NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 407/2003-70
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v
právní věci žalobkyně I., a. s., zastoupené Mgr. O. J., advokátem, proti
žalovaným 1) J. K. a 2) Ing. A. K., zastoupeným JUDr. M. J., advokátkou, o
zaplacení částky 257 086 Kč, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod
sp. zn. 5 C 102/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. ledna 2003 č.
j. 30 Co 3/2003 - 55, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozsudku a žalobu zamítl co do částky 257 231 Kč; zároveň rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 16. 5. 1995
uzavřena kupní smlouva ohledně nemovitostí, přičemž byla dohodnuta kupní
cena 517 429 Kč, kterou žalovaní měli žalobkyni zaplatit nejpozději
do 16. 5. 2000. Kupní cenu zaplatili postupně – 50 000 Kč při podpisu smlouvy,
400 000 Kč dne 2. 11. 2000 a 67 429 Kč dne 8. 3. 2001. Protože kupní cena
nebyla zaplacena žalovanými včas, přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši 23
952 Kč, a co do výše 145 Kč tento úrok z prodlení, jako rozdíl mezi původně
požadovanou a přiznanou částkou (posléze žalovanými uznanou částkou na
úrocích z prodlení), zamítl. Žalobu do zbývající částky ve výši 257 086 Kč
z titulu požadovaného doplatku kupní ceny ve výši 11 % úroku ročně za 5 let z
části kupní ceny nezaplacené při podpisu smlouvy ve výši 467 429 Kč soud zamítl
s tím, že ujednání ohledně zaplacení zbytku kupní ceny včetně 11 % úroku ročně
považoval za absolutně neplatné pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 obč. zák.
ve spojení s § 658 odst. 1 obč. zák., když dovodil, že mezi účastníky nemohlo
platně dojít ke sjednání úroku jako úplaty za užívání půjčené jistiny, jestliže
nedošlo k platnému sjednání smlouvy o půjčce a bylo-li nesporné, že k odevzdání
předmětu půjčky nedošlo.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 24. ledna
2003 č. j. 30 Co 3/2003 – 55 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 257 086 Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního
stupně v tom, že aplikoval ustanovení § 657 a § 658 obč. zák. o smlouvě o
půjčce, a následně dovodil absolutní neplatnost právního úkonu o
ujednání 11 % úroku v kupní smlouvě podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.
S použitím § 35 odst. 2 obč. zák. odvolací soud vyložil obsah ujednání
účastníků v kupní smlouvě ohledně zaplacení „11 % úroku z části kupní ceny“
jako dohodu o výši kupní ceny a způsobu jejího zaplacení. Dovodil, že
mezi účastníky bylo smluvně dohodnuto, že zaplatí-li žalovaní zbývající část
kupní ceny (nad částku 50 000 Kč - zaplacenou při podpisu) až
v průběhu pěti let po uzavření kupní smlouvy, navyšuje se tato zbývající
nezaplacená část kupní ceny v rozpětí od 467 429 Kč na 724 515 Kč v závislosti
na době splnění. Protože byl stanoven způsob výpočtu kupní ceny i pro případ
dřívějšího nebo postupného doplácení kupní ceny, považoval odvolací soud takové
ujednání za určité a srozumitelné, a na rozdíl od soudu prvního stupně
předmětné smluvní ujednání nepovažoval za neplatné nejen podle § 39
obč. zák., ale ani podle § 37 obč. zák. V souladu s § 35 odst. 2 obč. zák.
uzavřel, že nebyla prokázána odlišná vůle žalovaných při sjednávání kupní
smlouvy s jazykovým projevem III. článku předmětné kupní smlouvy. Dospěl proto
k závěru, že účastníci uzavřeli platně kupní smlouvu podle § 588 a násl. obč.
zák., v níž sice netradičně, ale platně sjednali splatnost kupní ceny a dohodli
způsob výpočtu výše kupní ceny v závislosti na čase plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jímž namítají
nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a
poukazují, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí
zejména se závěrem, že ujednání v kupní smlouvě o zaplacení 11 %
úroku z části kupní ceny je dohodou o způsobu zaplacení a výši kupní ceny.
Poukazují přitom na čl. II. kupní smlouvy, v níž byla kupní cena dohodnuta
pevnou částkou 517 429 Kč. Dospěl-li odvolací soud k jinému závěru, pak jeho
skutková zjištění ohledně zvýšení této kupní ceny nemají oporu v provedeném
dokazování. Jsou přesvědčeni, že pro úhradu 11 % úroku chybí
právní titul, když z dokazování vyplývá, že žalobkyně žalovaným žádný úvěr
(žádné peníze) neposkytovala (nepůjčovala). Jestliže odvolací soud dospěl k
závěru, že ujednání o úroku je smluvní dohodou o navyšování kupní ceny, a že
účastníci sjednali výši ceny v závislosti na čase plnění, jsou přesvědčeni, že
soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů – zejména z kupní
smlouvy - nevyplynuly. Poukazují, že odkaz odvolacího soudu na § 491 obč. zák.
postrádá jakoukoli souvislost s meritem věci, když podle odvolacího soudu
účastnici neuzavřeli smlouvu o půjčce, a nejedná se tudíž o
smlouvu smíšenou (kupní a o půjčce). Konstatoval-li odvolací soud,
že účastníci si v souladu s § 491 obč. zák. dohodli sice netradičně, ale platně
splatnost kupní ceny, namítají, že mezi účastníky uzavřená kupní smlouva není
smlouvou nepojmenovanou, nýbrž smlouvou kupní, upravenou v občanském zákoníku v
§ 588 a násl., kdy účastníci si v souladu se zákonnou úpravou
kupní smlouvy dohodli splatnost kupní ceny – do pěti let ode dne uzavření kupní
smlouvy. Nesouhlasí s konstrukcí skutkového závěru učiněného odvolacím soudem,
že smlouva je upravena tak, že čím delší zvolí žalovaní lhůtu splatnosti, tím
vyšší cenu zaplatí. Toto skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování,
neboť předmětná kupní smlouva neobsahuje nic o tom, že čím delší zvolí žalovaní
lhůtu splatnosti, tím vyšší cenu zaplatí. Stejně tak z kupní smlouvy nevyplývá,
že navýšení kupní ceny je stanoveno na určitý maximální limit, jak dovodil
odvolací soud. Žalovaní se domnívají, že přiznaná částka 257 086 Kč
nemůže být ani finančním vyrovnáním či úplatou za odklad splatnosti kupní ceny,
když v kupní smlouvě taková dohoda nebyla mezi účastníky uzavřena. Ujednání v
kupní smlouvě týkající se úroků považují za neurčité, a tudíž neplatné.
Dovolatelé poukazují na matematicky nesprávný výpočet částky 257 086 Kč, když
podle nich má tato částka znít na 207 086 Kč, jako rozdíl mezi částkou 724 515
Kč a částkou 517 429 Kč. Z všech uvedených důvodů nepovažují žalovaní rozsudek
odvolacího soudu za správný a navrhli, aby byl zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas a osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně
zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241a
odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal
podle § 242 o. s. ř. a neshledal dovolání důvodným.
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Z obsahu dovolání vyplývá, že
dovolatelé svými námitkami brojí proti správnosti skutkových zjištění
významných pro rozhodnutí věci, zejména nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu,
že ujednání o úroku obsažené v kupní smlouvě ze dne 16. 5. 1995 je smluvní
dohodou o navýšení kupní ceny, a že účastníci si platně
sjednali výši kupní ceny v závislosti na čase plnění.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou
námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné
jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze
kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v
podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má
odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při
aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož
prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných
dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá,
že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna
výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek
hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem
vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by
naplňovala předpoklady uvedeného dovolacího důvodu. Skutkové zjištění
odvolacího soudu, ze kterého napadené rozhodnutí vychází - že ujednání o úroku
v kupní smlouvě ze dne 16. 5. 1995 je smluvní dohodou o navýšení kupní ceny, a
že účastníci sjednali výši kupní ceny v závislosti na čase plnění, má oporu v
provedeném dokazování. Skutkové zjištění, ke kterému dospěl
odvolací soud vychází z důkazu provedeného kupní smlouvou uzavřenou mezi
účastníky dne 16. 5. 1995, z jejíhož obsahu vyplývá, že účastníci si sjednali
splatnost kupní ceny tak, že „kupující (žalovaní) zaplatí 50 000 Kč při podpisu
smlouvy a zbývající část kupní ceny ve výši 467 429 Kč včetně 11 % úroku p. a.
ročně, tj. 724.515,- Kč zaplatí kdykoliv do pěti let po podpisu smlouvy“. Tímto
ujednáním tedy byla dohodnuta doba plnění ve prospěch dlužníka tak, že pokud
dlužníci – kupující (žalovaní) splní (zaplatí) celou kupní cenu ihned při
podpisu kupní smlouvy, činí její výše podle článku II. a III. smlouvy celkem
517 429 Kč, zatímco pokud zvolí pozdější termín plnění, zaplatí vyšší kupní
cenu, jejíž způsob výpočtu byl určen tak, že zbývající nezaplacená část kupní
ceny se navyšuje o 11 % ročně. Částka 724 515 Kč tak představuje doplatek
kupní ceny pro případ plnění až po pěti letech od uzavření kupní smlouvy (v
poslední den splatnosti 16. 5. 1995). Z článku II. a III. kupní smlouvy
vyplývá, že výše kupní ceny byla sjednána v jasně určeném rozpětí, od 50 000 Kč
+ 467 429 Kč až po 50 000 + 724 515 Kč. Není proto možno konstatovat, že by
odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly,
ani jinak nevyšly za řízení najevo, či že by pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tedy nebyl uplatněn právem.
Dovolací soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení, dospěl-li odvolací soud k závěru, že účastníci podle § 588 a násl.
platně uzavřeli kupní smlouvu, v níž platně sjednali kupní cenu a v souladu s §
491 obč. zák. dohodli sice netradičně, ale platně splatnost kupní ceny, přičemž
dohodli způsob výpočtu výše kupní ceny v závislosti na čase plnění.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně
vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní
pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle § 35 odst. 1 obč. zák. může být projev vůle učiněn jednáním
nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím
pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Podle odst. 2 tohoto ustanovení
je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon
učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
S odkazem na toto zákonné ustanovení nelze přisvědčit dovolatelům,
že by odvolací soud dospěl v dané věci k nesprávnému právnímu posouzení,
jestliže vyložil obsah ujednání v článku II. a II. předmětné kupní smlouvy v
jejich vzájemné souvislosti, a uzavřel, že vůlí účastníků, která není v rozporu
ani s jazykovým projevem učiněným v kupní smlouvě, bylo sjednat výši kupní ceny
v závislosti na čase plnění. Pokud by tak účastníci na mysli neměli, a
chtěli sjednat kupní cenu pevnou částkou, jak tvrdí žalovaní, pak by ujednání v
článku III., jež obsahuje způsob výpočtu výše kupní ceny, bylo nadbytečné,
bezpředmětné, postrádalo by smysl, a účastníci by v takovém případě
uvedené ujednání o zvýšení kupní ceny do smlouvy vůbec
nezařadili.
Odvolacímu soudu nelze vytknout, jestliže uzavřel, že mezi účastníky byla
uzavřena platně kupní smlouva podle §§ 588 a násl. obč. zák., v níž v sice
netradičně, ale platně účastníci dohodli splatnost kupní ceny a v návaznosti na
delší splatnost (dobu plnění) vyšší kupní cenu. Ve smyslu § 589 obč. zák. je
třeba cenu sjednat v souladu s obecně závaznými právními předpisy. Jiná omezení
zákon smluvní volnosti účastníků neklade. Sjednání ceny se tedy
ponechává dohodě prodávajícího a kupujícího s výjimkou cen, na něž se vztahuje
regulace cen podle zákona o cenách (srov. rozsudek Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 15. 3. 1991 sp. zn. 9 C 25/91, publikovaný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1992, sešit 6, pod číslem 30). Kupní
cena je úhrada za předmět koupě stanovená v penězích. Ve smlouvě
musí být buď přímo uvedena peněžní částka, nebo alespoň způsob, kterým ji lze s
dostatečnou určitostí stanovit. Ustanovení § 591 obč. zák. stanoví, že není-li
dohodnuto jinak, ani není-li to obvyklé, jsou účastníci povinni plnit bez
zbytečného odkladu. Podle § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta,
stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit
dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Z uvedených
ustanovení plyne, že způsob určení výše kupní ceny (není-li cenou regulovanou),
splatnost kupní ceny a dobu plnění lze dohodnout libovolně. Nelze proto
konstatovat, že došlo k pochybení odvolacího soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, jestliže odvolací soud učinil správné právní posouzení
s odkazem na správně aplikovaná ustanovení §§ 588 a násl. obč. zák., byť by
byla důvodná námitka dovolatelů k jeho zpochybnitelné aplikaci § 491 obč. zák.,
které se k posouzení platnosti sjednané kupní ceny a potažmo kupní
smlouvy neváže.
Odvolací soud rovněž správně uzavřel, že žalobkyně nebyla povinna žalobní
návrh právně kvalifikovat, když ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. není právní
kvalifikace vylíčených rozhodných skutečností náležitostí návrhu na zahájení
řízení. Nevyplynulo-li tedy ze skutkových zjištění, že
žalobkyně půjčila nějaké finanční prostředky žalovaným, správně odvolací soud
uzavřel, že není možné na věc aplikovat právní úpravu občanského
zákoníku o smlouvě o půjčce, které se žalobkyně dovolávala, a následně
automaticky dovodit neplatnost právního úkonu o ujednání „11 % úroku“ v kupní
smlouvě.
Nedůvodná je i námitka dovolatelů k nesprávnému výpočtu dlužné částky.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že kupující – žalovaní zaplatili při podpisu
kupní smlouvy 50 000 Kč, a že zbývající nezaplacená část kupní ceny při
podpisu smlouvy činila 467 429 Kč (517 429 Kč – 50 000 Kč),
která se podle uzavřené kupní smlouvy navýšila za pět let o 11 % ročně na 724
515 Kč, proto odvolací soud správně vypočetl a uzavřel, že dlužná částka z
titulu nezaplacené kupní ceny činí 257 086 Kč (11% ročně z nezaplacené části
kupní ceny ve výši 467 429 Kč za pět let).
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože
nebylo zjištěno a ani dovolateli tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl
postižen takovými vadami, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání
(§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalovaných podle § 243b odst. 2 o. s. ř.
zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy
neúspěšní žalovaní nemají právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v
souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu