NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 397/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce
P. M., proti žalovanému T. T., vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod
sp. zn. 11 C 181/2000, o zaplacení částky 230.000,- Kč s příslušenstvím, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2003,
č. j. 10 Co 535/2002-91, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2003, č. j. 10 Co
535/2002-91, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 28. května 2002, č.
j. 11 C 181/2000-73, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od
právní moci rozsudku částku 70.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 29. 1. 1999
do zaplacení, žalobu ohledně částky 230.000,- Kč s 18 % úrokem z prodlení z
částky 200.000,- Kč od 2. 1. 1999 do zaplacení, ohledně 18 % úroku z prodlení z
částky 30.000,- Kč od 29. 1. 1999 do zaplacení a ohledně 6 % úroku z prodlení z
částky 70.000,- Kč od 29. 1. 1999 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech
řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný a jeho manželka O. T. (ke
dni 11. 6. 2000) měli ve společném jmění manželů ideální jednu polovinu
nemovitostí - objektu č. p. 66 se stav. parcelou č. 303 a pozemku parc. č.
307/5 zapsaných u Katastrálního úřadu v K. V. na listu vlastnictví č. 553 pro
katastrální území D., obec K. V. (dále jen „nemovitosti“ či „předmětné
nemovitosti“). Druhou ideální polovinu uvedených nemovitostí vlastnil P. K.
Tito spoluvlastníci jsou členy sdružení „O. V. sdružení T. – K.“ se sídlem K.
V., (dále jen „sdružení“), které se žalobcem jako kupujícím uzavřelo dne 1. 9.
1998 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k
předmětným nemovitostem za kupní cenu 1,400.000,- Kč. Uvedenou kupní smlouvu za
sdružení podepsal žalovaný. Dne 1. 1. 1999 žalobce složil k rukám O. T., která
vedla účetnictví sdružení, částku 200.000,- Kč a dne 28. 1. 1999 další částku
100.000,- Kč s úmyslem zaplatit část sjednané kupní ceny. Žalobce nemovitosti
užíval v období od dubna 1998 do září 1999, aniž by byla mezi ním a jejími
spoluvlastníky uzavřena nájemní smlouva. Z takto zjištěného skutkového stavu
věci soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva uzavřená dne 1. 9. 1998 mezi
sdružením a žalobcem je ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), neplatná pro
neurčitost a nesrozumitelnost. Neuvěřil tvrzení svědků O. T. a P. K., že platbu
žalobce ve výši 300.000,- Kč považovali za úhradu nájemného za užívání
předmětných nemovitostí, a posoudil ji jako zálohu na kupní cenu. Jelikož
žalobce užíval předmětné nemovitosti, aniž by došlo k uzavření nájemní smlouvy,
dospěl soud prvního stupně k závěru, že je užíval bez právního důvodu. Námitku
započtení částky 486.420,- Kč (představující bezdůvodné obohacení vzniklé
žalobci na úkor žalovaného užíváním nemovitostí bez právního důvodu), kterou
žalovaný uplatnil dne 11. 10. 2000, shledal oprávněnou pouze částečně. Poté, co
žalobce vznesl námitku promlčení, totiž dovodil, že právo na vydání
bezdůvodného obohacení za období od poloviny měsíce října 1998 do konce měsíce
září 1999 se promlčelo.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. ledna 2003, č. j. 10 Co
535/2002-91, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci
samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho
právním závěrem, že kupní smlouva ze dne 1. 9. 1998 je absolutně neplatná (§ 37
odst. 1 obč. zák.). Oproti soudu prvního stupně však vyslovil názor, že
žalovaný není sám o sobě nositelem povinnosti vrátit plnění přijaté z neplatné
smlouvy a není tak ve věci pasivně legitimován. Jestliže spoluvlastníky
předmětných nemovitostí, jež byly předmětem zamýšleného (avšak neuskutečněného)
převodu, jsou všichni členové sdružení (žalovaný, jeho manželka O. T. a P. K.),
pak k vrácení přijaté zálohy na kupní cenu, kterou soud prvního stupně správně
posoudil jako bezdůvodné obohacení, jsou zavázáni všichni tito spoluvlastníci.
Námitkou započtení se proto již nezabýval a rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil, i když z jiného právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. l písm. c/ o. s. ř.). Prostřednictvím
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil
správnost právního závěru odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace
žalovaného. Odvolacímu soudu vytkl nesprávný výklad ustanovení § 139 odst. 1 a
§ 511 odst. 1 obč. zák. Jestliže totiž nemovitosti, které měly být kupní
smlouvou převedeny na žalobce, byly v podílovém spoluvlastnictví žalovaného a
dalších osob, pak z povahy závazku, jenž je předmětem tohoto řízení (právo na
vydání bezdůvodného obohacení) plyne, že žalobce jako věřitel je oprávněn
domáhat se zaplacení dluhu po kterémkoliv ze spoluvlastníků předmětných
nemovitostí. Pro případ, že by pasivní legitimace žalovaného nevyplývala z §
511 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 139 odst. 1 obč. zák., s poukazem na § 457
obč. zák. zdůraznil, že žalovaného jako smluvní stranu absolutně neplatné kupní
smlouvy stíhá povinnost druhé smluvní straně vrátit poskytnuté plnění. Z
uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k
dalšímu řízení.
S ohledem na den vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud České
republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela
provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II,
bod 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným
subjektem (žalobcem) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval
otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání
proti potvrzujícímu rozsudku se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné,
jelikož odvolací soud svým rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně. Přípustnost dovolání proto bylo možno zkoumat jen v intencích §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je
podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum je otevřen pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím
důvodem je proto důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (s výjimkami zde
uvedenými), mohou se předmětem dovolacího přezkumu stát pouze ty právní otázky,
na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, jež byly dovoláním
zpochybněny a mají současně obecný přesah.
V posuzovaném případě žalobce především otevřel dovolacímu přezkumu kontrolu
správnosti právního závěru dovozujícího, že žalovaný není ve věci pasivně
legitimován, neboť jako jeden z podílových spoluvlastníků nemovitosti není sám
o sobě nositelem povinnosti vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy týkající
se předmětné nemovitosti. Protože tuto právní otázku řešil odvolací soud v
rozporu s hmotným právem, shledal dovolací soud dovolání přípustným.
Podle § 139 odst. 1 obč. zák. z právních úkonů týkajících se společné věci jsou
oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně.
Podle § 511 odst. 1 obč. zák. jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím
soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění,
že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je
věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní
jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.
V posuzované věci je vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v platbách
záloh na kupní cenu, které byly uhrazeny na základě kupní smlouvy ze dne 1. 9.
1998, požadováno žalobcem po žalovaném, který je podílovým spoluvlastníkem
nemovitostí, jež byly předmětem uvedené kupní smlouvy. Skutečnost, že žalovaný
je ve smyslu § 139 odst. 1 obč. zák. z právního úkonu týkajícího se společných
věcí povinen společně a nerozdílně s ostatními spoluvlastníky (prodávajícími),
ve svých právních důsledcích znamená, že po něm je žalobce oprávněn požadovat
celé plnění, tedy vydání celé částky představující bezdůvodné obohacení
prodávajících - podílových spoluvlastníků. Je totiž oprávněn požadovat toto
plnění na kterémkoli ze spoluvlastníků, kteří se na jeho úkor bezdůvodně
obohatili tím, že přijali plnění z neplatné kupní smlouvy o převodu
vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Bez významu je přitom výše
spoluvlastnického podílu žalovaného, jelikož tento vnitřní poměr mezi
spoluvlastníky (spoludlužníky) má relevanci pouze z hlediska následného regresu
proti ostatním (spoluvlastník má právo od ostatních žádat náhradu za plnění,
které za ně věřiteli po právu poskytl).
Lze uzavřít, že odvolací soud pochybil, když dospěl k právnímu závěru, že
žalovaný není sám ve věci pasivně legitimován. Protože se žalobci podařilo
prostřednictvím uplatněné dovolací námitky zpochybnit správnost napadeného
rozhodnutí, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu podle §
243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Zabývat se další žalobcem
uplatněnou námitkou pak již bylo nadbytečné.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 věta první
za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. července 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu