků do užívání určitého
subjektu. Otázka užívání majetku státu třetími subjekty je upravena obecně
zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, v platném znění (dále jen „obč.
zák.“), a nespadá do veřejnoprávní sféry státu. O přenechání pozemků do užívání
stát rozhoduje prostřednictvím subjektů, které mají k pozemkům právo
hospodaření. Žalobce běžně hospodaří s pozemky vyňatými (trvale či dočasně) z
lesního půdního fondu a užívá je sám nebo je přenechává úplatně do užívání
jiným osobám. I v tomto případě jednal se žalovanou ohledně smlouvy o nájmu
pozemků a k jejímu uzavření nedošlo pouze z důvodu neshody o ceně nájmu.
Okolnost, že žalovaná hradí daně z předmětných pozemků, považuje za
nerozhodnou, neboť i on svou daňovou povinnost plní. Navrhl proto rozsudek
odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2005 - dále opět jen „o. s.
ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.,
kterým byla s účinností ke dni 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního
řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění výjimky z povinného advokátního zastoupení
dovolatele ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b/, odst. 4 o. s. ř. a že je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je
též důvodné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Z § 242 odst. 3 věty druhé
o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu (je-li dovolání přípustné)
přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobce
žádnou z uvedených vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z
obsahu spisu. S ohledem na vázanost dovolacího soudu uplatněným dovolacím
důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), jež se projevuje nejen v tom,
který z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale
především v tom, jak byl vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel
jeho naplnění, se tedy dovolací soud zabýval pouze žalobcem výslovně uplatněným
dovolacím důvodem, jak byl obsahově vymezen.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná,
jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo
aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř.
jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalobce zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu o nedostatku
aktivní věcné legitimace k uplatnění nároku na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení, neboť rozhodnutím o vynětí pozemků z lesního půdního fondu došlo k
tomu, že mu bylo odňato právo hospodařit na těchto pozemcích. I nadále tvrdí,
že žalovaná na jeho úkor získala bezdůvodné obohacení bezesmluvním užíváním
lesních pozemků ve vlastnictví státu, jež sice byly rozhodnutím Ministerstva
lesního a vodního hospodářství ČSR ze dne 10. 9. 1985 dočasně vyňaty z lesního
půdního fondu pro průmyslovou výstavbu, k nimž mu však i nadále svědčí právo
hospodaření.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí
obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 456 obč. zák. předmět
bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li
toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.
Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle
které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení
je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se
obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož
úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.
Věcnou legitimací (ať již aktivní či pasivní) je stav vyplývající z hmotného
práva. Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován,
vyplývá z § 451 odst. 1 obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého
neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v
souladu s právem dojít. Tak je tomu proto, že předpokladem odpovědnosti za
získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, není protiprávní úkon
obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (přesun
majetkových hodnot), k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivně
legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§
456 obč. zák.) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud převod práva hospodaření s předmětnými
pozemky spojoval s rozhodnutím o jejich vynětí z lesního půdního fondu ze dne
10. 9. 1985, bylo třeba při kontrole správnosti tohoto právního závěru vycházet
ze zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, ve znění v tu dobu platném (dále jen
„ zákon o lesích“), z vyhlášky č. 99/1977 Sb. o postupu při ochraně lesního
půdního fondu, ze zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, v úplném
znění vyhlášeném pod č. 45/1983 Sb. (dále jen „hospodářský zákoník“), a z
vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku.
Podle § 11 odst. 1, 3 a 4 zákona o lesích lesní fond, který je ve státním
socialistickém vlastnictví (dále jen „lesní národní majetek“), spravují státní
organizace lesního hospodářství, řízené ústředním orgánem státní správy lesního
hospodářství republiky. Jiné státní organizace mohou spravovat lesní národní
majetek jen výjimečně, pokud jej nevyhnutelně potřebují k plnění svých úkolů.
Výjimky povoluje ústřední orgán státní správy lesního hospodářství republiky.
Převody správy lesního národního majetku lze provádět jen se souhlasem
ústředního orgánu státní správy lesního hospodářství republiky.
Podle § 4 odst. 2 zákona o lesích lesní pozemky nesmějí být vyňaty z lesního
půdního fondu, ani nesmí být omezeno jejich využívání pro plnění funkcí lesů,
pokud o jejich vynětí nebo o omezení v jejich využívání nerozhodl orgán státní
správy lesního hospodářství. K vynětí lesních pozemků z lesního půdního fondu
nebo k omezení v jejich využívání může dojít jen v nevyhnutelných a
odůvodněných případech, zejména nelze-li úkoly ekonomického a společenského
rozvoje zabezpečit jinak.
Podle § 25 zákona č. 96/1977 Sb., o hospodaření v lesích a státní správě
lesního hospodářství, státní správu lesního hospodářství podle zákona o lesích
a tohoto zákona, jakož i úkoly stanovené předpisy na jejich základě vydanými,
vykonávají orgány státní správy lesního hospodářství, kterými jsou a/ okresní
národní výbory, krajské národní výbory a národní výbory jim naroveň postavené,
b/ ministerstvo jako ústřední orgán státní správy lesního hospodářství. Podle §
28 odst. 1 písm. d/ tohoto zákona ministerstvo rozhoduje podle § 4 odstavce 2
zákona o lesích o vynětí lesních pozemků z lesního půdního fondu a o omezení v
jejich využívání u lesů ochranných a u lesů zvláštního určení; u lesů
hospodářských při výměře nad 5 hektarů.
Podle § 64 odst. 2 hospodářského zákoníku jednotlivé části národního majetku
jsou ve správě státních organizací. Organizační jednotky státní organizace
vystupující svým jménem v hospodářských vztazích vykonávají svým jménem, v
rozsahu své způsobilosti nabývat práv a zavazovat se, též správu národního
majetku, který je ve správě státní organizace a s nímž tyto jednotky hospodaří;
svým jménem činí též právní úkony týkající se tohoto národního majetku. Pokud
není stanoveno jinak prováděcím předpisem nebo za podmínek v něm uvedeným
statutem, mají přitom stejná oprávnění a povinnosti jako organizace, spravující
národní majetek. Podle § 65 odst. 1 tohoto zákona národní majetek spravuje
zásadně organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela
nebo převážně slouží (obdobná úprava je obsažena i v § 6 odst. 2 vyhlášky č.
90/1984 Sb., podle něhož národní majetek spravuje zásadně ta státní organizace,
která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží,
pokud není touto vyhláškou nebo zvláštními předpisy stanoveno jinak - např. §
11 zákona o lesích). Podle § 68 odst. 1 hospodářského zákoníku převody správy
národního majetku mimo obvyklé hospodaření mohou být prováděny jen ze závažných
důvodů, zejména při reorganizacích, převodech výrobních programů, nebo jde-li o
majetek přebytečný nebo neupotřebitelný. Takové převody se provádějí
hospodářskými smlouvami o převodu správy národního majetku (§ 347) nebo
opatřeními nadřízených orgánů. Tato opatření musí mít stejné podstatné
náležitosti jako hospodářské smlouvy o převodech správy národního majetku.
Z obsahu spisu se nepochybně podává, že stát je vlastníkem předmětných lesních
pozemků, jež tvořily v roce 1985 lesní půdní fond (§ 2 odst. 1 zákona o lesích)
a které v tu dobu spravovala státní organizace lesního hospodářství, řízená
Ministerstvem lesního a vodního hospodářství ČSR (§ 11 odst. 1 zákona o
lesích). Rozhodnutím ze dne 10. 9. 1985 ústřední orgán státní správy lesního
hospodářství republiky k žádosti koncernu Č. e. z. P. povolil dočasné vynětí
lesních pozemků z lesního půdního fondu ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o lesích.
Tímto rozhodnutím došlo k dočasnému uvolnění pozemků k jinému využití - pro
průmyslovou výstavbu, a to zařízení stanoviště C 2 jaderné elektrárny T. a
nikoli též k „odnětí hospodaření“, jak nesprávně dovozuje odvolací soud.
Uskutečnění převodu správy národního majetku podle zákonné úpravy v tu dobu
platné předpokládalo uzavření hospodářské smlouvy nebo opatření nadřízeného
orgánu, jež muselo splňovat podstatné náležitosti jako hospodářská smlouva (§
68 odst. 1 a § 347 hospodářského zákoníku); převody správy lesního národního
majetku bylo navíc možno provádět jen se souhlasem ústředního orgánu státní
správy lesního hospodářství republiky (§ 11 odst. 4 zákona o lesích). V řízení
nic takového však nebylo tvrzeno a ani prokázáno. Žalobce jakožto státní podnik
je právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu
vlastním jménem a na vlastní odpovědnost (§ 2 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb. o
státním podniku). Založen byl zakládací listinou Ministerstva zemědělství České
republiky ze dne 11. 12. 1991, č. j. 6677/91-100 (zápis do obchodního rejstříku
byl proveden dne 1. 1. 1992); výlučně jemu byly svěřeny do práva hospodaření
pozemky státu určené k plnění funkcí lesa. Rozhodnutím ze dne 4. 2. 1998
Okresní úřad v Č. B,., referát životního prostředí coby orgán státní správy
lesů pouze prodloužil platnost rozhodnutí o dočasném odnětí pozemků určených k
plnění funkcí lesa na dobu do 31. 12. 2003 s odkazem na § 16 odst. 4 a 5 zákona
č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (jenž nabyl
účinnosti 1. 1. 1996). Ani toto rozhodnutí nemohlo přinést žádnou změnu v právu
žalobce hospodařit s předmětnými pozemky a nepředstavuje žádný v úvahu
připadající titul k užívání těchto pozemků (nájemní smlouvu či smlouvu o
výpůjčce apod.) žalovanou. Pokud zákon č. 289/1995 Sb. stanoví za odnětí
lesních pozemků poplatek (§ 17), nejedná se o úhradu za užívání pozemků, nýbrž
o určitou formu náhrady za omezení funkcí lesních pozemků, jejíž výše se
stanoví výpočtem podle přílohy k tomuto zákonu s přihlédnutím k průměrné roční
potenciální produkci lesů v ČR, k průměrné ceně dřeva na odvozním místě a k
faktoru ekologické váhy lesa. Poplatek je hrazen částečně příslušné obci a
částečně Státnímu fondu životního prostředí, tedy nikoli žalobci.
Lze tak uzavřít, že žalobce jako státní podnik vykonávající právo hospodaření k
lesům (s lesním národním majetkem) je aktivně věcně legitimován k uplatnění
nároku na vydání plnění z bezdůvodného obohacení vzniklého na jeho úkor (§ 451
obč. zák.). Protože se žalobci podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost právního názoru
odvolacího soudu, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části
zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl
vysloven v tomto rozsudku. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta první o.
s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. a § 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. listopadu 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu