33 Odo 388/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Kučery a JUDr. Zdeňka Dese ve
věci žalobců A) V.Č., a B) M.D., zastoupených advokátem,
proti žalovanému A.p., o neplatnost závěti, vedené u Okresního soudu v Příbrami
pod sp. zn. 8 C 15/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 22. března 2000, č.j. 21 Co 420/99-170, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se žalobou ze dne 16. 1. 1998 směřující vůči žalovanému a
původně rovněž vůči J.Š., bytem F.ú. v K. u R., domáhali, aby bylo určeno, že
„závěti pořízené zůstavitelkou M.Č., narozenou 12. 6. 1913, posledně bytem
D.H., zemřelou 30. 7. 1995, r.č. 135612/151, sepsané dne 25. 2. 1991 a 8. 11.
1977, jsou neplatné\". Uváděli, že zůstavitelka, která je tetou žalobce a
sestrou žalobkyně, nebyla způsobilá závěti platně sepsat, neboť trpěla duševní
nemocí.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 16. 6. 1999 č.j. 8 C 15/98-115
žalobě zcela vyhověl a rozhodl, že každý z tehdy žalovaných je povinen nahradit
žalobcům a státu náklady řízení. Pokud jde o rozhodnutí ve věci samé soud
prvního stupně především dovodil, že žalobci mají jako dědici ze zákona ve
třetí dědické skupině naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Poté dospěl
k závěru, že zůstavitelka M.Č., byť nebyla formálně za svého života zbavena ani
omezena na způsobilosti k právním úkonům, trpěla v době pořízení závětí duševní
poruchou a nebyla proto způsobilá činit platné právní úkony ani dne 8. 11.
1977, ani dne 25. 2. 1991; obě závěti tak shledal neplatnými.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2000
č.j. 21 Co 420/99-170 rozsudek soudu prvního stupně „v
napadené části směřující proti žalovanému\" změnil tak, že „žaloba o určení
neplatnosti závěti pořízené dne 25. 2. 1991 zůstavitelkou M.Č., se zamítá\" a
že žalovanému a České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává. O
nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žalovanému a státu jejich náhradu
nepřiznal. Narozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že vzhledem
k charakteru řízení (o určení dědického práva), není třeba zkoumat naléhavý
právní zájem na žalobců na požadovaném určení. Rozdílně od soudu prvního stupně
posoudil rovněž schopnost zůstavitelky pořídit závěť o svém majetku; dospěl k
závěru, že zůstavitelka sice trpěla dlouhodobou paranoidní poruchou osobnosti,
avšak nešlo o duševní chorobu, která by jí znemožnila provést platně právní
úkon sepsání závěti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž
navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. S odkazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.
žalobci odvolacímu soudu vytýkají, že jeho skutkové zjištění, že zůstavitelka
netrpěla duševní poruchou, která ji činila neschopnou k sepsání závěti dne 25.
2. 1991, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jsou totiž
přesvědčeni, že naprostá většina důkazů provedených před soudy obou stupňů,
zejména pak znalecký posudek vypracovaný soudním znalcem doc. MUDr. J.B., CSc.,
čerpající ze zdravotní dokumentace zůstavitelky, konkrétně pak z jejího
vyšetření dne 30. 9. 1982 provedeného lékařkou MUDr. V., při němž byla
diagnostikována arteriosklerotická demence, prokazuje opak. Se závěry tohoto
znaleckého posudku korespondují výpovědi řady svědků, kteří zůstavitelku znali
a přicházeli s ní osobně do kontaktu. Jediným důkazem, který stojí proti
ostatním důkazům je revizní znalecký posudek vypracovaný P.c.P., který při
jednání obhajoval nepřesvědčivým způsobem jeden ze jeho zpracovatelů, MUDr.
P.B., CSc. Tento lékař považoval diagnozu arteriosklerotické demence sice za
podstatnou, spokojil se však s tím, že tato diagnoza stanovená v roce 1982
MUDr. V. se výslovně v další části zdravotní dokumentace zůstavitelky,
konkrétně při jejím vyšetření dne 27. 8. 1993
MUDr. Ž., nepotvrdila. Podle dovolatelů nelze přehlížet, že MUDr.
V. měla zůstavitelku v trvalejší péči a jí stanovená diagnóza má
nepochybně závažnější význam, než diagnóza MUDr. Ž., který
zůstavitelku vyšetřil pouze ojediněle, v souvislosti s její
spontánní návštěvou. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241
odst. 3 písm. b/ o.s.ř. shledávají dovolatelé v tom, že odvolací soud zamítl
jejich návrh na provedení důkazů výslechem MUDr. V. a výslechem
MUDr. Ž., kteří v minulosti zůstavitelku vyšetřili. Žalobci nesouhlasí s
názorem odvolacího soudu, že takové doplnění dokazování by stěží přineslo nové
poznatky; tito svědci by podle jejich názoru mohli – vzhledem k rozdílnosti
závěrů obou znaleckých posudků, které byly v řízení vypracovány – „objasnit
hloubku, rozsah a další okolnosti jimi prováděných vyšetření zůstavitelky\".
Žalovaný označil dovolání žalobců za nedůvodné a navrhl jeho zamítnutí.
Nesouhlasí s tvrzením dovolatelů, že naprostá většina důkazů prokázala
existenci takové duševní poruchy, která by zůstavitelku činila neschopnou k
sepsání závěti; naopak v řízení o tom nebyl podán jediný věrohodný důkaz, žádný
ze svědků neuváděl konkrétní skutečnosti, které by dokazovaly pořízení závěti v
duševní poruše a zpočátku proti takovému tvrzení brojila v dopise ze dne 20. 5.
1996 sama žalobkyně. Znalecký posudek vypracovaný MUDr. B. měl závažné rozpory
se zdravotní dokumentací zůstavitelky a jeho závěry je nutné hodnotit jako
nepodložené a neseriózní. Zpracovatelé revizního znaleckého posudku měli k
dispozici všechny údaje zdravotní dokumentace; při vyšetření v roce 1993 lékař
u zůstavitelky arteriosklerotickou demenci nezjistil a z ničeho nevyplývá, že
by MUDr. V. takovou diagnózu určila na základě komplexnějšího vyšetření. Podle
názoru žalovaného není dán ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/
o.s.ř., když nelze dobře předpokládat, že by si lékaři s odstupem 18, resp. 7
let náležitě vybavili průběh vyšetření jednoho ze svých pacientů nebo že by od
svých stanovených diagnóz odstoupili a byl tak naplněn deklarovaný účel
navržených důkazů.
196
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc
posoudil podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále
opět jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnými osobami
(účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že je
podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že není
opodstatněné.
Žalobci podávají dovolání proti rozsudku odvolacího soudu – jak uvádějí
ve svém dovolání – především proto, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy z
důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.
Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze dovolání odůvodnit
tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. se
nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací
řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové
zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování
v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu
o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že
soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky
vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241
odst. 3 písm. c/ o.s.ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že
namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že
soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna
výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek
hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Vždy přitom musí jít o
skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a
všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu,
co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z
hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které
byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy soud
nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k
závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné)
podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli.
Vyhodnocením důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení
věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a
způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud
vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k
účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní
úroveň, k okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá,
vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu
(přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.)
a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je
důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda
se vzájemně doplňují); celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr
o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Tam, kde
posouzení skutkového stavu závisí na odborných znalostech, je povinností soudu
posoudit tyto okolnosti jen prostřednictvím odborného znaleckého posudku.
Znalec je osobou (fyzickou či právnickou), která prostřednictvím svých
odborných znalostí posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve
znaleckém posudku soudu sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení. Rovněž
důkaz znaleckým posudkem (včetně výsledků slyšení znalce) je soud oprávněn
hodnotit podle zásad vyjádřených v ustanovení § 132 o.s.ř.; hodnocení soudu
přitom nepodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti; soud
hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické
odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Měl-
li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o
stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů
vezme za podklad svého rozhodnutí a proč nevychází ze závěrů druhého
znaleckého posudku.
V posuzovaném případě dovolání ve skutečnosti neobsahuje námitky, že by
odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že
naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
nebo vyšly za řízení najevo; argumentace žalobců, odrážející nesouhlas se
skutkovými zjištěními, vedoucími k (následnému) právnímu
závěru o platnosti závěti zůstavitelky M.Č., směřuje výlučně k tomu, jak
odvolací soud hodnotil důkazy z hlediska jejich pravdivosti, resp.
věrohodnosti. Žalobci zároveň vycházejí z odlišných skutkových závěrů, než
odvolací soud, tj. činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry, na nichž
pak budují i své vlastní - od odvolacího soudu odlišné - právní posouzení věci.
197
Skutkový závěr dovozující, že zůstavitelka v době sepisu závěti ze dne
25. 2. 1991 trpěla sice poruchou osobnosti (paranoidní a hysterickou), avšak
netrpěla duševní chorobou, která by ovlivnila její rozhodování v oblasti
hospodaření s majetkem natolik, aby nebyla schopna vyjádřit svou vůli a sepsat
závěť, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z
výsledků dokazování, zejména na základě znaleckého posudku vypracovaného P.c. v
P.; zdůvodnil přitom dostatečně, proč odborné závěry tohoto posudku (je nutné
mít na zřeteli, že oba v řízení vypracované znalecké posudky vycházely výlučně
ze zdravotní dokumentace zůstavitelky a z popisu jejího chování slyšenými
svědky) preferoval před odbornými závěry znaleckého posudku, který vypracoval
soudní znalec Doc. MUDr. J. B., CSc.
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze
usuzovat (jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů) jen ze způsobu, jak k
němu soud dospěl. Nelze-li odvolacímu soudu – jak je tomu v posuzovaném případě
– v tomto směru vytknout žádné pochybení (ze spisu je totiž zřejmé, že odvolací
soud hodnotil poznatky způsobem uvedeným v ustanovení § 132 o.s.ř. a že v jeho
hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z
hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický
rozpor – okolnost že odvolací soud upřel hodnotu pravdivosti,
event.věrohodnosti údajům o duševní chorobě M.Č., a naopak shledal pravdivým
poznatek, že M.Č. trpěla pouze hysterickou poruchou osobnosti, která jí
neznemožnila rozhodovat v oblasti hospodaření s majetkem natolik, že by nebyla
schopna vyjádřit svou vůli a sepsat závěť, pravidlům logického myšlení
neodporuje), není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, tedy namítat,
že měl uvěřit jinému znaleckému posudku. Jestliže odvolací soud považoval
závěry znaleckého posudku vypracovaného P.c. v P., za věrohodné a přesvědčivé,
zatímco závěry znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. B., CSc. nikoli,
a vylíčil proč takovým způsobem hodnotil tyto důkazy (§ 157 odst. 2 o.s.ř.),
nemůže dovolací soud, ať je uplatněn jakýkoli dovolací důvod, do takového
hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti
napadeného rozsudku.
Protože žalobci brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, které
(jak bylo výše vyloženo) samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem, nelze
jejich požadavku, aby rozhodnutí odvolacího soudu shledal dovolací soud
nesprávným pro naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. c/
o.s.ř., přisvědčit.
Zbývá posoudit důvodnost námitky žalobců, že neprovedl-li odvolací soud
jimi navržené důkazy (výslechem MUDr.V. a MUDr. Ž.), nepostupoval v souladu s
ustanovením § 120 o.s.ř. a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím
důvodem podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže
v rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti
rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k
jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený
důkaz a soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl
důkazní břemeno.
V dané věci nelze odvolacímu soudu vytýkat, že by okolnosti rozhodné
pro posouzení způsobilosti zůstavitelky M. Č. platně sepsat závěť nezjišťoval
(viz důkazy výslechem svědků, znaleckými posudky), případně že by skutkové
zjištění v tomto směru neučinil (odvolací soud vzal za prokázané, že
zůstavitelka M.Č. duševní chorobou netrpěla). Okolnost, že neprovedl žalobci
navržené důkazy výslechem svědků MUDr. V. a MUDr. Ž. sama o sobě dovolací důvod
podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. nenaplňuje. Účastník zatížený povinností
tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní
prostředky (§ 120 o.s.ř.) nemá v procesním slova smyslu právo na provedení jím
navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé
o.s.ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení
uvedená v ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř. (tzv. nesporná), může podle § 120
odst. 3 věty první o.s.ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v
případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v
řízení najevo. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud
rozhodl, že důkazy výslechem svědků MUDr. V. a MUDr. Ž. neprovede za situace,
kdy okolnosti rozhodné pro posouzení věci již měl za prokázané a navržené
důkazy nebyly z hlediska své závažnosti (důležitosti) sto zjištěný skutkový
stav zvrátit (nemohly přispět ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou
podstatou právní normy). Ani dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241 odst. 3
písm. b/ o.s.ř. nebyl dovolateli uplatněn důvodně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hledisek uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolateli tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců
podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobci s
ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovanému,
který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by měl právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 věta první o.s.ř.),
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července
2001
198
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v
k o v á , v. r.
předsedkyně senátu