33 Odo 404/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany
Zlatohlávkové, ve věci žalobců a) J. O., b) I. O., zastoupených, advokátem,
proti žalovanému J. M., zastoupenému , advokátkou , o zaplacení částky 450 000
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5
C 268/91, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 27. července 2000 č. j. 15 Co 448/2000 - 265, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
15. 7. 1994 do zaplacení. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
27. července 2000 č. j. 15 Co 448/2000 - 265 potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, změnil ho ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal důvod (§ 14 odst. 1
o. s. ř.) pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1 písm.
b) o. s. ř., spočívající v tom, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. a § 238 odst. 2 písm. b) o.
s. ř. Na naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/
o.s.ř. usuzuje z toho, že v řízení před soudem prvního stupně bylo vedeno
jednostranně a zaujatě. Soudkyně i odvolací senát hodnotili provedené důkazy
bez vazeb na objektivně existující skutečnosti a okolnosti a zcela v rozporu s
pravidly logiky ve prospěch žalobců. Z výše uvedeného dovolatel dovozuje
podjatost soudců prvního i druhého stupně. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen
„o.s.ř.“ - (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami
uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Nejde-li o případ vad vyjmenovaných v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv.
„zmatečností“), je třeba - je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu -
zkoumat přípustnost dovolání z pohledu § 238 odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o. s.
ř. Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, připouští právní úprava dovolání jen ve třech případech. V prvním
případě jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v § 238 odst. 1 písm. b)
o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto
jinak než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. Ve druhém z nich je dovolání
přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez
návrhu podle § 239 odst. 1 o. s. ř. ve výroku svého potvrzujícího
rozsudku. O žádný z těchto případů přípustnosti dovolání v daném případě nejde,
protože, odvolací soud potvrdil v pořadí čtvrtý (ve všech případech soud
prvního stupně žalobě vyhověl) rozsudek soudu prvního stupně, aniž ve výroku
svého potvrzujícího rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné.
Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání není přípustné ani podle §
239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný návrh na připuštění dovolání nepodal.
Dovolání je vždy přípustné (s výjimkou rozsudků, kterými bylo
vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), trpí-li
řízení některou z vad taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.; k
takovým vadám (způsobujícím tzv. zmatečnost) je dovolací soud povinen
přihlédnout, i kdyby v dovolání uplatněny nebyly (§ 242 odst. 3, věta druhá,
o.s.ř.). Přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. však
není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je
postiženo některou ze zde uvedených vad; nastává pouze tehdy, jestliže
rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v ustanovení § 237 o.s.ř. skutečně
trpí.
Žalovaný se dovolává zmatečnosti řízení tvrzením, že v řízení před soudem
prvního stupně rozhodovali soudci, kteří byli vyloučeni z projednávání a
rozhodování věci proto, že stranili žalobci.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. je dovolání přípustné tehdy,
jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže
místo samosoudce rozhodoval senát.
Vyloučeni z projednávání a rozhodování věci jsou podle ustanovení § 14 odst. 1
o.s.ř. soudci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, účastníkům nebo k
jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce
na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce by sám byl účastníkem
řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že
by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak
mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci
poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal
skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo
k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu
obdobným vztahem, jemuž naroveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský
či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v
souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se
správou vlastního majetku soudce a podobně. Důvodem k vyloučení soudce však
nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci
nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
V dovolání uváděná tvrzení žalovaného (subjektivní hodnocení důkazů) k
závěru o vyloučení soudkyně rovněž nevedou. Lze uzavřít, že uvedení soudci
nebyli z projednávání a rozhodování v uvedené věci v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení vyloučeni a že rozsudek odvolacího soudu
není vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. postižen.
Existence jiných vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. pak není
dovolatelem namítána a ani z obsahu spisu nevyplývá.
Protože napadený rozsudek odvolacího osudu netrpí žádnou z vad vyjmenovaných v
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. a protože z hledisek uvedených v ustanovení §
238 odst. 1 písm. b) a § 239 o.s.ř. dovolání proti tomuto rozsudku není
přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného – aniž se mohl
věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, a § 218 odst.
1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.Ve smyslu ustanovení § 243a odst. 1 věty první o. s.
ř. dovolací soud o dovolání rozhodl bez jednání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný neměl v dovolacím řízení
úspěch a žalobcům náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu