NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 391/2003-242
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr.
Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci
žalobkyně L. K., zastoupené JUDr. A. R., advokátkou, proti žalované E. N.,
zastoupené JUDr. J. B., advokátkou, o 450 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 236/97, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. června 2001 č. j. 9
Co 652/99 – 155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 7 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. A. R.,
advokátky.
Žalobkyně svou žalobou o zaplacení žalované částky směřovala původně vůči
žalované M., s. r. o. K návrhu žalobkyně Okresní soud v Litoměřicích usnesením
ze dne 1. 4. 1998 připustil, aby do řízení na straně žalované vstoupila E. N. a
zastavil řízení vůči žalované M., s. r. o. Poté podáním došlým okresnímu soudu
23. 4. 1998 vzala žalobkyně zpět svůj předešlý návrh, aby do řízení na straně
žalované vstoupila E. N. a návrh na zastavení řízení vůči žalované M., s. r. o.
Dne 17. 11. 1998 podali žalovaní vzájemný návrh proti žalobkyni, kterým
požadovali, aby žalobkyně zaplatila žalované E. N. částku 11 830,40 Kč, jako
splatnou pohledávku, kterou získala E. N. na základě smlouvy o postoupení
pohledávky ze dne 30. 12. 1996 od JUDr. J. N. za žalobkyní, a to spolu s 21 %
úrokem z prodlení od 22. 1. 1997 do zaplacení, a aby žalované M., s. r. o.
žalobkyně zaplatila částku ve výši 104 316,94 Kč (později zvýšenou na 159
253,08 Kč) spolu s 26% úrokem z prodlení od 2. 6. 1998 do zaplacení, jako
bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním nemovitostí žalované společnosti bez
platně uzavřené nájemní smlouvy; zároveň požadovali úhradu nákladů řízení.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 18. února 1999 č. j. 8 C 236/97 -
95 rozhodl, že žalovaná E. N. je povinna zaplatit žalobkyni částku 450 000 Kč
spolu se 16% úrokem z prodlení od 1. 12. 1995 do zaplacení; zamítl návrh proti
žalované M., s. r. o., jakož i návrh na uložení povinnosti žalobkyni zaplatit
žalované E. N. 11 830,40 Kč spolu s 21 % úrokem z prodlení od 22. 1. 1997 do
zaplacení a na uložení povinnosti žalobkyni zaplatit žalované M., s. r. o.,
částku 159 253 Kč spolu s 26 % úrokem z prodlení od 2. 6. 1998 do zaplacení;
zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi právní
předchůdkyní žalobkyně a žalovanou E. N. byla dne 13. 9. 1995 uzavřena kupní
smlouva o prodeji nemovitostí, vložená do katastru nemovitostí dnem 25. 9.
1995, přičemž nemovitosti, které byly předmětem kupní smlouvy, byly
specifikovány jednak pozitivním určením a jednak i negativně, když výslovně
bylo uvedeno, že se nepřevádí objekt kotelny ani skleníky. Kupní cena byla za
převáděné nemovitosti sjednána ve výši 1 350 000 Kč, zaplaceno bylo však pouze
900 000 Kč. Soud dospěl k závěru, že kupní cena byla stanovena za výslovně
převáděné nemovitosti a neuznal za oprávněnou argumentaci žalované strany, že
kupní cena byla stanovena s ohledem na znění předešlé kupní smlouvy i za
skleníky a kotelnu. Návrh vůči žalované M., s. r. o. soud zamítl, neboť tato
žalovaná společnost nebyla účastníkem kupní smlouvy, podle níž měla kupní cenu
zaplatit žalovaná E. N. jako kupující, a ani vložením předmětných nemovitostí
do základního jmění M., s. r. o. nepřevzala tato společnost zároveň závazek
povinnost uhradit doplatek kupní ceny. Vzájemný návrh žalovaných E. N. a M., s.
r. o. vůči žalobkyni soud zamítl, když postoupení pohledávky z 30. 12. 1996
nebylo žalovanou E. N. nijak doloženo, a návrh žalované M., s. r. o. vůči
žalobkyni nebyl důvodný, jestliže žalobkyně své nemovitosti (skleník a
kotelnu), které stojí na pozemcích ve vlastnictví žalované společnosti,
nevyužívá, nemá k nim žádný přístup, a proto nelze dovodit, že by na úkor
žalované M., s. r. o. získala bezdůvodné obohacení užíváním jejích pozemků.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. června 2001 č.
j. 9 Co 652/99 – 155 výrok soudu prvního
stupně o povinnosti žalované E. N. zaplatit žalobkyni částku 450 000 Kč spolu
se 16% úrokem z prodlení od 1. 12. 1995 do zaplacení změnil potud, že do částky
9 003,70 Kč žalobu zamítl, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, v
níž byla žalované E. N. uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 440 996,30
Kč s 16% úrokem z prodlení z částky 450 000 Kč za dobu od 1. 12. 1995 do 18.
11. 1998 a s 16% úrokem z částky 440 996,30 Kč od 19. 11. 1998 do zaplacení;
zamítavé výroky okresního soudu zrušil a zároveň rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že v dané věci
byla uzavřena platná kupní smlouva, převáděné nemovitosti jsou v ní dostatečným
způsobem specifikovány, výslovně je ve smlouvě uvedeno, že se nepřevádí objekt
kotelny ani skleníky, a za takto vymezený předmět prodeje byla sjednána kupní
cena ve výši 1 350 000 Kč, z níž zbývá doplatit 450 000 Kč. Soud přitom
přihlédl i ke zjištění, že při sjednávání ceny bylo už v předešlé verzi kupní
smlouvy odkazováno na znalecký posudek, podle něhož cena nemovitostí (bez
kotelny a skleníků) byla stanovena vyšší, než posléze byla sjednána cena v
platné kupní smlouvě, a přihlédl i k dohodě uzavřené předchůdkyní žalobkyně se
S. s. L. ohledně snížení ceny kotelny z důvodu jejího velmi špatného stavu.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně námitky
započtení vznesené žalovanou E. N., když dospěl k závěru, že smlouvou z 30. 12.
1996 převzala žalovaná pohledávku advokáta JUDr. J. N. za manžely K. a
prokázala její výši skutečně odpovídající ceně právních služeb, jak vyplynula z
dodatečně vystavené opravné faktury. Protože se však jednalo o právní služby
poskytnuté oběma manželům K., podle samostatně udělených plných mocí, nelze
dovodit povinnost manželů k solidárnímu plnění (každý by byl povinen zaplatit
polovinu vyúčtované služby), proto žalovaná může namítnout započtení jen do
výše poloviny převzaté pohledávky, tedy 5 915,40 Kč a náležející úroky z
prodlení ve výši 3 088,50Kč. Z tohoto důvodu odvolací soud žalobu co do částky
9 003,70 Kč zamítl. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že v řízení okresního
soudu došlo k procesnímu pochybení, neboť nelze věcně rozhodnout, jestliže
původní žalovaná přestala vystupovat jako účastnice řízení poté, co soud
usnesením připustil přistoupení nové žalované do řízení a současně proti
původní žalované řízení zastavil; následné odvolání zpětvzetí žaloby je
neúčinné. Výrok okresního soudu o zamítnutí návrhu žalované na zaplacení
převzaté pohledávky neměl být vyhlášen, je-li částka, s níž se žalovaná strana
obrací na soud s požadavkem jejího přiznání proti žalobci nižší, než částka
uplatněná. V takovém případě se nejedná o protinávrh, o němž se rozhoduje
samostatným výrokem, ale o námitku k započtení.
Proti potvrzujícímu výroku a souvisejícím výrokům a náhradě nákladů řízení
rozsudku odvolacího soudu a podala žalovaná dovolání, které odůvodnila tím, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Namítá, že cena sjednaná v předmětné kupní smlouvě zahrnovala i cenu za
skleníky a kotelnu, které ve skutečnosti nebyly převedeny. Argumentuje tím, že
neuvedení skleníků a kotelny do předmětu kupní smlouvy bylo jen technické
řešení pro katastrální úřad, zjistilo-li se, že prodávající není vlastnicí
skleníků a kotelny. Vůle stran byla sjednat kupní cenu i za tyto nemovitosti,
které měly být převedeny později už jen za symbolickou cenu. Vytýká odvolacímu
soudu, že nepřihlédl k navazujícím a předchozím úkonům po a před uzavřením
předmětné kupní smlouvy, zejména nevzal v úvahu úkony matky žalobkyně, která
prodávala věci, jejichž nebyla vlastníkem. Takové právní posouzení je podle
názoru dovolatelky v rozporu s § 3 obč. zák. Žalovaná navrhla, aby rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena okresnímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla zamítnutí
dovolání, neboť se domnívá, že oba soudy rozhodly
správně, jestliže dospěly k závěru, že předmětem kupní smlouvy nebyly skleníky
ani kotelna a kupní cena byla sjednána za převod nemovitostí v kupní smlouvě
jasně specifikovaných.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s.
ř.”).
Po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované
zákonem, bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (žalovanou) řádně
zastoupenou advokátkou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o. s.
ř.), se zabýval nejprve přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami
uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak
než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení
odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je
přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez
návrhu. Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka
na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o právní otázku zásadního významu.
Dovolatelka podala dovolání do celého výroku, jímž odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně o povinnosti žalované E. N. zaplatit žalobkyni částku 450 000 Kč
spolu se 16% úrokem z prodlení od 1. 12. 1995 do zaplacení změnil potud, že do
částky 9 003,70 Kč žalobu zamítl, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v
části, v níž byla žalované E. N. uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku
440 996,30 Kč s 16% úrokem z prodlení z částky 450 000 Kč za dobu od 1. 12.
1995 do 18. 11. 1998 a s 16% úrokem z částky 440 996,30 Kč od 19. 11. 1998 do
zaplacení, tedy i do té části výroku, jímž byla žaloba v rozsahu 9 003,70 Kč
zamítnuta. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 30. října 1997,
sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník
1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a
odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní
přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu
nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.
Zamítnutím žaloby v označené části bylo žalované vyhověno, takže v tomto
rozsahu je její dovolání zjevně subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu
není oprávněn), a Nejvyšší soud České republiky je jako takové podle § 243b
odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání proti zbývající napadené
části výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu v rozsahu
částky 440 996,30 Kč s 16% úrokem z prodlení z
částky 450 000 Kč za dobu od 1. 12. 1995 do 18. 11.
1998 a s 16% úrokem z částky 440 996,30 Kč od 19. 11. 1998 do zaplacení.
Pro posouzení, zda jde o potvrzující nebo měnící rozsudek odvolacího soudu,
není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219 o. s. ř. nebo
zda postupoval podle § 220 o. s. ř. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků
soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení. I když tedy v daném případě odvolací soud rozhodl
tak, že výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil,
z hlediska obsahového jde v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v rozsahu částky 440 996,30 Kč s 16% úrokem z prodlení z
částky 450 000 Kč za dobu od 1. 12. 1995 do 18. 11. 1998 a s 16% úrokem z
částky 440 996,30 Kč od 19. 11. 1998 do zaplacení, o
potvrzující rozsudek, neboť soudy obou stupňů práva a povinnosti účastníků
posoudily v této části shodně. Podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání
přípustné tedy není.
Nejde ani o situaci předjímanou § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud
prvního stupně rozhodoval ve věci jediným rozsudkem.
Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací
soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (§ 239 odst. 1 o.
s. ř.) a žalovaná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nejpozději před
vyhlášením rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, ani nepodala.
Dovolání není v dané věci podle § 236 o. s. ř. přípustné.
Pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud nepodrobil určité námitky žalované
přezkumu anebo se s nimi řádně nevypořádal, a směřovala tak k uplatnění
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., pak je nutno učinit
závěr, že k takové jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242
odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky se proto takovými
případnými vadami nemůže v daném případě zabývat.
Za procesní situace, kdy dovolání není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. a), b) o. s. ř., ani podle ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., přičemž
žalovaná netvrdí a z obsahu spisu nevyplývá, že by
došlo k některé z vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud
dovolání žalované bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné
odmítl § 243b odst. 4 věta prvá, § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku
dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta (účelně
vynaloženým nákladem byl shledán sepis vyjádření k dovolání při předmětu
řízení 450 000 Kč) ve výši 7 500 Kč /část dvanáctá hlava
první bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., § 10 odst. 3, § 3 odst. 1, § 15 v
návaznosti na § 14 odst. 1, § 16, § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví
paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní
tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta na jeden úkon
právní služby ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996
Sb.), tedy celkem ve výši 7 575 Kč. Ve smyslu § 149 odst. 1 o. s.
ř. soud uložil žalované, aby náhradu nákladů řízení zaplatila
žalobkyni k rukám advokátky, která ji v tomto řízení
zastupovala.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. září 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu